S drobtem nadsázky lze tvrdit, že 21. století nezačalo 1. ledna, ale minulý týden. Spolu se dvěma mrakodrapy se totiž zřítila představa relativně bezpečného světa, v němž bude sílit vliv liberálních hodnot i v méně půvabných částech naší planety.
Jak se to vlastně mohlo stát?
Clintonismus.
Éra vlády prezidenta Clintona byla dobou zahraničně-politické selanky. Studená válka skončila. Saddáma Husajna pokořil Bush starší za potlesku soudné části světa. Clinton převzal moc v době, kdy se USA na určitou dobu staly jedinou supervelmocí, čímž byl zajištěn relativně bezproblémový přestup tří středoevropských států do NATO. Optimisté se domnívali, že izraelsko-palestinský konflikt směřuje k mírovému řešení.
Zahraniční politika USA a Západu vůbec definitivně podlehla staré idealistické koncepci, podle níž už samo jednání nepřátelských stran u kulatých stolů je nadpoloviční částí úspěchu.Za bombastického potlesku se rodily mírové dohody tu v Severním Irsku, tu v Kosovu. Palestinští a izr a elští představitelé si tiskli ruce pod blahosklonným dohledem Madelaine Albrightové. Řada intelektuálů blouznila o konci dějin a hamburgerové civilizaci, která obejme celý svět. Levicové vlády Evropy za podpory médií a pokrokářsky laděných vzdělanců přiví t aly tuto logiku vesměs s uspokojením.
Taková atmosféra umožnila, aby se ke slovu dostaly pošetilé recepisy. Výdaje na armády a zpravodajské služby byly radikálně kráceny a nezřídka umožňovaly pouhé vegetování. Tématům bezpečnostní politiky Západu dominovalo postavení žen a homosexuálů v ozbrojených silách. Kritikům tohoto růžového trendu se říkalo jestřábi a jejich argumentaci studenoválečnická.
S kalhotami dole.
Taková růžová atmosféra nemohla dlouho přežít, neboť realitu lze sice masírovat, nikoli však vytěsnit. Mírové dohody v Severním Irsku, na Balkáně a Palestině se ukázaly být nákladným kraválem, protože nebyly připoutány k realitě, ale k indexům popularity. Na povrch vyplula základní charakteristika clintonismu- záměna zahraniční politik y za public relations.
O tom, jak se bláhová atmosféra podepsala na bezpečnostních institucích, lze pouze filosofovat. To, že řada zodpovědných lidí snila svůj sladký sen je však hotovou věcí. CIA a FBI selhaly fatálním způsobem. Jejich evropští kolegové rovněž. Šok, který obchází světem svědčí o smutném faktu nejlepší zpravodajské instituce světa buď nic netušily, nebo je nikdo neposlouchal. Hrozná představa z hlediska lidského i daňově poplatnického.
Poté, co si západní svět právem popláče, si bude muset položit jedinou otázku co dál? Domnívám se, že mnoho možností není.
Co dál?
Domnívat se, že výbuchy v USA vše skončilo, je naivní. 21. století bude dobou, kdy naše civilizace bude muset obhájit své základní hodnoty a existenci. V soupeření s agresivními formami islámu půjde o víceméně válečný stav. Islamistům vadí pouhá přítomnost západní kultury a to nám v možných trendech nedává rozsáhlý výběr.
Růžový trend.
Až se na Manhattanu usadí prach, odjedou televizní štáby za jinou senzací. Utrpení pozůstalých se stane soukromou věcí. Mimořádná opatření budou nějakou dobu trvat, nevydrží však, už pro svou nákladnost, věčně. Spojenci vybombardují několik teroristických základen a možná zabijí bin Ládina. Západní intelektuálové začnou chrlit pojednání, v n ichž za viníka násilí označí naší civilizaci vytknou jí nedostatek tolerance, neochotu dotovat třetí svět a velmocenskou aroganci. Slabé politické elity současnosti budou zamyšleně pokyvovat, moralizovat a v klidu plout s dobou. Nejméně efektivní a záro v eň nejdražší organizace světa OSN zaštítí tento spací trend svou papírovou autoritou. Šípková Růženka prostě časem usne, aby se časem probudila s katastrofou. Tentokrát už nezvládnutelnou.
Černobílý trend.
Západní kultura si se vší vážností uvědomí, že čelí začátku boje o přežití. Pokud si na tento pocit zvykne, budou už další kroky jednodušší. Budou omezeny programy rozvojové pomoci přinejmenším ty, u nichž není jisté, zda jsou za naše peníze nakupovány trhaviny, či mouka. Tvrdě se zpřísní se azy l ové procedury. Západ se vrátí k některým formám reálpolitiky v problémových státech bude podporovat jakékoli politické frakce, které budou našimi spojenci. Otázka, jestli tyto režimy dodržují lidská práva podle našich představ, bude považována za druhoř a dou. Zpravodajských službám budou uvolněny mantinely a potřebné zdroje. Cílem se stane přenesení strachu a boje na území těch států, které pobyt teroristů tolerují. Teroristé budou eliminováni rozuměj zabíjeni kdekoli se vyskytnou. Západ bude aktivně podporovat umírněné muslimy bez ohledu na čistotu metod této podpory.
Tento trend vyžaduje politickou odvahu a radikální změnu myšlení. Obávám se, že ani politické, ani intelektuální elity Západu nejsou na takovou změnu připraveny. Nejzuřivější odpor by kladly organizace na ochranu lidských práv, které jsou sice nepočetné, ale mediálně nesmírně vlivné. Podobná situace panuje i v akademických kruzích humanitní fakulty vysokých škol Západu jsou pařeništěm různých forem neomarxismu. Od jejich absolventů, u sazených v globálních masmédiích, lze jen ztěží očekávat podporu krokům, které nám umožní přežití.
Mezi uvedenými možnostmi se zřejmě bude lavírovat. Lidé prostě v globální hrozbu nevěří, dokud se jich přímo nedotkne. Je už v našich genech považovat Hitlery za šašky. To však neznamená, že jsme odsouzeni pasivně očekávat další krveprolití. Jen si musíme uvědomit, že stupeň naší ignorace faktů bude přímo úměrný množství krve, kterou vycedíme.
