Strach

od Lydie Junkové

O té věci nemohl mít Pavel ani tušení ! Střízlivě vzato, vypadalo to
celé vyšinutě, jako ze špatného hororu. Zrovna Pavel! Za ty dva roky, co se
spolu znali, byl vždycky milý, slušný, ohleduplný. Nikdy nebyl hrubý,
nikdy neřekl jediné špatné slovo o své ženě – i to se jí na něm líbilo.
Od začátku bylo jasné, že se nemíní rozvádět – nikdy jí nic
nenamlouval. Jeho druhá žena mu vychovávala dítě z prvního manželství.
Má ho ráda a kluk na ní lpí , zatím ani neví, že to není jeho pravá máma,
chápeš?
Chápala nechápala, jedno jí to arci nebylo. Popravdě řečeno, jiného manžela
si pro sebe vůbec neuměla představit, lpěla na něm víc, než si sama
hodlala připustit. Ale co jí zbývalo? Čekat snad, že jeho druhá žena také…
Seděla a svírala ruce. Čím víc se propadala vrstvami včerejšků do
minulosti, do těch dvou let štěstí, které s ním prožila, tím
absurdnější, nemožnější jí připadal ten její podivný objev… Pavel
by přece nikdy nic takového neprovedl!
Určitě všechno jen špatně pochopila! Teď ovšem nemohla jít zase nahoru,
k uzoučkému pruhu půdy, kde pod zešikmenou střechou chaty našla tu
podivnou věc, ten sešit v ohmataných deskách – ty stránky, popsané
rozházeným písmem a zmatenými, nesouvislými výkřiky…
Jako by někdo volal o pomoc! Nejdřív to považovala za bůhvíjak starý,
zapomenutý deník, bůhví čí. Ale potom přišlo to jméno – a dokonce i
datum – muselo to psát jeho první žena! Téměř nic o ní nevěděla, kromě
toho, že asi před osmi lety tragicky zemřela – zřítila se na lyžích ze
srázu. Nikdy se Pavla nevyptávala na podrobnosti. Jenom jednou se přiznal,
jak si vyčítá, že ji tehdy nechal jít samotnou, ale byl nastydlý, sama mu
domlouvala, aby zůstal na chatě, byla výborná lyžařka, počasí nádherné…Jenomže
pak začalo najednou hustě sněžit, zřejmě v té vánici zabloudila,
když ji našli, bylo už pozdě…
To všechno bylo tragické, ale nijak nepravděpodobné. Až teď najednou ten
sešit, ty strašné věty, ta rozházená písmena…Pokud to nebyly jen
hysterické výlevy – Nemluvil snad Pavel o nějakých nervových potížích
své první ženy? Třeba měla chorobnou fantazii, nebo trpěla stihomamem. No
ovšem, to vypadá logicky – jinak by přece Pavel ten sešit určitě zničil!
Ledaže by o něm vůbec nevěděl… Sama ho také objevila jen čirou náhodou:
slyšela z půdičky šramot, šla se podívat, jestli tam nejsou myši –
a tam ho našla ve skulině zanesené prachem a pavučinami.
Sepjala křečovitě prsty.
“Proč tady sedíš potmě?” Stál ve dveřích, ramenatý, vysoký, jako vždy
pocítila na okamžik to šťastné uspokojení, že k ní patří, ale vzápětí
strnula, jako by se jí do šíje zapíchly ostré trny. “Není ti zima?”
zeptal se starostlivě a šel přihodit do krbu pár březových polen. “Naštípal
jsem spoustu dříví, můžeme topit třeba pořád!” Vzal ji něžně za
ruce. “Celá se třeseš – nenastydla jsi mi?” Přinesl jí z gauče
teplou deku .Všechno vypadalo obyčejně, mile, měla být šťastná…
Dříví v krbu ostře zapraskalo. Naklonila se k ohni. Mlčky
pozorovala, jak po doutnajícím černém polenu poletují drobné, svítivě
modré plamínky a zažehují na něm červené jiskry, jež okamžitě zase
zhasínaly. “Opravdu mi byla zima,” zašeptala.
“Nemáš hlad?”
“Ne, není mi nějak dobře,” odpověděla popravdě. Žaludek se jí svíral
a začala ji bolet hlava..Přitom se sem tak těšila! Za ty dva roky to bylo
poprvé, kdy mohli být celý týden spolu: manželku s dítětem odvezl k babičce.
Zbývalo už jen pět dní…
