V našem dnešním tipu na výlet se malinko vzdálíme od Humpolce a opět se podíváme na překrásnou Šumavu. Ta je poslední dobou velice populární a pokud sem vyrazíte v letních měsících, pravděpodobně narazíte na hordy turistů a především pak na neomalené šlapače horských kol. Obzvláště v exponovaných místech Kvildy, Modravy nebo Srní Vám tato situace může dosti zněpříjemnnit život a možná že na Václavském náměstí v Praze byste tolik lidí najedou nepotkali. V té chvíli se turistika na Šumavě může změnit v noční můru. Naštěstí i dnes však na Šumavě můžete narazit na neexponovaná místa a my pro Vás máme tip na výlet, kde na podobné hordy lidí nenarazíte a setkání s jiným lidským druhem bude spíše svátkem. Vypravíme se totiž na jednu z našich tisícovek a to na horu s názvem Bobík u poklidného, alpského městečka Volary.
Nad Volarskou kotlinou se vypíná zřetelná a snadno zapamatovatelná silueta 1.263 m vysoké hory Bobík (někdy též Velký Bobík), která patří do skupiny Boubínsko-želnavské hornatiny. Naší cestu na menšího sourozence nejvyššího vrcholu české části Šumavy – horu Bobík zahájíme právě na náměstí horského městečka Volary, založeném na Zlaté stezce při Volarském potoce ke konci 13.století. Osídlenci byli hlavně Němci z Bavor a město žilo zejména z provozu na Zlaté stezce – provozováním soumarských povozů a s tím souvisejících poskytovaných služeb hostinských a kovářských a mimo to i z chovu dobytka. V 16.století se ve městě usadili chovatelé skotu z Tyrol a Štýrska, po nichž se do dnešních časů dochovaly ve Volarech a okolí roubené usedlosti alpského stylu. Chov dobytka ve Volarech má více než 400letou tradici a vděčí jí i svému názvu, jelikož chovatelům dobytka se říkávalo „volaři“.
Z náměstí se vydáme ke kostelu sv. Kateřiny, který byl v 18.století několikrát těžce poškozen požáry způsobených bleskem a pokračujeme po červené značce směrem na Mlynářovice po asfaltové silničce. Před sebou již zahlédneme cíl naší cesty – horu Bobík. Asi po 1 km chůze nás červená značka odvádí vlevo na kamenitou cestu mezi horskými pastvinami na nichž můžeme vidět typické volarské seníky, které jsou opravdu kouzelné a bohužel mizí jeden za druhým. V brzké době již nebude k vidění asi žádný. Po několika stech metrech se cesta mění v pěšinu s mírným stoupáním vedoucím do lesa. Přibližně po 3 kilometrech se dostaneme k plotu obory. Ta má rozlohu cca 2300 ha a chová se v ní jelení zvěř, kvůli níž není vstup do obory dovolen v době od 1. – 30.6. a od 1.9. – 31.10. Po žebříku překonáme plot obory (což je asi nejnáročnější část trasy) a smíšeným lesem stoupáme k rozcestí, kde pokračujeme vpravo stále po červené značce lesní cestou až k vrcholu Bobíka v nadmořské výšce 1264 m. Výhled po trase je značně omezen díky vzrostlým stromům a tak máme jen málo možností se rozhlédnout po kraji, což platí i o samotném vrcholu Bobíku. Na rozdíl od frekventovaného Boubínu, je ale vycházka na Bobík krásným výletem bez davů turistů, které potkáte opravdu jen zcela vyjímečně. Na vrcholu se můžeme občerstvit na jižním svahu vynikajícími borůvkami (pokud je sezóna), kterých tu roste milion. Určitě si u občerstvení počtěte v místní "návštěvní knize", která je opravdu balzámem na duši a hodně se u ní pobavíte. Samozřejmně nezapomeňte přidat svůj vlastní příspěvek. Zápis Humpoláka zde naleznete s tajemným datem 7.7.2007. 🙂
Po zdolání vrcholu Bobíku, a po krátkém odpočinku a svačince ( kterou si musíme vzít sebou, neboť po cestě není možnost si nic koupit) se vrátíme po stejné cestě zpět na rozcestí, kde odbočíme doprava po červené značce a přibližně po 2 kilometrovém klesání přijdeme na rozcestí červené a modré značky u okraje a vstupu do obory. My budeme pokračovat vlevo po modré značce cestou lesem která nás dovede krásným smíšeným lesem k rozcestí U Obrázku, pojmenovaného podle malého obrázku pověšeného na stromě, vedle něhož stojí křížek a malá kamenná boží muka. Pokračujeme dál po modré, po levé straně míjíme Zátoňskou horu ( 1033 m.n.m.). Odvážnější si můžou vystřihnout (neznačený) výšlap i sem a zdolat tak dvě tisícovky v jeden den. Nakonec doputujeme do železniční stanice Zátoň, odkud se vláčkem dostaneme zpět do Volar, kde jsme svoje přibližně 12 km putování s převýšením přes 500 m před několika hodinami započali. Pokud nechcete jet vlakem, můžete se U obrázku odpoutat od značky a vyrazit směr jih buďto po asfaltce, nebo po lesní cestě lesem. Dorazíte ke Štégrově huti a od ní je to již přes Brixův Dvůr do Volar co by kamenem dohodil.
Ve Volarech se pak konečně můžete občerstvit v po létech chátrání opět rekonstruovaném hotelu, pojmenovaném po hoře, kterou jste právě zdolali.
Toto je popis klasické cesty, tak jak jí nabízejí průvodci. Pokud půjdete po ní, nemůže se Vám asi vcelku nic stát. Pokud ale vyrazíte jako Humpolák opačným směrem, dávejte si opravdu pozor na červenou při sestupu z Bobíku. Humpolák ji moc nevěnoval pozornost a u zmíněné obory se naprosto zamotal. Ačkoliv opatřen dobrou turistickou mapou, totálně zblbl a v lese se ztratil. Nebyl sám, brzy ho dohnal i starší pár, který červenou značku také přehlédl a zabloudil jako Humpolák. Po zmatečném dohadování, společné cestě, několika návratech jsme se nakonec rozešli každý jinam, aby jsme se po několika kilometrech v lese opět sešli. Takže opravdu pozor na značku. My jsme si zašli několik kilometrů navíc. Velká část výpravy tím nebyla moc potešena, ale odměnou za našlapané kilometry pak byl přenádherný výhled na Dobrou, Lenoru a Kvildu v dálce z cesty na Štégrovu huť.
Délka trasy: 12 km (pokud použijete vlak), 18 km (cestou přes Štégrovku), 24 km a více (pokud zabloudíte jako my)
Obtížnost: nenáročná trasa s menším stoupaním, nebo klesáním, pokud zabloudíte, je to na konci již vyčerpávající
Mapa:
Jeden z výhledů při výstupu.
Humpolákova výprava při vrcholovém fotu.
A kdo bude stát nejvýše?
Konečně na svém milovaném Bobíku, kam jsem se tak dlouho chystal.
Při sestupu a bloudění již někteří členové výpravy ztrácí smysl pro humor.
Je to na patníku dvojka nebo otazník? Blair Witch v Šumavském lese.
Nejmladší členka výpravy má narozdíl od ostatních viditelně dostatek sil a dobrou náladu.
