Humpoláci v rumunských horách III.

Tak zde máme již konečně třetí a poslední část putování Karla Kratochvíla a Martina Maršíka po rumunských pohořích Vilcan a Retezat. Předcházející části je možné dohledat v archivu Humpoláka.

Jak jsem již napsal v minulé části,čtvrtek měl být ve znamení nejtěžšího výstupu a následného putování na nejvyšší hřeben Retezatu. Večer před tím jsme strávili v Cabana Buta a občerstvovali se tam jídlem i pitím, které je nám při horském putování jinak odepřeno.

Čtvrtek 11.8. Vstáváme asi v 6.45, neboť odchod skupiny B. byl naplánován na 7.30. Hlava i ostatní tělesné části se chovají zcela normálně, takže se s Martinem připojujeme k ostatním ze skupiny B. a v 7.30 vyrážíme do toho hrozného trháku, který jsme včera sestupovali. Počasí je opět pěkné, většinou slunečné a tak se pomalu loučíme s údolím, ve kterém nám bylo tak dobře. Asi za 40 minut se scházíme na vršku, což je ovšem jen sedlo, ze kterého skupina B. bude pokračovat dál na hřeben. Kratičká pauzička a jdem do toho. Tempo je celkem rychlé, na mě až moc. Jako kdyby si ti co jdou v předu ani neuvědomovali, že jsou na rekreaci. Cestou potkáváme menší stádečko asi divokých koní, kteří nás ignorují a dál se pasou. Po chvíli jsem začal na sobě pociťovat mírnou nevolnost a pomalu jsem se propadával na chvost skupiny. "No, však mě tady nenechají", pomyslil jsem si a s patnáctiminutovým zpoždění jsem se dohrabal k vrcholu Custura (2 457 m) zrovna ve chvíli, kdy se všichni začali zvedat a vyrážet dál. Také se zhoršilo počasí. Přeci jen jsme už poměrně vysoko a vítr spolu s mraky rozehrávají své divadlo, při kterém si s obecenstvem hrají jak kočka s myší. Naštěstí se to zatím obchází bez jejich obvyklého spoluhráče deště.

To už se však nacházíme na onom hřebeni, o kterém jsem již psal. Oproti hřebenům Vilcanu je tento více skalistý a i fyzicky náročnější. Následuje prudký sestup. Mě už se jde líp i když zas poslední. Jirka (vedoucí) s Dušanem na mě počkali. Podle Jirky je tempo skutečně dost rychlé a skoro zbytečně. Nacpal jsem se čokoládou a sušeným ananasem od Jirky, co ž mě docela vykoplo a následný výstup na Papuša Mika (2 370 m) byl už pro mě mnohem snažší. Počasí se zas zlepšilo. Sluníčko se přeci jen dokázalo prodrat přes tmavou hradbu mraků a opět jsme se mohli kochat pohledy z hřebenu. Opět se zpožděním jsem došel do sedla k ostatním, kde byla delší pauza na oběd. Oleg bakteriolog mi nabízel nějaké čípky, které jsem s díky odmítl. Po obědě vyrážíme už všichni pohromadě směrem k vrcholu Papuša Mare. To už je mi fajn a pokračuji spolu s ostatními pohromadě.

Cesta už je pohodovější, čas máme dobrý a tak s Martinem mačkáme spouště fotoaparátů, neboť slunečné počasí umožňuje mnoho skvostných přírodních kompozic. A to už se blížíme k úpatí nejvyšší hory Retezatu-Peleaga. Tam si dáváme pauzičku k občerstvení a nabrání sil k prudkému výstupu na Peleagu. Metr po metru zdoláváme horu, mnohdy zapojujeme všechny čtyři končetiny a kolem 14.00 stojíme u cedule s nápisem Peleaga-2 508,8 m. Bohužel se tam dostala v té době i skupinka mladých Rumunů a tak jsme si museli ceduli přenést kousek stranou, abychom mohli pořídit společné foto. Někdo poznamenal, že jsme se nemuseli hrabat až nahoru, a že ji mohl některý dobrovolník snést na focení k úpatí hory. Je to hezký pocit, ne jenom že tam člověk stojí, ale že se tam dostal sám. Asi po třiceti minutách, kdy už si Peleagu všichni dosyta vychutnali razíme již směrem dolů k tábořišti. Sestup je neobyčejně strmý a vesměs vede po suťovině, po které se musí jít velmi opatrně a tedy i pomalu. Ještě že jsou kameny suché, ale i tak není ke zvrtnutí kotníku daleko. Cestou míjíme pár lidí s batohy. Jsou to místní, Peleaga je vyhlášená a tak je na trase k ní trošku provoz. Ovšem při srovnání s Tatrami je tam pusto.

