Soukenictví v Humpolci ve vzpomínkách pamětníků – díl 1.

V souladu se snahou o.s.Poslední soukeník o oživení soukenické tradice v Humpolci zůstává stále nezodpovězenou otázka, zda bylo nutné ukončit výrobní činnost SUKNA Humpolec a tím přerušit úspěšnou a dlouholetou soukenickou tradici, jejíž zásluhou byl Humpolec nazýván českým Manchesterem.

Soukeničtí nadšenci proto oslovují pamětníky, aby svými vzpomínkami, případně dochovanými doklady, pomohli přiblížit podmínky, za nichž naši předci rozvíjeli humpolecké soukenictví a stávali se známými a kvalitními výrobci jak v českých zemích, tak ve střední Evropě.

Naše úsilí podpořil i pan Pavel Motejl, který přislíbil přispět do diskuse dochovanou fotodokumentací a písemnostmi doplněnými svými vzpomínkami z mládí prožívaného až do roku 1953 v Humpolci, respektive v rodinné továrně Bratří Joklové Brunka. Je proto na místě na přání autora přislíbených příspěvků zdůraznit, že jeho příspěvky mohou být považovány za tendenční (zkreslené), ale jeho cílem je přiblížit život a činnost soukeníků na příkladu značně rozvětvených rodů Františka Jokla st. a Fridolína Závodského.

Kapitola I. ( XV až XIX století)



   Soukenictví v Humpolci má bezesporu stejně dlouhou tradici jako v ostatních českých krajích, kde domácí zpracovávání ovčí vlny na různé přikrývky a hrubé látky (lodeny) patřilo k základní obživě značné části obyvatel. Od poloviny XV. století přesněji roku 1544 je již význam soukenické výroby v Humpolci potvrzen ustavením soukenického cechu s vlastní pečetí a přísnými pravidly stanovujícími jak povinnosti, tak práva jednotlivých členů .Základní pravidla cechu schválená a zaregistrovaná v roce 1544 s drobnými úpravami a doplňky vynucenými technickým pokrokem a ekonomickými i společenskými změnami platily a byly respektovány až do 50 tých let 20.století, kdy se komunistické diktatuře podařilo dokončit úplnou likvidaci soukromých podniků a živností. Abychom si mohli lépe představit jak humpolečtí soukeníci dodržovali pravidla cechu a současně dbali na poctivost a dobré jméno humpoleckých výrobků, pokusíme se reprodukcí vzpomínek našich blízkých přiblížit práci i život soukeníků a z rodinného archivu doložit některé technické i ekonomické poznámky a změny, které bezesporu ovlivnily rozvoj a zánik humpoleckého soukenictví.


Jestliže budeme považovat za výchozí bod soukenické tradice vznik soukenického cechu (tj.rok 1544) je nutné konstatovat, že v této době se výroba látek prováděla jednoduchými nástroji tak, že se vlna nejprve obarvila v nějakém kotlíku nebo hrnci a usušená se na koníku (obr.1) pomocí dvou kramplí „zderchovala.“ Po takovém zderchování se vlna sbalila do šišky a z té se na kolovratu (obr.2) předla příze, asi podobně jako len na přeslici.


Spředená příze se soukala na stroji soukacím či soukadle (pul-štoku) na velké cívky. Na cívku se vešla asi l libra (50 dek) příze. Jakmile bylo nasoukáno 16 cívek, začla se snovati osnova, která se napnula na stav, kde byla pomocí člunku proplétána útkem. Jakou tkaninu bylo možné ze stavu získat záleželo především na jakosti příze, hustotě nití v osnově a na vazbě Æím je příze tenčí a více kroucená tím je tkanina jemnější, čím je osnova hustší tím je pevnější a cennější .Vazbou tkaniny se nazývá způsob jak nitě (útek) přechází v osnově navrch a dospodu Hlavní tři vazby se nazývají „plátnová,keprová a atlasová“ .


