Dušejov: Smrt rytíře

od Vladimíra Staňka

Kámen popisovaný v této kapitole bohužel již neexistuje. Jeho zkázu lze
jednoduše vyjádřit slovy Z. Jaroše z článku o rukopisné a kresebné
sbírce pamětních kamenů autora V. Richlého vydanou ve Vlastivědném sborníku
Vysočiny:
“…zmizel v 50. letech při výstavbě čističky.”
Kříž se nacházel na levé straně cesty z Dušejova do Boršova v lukách.
Kamenná deska s vystouplým okrajem a templářským křížem měla
přibližné rozměry 92×50 cm. Tentýž relief se nacházel i na druhé straně
kamene.
Pověst nám vypráví následující tragický příběh.
Za dávných časů, kdy kvetlo rytířství, dvoření se dámám, turnaje, čest
a sláva vydobytá na válečných polích, kdy čest v boji byla skutečnou
hodnotou, zavítalo do našeho kraje sedm rytířů. Každý jel na svém nádherném koni
v brnění a na pancířích se jim leskl erb v rodových barvách. U pasu
měli připnutý meč z pevného a poctivého železa. Byli to skuteční
přátelé jak ve zbrani tak při poháru, jak v radosti tak ve smutku. Spolu
vybojovali nejednu bitvu a nikdy se nezradili.
Odkud přijeli nikdo nevěděl. Na noc se ubytovali v humpolecké krčmě, objednali
si víno a platili dobrou mincí. Znavená těla si žádala odpočinku, a tak
šli rytíři před půlnocí spát. Spánek byl příjemný a povzbuzující, takže
je ráno ani kohoutí zakokrhání nevzbudilo. Zaspali a do Jihlavy by se před
obědem nedostali, a tak v krčmě ještě poobědvali a až poté vyjeli.
Jeli po, dnes nazývané staré, cestě spojující Humpolec s Jihlavou. Tehdy byla
tato cesta ještě poměrně mladou. Kolem hustý neproniknutelný hvozd. Zabráni
v družný rozhovor sjeli z hlavní cesty na vedlejší stezku a svůj omyl
si uvědomili až po velké zajíždce, když se před nimi objevila ves Dušejov. To
tenkrát ještě byly břehy Jedlovského potoka velice bahnité a zrádné. Kopyta
koně jednoho z rytířů se začínají bořit do bahna. Kůň se plaší, dělá
ještě několik kroků a pomalu se začíná hlouběji propadat do bažiny. Jezdec
nemůže nechat svého koně utopit, seskakuje a chce mu pomoci, ale začíná se
sám propadat. Zapadá do bažiny po kolena, po pás, po hruď. Jeho druhové mu
přispěchali na pomoc. Koně již nezachrání, ale pro přítele udělají maximum.
Spojují se v jeden lidský provaz a natahují se pro přítele. Už, už se
zdá, že se vše podaří. Ten, který je poslední v řadě již drží ruku
propadajícího se rytíře. Těžká zbroj táhnoucí do hlubin bahna a kluzká
kožená rukavice vykonalý dílo zkázy. Ruce povolují, dlaně vyklouzávají
a z bahna je po chvíli vidět pouze ruka a i ta mizí
v hlubině. Je konec! Zdrcení rytíři pláčou. Nemohou uvěřit ve smrt svého
druha. Vždyť ještě před chvílí s ním hovořili. Stále mají jeho obraz před
očima. Již nikdy nebude pro zbylých šest rytířů svět tak krásný jako byl.
Rytíři nechali na památku, kde zahynul jejich druh se svým koněm, vztyčit kamenný
kříž, aby připomínal zbytečnou smrt. Zbylých šest rytířů zmizelo tak tajemně
jako se jich původně objevilo sedm. Kříž zde stával dlouhá století
a nezničil ho věk, ale lidská hloupost a neúcta.

Autor: Vladimír Staněk

olaf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

TEROR: Proč bojujeme

St Zář 26 , 2001
od Vladimíra Staňka Kámen popisovaný v této kapitole bohužel již neexistuje. Jeho zkázu lze jednoduše vyjádřit slovy Z. Jaroše z článku o rukopisné a kresebné sbírce pamětních kamenů autora V. Richlého vydanou ve Vlastivědném sborníku Vysočiny: “…zmizel v 50. letech při výstavbě čističky.” Kříž se nacházel na levé straně cesty z Dušejova do Boršova […]

Témata