Jednoho letního dne, když zrovna po dešti vysvitlo sluníčko, objevila se na obloze nádherná duha.
Oliver vykřikl: „Kiki! Podívej! Duuuha!“
A protože měl právě obuté neuvěřitelně rychlé boty a Kiki své nadýchané tlapky, rozhodli se pro velké dobrodružství.
„Půjdeme najít, kde duha začíná!“
Kiki radostně zaštěkala a rozběhli se přes louku, kolem potoka, přes kopec a dál, a dál, a dál…
Jenže jak tak běželi, smáli se a hledali, najednou si uvědomili, že neví, kde jsou.
Duha byla pořád před nimi – ale cesta zpátky byla najednou úplně jiná.
„Kiki… já myslím, že jsme se… trochu ztratili,“ zašeptal Oliver.
Kiki zakňučela, sedla si a naklonila hlavičku.
Louka kolem byla klidná, ale i trochu moc tichá.
Oliver si sedl do trávy, obejmul Kiki a dodal si odvahy: „To zvládneme. Nějak se najdeme.“
A zatímco seděli pod stromem a přemýšleli, maminka a tatínek doma zjistili, že jsou pryč.
Maminka vytáhla mapu. Tatínek obul boty s turbošněrováním.
A pak vyběhli – maminka s deštníkem (pro jistotu) a tatínek s píšťalkou, kterou měl ještě z tábora „Hledej ztraceného skřítka“.
Oliver a Kiki mezitím uslyšeli v dálce něco známého.
„Pííííííísk!“
Oliver vyskočil: „To je tatínkova píšťalka!“
A pak zaslechli i maminčino volání:
„Olivérkuůůůů! Kiiiikiiiii!“
Za chvilku se všichni objímali u starého dubu.
„Kdepak jste byli?“ ptala se maminka.
„Chtěli jsme najít začátek duhy,“ řekl Oliver.
„A našli jste?“
„Ne… ale našli jsme něco jiného. Že když se ztratíme, vždycky nás najdete.“
A pak… se stalo něco kouzelného.
Na nebi se objevila nová duha – a jeden její konec mířil přímo na ten starý dub.
„Možná,“ řekla maminka, „duha nezačíná někde daleko… ale tam, kde je někdo, kdo tě má rád.“
Dobrou noc, Oliverku. A kdybys někdy chtěl jít znovu hledat duhu – klidně běž. Ale řekni to mamince. 🌈❤️🐶
Předchozí pohádka: https://www.humpolak.cz/pohadka-oliver-a-zahada-dvou-hot-dogu-z-food-trucku-u-cechoslovaku/