“Jdi si nahoru lehnout,” vybídl ji, “uvařím čaj a přinesu ti ho.”
S pokrývkou zimomřivě vytaženou až k bradě čekala a snažila se
nemyslet. Bylo tam něco o nenávisti: …Někdy se na mne tak divně dívá, mám
z něj strach….možná by chtěl být s tou druhou…ale já
neustoupím…nerozvedu se…
Ale stálo to tam opravdu takhle? Obracela jsem ty listy ve spěchu, na přeskáčku.
A mám možná horečku, vymýšlím si, představuju si nesmysly.
Horký čaj ji uklidnil. Pavel stál pokojně u okna, rukou se opíral o rám a
díval se ven, vypadal úplně normálně, pomalu se jí ulevilo. Všechno se
nakonec vysvětlí. Ještě pět dní!
Otočil se od okna. “Chtěl bych jít brzy ráno na posed, podívat se na divočáky.
Ale ty se mnou asi nepůjdeš,” zasmál se. “Sotva bych tě v tak nekřesťanskou
dobu dostal z postele!”
Špatně spala, slyšela ho ještě za tmy, jak vstává, potichu se obléká,
potichu za sebou zavírá dvéře. Věděla, že se nemůže vrátit dříve, než
za dvě hodiny, posed byl poměrně daleko od chaty. Vstala, přehodila přes
sebe teplou bundu, přesvědčila se, že skutečně odešel a poté se kvapně
vysoukala po strmém žebříku na půdu. Houževnatě potlačovala vtíravý,
neodbytný pocit, že na Pavlovi páchá ošklivou zradu…
Když o půl hodiny později lezla dolů, celá se třásla. Kéž by ten sešit
vůbec neobjevila! Ty věty působily teď mnohem naléhavěji, zoufaleji, omotávaly
se jí kolem krku, dusily ji.: …Chce se mě zbavit, proč najednou chtěl,
abychom sem jeli v zimě, mám strach, strašlivý strach, on je schopný všeho…
Oblékla se, toporně sešla do přízemí, narazila si přitom kotník o dřevěné
zábradlí schodiště. Co mám dělat? Hlavně nesmí poznat, že něco vím!
Bylo by to – nebezpečné! Ale co šílím? Mně by přece Pavel nic… Proč
mně?
Několikrát se zhluboka nadechla. V krbu bylo zatopeno, v místnosti
útulně. Podívala se z okna, z ranního šera se nořila stráň
porostlá hustým maliním, naproti oblý zalesněný kopec, v dálce městečko
jako z obrázků…Všechno jako jindy, tak naprosto obyčejné. Na stromě
před chatou se ozval bažant.
A třeba bylo všechno jinak, třeba byla jeho žena opravdu bláznivá, kdoví,
co mu prováděla, možná ho vyprovokovala svou hysterií! Pavel je normální
člověk, žádný anděl, v zlosti jí třeba řekl něco neuváženého…
Ještě pět dní… Najednou s ní zalomcovala touha sbalit se, utéci. Ale
opustit ho, už nikdy ho nevidět? Pro nějaké výmysly bláznivé ženské? A
nakonec – nakonec by měla stát na jeho straně! I kdyby… Vím všechno, měla
by ho ubezpečit, určitě to nebyla tvoje vina, můžeš se na mne spolehnout,
nikdy nic neřeknu! Ale kdesi vespod se prudce zavrtěl pud sebezáchovy. Proč
riskovat? Stačí přece, když budu mlčet! Co je mi po jeho mrtvé ženě,
stejně ji nevzkřísím! Musím prostě držet jazyk za zuby, musím dávat
pozor, aby na mně nic nepoznal. Nesmím vyvádět, kazit si těch pár dní, co
zbývají…
U snídaně vypadalo všecko už docela střízlivě. Dva malované hrnky, na
talíři máslo, sklenička s medem.
“Dnes bychom mohli jít na túru,” řekl Pavel. “Je správné počasí. A
vím o takové cestě, kde nechodí moc lidí. Je to tam romantické, taková
divoká partie, bude se ti to líbit.”
Přikývla, na víc se nevzmohla. Vymáčkla ze sebe slabý úsměv. Všimla si,
že se na ni Pavel zadíval. Měla tísnivý pocit, že jeho pohled je studený,
pátravý.
Odpoledne se vypravili na cestu. Nebe bylo oslnivě modré, hory s nízkým
porostem kosodřeviny vyhlížely nezáludně. I kdyby nakrásně, pomyslela si
s úlevou – snad na to měl vliv i svěží vzduch a široký rozhled po