Takto vyrobená látka se odvezla do „valchy“ kde se vyprala a při stálém máchání valchovala (natloukala) tak dlouho až zhutněla, dostala stejnoměrnou sílu a splstěla.. Mokrá látka se napínala na svislé rámy a na slunci a větru sušila (obr.3). Po osušení byla postřihovačem vyčesán „vlas“ a pak zastřihnut na stejnou výšku.


Ukázka soukenické dílny vybavené výše uvedenými nástroji byla v třicátých letech XX století instalována v městském muzeu a její uspořádání a vybavení ukazují obr .4.a 5. Autoři této dílny (bratří Ferdinand a Bedřich Jokl) při její instalaci nezapomněli zdůraznit, že tato dílna má za úkol ukázat stroje a nástroje jimiž se soukeničilo, ale ve skutečnosti takto pohromadě byly pouze ve vyjímečných případech. Většinou totiž derchování vlny zadával soukeník výminkářům a předení příze přadlenám pracující ve svých domácnostech. V soukeníkově dílně se pracovalo ponejvíce na stavech a soukadlech a teprve po návratu sukna z valchy je společně napínali a sušili na rámech a poté buď sami postřihovali, nebo častěji odváželi k postřihovačům.


.Počátkem 19.století se mezi českými soukeníky šířily znalosti a zkušenosti s prvými mechanickými stavy, spřádacími stroji a výkonnými valchami vyráběnými a používanými v Anglii. I když bylo jasné, že tyto stroje umožňují zvýšení výroby a hlavně možnost vyrábět jemnější a kvalitnějších látky, jejich pořizovací náklady je činily pro většinu soukeníků nedostupnými. Humpoleckým soukeníkům se však již v druhé polovině 19. století podařilo dovážet tyto stroje od levnějších výrobců z Rakouska a později i od českých výrobců. Pohon strojů byl zajištován buď mlýnským kolem, nebo častěji tzv. šajbou, která se stavěla v kolně, nebo na dvoře a skládala se z mírně nakloněné otáčecí podlahy na níž šlapal kůň jakoby šel do kopce.Vzpíráním nohama o příčné latě a vlastní vahou otáčel podlahu spojenou se svislou hřídelí, jejíž otočný pohyb byl pomocí převodů přenesen na vodorovnou transmisi procházející zdí do dílny, kde pomocí řemenic se poháněly příslušné stroje. Protože na mechanických spřádacích strojích bylo již možné upříst tenkou přízi a z ní pak na stavech tkát jemnou a pevnou látku, nastal pro soukeníky další úkol, hledat zdroje vhodné a cenově přijatelné vlny a současně si zajistit odbyt pro vyrobené látky. A to byla příležitost, aby soukeník mohl dokázat své odborné, obchodní a organizační schopnosti.


A jak vypadala taková typická soukenická domácnost v praxi mohou sloužit rodinné vzpomínky rozvětveného rodu Joklů a Závodských. Oba otcové František Jokl i Ferdinand Závodský totiž soukeničili ve svých domech Na kasárnách a kromě svých funkcí ve vedení cechu se snažili i o výchovu dalších soukeníků tím, že do svých již velkých domácnosti (každý měl 8 dětí) přijímali na byt i stravu 1 až 2 tovaryše a mladé učně. Tyto zaměstnance a později i své syny poctivě zasvěcovali do soukenického řemesla a protože se museli starat i o prodej vyrobeného zboží a nákup vlny podnikali ještě se svými koňmi několikadenní obchodní cesty na Moravu a někdy až do Vídně. Proto také v rodinách i mezi zaměstnanci panovala přísná kázeň, aby pracovní výkon neklesal ani za nepřítomnosti hlavy rodiny, Energické manželky jako správné hospodyně kromě starosti o své dětí, tovaryše a dělníky ještě stačily dohlížet na chod živnosti i malého hospodářství.


