Založit účet
 
Menu
· Domů
· Ankety
· Archív článků
· Časté otázky
· Doporučte nás
· Galerie Sukna
· Hledat
· Humpolec Info
· Humpolec na UTube
· Kalendář
· Mapa Humpolce
· Odkazy
· Osobní zprávy
· Seznam členů
· Soubory
· Soutěže!!!
· Témata
· Top 10
· Váš účet

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.

Kalendář akcí
listopad 2017
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30  

Divadlo
Kino
Koncerty
Městský úřad
Ostatní
Přednášky
Setkání
Slavnosti
Sport
Výstavy

O redakci
Server Humpolák je vydáván občanským sdružením Humpolák.

Kontaktovat redakci můžete přes e-mail na adrese redakce@humpolak.cz.

Adresa redakce:
sdružení Humpolák
Lnářská 113
396 01 Humpolec

Bankovní spojení:
eBanka
č.ú.: 1393129001/2400

Český rozhlas Region

To by se poldovi stát nemělo 20. 
To by se poldovi stát nemělo ...Nejen papírováním je polda živ 1/2

„ Zajeď na vrakoviště, omrknem, jestli tam zase někdo nekrade !“ řekl Martin další čerstvé akvizici Liboru Křenovi, když měli jednou odpoledne vyjížďku a právě brázdili Závidov. Libor přišel z oddělení Cizinecké Policie a nebyl žádným novicem. Když byli kousek od Božích muk pod velkou lípou na rozcestí na samém kraji Závidova, vyjel proti nim od blízkého vrakoviště bílý Fiat 125 Polák. Ani by si ho nevšimli, v tu dobu jezdilo hodně lidí na pole, ale jeho řidič chtěl na sebe asi silou mocí upozornit. Otočil se jako na obrtlíku kolem lípy a vyprašoval si to polní cestou směrem do polí mezi Blatenkou, Závidovem a Paďousy. Martin s Liborem stačili zahlídnout, že v autě jsou nasáčkovaní samí puberťáci.
„ Za nima, byli na vrakáči !“ zavelil Martin.
„ Dneska ráno byl nějaký Polák v pátrání, vylustrujem si jeho espézetku,“ řekl Libor a vysílačkou se během stíhací jízdy spojil s operačním a nadiktoval mu espézetku, kterou měl po hrbech před nimi poskakující Fiátek přilepenu na zadku.
„ Takže, hoši,“ volal téměř obratem operační: „ jedná se o vozidlo Škoda 100, červené barvy, majitel je nějaký Bambas z Jiříkova…“
„ To by mohl být on !“ řekl Martin a vytáhl pistoli. Nemyslel tím toho Bambase, ale kradeného Fiátka. Protože bylo teplo, nemusel otevírat okno. Zapnul Vrz a párkrát zahulákal do mikrofonu, aby řidič zastavil, ale k ničemu to nebylo. Ten jel jako prase, Fiátek tu jízdu nemohl dlouho vydržet. Dokud jeli z mírného kopce k můstku přes vyschlou strouhu, byla cesta rovná. Před můstkem a za ním již byla patrná činnost vody a Favorit párkrát škrábnul svým nízkým spodkem o zem. Libor poněkud zpomalil a Fiátek řízený nějakým šílencem se jim poněkud vzdálil.
„ Vole jeď !“ naléhal nažhavený Martin na řidiče.
„ Tomu před náma je jedno, jestli tu plečku tady dorazí, ale čím budeme pak jezdit my ?“ řekl na to Libor.
Bílý Fiat před nimi v tu chvíli vjel do jedné větší díry a tou ranou se mu otevřely levé zadní dveře a jeden z mladíků se chystal vylítnout ven, když ho nějaké ruce vtáhly pomalu zpátky. Řidič ani nepřibrzdil.
„ Co je to za hajzla, ten nemá čisté svědomí když je mu jedno, jestli zabije svoje kumpány !“ řekl Martin a vystřelil do vzduchu. Pak ještě jednou.
