Založit účet
 
Menu
· Domů
· Ankety
· Archív článků
· Časté otázky
· Doporučte nás
· Galerie Sukna
· Hledat
· Humpolec Info
· Humpolec na UTube
· Kalendář
· Mapa Humpolce
· Odkazy
· Osobní zprávy
· Seznam členů
· Soubory
· Soutěže!!!
· Témata
· Top 10
· Váš účet

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.

Kalendář akcí
listopad 2017
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30  

Divadlo
Kino
Koncerty
Městský úřad
Ostatní
Přednášky
Setkání
Slavnosti
Sport
Výstavy

O redakci
Server Humpolák je vydáván občanským sdružením Humpolák.

Kontaktovat redakci můžete přes e-mail na adrese redakce@humpolak.cz.

Adresa redakce:
sdružení Humpolák
Lnářská 113
396 01 Humpolec

Bankovní spojení:
eBanka
č.ú.: 1393129001/2400

Český rozhlas Region

To by se poldovi stát nemělo 19. 
To by se poldovi stát nemělo ...Do pohody, do pohody! 2/2

„ Ten je jasný, bereme ho, máme chlastík..!“ zaradoval se Jarda. Felícii hned předjel a Bóža zvládnul bravurní zastavení máváním červenou baterkou z okna. Jarda měl pravdu, střepina ho totiž píchla tuze silně. Chlap byl jako puma. Ten by daleko nedojel. Vlastně ho zachránili.
„ Kruci, chlape, vy jste napitý jako žoch, já jsem vám zachránil minimálně rozflákané auto a možná i život,“ řekla Jarda řidiči, když se trubička zazelenala hrubě za dělící rysku. Ten se nevzmohl ani na slovo a Jarda proto pokračoval:
„ No, děkovné dopisy na okresní ředitelství Policie a hmotné dary mě osobně domů, přijímám je denně od osmi do pěti ale pouze nad hodnotu pět set korun. Jako prezent si pro začátek necháme váš řidičák !“
Chlapík, který vůbec nevěděl co se děje, blekotal rádoby inteligentní fráze a Jarda si všimnul, že vedle něho na sedadle spolujezdce chrápe ještě jeden stejně starý muž. Oba mohli mít asi tak padesát let. Nařídil proto Bóžovi, aby chlapa v autě hlídal aby s ním nikam nemohl odjet a šel vypisovat oznámení o dopravním přestupku do služebního auta kousek před zastavenou Felícií, protože Bóža to neuměl. Sotva vypsal jeho nacionále, Felície za ním rozsvítila světla a Jarda vzhlédl od  vypisovaného láblu. Vtom přiběhl Bóža s vyděšeným obličejem a brblal:
„ Jarinku, honem, dělej něco, on chce odjet !“
„ Ty hňupe, tak mu seber klíčky !“ vybafl Jarda zabořený do sedačky auta.
„ Když já nevím co mám dělat ?“
„ Doprdele !“ zahučel Jarda a šoupnul papír do kastlíku před spolujezdce k vysílačce.
„ Vytáhni pistoli a postavíš se před auto a jak do tebe drcne, napal to do něho, samozřejmě ho vyzvi, aby vypnul motor a zanechal svého jednání, tak dělej, vole !“ křičel už na Bóžu, který se ale k ničemu takovému neměl. Vylítl proto ze sedačky, protože chlap ve Felícii už zařadil rychlost. Jarda bleskově vytáhl zbraň, kterou namířil na řidiče.
„ Zhasni motor, dělej !“ zařval, protože chlap začal v tu dobu už pomalu pouštět spojku a hrozilo, že jim ještě vpálí do auta. Chlap bleskově vyřadil, Jarda zastrčil pistoli a oběhl auto k řidičovým dveřím. Chlap se mu snažil bránit v tom, aby mu sebral klíče od zapalování, ale Jarda ho praštil kotníky ruky do nosu a jak se chlap za něj chytil, klíče mu konečně sebral.
„ A ven z auta, než nás tady zmrzačíš, lumpe ožralý !“ řval a už ho vlekl na silnici.
Venku na chladnějším vzduchu a následkem nárazu na tvrdou zem se chlap trochu probral.
„ Poslouchejte, stojíme tady ve tmě a v nepřehledné zatáčce, tady to auto nemůžeme nechat, odtlačíme ho zpátky ke sklepům !“ hučel do něj Jarda.
Ožralý chlap začal s řečmi, že logicky vzato je to problém, že by to chtělo hlouběji zkoumat a Jarda se podíval na svůj obušek, jak hluboko mu ho asi vrazí do rozkroku, aby si ho mohl zkoumat dostatečně hluboko. To už se ale probudil ten spolujezdec, který byl opilý skoro do mrtva. Vypotácel se z auta ven a začal se do Jardy navážet, co je zač a že mu dá do nosu. Jardovi neušel jeho silný přízvuk angličtiny a tak mu sebral jeho americký pas, který ležel před jeho sedačkou v autě na zemi.
„ Jonathan Joseph Homolka, Američan, vida ho, kluka !“ řekl si pro sebe, ale nahlas. Jonathan Homolka se začal bavit s Bóžou. Nebylo to ale ani trochu přátelské a pořád mu nadával do policajtských sviní. Začal taky Bóžovi hodně obhrouble vykládat, jak je to v Americe.
„ Dělejte tak, abyste nedopadl stejně jako v Americe, pane !“ řekl mu Jarda mezi dopisováním toho pitomého láblu.
