Gustav Mahler – vynikající dirigent, hudební skladatel považovaný za největšího rakouského symfonika. Český rodák, pocházející z Kališť u Humpolce, v tvorbě ovlivněný právě českou lidovou hudbou tohoto kraje. To jsou obecně známá fakta. Méně se už ví o tom, že byl zamilován do snad nejkrásnější ženy Vídně, která jej na konci jejich společného života nenáviděla. Zajímá vás neradostný příběh jejich manželství, ve kterém lze nalézt i ponaučení?
Se svojí budoucí ženou Almou se Mahler seznámil v roce 1901 ve vídeňském salónu Berty Zuckerkandlové. Alma, rozená Schindlerová, byla rakouská autorka memoárové hudby, v pozdějších letech i sochařka a autorka několika vzpomínkových knih. Dostupné prameny jí přisuzují inteligenci, duchaplnost a hudební talent. Modrooká kráska s pravidelnými rysy obličeje a s hřívou kaštanových vlasů okouzlila mnoho mužů a stala se „múzou“ řady předních umělců první poloviny 20.století.
Mahler se do krásné, o 19 let mladší ženy okamžitě zamiloval a ani ona vůči němu nezůstala chladnou. Opustila svého ctitele – polského skladatele Alexandera Zemlinského a začala psát Mahlerovi milostné dopisy. Snad právě proto, že se Mahler v té době potýkal s tvůrčím neúspěchem (v Berlíně mu vypískali Čtvrtou symfonii), zareagoval na její dopisy poněkud neuctivě. Hvězda vídeňských salónů se tak o sobě mohla dočíst, že „je husa s hlavou vycpanou cizími názory a vlastní vylhanou pýchou“. Těžko dnes zjistit, proč si něco podobného nedostižná a sebevědomá Alma nechala líbit a dokonce souhlasila se sňatkem. Aby si hned od samého počátku byla vědoma, kde je v manželském svazku její místo, dostala od Mahlera předem varování: „Není lehké vzít si takového muže jako já. Jsem naprosto volný a musím takový zůstat.“ Podmínkou manželství s Mistrem byla naprostá kapitulace: „Musíš svůj budoucí život zařídit do poslední maličkosti podle mých potřeb a nic za to nežádat než mou lásku.“ Pro Almu to znamenalo zapomenout na komponování a doslova zahodit svůj talent.
„Jak si vůbec představuješ manželství dvou skladatelů? Máš ponětí, jak by se taková podivná rivalita musela stát směšnou a později ponižující pro nás oba? Co se stane, když dostaneš zrovna inspiraci, ale bude třeba, aby ses zabývala domácností a něčím, co právě potřebuji?“ napsal Mahler Almě. Ta tím byla šokována a i její matka jí poradila rozchod. Jenže Mahlerova genialita přitahovala mladou ženu jako magnet. Vzdala se slibné kariéry hudební skladatelky a výměnou za roli hospodyňky pojala 9.března roku 1902 Mahlera za svého chotě. Tím začalo podivné manželství, na jehož konci čekalo Mahlera ponížení a smrt.
Alma se tedy stala ženou slavného dirigenta a zatím neúspěšného skladatele, jemuž se ve všem podřizovala. Chodila pro něj do vídeňské Opery, před spaním mu předčítala a vedla truchlivé rodinné finance tak skvěle, že se po několika letech Mahler zbavil všech svých dluhů. Opisovala noty a hlídala Mistrův klid, dokonce přemlouvala sousedy, aby zavírali své psy. Mistr byl spokojený, ale jeho žena se začala trápit.
„Včera se mi svěřil, že se mu nikdy nepracovalo tak snadno a že nikdy tak dlouho u práce nevydržel jako teď. Já jsem však nikdy neplakala tolik jako teď…“
budu mít z toho smrt. Almšili, kdybys byla ode mě odešla, zhasl bych jako pochodeň, která nemá vzduch…“
Korunu všemu nasadil Walter, když po odjezdu napsal Almě vášnivý dopis a jakoby omylem jej zaslal přímo Mahlerovi. Ten se změnil v uzlíček neštěstí, plakal, klečel před svojí ženou a prosil ji, aby ho neopouštěla. Ta mu sice vyhověla, ale zkrotlého Mahlera počala drtit. Vynikající a uznávaný dirigent ztratil hlavu jako každý, jemuž se neochvějná jistota řítí do prachu. Z Mistra se stal smutně pokorný žáček, který dokonce i chválil Alminy skladby, kterými předtím opovrhoval: „Co jsem to jen udělal! Ty písně jsou dobré, dokonce velmi dobré! Panebože! Jak jsem mohl být tak omezený!“
Bohužel bylo pozdě. Svůj osud už nemohl nijak změnit. Alma se i nadále tajně scházela s Gropiem a u Mahlera se začaly hlásit první příznaky srdeční choroby. Manželé ještě společně odjeli do New Yorku, ale po pár měsících přivezla Alma do Vídně umírajícího muže, kterého krmila lžící. Sice se o něj na sklonku života starala jak pečlivá ošetřovatelka, ale když Mahler 18.května 1911 zemřel, neprojevila žádné známky zármutku. Od této doby, po neblahých zážitcích s dominantním manželem, už vládla mužům jenom ona.
(Francoise Giraud: Alma Mahlerová aneb umění být milována, dat.vyd.1996,
Alma Mahler: Gustav Mahler – vzpomínky, dat.vyd.2001)
Njn..ty architekti..to je svoloč :))
Eh, stejně Walter nakonec dostal taky kopačky 🙂
Ještě že tak. Jinak by neměl čas na ty úžasné baráky, které nakonec udělal !)