„ Ten střep má motor vpředu, tak do nich prosím tě hlavně nestřílej, to bysme neukecali (Řidič svou jízdou již vážně ohrožoval jednak „Besip“ a jednak životy osob, poldové mohli podle zákona střílet, aby vozidlo zastavili. Na těch hrbech ale mířit na pneumatiky bylo zbytečné, s velkou pravděpodobností by došlo k zásahu karoserie a kulky těch pár plíšků nejenže hravě provrtají, ale navíc nepředvídatelně mění i směr – polda se musí bleskově a hlavně správně rozhodovat, nic se už nedá vrátit zpátky. ) !“  naléhal Libor.
„ Jasně, za chvíli jsme na silnici a tam neujedou !“ přikývl Martin.
Asi po kilometru vyjeli na silnici mezi Blatenkou a Paďousy. Fiat zabočil k Paďousům. Policejní Favorit se řvoucím Vrzem vyjel chvíli po něm. V tu chvíli se z Fiatu vyvalil bílý kouř a starý křáp zastavil. Ven na silnici se vyhrnulo šest kluků kolem šestnácti let a začali zdrhat přes silnici do blízkého kopce, na jehož vrcholu rostl rozsáhlý remízek. Libor zastavil auto za Fiatem a oba policajti začali pronásledovat mladíky zdrhající do kopce. Martin si přitom všimnul, že jeden z nich nese v ruce nějakou krabici připomínající autorádio. Chvíli řval a pak asi třikrát vystřelil do vzduchu, ale k ničemu to nevedlo. Nakonec došlo na hledání puberťáků po remízku. Libor s Martinem chytili každý po jednom a přivolaná hlídka z vedlejších Dubů taky jednoho. Zato toho hlavního – řidiče !
„ Nějaký Pytlík ze Závidova, znáš ho ?“ ptal se Libor už na oddělení Martina. Ten jenom zavrtěl hlavou. Martin byl z Mříčné a Libor bydlel v Lepči. Kdyby se na Pytlíka zeptali Jardy, ten by jim řekl, co je to zač. Dvakrát ho pokutoval a asi stokrát dělal, že ho nevidí, aby neměl výčitky, že je na něj zasedlý. Vypatlaná palice nerespektující ani pravidla ani nikoho a nic jiného než sebe. Lehký psychopat.
To už se psali výslechy. Oba chycení kluci vypovídali zcela ochotně, ostatně neměli ani co tajit. Jeden z nich měl mírně pohmožděný obličej. Martin ho při honění svalil na zem a poutací chvaty nejsou taky právě pro slečinky. Jak se ukázalo, to autorádio bylo půjčené od jednoho jejich známého (byla to kupodivu pravda) Fiat nebyl ukradený, ale jenom odhlášený a Pytlík na něj prostě namontoval espézetky z jiného střepu, který měl doma v nepojízdném stavu. Co chybělo, aby to všechno dopadlo opravdu špatně.
Zato Pytlík poldům vykládal, že byl sportovat ( v džínech a košili od šmíru a oleje ), auto v životě neviděl a taky neřídil. Na celou věc posléze přijela ještě hlídka dopraváků, která řešila právě Pytlíka. Ten vytrvale opakoval svoje báchorky, až to vypadalo, že je skutečně nevinný. Když Martin viděl, jak se dopraváci s Pytlíkem mazlí, došla mu trpělivost. Chytil Pytlíka pod krkem a zařval na něho tak, že se Pytlík skoro rozbrečel a pak všechno přiznal.
„ Sovětská metoda je účinnější !“ řekl pak na odchodu Martin vyjeveným dopravákům, mladým klukům, kteří až doteďka byli samé „pane, prosím, byl byste tak laskav“ a podobné kecy.
„ Prosím tebe,“ smál se Libor, „ co to máš za hesla ?“