„ A to je jako jak ?“ zeptal se opilý spolujezdec vyzývavě.
„ Abyste nedostal fest nakládačku pro protivení se šerifovi, takhle urážet poldu byste si v Americe nedovolil, protože už byste neměl asi zuby !“ Homolka zůstal stát s otevřenou hubou a Jarda ho na chvíli přestal vnímat.
„ Co s ním ?“ ptal se pak Bóža. „ Já ho zavezu zpátky, ne ?“
„ No to ať tě ani nenapadne, ještě něco v autě sebere nebo ti něco vyhodí z okna !“ řekl mu Jarda ostře. Pak se rozhodl konečně s červenou Felicíí zacouvat těch ani ne sto metrů, co řidič stačil ujet, zpátky, aby nezavazela na silnici a nedošlo ještě k nehodě. Protože se silnice mírně svažovala vzad, docela mu to jelo. Jednou nohou se odrážel dozadu. Chlap sice řval, že mu zakazuje s jeho vozidlem jet, ale Jarda ho neposlouchal a během minuty postavil vozidlo mimo silnici. Bóžovi nařídil, aby předjel s autem za ním.
Jenom co auto zaparkoval, celé ho uzamčel, chytil poblíž se potácejícího řidiče za límec aby mu neupadl a klíče od vozidla mu strčil do zadní kapsy kalhot. Ze sklepa se ozýval veselý zpěv. To už předjel Bóža a z místa spolujezdce vylezl Jonathan Joseph Homolka, Američan jako poleno.
„ Ty debile..“ zasyčel si pod nos Jarda na Bóžovu adresu. Sedl si hnedka do auta na místo spolujezdce, protože měl nějaké tušení, že nebude všecko v pořádku. Bóža kamsi zmizel. Jarda chvíli hledal to oznámení co celou dobu smolil, ale nebylo ani v kastlíku, ani na zadní sedačce, ani za stínítkem, nikde. Bóža se mezitím začal na druhé straně silnice dohadovat s opilci ze sklepa, kteří se přišli zeptat, co mají poldové za problémy.
„ Bóžo, sedej, máme nehodu, dělej !“ křikl na něj Jarda, který si jeho počínání všimnul a bleskově situaci vyhodnotil a vymyslel řešení, protože jinak by Bóža dál vedl diskuse se zjevně nepřátelsky naladěnou tlupou opilců, kteří nadto ještě ani netušili, že jednomu z nich právě sebral řidičák. Muselo by to skončit bitkou a tudíž průserem. Sotva Bóža dosedl, Jarda mu řekl, aby valil do Paďous. Na chvíli se vystřídali v řízení. Když zmizeli z dohledu sklepa plného opilců, z nichž jim už někteří začali mávat pěstmi, Jarda se zeptal Bóži, kde je oznámení o přestupku, které nechal v kastlíku na vysílačce.
„ Kruci, tož kde je ?“ divil se Bóža.
„ Já ti to řeknu, ty pizdo s rohama !“ řekl mu už hodně naštvaný Jarda. „ On ti to ty blbe vyhodil z okna do škarpy ! Co jsem ti, kurva, řekl, abys ho nevozil ! Tož si už debil nebo co ?! Projeď to kolem toho sklepa zpátky a davaj hledat !“
Bylo to nakonec tak, jak se Jarda bál že to bylo. Tiskopisy a nejenom ty, ale i bloky na pokuty a další „drobnosti“, byly naházené ve škarpě. Jarda se už raději ani neptal, co Bóža dělal v autě, když to ten ožralec půl metru vedle něj nepozorovaně vyházel z okénka.
Už se zdálo, že zbytek služby proběhne v klidu ( k oběma případům musel Jarda napsat papíry zcela sám, takže s tím skončil až v pět ráno ), když o půl sedmé volali z mateřské školky v Lepči, že mají na zahradě hada.
„ No s býkem jsem si už poradil, hada zvládneme taky,“ děl Jarda ponuře. V tu chvíli ho napadl „ spásný“ nápad. Nechá Bóžu, aby se předvedl, při jeho blbosti ho had hryzne a aspoň bude chvíli nemocný a nebude otravovat na oddělení. Jak to ukul, tak to realizoval. Děcka byly zalezlé ve školce, jenom čupřinky v oknech trčely.
„ Kde ho máte ?“ zajímal se Jarda, i když by se měl zajímat Bóža coby dozorčí.
„ Tam v předsíňce, zamkli jsme ho tam !“ ukazovala jedna učitelka na dveře vedoucí z dvorku do přízemí budovy. Jarda zamrkal na Bóžu:
„ No a teď se vytáhni, tady snad nic nezprasíš ?“ řekl povzbudivě.Bóža naprázdno polknul, ale před asi pěti učitelkami ve věku kolem třiceti let a docela pohlednými se nemohl nechat shodit. Nakonec otevřel dveře, klackem drobného hada přimáčkl a nacpal se za ním. Chvilku byl v předsíňce štabarc jak spolu ti dva zápasili, až Bóža zařval:
„ Mám ho, auuu, rafnul mě hajzl jeden…. krucifix… krucifix…. No co to jeééé!?“ To už se vybatolil ven, hada zakouslého do palce a mokrou košili. Jarda chtěl něco říct, když si všiml, že z hada na Bóžu tečou hadovi sračky a kolem se šíří odporný až veleodporný zápach. Pro představu to smrdí asi jako tři koncentrovaný kočičáky naráz. Něco podobného Jarda nikdy necítil a začal si vážit Martina Laše a jeho prdů jako přílohy ostatním k jídlu.