Po nekonečném sestupu se konečně kolem 16.00 dostáváme k jezeru Zanoaga (2041 m), u kterého budeme nocovat. Je to takové zdejší provizorní tábořiště odkud se turisté vydávají na hory kolem, takže tam nebudeme spát sami. Zanoaga je největší jezero v Retezatu a koupání v něm je zakázáno. Taky nevím, kdo by se do té ledárny hrnul. Skupina A., která nechodila po hřebeni na nás již čekala a zabrala i pro nás docela pěkné fleky pro rozbití stanu. Jsou tam i z kamenů zbudované jakési ochranné valy proti větru, které jsou bohužel obsazeny. Kromě toho zdobí tábořiště i hromady odpadků. Je to zajímavé, že my, česká výprava si až úzkostlivě věškerý odpad taháme s sebou, abychom ho vyhodili až někde do popelnic, zatímco místní na to kašlou a jsou schopni si svou nádhernou přírodu zaneřádit petlahvemi, konzervami apod.
Při večerní poradě jsme si prohlédli vrchol hory Bucura, na který bychom se měli zítra dostat a poté ulehli ke spánku. Ten se nemohl dlouho dostavit, neboť pár chlastajících Rumunů zpívalo čím dál intenzivněji nějaké národní songy. Nakonec asi v 1.00 nehrožený Oleg šel napomenout tu partičku, aby přestali hulákat a oni ho kupodivu poslechli a my mohli spát.

Pátek 12.8. Máme v plánu vystoupat na horu Bucura a dále si nalehko vyběhnout horu Retezat. V 8.00 vyrážíme opět téměř ve slunci, nemusím asi říkat že opět směrem nahoru. Cestou potkáváme plochy, na kterých nestačil roztát sníh. A tak se někteří jedinci s dětskou duší dali do hromadného koulování, které skončilo výsledkem rozbitých brýlí Tomáše Valenty, na kterém je od té doby znát poněkud nejistý krok. Čím výš stoupáme, tím víc se kazí počasí. Vrcholky hřebenu zakrývají mraky a tak ani nevidíme kam jdeme. Chvílemi se mraky protrhnou a my máme možnost se zorientovat. V jednom takovém momentě jsem nad sebou na skalnatém hřebeni uviděl kamzíka (poprvé v životě ve volné přírodě). Chvilku nás pozoroval a když viděl, že se blížíme, elegantně odhopkal. Zanedlouho, co jsme se ocitli na hřebeni začalo velmi silně foukat a přidal se i déšť. A prší a prší. Není vidět a hrozí i nebezpečí zabloudění. Na Bucuru už dojdem (nic jiného nezbývá) a výstup na horu Retezat z bezpečnostních důvodů rušíme. Tak pravil Jiří. Nejhorší počasí za celou dobu. Moje mizerná větrovka je už promočená a já marně zápasím s ještě mizernější pláštěnkou, kterou v tom větru ani nemůžu navlíknout. Martin je na tom o prsa lepší. Pláštěnku má taky na prd, ale aspoň se mu podařila navléknout. Mě posléze taky. Ale už ve chvíli, kdy jsem skoro celý promočen. Jsme na vrcholu Bucury a nikdo nemá zájem se na něm zdržovat, protože je problém ve větru udržet balanc. Pomalu sestupuji z Bucury a před sebou vidím Martina a ještě pár lidí. Po chvilce nás rozdělila mlha hustá tak, že by se dala krájet a já nevěděl, kudy mám jít; čili jsem zabloudil. Zůstal jsem stát a čekal. Za chvilku ke mě dorazila Veronika, Vojta a Tomáš s Gábinou a všichni jsme stáli a čekali. V tom se odněkud vynořil Michal (vedoucí) a všichni jsme zahořekovali "my jsme se ztratili". Michal chladně zvedl ruku a ukázal mi "půjdete tudy dolů a pak, vidíš ten hřeben?" "Ne." "No, tak po něm půjdete dál." "Aha." Vyrazili jsme, jak nám Michal ukázal a nějak jsme se skutečně dostali na ten správný hřeben, který nás už vedl dál. Brzy přestalo pršet i foukat (taky proto, že jsme sestupovali). Ovšem sestup po mokrých kamenech, to bylo něco. Každý krok se dvakrát rozmýšlel, ale nakonec se to všem povedlo bez problémů.