„ Neviděl jsi Rudé horko s Arnoldem ? Když tam na něho a jednoho amíka řval nějaký drban, že je vysvlíkne z uniformy, zlomil mu prsty na rukách, ale chlap mu řekl všecko, co chtěl vědět. No a když z té cely odcházel, prohlásil tady to,“ vysvětloval Martin.
„ Já když jsem byl jednou v Brně, tak tam kluci přivedli nějakého drbana, měl oloupit nějakou starší paní. On nic, on tam nikdy nebyl a takové ty kecy. Pak přivedli nějaké lidi, co ho viděli v domě. Drban zase, že on nic, že to je omyl. Tak lidi odvedli, dovedli ho k umývadlu a po třetím vynoření z něho vypadlo asi ještě šest stejných skutků. Nezanechává to stopy, jenom ho tam nesmíš zapomnět,“ zavzpomínal si Libor se smíchem.
„ Spíš bych se nad takovýma metodama děsil, ale dneska bych to klidně udělal nějakému hajzlovi sám…“ poznamenal Martin.
„ Jo to se nediv, hrabání se v nejhorším odpadu musí zanechat stopy. Vem si jenom mrtvolky. (Mrtvolky – případy s mrtvými.) Když jsem byl u své první, málem mě omyli, dneska si už ani z hlavy nevzpomenu, kolik jich bylo…“
Konečně bylo všechno hotovo, samozřejmě k případu trvajícímu v terénu sotva deset minut museli psát skoro pět hodin. A to se nejednalo o nějaké podřadné „ťukaly“ s rychlostí blesku.
Při předávce služby se objevili Cyrda a taky Jarda. Když se jakž takž seznámili s případem, řekl Cyrda Martinovi:
„ Ty vole, ty sis nevšimnul, že dvacet metrů od auta jste měli polní cestu ? Mohli jste je chytit všecky, jenom kdybyste měli trochu místní znalost !“
Méně slušně se přidal i Jarda:
„ Kurva, to nevíte kdo to je Pytlík ? Ty hňupe, kdybys ho zastřelil, bylo by o jednoho psychopata míň. Ještě by ti dali zlaté hodinky za likvidaci delikventa v ranném stadiu !“ nadával Martinovi.
„ Už ti někdo skočil HOPRDOX ?“ řekl mu na to Martin.
„ Co to je ?“  zajímal se Cyrda.
„ Holou prdelí do ksichtu !“
Za dva dny na noční měli vzrůšo Libor s Břéťou. Na 158-ku volal nějaký chlapík, že někdo leze do skladu s alkoholem v Lepči na nádraží. Protože byli sotva kilometr daleko, vytušili jasnou tutovku. Břéťa auto rozjel a pak vypnul světla. Na setrvačnost vlítli k buňkám, kde měla jedna firma naskládaný alkohol všeho druhu. Dveře byly i s mřížemi dokořán, zámek se válel na zemi a ve škvíře mezi zemí a buňkou mizely právě paty nějakého vyvrhela. Zatímco Libor špricoval toho pod buňkou KASRem, (KASR – slzotvorný plyn, rozpláče i nenapravitelné kriminálníky. Z vyprávění je znám případ, kdy jeden kolega s ním na pohřbu nenápadně kropil příbuzenstvo, aby je lidi na vsi nepomlouvali, že nedostatečně bulí. Jiný známý případ byl, když se otce policajta ptal synek, na co ta zelená tužka je a otec mu odpověděl, že s ní rozpláče i největšího drsňáka. Kluk to chtěl ukázat, tak mu starostlivý tatík čmáchl jednu dávku do ksichtíku. Jak hošan řval si asi dovedete představit.) aby ho donutil vylézt ven, Břéťa začal prohledávat vnitřek. Něco tak blbého dělají čeští poldové pořád a je jenom zázrak, že máme jen tolik mrtvých kolik  máme.
