Šumava je krásná, Šumava je nádherná. Bohužel také hodně hodně populární. Takže pokud navštívíte ty známější místa, po většinu doby se budete proplétat davem turistů. Naštěstí ale ještě dnes stále na Šumavě existují místa, kde se můžete nerušeně toulat přírodou osamoceni. Jedním z takových míst je hora Bobík. Vydejte se s námi na její vrchol.
Hora Bobík je menším bratříčkem mnohem populárnějšího Boubína. Ale zatímco na Boubíně se srocují davy a vypadá to tu jako někde na pouti, o Bobíku ví, a vyráží na něj jen hrstka turistů. Což je dobře, jelikož si zde můžete užít opravdovou divočinu a vychutnávat si ticho, klid a pohodu. Má výšku 1266 m n. m. a nachází se 6 km severně od města Volary. Je nejvyšší horou na jeho území a zároveň je nepřehlédnutelnou dominantou celé volarské kotliny. Pro volarské je Bobík jejich horou a Volarům se tedy také říká město pod Bobíkem. Ve Volarech na náměstí pak najdete i pěkný, stejně pojmenovaný hotel, který je v majetku města. Ostře tvarovaný Bobík tvoří spolu s oblým masívem Boubína charakteristickou siluetu Šumavy viditelnou i ze značně vzdálených míst ve vnitrozemí Čech.
Na vrcholu Bobíka nestojí žádná rozhledna jako na Boubíně. Kdysi dávno tu stávala dřevěná čtyřpatrová triangulační věž. Ta se však nezachovala a pak byl vrchol po dlouhé roky pokrytý lesem, prakticky bez výhledu (s výjimkou malého průhledu mezi stromy k severu). Dnes tu již ale opět vyhlídka je. Sice není třistašedesátistupňová, ale i tak stojí za to. Navíc, pokud na vrchol dorazíte ve vhodnou dobu, je vrchol doslova zasypán borůvkami. Jsou obrovské, slaďoučké a vynikající. Takže si tu užijete i parádní svačinu. V okolí Bobíka nalezneme i krásnou jelení oboru. Pokud by jste se rozhodli jít mezi Bobíkem a Boubínem, značnou část cesty půjdete touto oborou. A když budete mít štěstí, můžete potkat jelení stádo i několik osamělých samců a můžete je obdivovat relativně zblízka.
Bobík je přístupný z několika směrů. Na Bobík vede červená značka přímo z Volar a na vrcholek je to odtud 7 km. Toto je ale přeci jen trochu prudší a náročnější stoupání. Proto většina turistů volí cestu od západu z železniční zastávky Zátoň po modré a červené turistické značce je to na vrchol 6 km. Po červené se pak sejde do Volar. A do Zátoně zpět se můžete dostat vláčkem. Zdatnější turisté mohou spojit obě hory. Vydat se na Boubín a z Boubína po červené na Bobík. Toto už je ale poněkud náročnější varianta.
My jsme volili cestu z Volar po neznačené asfaltové Volarské silnici (zákaz vjezdu) kolem vrcholu Jedlová na rozcestí U obrázku. Zde jsme se napojili na modrou turistickou značku od Zátoně a dál již pokračovali na vrchol a zpět do Volar po červené.
Vyrážíme od volarské železniční zastávky kolem hotelu Chata (doporučujeme zajít na jídlo) a kolem školy a fotbalolového hřiště pokračujeme k místní části Brixův Dvůr. U školy obdivujeme stádo nigérijských koz, které zde chovají místní žáci. Z koz jsme u vytržení nejen my, ale i naše psisko.
V Brixově Dvoře se kocháme. Všude se pasou ověčky a koně. Je tu opravdu nádherně.
Nyní musíme přejít dosti frenkventovanou Lenorskou silnici, ale dále již pokračujeme v klidu po asfaltce které se říká Volarská silnice. Tady je ale klid. Je zde zákaz vjezdu a závora, takže se sem autem nikdo nedostane. Poměrně lehce stoupáme silničkou a celou cestu nikoho nepotkáme. Tato část naší trasy není turisticky značená a tak se není ani co divit. Mýrným obloučkem míjíme vrch Jedlov. Na chvilku zakufrujeme a cca 1 km si zajdeme, ale nakonec se úspěšně dostáváme k rozcestí U obrázku. Zde je k dispozici zastřešený odpočinkový altánek. Ne že bychom ho potřebovali, je krásně a jasno, ale alespoň si tu dáváme zasloužený obědík.
Zde se již napojujeme na modrou turistickou značku od Zátoně. Ale i nadále k vrcholu stoupáme osamoceni. Cesta se malinko více zvedá a teď teprve začíná prudší stoupání. Ale po cca 2 km se potkáváme s červenou turistickou značkou od Boubína. Jsme na okraji jelení obory.
My však do obory nevstupujeme. Konečně opouštíme asfalt a vydáváme se ještě příkrejším stoupáním vzhůru. Po dalším dva a půl kilometru jsme konečně na vrcholu. Je tu nádherně. Nalezneme zde vrcholovou knihu a razítko, dřevěný stolek s lavicemi a úžasný vrholový totemík. Je tu i ohniště. Kousek od vrcholu objevujeme další, s úžasným rovným a krásně zatravněným pláckem pro postavení stanu. Přenocovat by tu bylo kde. Poskakujme kolem kopce a sbíráme hrsti obrovských borůvek, které jsou neskutečně sladké a lahodné. A samozřejmě si užíváme pěkný výhled do kraje.
No a když se dostatečně pokocháme a naplníme žaludky, tak již nás čeká 6 kilometrový sestup po červené značce do Volar. Zde se pokračuje po polní cestě a sešup je to ze začátku náramný. Tudy bych nahoru jít nechtěl a kvituji, že jsme si zvolili opačný směr. Přes Zelené dvory kolem několika stád bučících krav a tradičních původních, pomalu mizejících seníků se vracíme k městečku. Pak kolem volarských menhyrů se přes staré město, kde obdivujeme staré volarské dřevěné domy, vracíme zpět k nádraží.
Celý okruh měl něco malinko přes 20 km. Jsme unaveni, ale šťastní. Výlet to byl vskutku parádní. A jak se říká: Ale je tady krásně! Přijeďte se někdy podívat.