„ On mě pochcal… normálně…tak už jsem viděl hada chcát !“ hlásil Bóža s hadem zakousnutým pořád v prstě. Učitelky se děsily a některé ječely. Děcka se za oknem smály.
„ Nechcu ti snáď lhat, ale on tě ještě posral…“ řekl Jarda zklamaně, protože mezitím poznal, že je to jen obyčejná užovka. Ale byla krásná.
„ To jsem teda netušil, jak ten had dokáže smrdět, tchoř je proti němu navoňaný frajer !“ prskal Bóža.
Při cestě zpátky museli jet s naplno otevřenýma okny, protože se to nedalo vydržet. Jarda na konci šichty šílel a byl odhodlaný požádat o lázně. Rozhodl se, že už s Bóžou do ničeho nepůjde pokud to bude jenom trochu možné, protože je to s ním ostuda vedle ostudy. Bóža si musel čtyřikrát mýt ruce mýdlem.
Ani ne za týden s ním měl noční službu pro změnu Leoš Verner. Už při předávce služby koulel očima štěstím celý bez sebe, že to má s Bóžou. Noční probíhala klasicky, kontroly objektů, zastavování vozidel a jejich kontroly na věci pocházející z trestné činnosti nebo věci, jimiž je trestná činnost páchána. Tak si Leoš opsal jména tří mladíků, kteří měli v kufru asi osm starších dobře vypálených cihel a bytelný hever.
„ Taková blbost....cihly !“ nechal se slyšet Bóža, jenom co hoši odjeli po svých.
„ Ty blbče, víš na co mají ty cihly ? Aby jima nahradili ukradené kolo na autě, ty pakinku !“ Bóža čučel jako žába z kyšky a mrkal.
Bylo už nějak ke třetí ráno a na Leoše neodbytně už dobrou půlhodinu dotíralo spaní. Přes den pomáhal švagrovi se střechou a celý den se nezastavil, nebylo tedy divu, že toho měl plné brýle. Nakonec se opřel hlavou o okno a zaspal. Když si toho Bóža všimnul, to byli zrovna na kraji Paďous směrem na Jiříkov, zatočil k lesu hned za Paďousy, tam zajel mezi stromy a vyvalil se taky. Po chvíli Leoše vzbudilo ticho a klid. Drcnul do chrápajícího Bóži.
„ Nechrap, máme kontrolák !“
Bóža se vyškrábal do sedu, narovnal si sklopenou sedačku a vyjel. Ujel jenom asi sto metrů, když zastavil a mžoural očima před sebe. Několikrát zkusil přepnout dálková na potkávací, ale ne a ne si vzpomenout, kde je.
„ Krucifix, já jsem zabloudil, já jsem takový kokot, já jsem takový kokóóót !“ začal řvát na celé kolo známou písničku. Leoš na to nic neříkal, jenom se pochechtával. On věděl, že stojí asi dvě stě metrů od kraje lesa a čekal, co Bóža zase vyvede. Ten po chvíli poulení svých poloslepých bulev obrátil auto zpátky a ujel asi tři sta metrů rovnoběžně s okrajem lesa a zastavil.
„ Tady jsme taky nedojeli, to bych poznal !“ děl Bóža nato dost nervózně.
„ Kurva svět, jdu se podívat na stopy !“ rozhodl se po další chvíli uvažování. Vzal si baterku a chvíli venku čmuchal, ale nic kloudného neobjevil. Vrátil se teda zpátky, baterku hodil na zadní sedačku a zavrtěl hlavou. Pak si ještě nadal zase do čuráků a znovu otočil auto. Ujeli asi tři sta metrů za původní místo, když se Bóža rozhodl zahnout vlevo, přesně do hloubi lesa. Leoš se mrkl na hodinky a jenom se usmíval. Tak to trvalo asi půl hodiny popojíždění sem a tam, kousek doleva a kousek doprava. Za chvíli už ani Leoš nevěděl, kde jsou, ale na dobré náladě mu to neubralo. Až najednou přijeli na mýtinku, kde se na rozcestí nacházely turistické značky. Leoš celý pookřál v předtuše hrozné srandy a potutelně Bóžovi řekl:
„ Běž se podívat na ty tabulky, tam bude určitě směr !“ To ještě netušil, jaká náhoda si s Bóžou vzápětí zahraje. Bóža vzal zase baterku a naklusal před auto, kde asi pět minut obcházel strom a svítil si nahoru i dolů a četl ty ukazatele snad stokrát. Nakonec se celý vzteklý vrátil do auta, praštil baterkou dozadu a řekl:
„ To je v prdeli, samý Závidov zastávka ČD 5 km, Závidov hájenka 3.5 km, Závidov rozcestí Tři duby 3 km, ale o Paďousích ani slovo (Pro méně chápavé, pokud tam nebyly napsány Paďousy znamenalo to jediné, že byli v Paďousích.) !“  Leošovi vylítla z nosu jitrnice, jak vyprsknul smíchy.
Bóža exceloval i s Cyrdou. Projížděli na jedné noční zrovna Závidov, když od bufetu poblíž zastávky ČD vyjela nějaká červená Simca, starý křáp bez espézetek. Cyrda už byl ostatními varován, aby s Bóžou nic neriskoval, ale myslel si, že stejně jako vycvičil Máju, vycvičí i tohohle pařeza.