Už podle zvuků usoudil, že budou minimálně dva, protože v kanceláři vpravo od vstupní chodbičky někdo posunul židličku a ozvaly se ještě nějaké rány do dřeva. Na výzvy k opuštění úkrytu nikdo nereagoval a tak se Břéťa rozhodl si pro chlapa dojít. Všiml si totiž, jak leze do škvíry mezi stůl a skříň v rohu místnosti. Za chvíli měli oba venku. Na místo přivolali technika. Tomu to z Jarova trvalo skoro tři čtvrtě hodiny, zatímco dobře utažená pouta pracovala na psychice pachatelů.
Bouda s alkoholem bylo udělaná asi před týdnem a půl a tak se předpokládalo, že se jedná o stejné pachatele, protože ten první toho moc neodnesl. S papírováním končili oba až v poledne následujícího dne, oba drbany vyšetřovatel po sdělení obvinění propustil na svobodu. Že se jednalo o recidivisty, kteří byli v tu dobu rozpracovaní na třech okresech a měli za nehty přes dvacet jenom prokázaných skutků, (Kdoví ještě, kolik se jim toho neprokázalo a na co se vůbec nedošlo.) to nikoho nezajímalo. Vazební důvody byly jako vyšité, místo toho byli puštěni na svobodu, aby mohli vylepšovat statistiky Policii a dále zvyšovat kriminalitu.
Předpoklad, že to byli titíž, se nakonec potvrdil. Jeden z nich vyměknul a všechno pustil. Měli s sebou ještě třetího, který je na místo dovezl a pak jel s autem kousek dál ( o dvě dědinky ), kde měl do smluvené doby počkat a pak se vrátit pro odvoz lupu.
Ani ne týden nato následovalo loupežné přepadení pošty v Neskovicích. Bylo to sice mimo jejich rajón, ale:
Dva mladíčci kolem dvaceti let, Dolina a Salčák, nikde dosud nepracující, oba z Lepče, se rozhodli, že si pomůžou k penězům, když udělají v Neskovicích poštu. Jeden z nich sebral doma z trezorku svému tatíkovi legálně drženou bouchačku a druhý měl zajistit neidentifikovatelné vozidlo. Vymyslel to tak, že den před plánovanou akcí od jednoho chlapa ve Vlkově koupil za tři stovky už odhlášenou stovku Škodovku, starý křáp. Po této dobré investici se domluvili ještě na tom, že musí na poště dát všem najevo, že jsou páni situace a profíci, že budou trochu ostřejší a něco tam rozflákají.
V naplánovaný den přirazili s „neidentifikovatelnou“ Škodou 100 s espézetkami ze starého Wartburga ( patřil Dolinovu otci ) před poštu v Neskovicích a co se dělo pak, na to by se nezmohl ani Pierre Richard.
Když bylo pět minut před uzavřením pošty a vevnitř už nikdo nebyl, oba dva adepti na průser bez jakéhokoliv maskování vtrhli dovnitř.
„ Prachy do pytle, dělej, nebo dodýcháš !“ řval Dolina s pistolí v ruce namířenou někam nad hlavy poštmistrové. Salčák, aby dodal jeho slovům váhu, praštil v tu chvíli kusem železné trubky, kterou si vzal jako osobní zbraň, do jednoho skla skleněné přepážky oddělující prostor pro veřejnost od prostoru pro zaměstnance. Jak rychle jejich akce začala, tak taky skončila. Jak železná trubka rozbila osmimilimetrové sklo přepážky, vytvořil se jeden hezký padající střep, který vzal Salčáka přes zadnici. Ten zařval jako raněné zvíře a šel do kolen. Dolina otočil jenom hlavu a uviděl, jak ze Salčákova zadku valí červená. Přepadení proto operativně odložil na příště, vzal Salčáka pod paží a vlekl ho ven. Ten nemohl na jednu nohu a nechával za sebou krvavou stopu. Venku nacpal Dolina Salčáka do auta a vzápětí zjistil, že investice tří set korun českých do spolehlivého vozítka byla opravdu nízká: stará stovka totiž odmítla naskočit. Inu dobrý výběr a kontrola auta. Není nad řádnou přípravu a dokonalý plán. Tak Dolinovi nezbylo, než Salčáka zase vytáhnout z auta ven a vlekl ho po Neskovicích do blízkého podniku, kde jeho strejda dělal vrátného. Tomu řekl, že se kamarád pořezal a strejda jim chtěl volat sanitku, ale ti že ne a ať je do nemocnice raději zaveze on sám. Těžko říct, co tím sledovali a jaký v tom viděli rozdíl.
