Tak jsme si nedávno v článku „Všude dobře, v Čechách taky“ přečetli, co ten chudák Axl zkusí na českých silnicích (středověké souboje!) a jak je vlastně rád, že je zpátky v US, kde si tak lážo-plážo popojíždí po těch klidných amerických komunikacích, kde mu vlastně nehrozí žádné nebezpečí a nesetkává se s chladnou bezohledností ostatních řidičů.
No, my mu to až tak úplně nevěříme a na důkaz toho, že „věc“ se má naprosto jinak, předkládám citaci z knihy „Rukověť správného chlapa“ od amerického autora Dave Barryho.
….. Jednoho rána jsem jel v Miami po dálnici číslo 95, na níž měla být umístěna tato značka:
P O Z O R !!!
EXTRÉMNĚ VYSOKÉ HLADINY TESTOSTERONU
V levém pruhu jeli za sebou dva slušně oblečení muži středního věku, oba za volantem luxusních automobilů vybavených telefony. Vypadali jako zodpovědní obchodní úředníci, pravděpodobně jménem Roger, s dobře placenou prací a hodnými rodinami a mužnou pleší, takoví ti chlapi, jejichž nejnáročnější fyzickou činností bývá v běžných pracovních dnech spojování papírů sešívačkou.
Jeli normálně, až na to, že chlap vpředu, Roger Jedna, bezmyšlenkovitě udržoval vůz asi tak na pětašedesáti mílích v hodině, což je v Miami rychlost, kterou obvykle vídáme v myčkách aut. Roger Dvě ho doháněl, až byla obě auta asi tak jeden elektron od sebe, a pak stiskl houkačku.
Roger Jedna si samozřejmě TOHLE nemohl nechat líbit. Člověk nechá cizího chlapa, aby na něj zatroubil, a v podstatě tím uzná, že ten druhý má větší sešívačku. Tak Roger Jedna dupl na brzdy a tím přinutil Rogera Dvě, aby strhl vůz do strany a odtamtud s překvapivou duchapřítomností na takovou situaci dělal sprostá gesta, a to OBĚMA RUKAMA.
V tu chvíli oba Rogerové zrychlili na nějakých 147 mil za hodinu a začali prudce přejíždět z pruhu do pruhu v hustém provozu, přičemž každý riskoval spoustu životů ve snaze předjet toho druhého, a při tom vřeštěl a prskal na přístrojovou desku. Brzy jsem je ztratil z dohledu, ale vsadil bych se, že ani jeden z nich se nevzdal. Jejich spolupracovníci se pravděpodobně ten den divili, co se s nimi stalo. „Kde je sakra Roger?“ ptali se pravděpodobně později toho dopoledne, nevědouce, že ve chvíli, kdy vyslovovali tuto otázku, blížili se oba soupeřící Rogerové, vzdáleni stále jen několik placů od sebe, ke kanadské hranici.
To není mezi chlapy nijak neobvyklé chování. Jednou jsem ve Washingtonu v dopravní zácpě viděl dva chlapy, také za volantem krásných vozů, jak se blíží k místu, kde se jejich jízdní pruhy měly spojit. Ale ani jeden z nich nechtěl ustoupit, a tak velmi pomalu – řekněme rychlostí jedné míle za hodinu – najeli do sebe. Byla to ta nejnevyhnutelnější nehoda na světě, ale ti chlapi neměli na vybranou. Testosteron je přinutil ke srážce, stejně jako ve zvířecí říši ovládá testosteron chování losích samců, kteří místo aby si prostě hodili korunou, narážejí do sebe hlavami celé hodiny, aby rozhodli, kdo se spáří s losicí, která si někde v ústraní piluje nehty a nechápe, jak se vůbec mohla zahodit s tak slabomyslným plemenem, a nakonec případně znuděně odkráčí do postele. Mezitím do sebe losí chlapi pořád narážejí hlavami, až jeden z nich konečně „vyhraje“, i když v tu chvíli je jeho mozek tak zle poškozený, že se los ve zmatení mysli spáří s prvním objektem, který potká, včetně křoviny.
Tento absurdní, ale charakteristický rys „macho-chování“ nedělá bohužel na ženy žádný velký dojem. Málokdy uslyšíte, že by ženy říkaly: „Norme, když ti ten automat nevydal tyčinku Snickers a tys do něj praštil pěstí tak silně, že sis zlomil ruku a museli jsme jet do nemocnice místo na svatbu dcery mé nejlepší přítelkyně, tak jsem po tobě tak zatoužila, že jsem ze sebe málem strhala šaty přímo v čekárně na pohotovosti.“
Ne, ženy mnohem spíše řeknou: „Norme, máš IQ houpacího koně.“
…………………………………………………………………………………………………..
Pokud dnes někam jedete, ať už je to v Čechách nebo na americkém kontinentu,
pak vám přeji šťastnou cestu. A pozor na testosteron!
Hehehe. Dóóóóst dobry. Hlavně ta značka. Oni tu vlbec tvůrci dopravních značek mají dost smysl pro humor. A neěkdy se tu člověk u nich dost baví. Já bych mohl vyprávět. 🙂
Pár perliček, které už jsme s Hankou v Americe našli podařilo se nám je vyfotit si můžete prohlédnout na adrese: http://xal.amjawa.com/Harrisburg/travelling/modules.php?name=coppermine&file=thumbnails&album=19.
Jinak ale stejně trvám na tom, že doprava tady je mnohem bezpečnější a lepší než u nás. O tom ostatně vypovídají i počty nehod. Musíš myslet že tenhle pán to vypráví z pohledu američana. Kdyby přijel k nám, tak by se z toho asi zbláznil. 🙂
Jinak tedy, šťastnou cestu.