údolí – přece by se mě nechtěl zbavit podobným způsobem! Tím by na
sebe upozornil, vzbudilo by to podezření…Upokojila se, ale zároveň ji
bodlo pomyšlení, že o něm už opravdu uvažuje jako o vrahovi vlastní ženy.
Zapotácela se, Pavel ji zachytil za loket.
“To máš z toho, že málo jíš! Vždyť jsi k obědu skoro nic
nesnědla!” podotkl. “Člověk aby o tebe měl strach!”
Strach… Když přicházeli k prudkému srázu, zaváhala. “Jdi raději
napřed,” řekla.
“Ale vždyť chceš vždycky chodit první, abych ti kryl záda!” zasmál
se.
Neznělo něco v tom tónu? Najednou si uvědomila, že v poslední
době býval někdy divný, jako duchem nepřítomný. A že měl stále méně
času… Že ji to napadá až teď? Bleskem v ní šlehlo podezření: byl
opravdu venku pro dříví, když lezla poprvé na tu půdu? A nebyl ten sešit
trochu posunutý, když ho vytahovala podruhé? “Je tady krásně, mohli
bychom se posadit!” dostala ze sebe. Doufala jen, že se jí netřásl hlas.
Posadil se ochotně na kraj srázu, bezstarostně nad ním houpal nohama. “Pojď
ke mně!” vybídl ji. “Přece se nebudeš bát, když jsem u tebe!”
“Ale já – mám závrať!” vyhrkla.
“Od kdy, prosím tě?” podivil se. Dokonce se zasmál. Natáhl k ní paži.
“Jen pojď!” opakoval.
Neznělo to jako nátlak? Co udělá, když ho neposlechnu? Měla chuť křičet.
Vtom se dole, na cestě pod nimi, ozvaly hlasy, někdo se hlasitě zachechtal.
Za okamžik se vynořilo v ohybu několik mladíků, jeden z nich se
podíval k nim nahoru. Ještě se ohlédl a zamával. Přivedl je osud? Zamávala
také. Viděli nás – pomyslela si s úlevou, která se rovnala štěstí.
Celou cestu šel pak Pavel před ní, pevné, vyrovnané kroky. Moc toho už
nenamluvili. Když se vraceli zpátky, šla, čím víc se blížili k chatě,
stále pomaleji, nohy jí těžkly, sotva se vlekla.. Teď budou sami…Dostávala
panický strach, po zádech jí tekl pot, ruce se jí třásly. Byla si už
jista, že Pavel o deníku ví, že ví také o tom, že si ho přečetla. Podívala
se na hodinky, bylo skoro pět. Za hodinu odjíždí dole z městečka
poslední autobus. Musí ho za každou cenu chytit!
“Naštípáš zas nějaké dříví? Je to tak hezké večer u krbu,”
zadrmolila.
Všiml si jejího děsu? Rozhodně nedal nic najevo.
Sotva se vydal se sekyrkou k lesu, chvatně naházela do tašky své věci
a za chvilku už utíkala dolů po vozové cestě. Poblíž jsou přece podnikové
chaty, uklidňovala se, když uklouzla na hladkých kamenech. Ohlédla se za
sebe, zatím ho nebylo vidět. Vtom si s hrůzou uvědomila, že poslední
úsek vede lesem, úplnou samotou. Slunce už sklouzlo k obzoru, za chvíli
se zešeří! Rozběhla se rychleji, klopýtala, utírala si slzy.
Neměla tušení, že ji sleduje dalekohledem. Že pozoruje, jak zašla do lesa.
Že zamyká chatu a dlouhými kroky se rozbíhá za ní. Nevěděla o tom, ale
jako by ho cítila v patách.
Objevil se, právě když nastupovala do autobusu. Neviděla ho. A neviděla
ani, jak poté přešel skoro prázdné náměstí a vešel do dveří místního
hotýlku.
Za chvilku nato říkal mladé, pohledné plavovlásce: “Tak si zabal věci,
miláčku, vzduch je čistý. Nikdy bych nevěřil, jak šikovně napíšeš ten
bláznivý deník!”

Autor: Lydie Junková

olaf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Možnosti koupání

Čt Čvc 19 , 2001
od Lydie Junkové O té věci nemohl mít Pavel ani tušení ! Střízlivě vzato, vypadalo to celé vyšinutě, jako ze špatného hororu. Zrovna Pavel! Za ty dva roky, co se spolu znali, byl vždycky milý, slušný, ohleduplný. Nikdy nebyl hrubý, nikdy neřekl jediné špatné slovo o své ženě – i […]

Témata