Vlastní cestou 4/07

„Vlastní cestou“ – zní slogan humpoleckého pivovar Bernard. Jak říká jeho spolumajitel: „Hledáme cesty, po kterých jiní nechodí.“ A tak tomu je i ve čtvrtém čísle magazínu, který pivovar pravidelně vydává jako čtvrtletník od října roku 2005. Mohlo by se zdát, že magazín hned zpočátku nasadil laťku hodně vysoko a nemůže již překvapit. Mohou vás ale překvapit lidé, o kterých se v něm píše – a kteří jdou cestou, po které ostatní nechodí.

Nenajdete zde rozhovory s lidmi, rádoby celebritami, které vidíte snad na všech titulních stránkách tiskovin, aniž by měli co říci. Možná jména  a tváře některých osobností v magazínu představených uvidíte poprvé. A pak zjistíte, proč tomu tak je. Tito lidé se totiž nederou na stránky novin za každou cenu. Smyslem jejich života je úplně něco jiného.

V prvním rozhovoru se seznámíte s lékařem Vladimírem Kozou, přednostou hematologicko-onkologického oddělení plzeňské fakultní nemocnice. Současně je zakladatelem a předsedou správní rady Nadace pro transplantace kostní dřeně. Tato nadace vznikla v r. 1992, aby pomohla vybudovat v České republice program dobrovolného dárcovství kostní dřeně a umožnit tak potřebným pacientům nepříbuzenské transplantace, které v té době byly u nás prakticky nedostupné. Během deseti let práce nadace se tento úkol dařilo plnit snad lépe, než bylo původně očekáváno. V současnosti existuje v ČR díky nadaci registr více než 24 000 dobrovolných dárců dřeně, který se každoročně dál rozšiřuje a který je napojen počítačově i každodenní úzkou spoluprácí na mezinárodní databázi více než 8 milionů dárců ve 48 registrech 36 vyspělých zemí celého světa. Ročně se u nás uskutečňují desítky nepříbuzenských transplantací u mladých, jinak nevyléčitelných pacientů. Z českých médií již dávno zmizely žádosti nemocných a jejich rodin o finanční pomoc k hledání dárce a provedení transplantací v zahraničí. Program dárcovství kostní dřeně zůstává i nadále hlavním programem nadace.

Přínos této nadace pro onkologicky nemocné dokládají i tato slova MUDr. Vladimíra Kozy:

„Nevím, jestli léčení téhle nemoci na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let lze z dnešního pohledu nazvat léčbou. Pokud se nepletu, tak ze stovek tehdejších našich pacientů dnes žijí jen dva. A to měli formu, jejíž vyléčení se dnes pokládá téměř za samozřejmost.“

Přejděme ale k veselejším tématům. V magazínu si můžete prohlédnout fotogalerii z letošních Pivních slavností, anebo také nádhernou sbírku starých vah známého humpoleckého sběratele Miroslava Moravce. Ve svém soukromém muzeu má váhy kuchyňské, poštovní, obchodní, lékarnické, řeznické, pivovarské, ….. a pokud jste je všechny ještě neviděli na vlastní oči, tak se můžete podívat alespoň na některé z nich na stránkách magazínu. A věřte mi, že je opravdu na co se dívat.

Snad nejvíce z celého magazínu zaujme rozhovor s cyklistou Janem Kopkem. Tento inženýr, který pracoval jako konstruktér plynových kotlů a jezdil silniční závody, se rozhodl převrátit svůj život poněkud naruby a od roku 1994 se začal věnovat extrémním cyklistickým závodům. Obsadil třetí místo na závodě z Kanady až do Mexika a letos vyhrál Iditarod Trail Invitational, trasu vedoucí přes zimní Aljašku. Závod dlouhý 1800 kilometrů  dokončili pouze dva závodníci. Vítězství obětoval Jan Kopka hodně – například musel opustit své zaměstnání, protože by v práci nedostal na tak dlouhou dobu volno, a byl nucen sehnat téměř půl miliónu korun na pořízení speciálního závodního kola a veškeré výbavy.