Nakonec se počasí umoudřilo a celkem bezpečně jsme sestoupili do našeho posledního tábořiště u dalšího jezera. Po rozbití stanů a večeři jsme se všichni sešli, diskutovali, dopíjeli poslední zbytky pálenek, vařili čaje, kávy a pomalu se nás zmocňoval slabý pocit nostalgie. Zítra jedem domů. Oleg navrhnul, že připraví výtečný čaj a rozběhl se po okolí tábořiště. Za několik minut se vrátil s plnou hrstí různých bylin a lupení, které nám nic neříkali, ale on je dokázal všechny pojmenovat a přiřadit k nim i náležité vlastnosti. Čaj s názvem Dary Retezatu jsme uvařili a posléze i vypili, chutnal velmi zajímavě. Pak si někdo posteskl po absenci pálenky a já nesměle prohodil, že mám lahvičku francovky, kterou jsem nepoužil. Vedoucí Jiří se nejdřív zeptal, zda to není Lesana a pak mi ze své funkce nařídil, abych ten klenot donesl. Po mě se přidali ještě dva majitelé toho zázraku a zas bylo o něco veseleji. Za chvilku se kolem nás opět přeřítilo obrovské ovčí stádo s nádherným bačou. Martin si ode mě vzal pro něho pár cigaret, pohovořil s ním a nakonec si ho digitálně zvěčnil. A to už jdem spinkat.

Sobota 13.8. V 7.30 budíček, snídaně, balení stanů a poslední pohled zpátky. Nejdřív jsme si vyšlápli kopeček do sedýlka a pak už jsme jen klesali a klesali. Do kroku opět zasvítilo sluníčko a my jsme se pomalu loučili s tím krásným koutem evropské přírody. Bylo zajímavé pozorovat měnící se krajinu při prudkém sestupu. Z trávy začaly růst borové kleče, za chvíli neduživé stromky a za pár hodin opět ty majestátní stromy. Asi po hodině cesty lesem kolem potoka jsme začali potkávat novou Alpiňáckou výpravu, která začínala tam, kde mi končíme. Měli toho před sebou dost. To bylo dobré znamení, neboť jsme poznali, že Majkl spravil autobus a čeká na nás. Někdy kolem poledne jsme již stanuli před autobusem, kde jsme odložili batohy a šli na pivo do nedaleké vesnické hospůdky, které vládnul nevrlý hospodský, jenž nám odmítl připravit jídlo. Po té, co jsme se sešli všichni jsme vyrazili směr Brno. Cestou jsme se ještě zastavili ve městě Caransebes, abychom si užili rumunského života a taky abychom nepřijeli do Brna moc brzy ráno. Caransebes bylo asi typické rumunské město těžce postižené socialisticko-betonovou výstavbou, kterou od jejího vzniku nikdo neudržoval. Byl to smutný pohled, ale místní se chovali velmi v pohodě a působili šťastně. Nakoupili jsem suvenýry, hlavně rumunskou pálenku a výborné sýry (za nic jiného nešlo utratit) a v 18.15 vyrazili směr Brno…………………………………………….. ………………………………………………………………………………………….

Text: Karel Kratochvíl, Foto: Martin Maršík