„ Val za ním, to je chlast !“ řekl Bóža sedící opět na sedadle spolujezdce ( zase neměl brýle ) Cyrdovi, který řídil. Cyrda chtěl poznamenat, že to ví, ale to už Simca zrychlila. Cyrda si řekl, že Bóža už začíná chytat ty správné grify, když poznal oč jde a utvrdil se ve svém přesvědčení, že i Bóža je převychovatelný. Simca Favoritu nestačila, nebo její řidič byl nějaký slabší kusan. Zabočil proto do ulice vlevo a valil si to po ní kličkuje přitom doprava a doleva, aby poldům zabránil v předjetí. Prolítli jednou křižovatkou a jeli pořád rovně. Štěstí, že nebyl žádný provoz.
„ Nachystej se, budeš střílat !“ zahučel Cyrda na Bóžu. To už projeli další uličku a Simca zabočila vpravo. Dostali se na širokou hlavní silnici vedoucí k nejhlavnější silnici v rajoně. Protože už měli víc místa, Cyrda Simcu agresivně jedním kolem po chodníku předjel a zařval na Bóžu:
„ Mazej chytit řidiče !“
Bóža s pistolí v ruce začal předstírat epileptický záchvat a než pistoli schoval, Simca začala couvat. Protože Cyrdovi nic jiného nezbývalo, točit se nemohl, začal couvat taky. Po dvě stě metrech šílené jízdy pozpátku dosáhla obě vozidla železničního přejezdu a stále na couvačku valila kolem 60 kilometrů v hodině jedno za druhým. Na přejezdu vylítla do vzduchu, jak naklopené koleje v oblouku trati auta vyhodily. Na nejbližší křižovatce Cyrda strhnul volant a zatáhl ruční brzdu, takže se policejní Favorit efektivně otočil a rázem bylo vymalováno, Teda bylo – nebylo ! A zařídil to nepřevychovatelný Bóža. Simca couvala před nimi ještě asi kilometr, zatímco Cyril pustil dálkové světlomety a díval se, zda nepozná někoho z mladíků v autě. Protože jeho znalost Závidova co se týče ksichtů mládeže byla nulová, nepoznal nikoho. Nicméně dostali se až na úroveň Závidovského uměle vybagrovaného rybníku, kde po jedné straně cesty už nebyly domy.
„ Střílej !“ vykřikl Cyril na Bóžu, který po chvíli civění na couvající Simcu  před nimi začal roztřesenýma rukama tahat pistoli a zeptal se:
„ Kam, do nich ?“
„ Né, do vzduchu ty debile !“ křičel Cyril v zoufalé představě co by se stalo, kdyby se Bóža nezeptal. Tak teda Bóža vystrčil pistoli z okna a flák, flák do vzduchu. Řidič Simcy už viděl, že je zle a vzdal to. Možná taky, že psychicky nevydržel kvílení sirény.
„ Běž a chyť ho !“ vykřikl Cyril na Bóžu, ještě než zastavil auto. Když Bóža otevíral dveře a vystupoval, Simca měla ještě všechny dveře zavřené.V tuto chvíli byla reálná šance, že se všichni z osádky Simcy pochytají. Když Bóža udělal asi pět kroků, náhle se zastavil a vracel se zpátky k autu. To už byly u Simcy otevřené všechny dveře a mládežníci brali roha na všechny strany.
„ Co děláš, ty hňupe ?!“ zakřičel  Cyril, který se právě hrabal z auta.
„ Mě spadla pistole…“ zabrkotal Bóža. Cyrda to neměl čas komentovat. Místo toho si vyhlídl toho nejnadějnějšího mládežníka k dostižení a vypálil za ním jako o život. Už se zdálo, že mu jeho úhel nadběhu bude stačit, to zrovna na plné pecky valil polem zeleňoučké mrkvičky, když nohou našel deset centimetrů nad zemí natažený drát. Zakopl o něj a nosem vyoral hnízdo krtků i s mladýma a dva řádky mrkve v délce metru a půl, než se zastavil. Ještě než se stačil posbírat, slyšel od rybníka tři šplouchnutí do vody.
Když si z nosu vytáhl zbytky mrkevné nati a vodou z rybníka si vypláchnul hlínu z huby, našel si za svitu baterky v mrkvě jednu botu, která ho beze slova rozloučení v tom letu střemhlav opustila, taky KASR (KASR – kapesní aerosolový slzotvorný rozprašovač – zelený slzný plyn.) tužku, řidičák  a vyklepal hlínu z pistole, seřval Bóžu do bezvědomí. Aspoň si to teda myslel. Bóža dělal, že poslouchá a bere si k srdci všechna Cyrdova slova, ale jenom co Cyrda skončil, dozvěděl se zase on:
„ Kurva, co se do mě všichni serete !?“ řekl Bóža dotčeně. Cyrda už nic neříkal a odmítl s Bóžou napříště cokoliv dělat.
Bóža si s nějakých výtek kolegů pranic nedělal a bránil se vždycky tím, že jim ještě vynadal. Jeho specialitou bylo pravidelně chodit na večerní střídání služby  deset minut až půl hodiny poté, co mu začínala pracovní doba. Jardovi tak přišel víckrát a když mu jednou zazpíval místo omluvy píseň:
„ Promiňte vážení, máme veliké zpoždění“ z dětského seriálu o Včelích medvídcích, Jarda mu důrazně řekl, že jestliže to udělá ještě jednou, zapomene tak jako Bóža na nějakou kolegialitu a sprostě ho natře. Když měl mít Bóža nějakou soukromou akci, prostě se hodil marod a musel za něj do služby někdo jiný. V zimě ho během marodění kluci nachytali hrát hokej v blízkém Starohu, ale před Dolfou nic neřekli. Když ale na Velikonoce nepřišel vystřídat bez jakékoliv omluvy denní službu, dostal už od Dolfy procenta. (Snížení platu – maximálně na tři měsíce o patnáct procent, málokdy se jde pod deset procent a skoro nikdy pod tři měsíce. Poldovo provinění například na silnici ho tedy přijde sakramentsky dráž, než nějakého civilistu.) To kdyby Dolfa ještě zjistil, že Bóža nezapomněl na službu ale byl ožralý jako kára, zatočil by s ním asi ještě hůř.
Mezitím na další noční s Bohoušem Snopkem provedl další krpu. U skládky za Blatenkou vykrádali pravidelně zloději odstavené buldozery a náklaďáky. Většinou vytáhli naftu z nádrží. Přesně o půlnoci zamířil Bohouš ke skládce, zatímco instruoval Bóžu o tom, co má dělat.
„ Já to celé s baterkou oběhnu a ty se postavíš na levý přední roh toho parku a budeš mě jistit, jasný !?“
„ Jasný !“ přitakal Bóža.
Bohouš zastavil auto, nechal dálková světla svítit na řadu zaparkované stavební těžké techniky a s baterkou mazal za vozidla, aby to celé prohlédl. Na to, aby se ještě ohlédal po Bóžovi, neměl čas. Celé to nakonec obešel a zjistil, že Bóža sedí v autě a trhá sebou dopředu a dozadu. Už si začínal myslet, že se mu něco stalo a hlavou mu dokonce blesklo, jestli ho někdo nestřelil a on nedodělává, když uslyšel rachot muziky z autorádia. A Bóža se i s  autem třásli do rytmu. Bohouš se na chvíli zarazil a zkusil počítat do desíti, ale pak vypěnil:
„ Kurva, ty kreténe, jsi vůbec normální !?“ řval na Bóžu.
„Do pohody, do pohody, Bohoušku, v rádiu hráli boží písničku a nejlepší ten refrén: laj laj laj !“ objasnil parťákovi Bóža svou činnost. Tak se i Bohouš zapřísáhl, že s Bóžou už do ničeho nepůjde.
No a když Bóžu poslali do ŠPO, proslavil se po celém kraji. To jedna dáma šla jednoho rána nějak v půl páté do práce a pod blízkým železničním nadjezdem si všimla odstaveného policejního auta. Protože jí to nedalo, přišourala se blíž, ale vzápětí ranní ticho města protnul její vylekaný výkřik. Běžela jako o závod k nejbližší budce a vytočila známou 158.
„Prosím Vás, na Střelnici pod mostem jsou v autě dva mrtví policajti !“ hlásila svůj objev. Operační nelenil, vyrozuměl ihned krajského, ten zavolal zásahovou jednotku. Tam byl ihned vyhlášen poplach, fasovaly se hafly ostrých a během pěti minut už třicet chlapů v černých kombinézách a kuklách na hlavách valilo městem na plný plyn na místo neštěstí. Další průběh události nejlíp popisuje líčení jednoho z aktérů tohoto story s pořádným hepáčem – ovšem jak pro koho.
„ Nějak kolem třetí sem ztratil pojem vo čase a upadla mi kebule. Slóžil sem s takovým divným patronem, darmo mluvit. Teď jak spím, najednó slyším nějaké ťukání. To jsem ještě zvládnul, ale pak zaťukal někdo pořádně a já sem votevřel voči. Kóknu co je, vedle auta stojí chlap v černé kombinéze s nápisem policie, říkám si, kurva co jééé ? Kóknu teda ven vo co de:  tam kordon policajtů se samopalama. Tak sem honem drcnul do toho křópka co chrápal vedle, ten se jenom votočil a na celé kolo že: co mě budíš, pičo ! A ten chlap, co ťukal na okno, byl to velitel zásahovky, zařval, jak když ho pichne vidlama: „ Já ti dám, pičo !“ a ti vostatní co stáli kolem se rozřehtali na celé kolo. Já sem vyfasoval patnáct na tři (Patnáct procent z platu na tři měsíce- dobrý flastr, činí to zhruba kolem čtyř tisíc korun a více.) a von přišel vo frčku (Degradace – snížení hodnosti, poslední varování před vyhazovem.)… To na nás ještě ten samý den půl hodiny řval krajské(Krajský ředitel) , že mu sliny lítaly až na protější stěnu, řval na nás jaké sme to hovada co to má v mančaftu, zaslintané sem od něho byl jak dámský přirození…“
A tak Bóža přišel o frčku a z nadstrážmistra byl strážmistr. Ani to mu nezabránilo v páchání dalších volovin.
Když kluci na oddělení rozebírali jeho eskapády, mimo jiné taky dvakrát vybíjeli jeho zbraň v trezoru, protože Bóža ji tam strčil nejenom se zásobníkem, ale i s nábojem v komoře, což bylo u tehdejších „super zbraní“ jedné nejmenované zbrojní firmy striktně zakázáno, protože ty tradiční střepy od tradičního dodavatele střepů pro Policii střílely kdy chtěly, Jindra k tomu poznamenal:
„ Já se nedivím, proč je na nás tolik vtipů, to aby se jeden pomalu styděl jenom co vyleze ven.“ A Cyrda na to řekl:
„ Ty nevíš, že žádné vtipy na policajty neexistují ? Dyť to je všecko pravda !“
Jako další oběť Bóžových vylomenin přišel na řadu Milan. Měli zrovna dopravní akci zaměřenou na kradená auta, autorádia, osoby v pátrání a podobně ( to je každá akce na silnicích, jenom si většina řidičů pořád myslí, že poldy nejvíc zajímají jejich ušmudlané pětistovky pokuty ), kdy stanoviště měli v Lepči u železničního nadjezdu. Silnice se od Paďous točila v malém poloměru skoro do pravého úhlu, takže společně se zástavbou je řidiči viděli na poslední chvíli, z druhé strany je kryl betonový blok mostu. Milan ovšem měl potřebu „vysypat písek“ a tak řekl Bóžovi, že jde podat ruku svému nejlepšímu kamarádovi a aby nachystal reflexní vesty, káóčka, baterky a trubičky a prostě takové ty serepetičky.
Když už dlábil za rohem drátěného plotu svoji hadici, slyšel přijíždět auto. Zrovna když se už zapnul a otočil čelem k silnici, viděl, jak Bóža stojí s roztaženýma rukama i nohama beze světla i bez vesty uprostřed silnice a proti němu zastavuje nějaké auto. Milana polilo horko a rozhodl se, že podá hned ráno starému hlášení, aby toho blbce už vyhodili. Chtěl jít zrovna řidiči vysvětlit, že to je mladý kokot, ale v tu chvíli si všiml, že z auta se i přes svůj objem dvě stě let starého dubu svižně drápe komisař kriminální policie major Lebeda – kontrolní orgán řečený kontrolní chroust - a kleje jak sjednaný. Bóža mu samo sebou nepodal hlášení, jak taky, když ani nevěděl kdo to je a Lebeda na něj řval, jestli to má v hlavě v pořádku. Milan pochopil, že tuto situaci prostě nemůže zachránit. Navíc se Lebeda pustil i do něj, na co je takový velitel hlídky, jehož lidi páchají řízenou organizovanou sebevraždu na silnici a navíc ve službě.
„ Použití zbraně !“ vyhrkl na Milana, který za nic nemohl.
„ Policista je oprávněn použít zbraň pouze v těchto případech…“ začal Milan a postupně odhrkal celý paragraf  39 zákona o Policii.
„ Co to je Ékářet (EKŘ – evidenční karta řidiče – v ní se řidičům zaznamenávají jejich prohřešky a když jich mají už „ neúrekom“, dojde jim výzva k dostavení se na DI a pak: sbohem papíry nejmíň na půl roku !)! “ vybafl Lebeda hned potom na Bóžu. Bóža nehnul ani brvou a řekl:
„ Nevím, ale vím, co to je čtrnáct - patnáct !“
Lebedu tím evidentně zaskočil. Major na chvíli vyvalil oči, chvíli nic neříkal, přemýšlel co je to za kód a pak se načisto zblble zeptal:
„A co ?“
Bóža se k němu naklonil, rukou si přistínil ústa a polohlasně, jakoby sděloval nějaké tajemství řekl:
„ Čtvrt na tři !“
 Milan zasykl a musel se rychle kousnout do rtu, ale nebylo to nic platné. Lebeda tam lítal jako moucha Tse tse a řval jak pominutý, že z něho si nikdo prdel dělat nebude… Ráno se Dolfova zpočátku jakž-takž normální tvář po prvním telefonátu z okresního ředitelství z Jarova rychle změnila v pevně sevřený kamenný útvar. Co se dělo dál, není třeba jistě líčit.
Bóža si po nějaké době nechal konečně místo brýlí zhotovit čočky. Již v první službě začala estráda. Bóža totiž na oddělením plném lidí najednou roztáhl ruce a začal řvát:
„ Nikdo se nehýbat, nehýbat se !“ a začal lozit po čtyřech po zemi a hledat čočku, která mu upadla, když se při jejím nasazování trefil do čela místo do oka. Čočky samozřejmě podléhaly stejným zákonům jako brýle, alespoň co se týkalo jejich zapomínání doma. Když je Bóža nezapomněl, aspoň ho zase pálily oči a zapomněl si pro změnu vodičku.
Jeho první čočky skončily málem bídně. Bóža je nechával kde ho napadlo, jednoho dne ( asi za dva týdny po jejich zakoupení ) je zase nechal ve sklence na umývadle ve vyslýchárně. Tam zrovna vyslýchali jednoho drbana a Jardu napadlo, že si z Bóži vystřelí a řeknou mu, že klučina měl sucho v krku a tu sklenku vypil. Čočky mu schovali do lednice. Když Bóža čočky asi za dvě hodiny hledal, Jardovi jeho kanadský žertík málem nevyšel, protože Bóža jaksi přišel na to, že čočky zapomněl doma. Bylo nutné mu napřed dát na srozuměnou, že nikoliv. To se povedlo rychle, ale nemohli mu říct, kde je nechal, protože by to bylo jasné, že si z něho dělají čurinu.
Asi hodinu trvalo, než ho pomaličku dovedli k tomu, že čočky nechal ve sklence na umývadle.