Už jak Dolina vlekl Salčáka z pošty, točil její vedoucí číslo Policie a pokladní mu přes okno diktovala číslo auta a směr, kam ti dva jdou poté, co jim auto nenaskočilo. Na poště zavládl na chvíli černý humor. Za chvíli byli na místě policajti a během deseti minut po jejich příjezdu si už jeli pro pachatele do nemocnice. Tam zastihli jenom zraněného Salčáka, protože Dolina se rozhodl, že asi prchne do Bavor. No a tak byli hoši v Paďousích požádáni, aby si na Dolinu počkali před jeho vigvamem a strčili ho za katr. Dolina se svými plány na útěk vydržel celých sedm hodin od vydařené akce sebevrahů. Pak dostal hlad a začala mu být zima a rozhodl se, že se schová doma, kde ho jistě nebude nikdo hledat. No, do domu se už nedostal. Přehlídl totiž ve vjezdu sousedova domku zaparkované policejní vozidlo, ale i kdyby ho nepřehlídl, neměl stejně šanci, protože ho Cyrda s Jardou viděli už z dálky.
Dolina šel zrovna do vazby ( předtím neměl ani škraloupíček a taky to až dosud byl slušný hoch – to jen pro srovnání s předchozím vloupáním do buněk s alkoholem ) a Salčák se vytrestal sám. Jemu totiž to padající sklo přeťalo sedací nerv v levé noze a zůstal nadosmrti mrzákem na jednu nohu.
„ Tomu se říká přiměřený trest, i kdyby chtěl, asi už sotva někde půjde krást !“ poznamenal Cyrda.
„ Ne, ne,“ protestoval Jarda,“ to je totiž trest boží !“
„ Jakou vyfasuje asi v base přezdívku ?“ nadhodil po chvíli Cyrda.
„ Já bych o jedné věděl: amatérský slimák !“ rozchechtal se Jarda.
No a přišel případ století na Paďousském oddělení. Volala zase Žejdlíková z Mříčné, že je spolu s matkou chce starý Fanda zase vraždit. Na místo vyjel Libor, který Žejdlíka neznal a Bóža, který i kdyby ho znal, stejně by to k ničemu nebylo. Libor zastavil v Mříčné auto přímo naproti vchodu do Žejdlíkovic super šopy a Bóža vylezl ven. Aby si vzal obušek, to ho ani nenapadlo, na co taky. Sotva Libor vystrčil jednu nohu z auta, objevil se v brance do dvorku již tradičně nachlastaný Fanda a v ruce měl nůž zvící šavle a špinavý jako prase. Kdoví na co ho používal. Jestli na chleba, tak Fanda musel být odolný proti všem infekcím na světě a stálo by za to ho prodat vědcům, kteří by díky jeho organismu jistě raz dva nalezli léky na řadu nemocí..