Jan Kopek napsal o svých zážitcích knihu „Cyklistickým peklem“ . Popisuje v ní účast ve třech mimořádných cyklistických závodech, které by bylo možné označit za nejtěžší na této planetě – Crocodile Trophy, Iditarod Trail Invitational a The Great Divide Race. Kniha přivádí k zásadním myšlenkám o sobě samém snad každého, nejen fandy závodů. Ona nakonec vlastně ani moc o závodění není…

Kamil Hofman v předmluvě ke knize píše: „Cesty peklem jsou pro Jana Kopku způsobem jak nalézt svůj vlastní ráj. Když ho posloucháte jak o tom barvitě vypráví, připadá vám to jako ta nejsnazší a nejpřirozenější věc na světě. Je to tak pravdivé a silné, až máte pocit, že musíte utéct ze světa každodenní šedi s ním. Hned teď, nebo vás to udusí. Kdo by po takovém úniku netoužil! Ovšem Honza to, jako nemnoho z nás, dokázal. Hledat a nalézat, co je v životě skutečně důležité.“

V současné době Jan Kopek pracuje na nové knize.

Úryvky z rozhovoru s Janem Kopkou:

„Letos jsem vyhrál dlouhou trasu, je to nonstop závod. To neznamená, že jedete pořád, ale že jste v neobydlených částech, kde nejsou žádná „depa“ v cíli etap. Zimy na Aljašce jsou opravdu drsné, vzdálenosti mezi vesničkami jsou i několik dní. Většinou přespáváte v přírodě. Jede se to po stezkách psích spřežení. Rozdíly mezi závodníky jsou dny a týdny. Mně to letos trvalo dvacet tři dní a dojeli jsme jen dva.

………

Iditarod Trail Invitational je prezentován jako závod bez podpory. V pravidlech dokonce stojí, že pořadatel nezajišťuje hledání zbloudilých závodníků. Člověk si musí v každé situaci pomoct sám. I když si zlomí nohu nebo onemocní. V takovém případě ale musí zůstat na trase, protože jen po ní se pohybují lidé a lovci mezi vesnicemi, a čekat.“

V cizích krajích ještě zůstaneme. Magazín nás totiž slovem a obrazem provede po Normandii – kraji, který nepatří zrovna k nejatraktivnějším oblastem Francie. To ale neznamená, že není svým způsobem vyjímečný. A čím, o tom se můžete dočíst v reportáži Borise Dočekala pod názvem „V kraji cidru a camembertu“.

„Českého turistu, snad s výjimkou největší atrakce, kterou je slavný klášter Mont Saint-Michel, vypínající se nad široké mělké moře, tu člověk potká leda velkou náhodou. Do Normandie jezdí hlavně Francouzi, také Holanďané a sem tam nějaký Angličan. Přitom třeba v regionu Seine-Maritime je nejenom prázdninově příjemný poklid, ale i spousta věcí k vidění. Vedle proslulých útesů v Etretatu, které ničím nezaostávají za těmi slavnějšími, doverskými, je to třeba dům a zahrada Claudia Moneta v Guberny. Vypadá přesně tak, jak ji kdysi velký malíř zachytil na mnoha svých plátnech.“

V neposlední řadě se v magazínu dočtete o podlipenských kostelech, o tom „jak světská sláva-polní tráva“, o nealkoholickém pivu obecně a také o nealkoholickém pivu pro psy, které vaří jeden malý pivovar v Holandsku. Pivo se jmenuje Kwispelbier, což má svůj důvod, neboť „kwispel“ znamená v holandštině „vrtět ocasem“. A to přesně pejsci dělají, když speciální pivo pijí. A nebudete tomu věřit – kromě běžných ingrediencí se do tohoto piva přidávají i výtažky z hovězího masa. I když je tohle psí pivo zhruba čtyřikrát dražší než běžné, možná byste při jeho konzumaci ve výsledku ušetřili, protože byste si už nemuseli dávat steak. 🙂

Přečíst si můžete i krátkou výpověď ilustrátora Adolfa Borna a docela jistě neopomeňte úvodník Stanislava Bernarda. Tentokrát se v něm zamýšlí nad poměrně rozšířeným trendem dnešní doby vyměňovat manželky za mladší přítelkyně /„milenky“ se nesmí říkat 🙂 /. Jeho úvaha chytrému napoví a hloupého možná trkne.

A teď už vás opravdu nebudu dál zdržovat, protože hned teď si magazín objednejte, anebo stáhněte na stránkách www.bernard.cz. 

Přeji vám krásné čtení.