„ No jo,“ hlesl Bóža překvapeně, když vzal prázdnou skleničku do ruky a prohlížel si ji proti světlu, " „on mě to někdo vylil…“ Další hodinu rozmontovával a smontovával odpad. V sifonu to bylo teda husté, do toho nelezl nikdo snad pět let. Smradu jak v opičím ráji, Bóža si z kriminalistického kufříku vytáhl pinzety a hrabal se v tom sajrajtu jako chudˇasovi v řiti.
„ Asi musely protéct, kurva svět !“ děl Bóža zoufale.
„ Ty, ale tady byl ten mladý, ten, jak se jmenoval… no… „nemohl si vzpomnět Jarda, „ no to je jedno, ten tady pil vodu a řekl bych, že z té sklenky…“ No Bóža řval jako pominutý a chtěl si počkat, až to z drbana vypadne ven druhou stranou, ke všeobecnému zklamání však záhy prohlásil, že si koupí nové. Kluci mu totiž zapomněli říct, že si z něho vystřelili. Ty čočky tam po roce, když musel ledničku čistit, zase našel.
A tak si koupil nové. Nepodíval se ale dovnitř a když přišel zase do práce zjistil, že mu prodali jenom jednu. Nadával jako dlaždič. Záhy vyfasoval přezdívku Čočkin.
Když s Bohoušem měli vlastní akci na strategickém místě mezi Klučovem a Lepčí, bavil se Bohouš zrovna s řidičem na téma kde sehnat dobrou ojetinu za slušnou cenu. Po chvíli si řidič jel zase po svém a Bohouš hledal Bóžu. Předtím zaregistroval, že šel někam k autu, ale teď ho nikde neviděl. Jen co se ale kontrolované auto poněkud vzdálilo, takže nebyl už slyšet jeho motor, Bohouš uslyšel odněkud vzadu za autem za vzrostlou lebedou vhodnou již na řezání fošní, Bóžův hlas. Bóža zrovna říkal:
„ Ahóój, tebe jsem už dlouho neviděl…Taky je ti horko, co ? A tobě kór !“
Bohouš byl zvědavý, koho tam Bóža potkal a myslel si, že tam táboří nějací čundráci  a tak se vydal přes silnici. Bóža odněkud z křovin pokračoval:
„ No já se už taky těším na starou, to víš, ty kluku mizerná !“
Bohoušovi už to bylo divné. –Proboha-pomyslel si, koho to tam potkal a co si to vykládají ? Nikoho druhého ale neslyšel. Byl už u auta, když volal vrátný z protějšího statku a chtěl nějakou maličkost, něco se jenom ptal. Bohouš už za Bóžou nedošel a ještě když odcházel, slyšel Bóžu zase říkat:
„ Na tom slunku to není moc gut, co ? To bys mohl chytit nějakou pihu, radši zalez ! Zatím zdar, když tak večer !“
Bohouš u hlídače vyřídil jeho dotaz a vracel se zpátky. Bóža už stál u auta a počítal trubičky v krabičce, které jim ještě zůstávaly do konce.
„ Prosím tě,“ řekl Bohouš, „ Bóžo, s kým jsi to tam mluvil ?“ Myslel si, že tam někdo stanuje.
„ Kde ?“ zareagoval Bóža pohotově a zamrkal.
„ No v tom chábí, že se těšíš na starou a aby nechytl pihu na slunku ?“
„ Jóó…“ zasmál se Bóža a hned vysvětloval:
„ Já jsem se byl jenom vychcat…“ Bohouš vyprskl smíchy.
„ Ta tvoje stará si s tebou asi užije…“ zakroutil hlavou.
„ Ideální ženská…“ bručel si Bóža pro sebe. Bohouš to zaslechl.
„ Ta tvoje ?“
„ Ale ne, podle mě je ideální ženská, která se po šukačce promění v bečku piva a partu kamarádů…“ Bohouš šel do kolen.
Přišla zima a jedenkrát bylo ukrutné náledí. Čočkin vyjel spolu s Lojzou Nedorostkem do Závidova na nehodu. Na ledě a sněhové vánici jel jako prase a prásknul s Favoritem do odstaveného auta na kraji silnice. Lojza, který ho předtím napomínal, aby neblbnul a zpomalil, byl pak svědkem následující scénky:
Bóža vyběhl z auta, nahlídl na Favorit a začal na ztichlou večerní ulici řvát:
„ Já su kokóóót, já su kokóóót !“
Pak chvíli studoval způsobenou škodu, zatímco Lojza volal nehoďáka. Čočkin se vrátil do auta s nářkem:
„ Nejsu já piča ? A tak spořím, tak spořím…“
Tím myslel šetření na vlastní auto. Na oddělení při konci služby ho už špatná nálada přešla a v rozjařenosti vytáhl ze zbraně zásobník a povídá:
„ Rána jistoty !“
Na to si přiložil zbraň k hlavě a aniž se přesvědčil, zda nemá náboj v komoře, zmáčknul kohoutek. Tentokrát náboj v hlavni nezapomněl a úderník cvakl naprázdno. Kluci přítomní tu dobu na oddělení mu strašně vynadali, hlavně Jarda, který měl dozorčího.
„ Ty blbče, střílej se před trezorem, abych musel pucovat všecky ty kvéry od těch sraček, co máš v hlavě !“ řekl mu.
S koupí třetích čoček se Bóža zklidnil, nebo spíše nikdo s ním už nic nechtěl dělat a tak jeho největší eskapády ustaly. Nebo že by k tomu přispěla skutečnost, že mu chyběl poslední průšvih k nedobrovolnému svlečení uniformy ? Postupem času se však z něho stal naprosto platný a spolehlivý polda.