„ Tak co se tu děje ?“ zeptal se Bóža Fandy zcela přitom ignorujíce nůž v jeho ruce. Bylo sporné, jestli ho vůbec viděl. Fanda ale šel jako dobře motivovaný ruský voják do útoku s namířenou pistolí důstojníka NKVD za zády. Nic neříkal a tvářil se jako John J. Rambo před finále třetího dílu. Jedno oko vyvalené, druhé přivřené, věrná předloha kreslíře Trnek – Brnek Křemečka. Protože tu zcela chyběla rázná a zkušená ruka, například Bohoušova, po jejíž aplikaci na Fandovu ožralou hubu by Fanda prchnul do domu, zalezl do peřin a s předepsaným rozestupem rukou padesáti centimetrů by si ji přetáhl přes hlavu,  chyběl tím taky delikventovi ten správný impuls. Když už byl Fanda od Bóži, chystajícího se říct zrovna něco vtipného, asi jenom tři metry, Fanda nůž zvedl a Bóža se snažil zaostřit ( opět bez čoček ) na to, s čím na něho Fanda jde. To už ale Libor za autem zařval:
„ Kuš !“ protože si honem nemohl vzpomnět na nic jinšího, účinnějšího a kratšího. Asi díky tomu si neměl Bóža vzápětí možnost kam pověsit čepici, ( na ten žabikuch který by mu vylezl druhou stranou ze zad ven ) protože se poté začal rychlým krokem plouživého kojota vzdalovat od Fandy. Fanda začal něco ve své opilosti brblat a otočil se za Liborem. Ten na nic nečekal a vytáhl pistoli z pouzdra. Výzvy, aby se Fanda zklidnil a položil na zem nůž, nebo se bude střílet, nebyly k ničemu, Libor pomalu před opilým Juzkem ustupoval, aby ho mohl Bóža sejmout zezadu a vyhnul se tak střelbě, po které by musel následovat stoh lejster a vysvětlování. Bóža se tím ovšem dostal více méně před namířenou zbraň a v domnění, že Libor čeká na to, až zaleze, aby ho odražená kulka nemohla trefit, schoval se za auto. A tak Libor neměl na vybranou. Dvakrát vystřelil do vzduchu, ale k ničemu to nebylo. Protože se Fanda nepohyboval příliš rychle, měl čas mířit a rozhodl se, že ho trefí do nohy pokud možno do lýtka, to mu bude stačit a nic se mu nestane. Zamířil a vystřelil. Ze silnice asi půl metru za Fandou mezi jeho nohama se uždíbl kousek asfaltu a kulka zabzučela někde nad stromy a střechami domů. Minul. Tak druhá rána. Přitom stále ustupoval vzad a Fanda šel proti němu s napřaženým nožem. Stejný výsledek, další dolík v silnici, Fanda jde jako robot zkázy. Ani pátá a šestá rána nesedly, jak se ukázalo, trefit nohu nebylo tak jednoduché. Mezi jednotlivými ranami se Libor Juzka pokoušel ukecat, aby toho nechal, že se jednou musí trefit. Až sedmá a osmá rána trefily, ale jak ! Jedna odrazila od kolena holenní kost a druhá kost vřetení, aniž je některá ze střel uštípla nebo zlomila. Jak Fanda ztratil v noze oporu, kydnul sebou na zem, nůž nechal ležet kam mu spadl, popolezl ještě kousek, sedl si na obrubník silnice a jakoby nic řekl:
„ Tys mě střelil do nohy !“
„ To víš, ty blbče, kdyby to šlo, střelil bych tě do hlavy !“ odtušil Libor, když schovával zbraň do pouzdra. Fanda pak putoval sanitkou do nemocnice a odtud pak šupem do vězeňské nemocnice, protože na něho státní zástupkyně uvalila vazbu.
Jak Libor zcela správně předpokládal, začalo mu papírování do zblbnutí. Po čtyřech hodinách psaní ( ono se u všech případů na všechny papíry mimo výslechů a ohledání místa píše jinou formou pořád jedno a totéž ) prohlásil, že by byl raděj, kdyby se mu kvér zasekl a musel utéct všem na ostudu.
