Často se ptám, jestli se mění doba, nebo jestli se měníme my. Dost často si na to vzpomenu právě v čase vánočním, kdy si přejeme pohodu, a přitom nás honí spěch. Kdy si přejeme klid a štěstí, ale provází nás úprk a zmatek. Kdy většina lidí už se těší, až bude po Vánocích a věci se vrátí takříkajíc trochu do normálu. Snad jsou tedy Vánoce dobré alespoň pro děti, které se těší na dárky, ale ani tady si nejsem jist.
Vím, že doba, kdy jsem Vánoce prožíval já, byla jiná, nebylo tolik peněz a tudíž nemohlo být ani tolik dárků, rodiče spíše kupovali věci užitečné, a tak jsme se radovali i z takových dárků, jako jsou kulich, boty, ponožky, svetr. Když jsme náhodou našli pod stromkem autíčko (dokonce jsme jednou s bratrem dostali jedno dohro
Když jsem viděl naše děti, kterak jakýkoli kus oblečení ihned odhazují na stranu a vrhají se na další dárky, říkal jsem si, že člověk by se zavděčil jen tehdy, kdyby bylo pod stromkem pro každé dítě nejméně deset superdárků.
Mám pocit, že jsme z Vánoc udělali úplně něco jiného, než měly být. Předháníme se před svými dětmi, aby se to pod stromkem prohýbalo, hory jídel a jejich předlouhá příprava jako by maskovaly to, že nemáme čas si v pohodě všichni pospolu sednout, popovídat si. Naši komunikaci nahrazuje televize, která nám rok co rok servíruje stále stejné pořady: nevím, jestli Pyšná princezna nebo ta se zlatou hvězdou na čele, každoročně opakované, dokáží nahradit to krásné kouzlo Vánoc, na které si dobře pamatuji z dob
svých klukovských let.Čertví, možná stárnu.
Ale to stárneme všichni.
I děti stárnou. A možná i ony si zcela zbytečně budou namlouvat, že dělají atmosféru vánoc jen kvůli svým dětem, i když to nebude pravda.
Cosi v nás okoralo a já nevím, co by to mohlo spravit. Žiju však v naději, že třeba jednou se něco v nás zlomí.
Stojím venku na zápraží, je 24.prosince, na teploměru je 16 stupňů nad nulou a všechno to dohromady ve mně vyvolává otázku, jestli se někdo nespletl.
Jsou vůbec Vánoce?
Umíme pro to něco udělat?
(Z knihy: Slepičí polévka pro duši)