...pokračování: Nejen papírováním je polda živ.
Publikováno: Pátek, 24.07. 2009 - 00:00:00 Od: frantisek
 
Související odkazy
· Více o tématu To by se poldovi stát nemělo ...
· Další články od autora frantisek


Nejčtenější článek na téma To by se poldovi stát nemělo ...:
To se poldovi občas stane 2.


Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné


Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek


Související témata

Vtipy

"To by se poldovi stát nemělo 19." | Přihlásit/Registrovat | 7 komentářů | Vyhledávání v diskusi
Komentáře jsou moderovány, pravidla jsou uvedena v záhlaví formuláře pro odeslání. Upozornění na závadný obsah zasílejte na adresu redakce@humpolak.cz

Re: To by se poldovi stát nemělo 19. (Hodnocení: 0)
Od: Anonymní - Sobota, 25.07. 2009 - 16:24:38
Těch policajtů už tu bylo trochu moc


[ Odpovědět ]
Re: To by se poldovi stát nemělo 19. (Hodnocení: 0)
Od: Anonymní - Sobota, 25.07. 2009 - 22:34:49
 
Souhlas, už je toho moc.


[ Odpovědět ]
Re: To by se poldovi stát nemělo 19. (Hodnocení: 1)
Od: frantisek (frantisek@humpolak.cz) - Neděle, 26.07. 2009 - 09:17:29
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.osbid.cz
 
no, Anonymni, je mi lito, ale Polda je zadany v redakcnim systemu a jednotlive kapitoly naskakuji automaticky.
Pokud se Vam to nelibi, nemusite to cist.
A nebo jeste lepe - poslete nejaky vlastni prispevek. Teda pokud ovladate to tajemne umeni stvorit alespon dve souvisle a smysluplne vety 8D


[ Odpovědět ]
Re: To by se poldovi stát nemělo 19. (Hodnocení: 0)
Od: Anonymní - Pondělí, 27.07. 2009 - 08:32:51
 
A me se porad libi. Tak to necti, kdyz uz nechces. Da se to jasne poznat jeste pred kliknutim na clanek. Prerolovani pres ten odkaz na uvodni strance snad zas tolik prace neda.

Joe


[ Odpovědět ]
Re: To by se poldovi stát nemělo 19. (Hodnocení: 0)
Od: Anonymní - Pondělí, 27.07. 2009 - 08:36:17
 
Jenže někdy příspěvky redakce nezařadí,osobně znám člověka,který vám už několik poslal. A nedočkal se ani slušnosti,že redakce napíše minutový mail ve stylu "Díky,ale nemáme zájem..z toho a toho důvodu"
Sam z Horního náměstí


[ Odpovědět ]
Re: To by se poldovi stát nemělo 19. (Hodnocení: 1)
Od: frantisek (frantisek@humpolak.cz) - Pondělí, 27.07. 2009 - 09:26:15
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.osbid.cz
 
Same z Horního náměstí - dejte svému známému prosím info, ať se s námi spojí. Nic z toho, co dojde na redakční mail necenzurujeme, nevyřazujeme..... Pokud se někdy stane, že příspěvek opomineme, jde jen o časový problém.
Pro jistotu:
redakce@humpolak.cz - mail, který čte více lidí s přístupem do redakčního systému.
frantisek@stima.cz - můj služební mail, v kopii lze bez problénů zaslat cokoliv určeného pro Humpoláka.
A pokud něco opravdu hoří - 565 303 323 - ten telefon mi jde přímo na stůl, případně ve firmě vědí, jak a kde mne sehnat.


[ Odpovědět ]
Re: To by se poldovi stát nemělo 19. (Hodnocení: 0)
Od: Anonymní - Pondělí, 27.07. 2009 - 10:54:56
 
děkuji za aktuální kontakty. jistě se ozvou noví pomocníci k tvorbě zpráv. Sam


[ Odpovědět ]
Všechny obchodní známky, názvy a články patří jejich právoplatným vlastníkům, komentáře patří jejich odesílatelům. Komentáře jsou moderovány, pravidla jsou uvedena v záhlaví formuláře pro odeslání. Upozornění na závadný obsah zasílejte na adresu redakce@humpolak.cz.

(c) 1999 - 2008 Občanské sdružení Humpolák


Powered by Copyright © UNITED-NUKE - upravil a implementoval AXL Systems
Všechna práva vyhrazena.

Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.244 sekund

Tvoje Účetní     Petra Plast     Knihkupectví Jana Zábrany      Maryška Elektrocentrum