V Mříčné z toho bylo lidové povyražení a na měsíc bylo o čem vykládat. Netrvalo dlouho a došlo k další ostré střelbě – tentokrát to byl Cyrda. Jel zrovna ze Závidova, kde zpracovával malou nehodu, když Duby volaly, že tam jistý Růna ukradl auto a jede s ním směrem na Paďousy. Mělo se jednat o starý červený Opel. Dozorčí Pavel Topinka hned Cyrdu vyslal uzavřít Paďousy od Dubů a zastavit červeného Opla. Cyrda tedy sám samotinký, jak už je to u české Policie zvykem, zastavil na konci Dubů a čekal. Teda ani nečekal. Už když stavěl auto napříč silnicí, viděl červený Opel z dálky přijíždět velkou rychlostí. Zákony schválnosti se zrovna zasekly a Opel byl široko daleko jediné auto, které na silnici bylo. Cyrda na nic nečekal, vzal do ruky zbraň a vykročil před auto, kde ruku se zbraní zvedl v předepsaném pokynu k zastavení vozidla. Růna byl v autě sám a poslušně zastavil. Ono nebylo divu, protože dívat se do hlavně Cyrdovy pětaosmdesátky mělo zřejmě na zloděje aut výchovný účinek. Cyrda Růnu vyzval, aby pomalu, tak, aby mu pořád viděl na ruce, vylezl ven z auta a opřel se rukama o střechu auta. Jenže Růna byl ožralý. A fest. Z auta vypadl rovnou na hubu. Cyrda zastrčil proto zbraň zpátky do pouzdra s tím, že na takového ožralu bude stačit nějaký ten prima chvatík.
Když přišel k Růnovi, ten ho popadl najednou z ničeho nic za nohy a svalil ho na zem. Cyrda ho ale praštil pěstmi přes uši a Růna ho urychleně s řevem pustil. Tak Cyrda vyskočil zase na nohy, drapl Růnu za límec a cpal ho na auto, aby ho prohledal. Ale Růna se mu vydrápal a dral se mu po pistoli. Cyrda jej několikrát rukou bolestivě praštil kam zrovna dosáhl, ale opilého Růnu to moc nevzrušovalo. Když Cyrdovi znovu chytil zbraň, Cyrda ji vytáhl a protože se jí Růna pokoušel vší opileckou silou zmocnit, došlo k tomu, že se mu dostala před obličej. Cyrdovi teď hrozilo, že mu ji Růna vytrhne a tak na nic nečekal a zmáčknul u Růnovy hlavy spoušť. Rána, kulka prolítla Růnovi hlavou, ten sebou seknul na záda, z hlavy mu odkáplo na silnici trochu krve a zůstal ležet.

.... pokračování bude.
Publikováno: Úterý, 28.07. 2009 - 00:00:00 Od: frantisek
 
Související odkazy
· Více o tématu To by se poldovi stát nemělo ...
· Další články od autora frantisek


Nejčtenější článek na téma To by se poldovi stát nemělo ...:
To se poldovi občas stane 2.


Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné


Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek


Související témata

Vtipy

"To by se poldovi stát nemělo 20." | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře jsou moderovány, pravidla jsou uvedena v záhlaví formuláře pro odeslání. Upozornění na závadný obsah zasílejte na adresu redakce@humpolak.cz
Všechny obchodní známky, názvy a články patří jejich právoplatným vlastníkům, komentáře patří jejich odesílatelům. Komentáře jsou moderovány, pravidla jsou uvedena v záhlaví formuláře pro odeslání. Upozornění na závadný obsah zasílejte na adresu redakce@humpolak.cz.

(c) 1999 - 2008 Občanské sdružení Humpolák


Powered by Copyright © UNITED-NUKE - upravil a implementoval AXL Systems
Všechna práva vyhrazena.

Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.088 sekund

Tvoje Účetní     Petra Plast     Knihkupectví Jana Zábrany      Maryška Elektrocentrum