Po každém návratu z cesty si soukeníci vyměňovali zkušenosti a nové poznatky a většinou se i radili jak vyzrát na konkurenci . Proto také v době, kdy v řadě okolních měst soukenictví zanikalo pro humpolecké soukeníky bylo příznačné, že již od roku 1860 jsou v Humpolci kromě společných cechovních dílen, budovány i tovární provozy, v nichž si soukeníci pronajímají prostory pro své stále modernější stroje. Zde je již pohon strojů zajišťován jen vyjímečně vodním kolem, ale častěji parní lokomobilou či parními stroji. Současně lze pozorovat pokles počtu soukenických živností a zvýšená poptávka po nových námezdních silách. V Humpolci také se rozrůstat i navazující živnosti jako kováři a zámečníci, sedláři (řemenáři) povozníci apod.


Struktura výroby a celková výrobní kapacita humpoleckých soukeníků je patrna ze statistiky provedené panem Bretschneiderem při příležitosti dělnické výstavy v roce 1902. Tato statistika uvádí, že v tomto roce provozovalo v Humpolci soukenickou výrobu celkem 60 drobných výrobců a 6 továrníků. Výroba se provozovala na celkem 120 mechanických a 86 dřevěných stavech a zaměstnávala celkem 628 dělníků (z toho 188 žen). Statistika také potvrdila, že za posledních 10 let se sice snížil počet samostatných soukeníků ze 115 na 66, ale celková výroba látek se více než zdvojnásobila.


A jak se žilo Humpoleckým soukeníkům ve XX,století to si ukážeme v dalších kapitolách.




















Historická fotografie

Obr. 1 „ Koník


Aneb jak výminkář ve mzdě na koníku zderchuje



 Koník byla lavice asi 1/2 m dlouhá, na jejímž konci byl truhlík s dřevěnou rukovětí, do níž se vložila jedna krample (prkénko asi 30 cm dlouhé a opatřené koží, v níž byly ocelové drátky. Kramplím říkalo se derchovky. Na připevněnou derchovku na koníku se dal kousek vlny asi 15 dkg. Druhou derchovku vzal si dělník do ruky a třel přiloženou vlnu tak, až se vlna o dráty rozcupávala jemně jako len.

Historická fotografie

Obr. 2 Kolovrat“ aneb přelka Trnková


( teta soukeníka Závodského) spřádá na kolovratu přízi.


Obr 3 Napínání mokré látky na rám a její sušení.



Na obraze jsou sušící rámy postavené vedle valchy na Brunce

Látku napínají soukeníci Ferdinand a Bedřich Jokl se svými pomocníky.
Historická fotografie
Historická fotografie

Obr 4 Stará soukenická dílna která bývala v městském muzeu a obsahovala:


V levé části snovadlice před nimi stůl na přebírání vlny,koš a koník


Vpravo dva stavy s navinutou osnovou před nimi soukadlo s kolovratem.


Vedle postřihačský stroj „feinscher“

Historická fotografie

Obr 5 Stará soukenická dílna která bývala v městském muzeu také obsahovala:


Vlevo kamna s nádobím
Nad nimi ráhýnka s osnovou
Před kamny stůl na pořebírání vlny, koš s vlnou a koník.
Za kamny prádelník a ,malovaný šatník
Před šatníkem snovadlice a vpravo šrák a kolovrat
Za snovadlicí palanda

myska

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Pozvánka na přednášku

Pá Srp 24 , 2007
V souladu se snahou o.s.Poslední soukeník o oživení soukenické tradice v Humpolci zůstává stále nezodpovězenou otázka, zda bylo nutné ukončit výrobní činnost SUKNA Humpolec a tím přerušit úspěšnou a dlouholetou soukenickou tradici, jejíž zásluhou byl Humpolec nazýván českým Manchesterem. Soukeničtí nadšenci proto oslovují pamětníky, aby svými vzpomínkami, případně dochovanými doklady, […]

Témata