TEROR: Proč bojujeme

Před týdnem jsem se ptal: „Kde jsi byl, když padala letadla?“ Na to jsem dostal otázku silně filosofickou: „Kde jsi byl, když padaly bomby na Hirošimu a Nagasaki?“ Případně na Drážďany..

Pøed týdnem jsem se na Psu ptal: „Kde jsi byl, když padala letadla?“ Na to jsem dostal otázku silnì filosofickou: „Kde jsi byl, když padaly bomby na Hirošimu a Nagasaki?“ Pøípadnì na Drážïany…

Otázka je filosofická pouze zdánlivì, i když jsem v té dobì ještì nebyl na svìtì. Ale ve skuteènosi je tuze faktická, protože byli na svìtì už moji rodièe. Když angloamerická letadla bombardovala Drážïany, byl mùj táta v nìmeckém koncentráku. V kvìtnu 1945 ho z nìj vysvobodila americká vojska, ještì než jej – a jeho spoluvìznì – stihli nacisti zmasakrovat. Bombardování Drážïan (a dalších nìmeckých mìst) jistì zkrátilo válku. I kdyby to bylo o jediný den, o pouhých nìkolik hodin – výsledkem je, že jsem se mohl narodit. Já – a tisíce dalších Èechù. Atomový nálet na Hirošimu a Nagasaki zkrátil válku o mìsíce a zachránil statisíce – možná miliony – životù. Jistì i životy budoucích amerických tátù. A jejich dìtí.

„A není vám líto tìch mrtvých Nìmcù a Japoncù?“ Je. Opravdu. Ale jsem rád, že žiju já.

„A kde jste byl, Šamane, když padaly bomby na bìlehradskou TV?“ Ptal se další ètenáø.

Kde? V bombardovaném Zagrebu, blokovaném Dubrovníku, masakrované Srebrenici a vyhlazovaném Sarajevu. Tedy pouze virtuálnì – na demonstracích a na obrazovkách Neviditelného psa. Svými èlánky jsem nepropagoval islámský fundamentalismus, ale demokracii a svobodu lidí na Balkánì. A pøedání váleèných zloèincù všech zúèastnìných stran pøed Haagský soud, jehož vznik jsem podporoval.

Po druhé svìtové umìli západní vítìzové spolu s potravinami a hospodáøskou pomocí dovézt do poražených zemí i demokracii a svobodu. Proto je dnes mají bývalí poražení nepøátelé rádi. O totéž se snaží souèasná euroamerická koalice i dnes v Jugoslávii. Myslím, že dost Srbù je rádo, že se zbavili Miloševièe. Jsem pøesvìdèen, že bez bombardování Bìlehradu by to nešlo. A pøesto je mi líto civilních obìtí.

Teï tu máme válku další, zatím u nás jen tušenou. Válku, jejíž jedna bitva probìhla pøed pouhými dvìma týdny v New Yorku a ve Washingtonu. A již mi pøeje další peèlivý ètenáø mých èlánkù:
„Možná by nám všem prospìlo, kdyby byl šaman mezi davem tìch, na nìž budou bomby padat.“

Ale mì ty bomby ohrožují už delší dobu! Nedávný útok proti USA – a jeho spojencùm – je jenom dalším v dlouhé øadì. Tentokrát mìl jen velkou úèinnost. Vìtší, než napøíklad v roce 1993… Od války v Perském zálivu byl objekt, kde pracuji, už nìkolikrát vystaven telefonické hrozbì, že je v nìm ukryta bomba. Vždy byl vyklizen a nikdy nikde nic nebouchlo.

Se svými kolegy pracuji v provozu, jehož narušení by mìlo za následek jednak velké materiální, ale hlavnì nepøímé ztráty. Je to na nás, jestli zcela vyklidíme svoje prostory o odejdeme s ostatním osazenstvem mimo napadený objekt. Vždy nìkdo zùstal, nìkdo i provedl policisty nepøehledným podzemím naší budovy. Èlovìk si øíkal – stejnì je to zase jenom nìjaká blbost, nìkdo se mstí za vyhazov – ale když se blížil nahlášený èas výbuchu, šel humor stranou a radìji jsme zalezli pod stùl, s lokty nad hlavou sklonìnou do klína. Naštìstí jsme tím prošli už tehdy a proto máme dnes administrativní a technická opatøení takového rázu, že se vnesené bomby bát nemusíme. A také potom, co byli odchyceni telefonní vyhrožovaèi, se podobné srandy už neopakují.

Ale hrozbì venkovního útoku na jakýkoli výrobní, servisní, obytný, dopravní, kulturní – jakýkoli! – objekt jsme vystaveni my všichni! Už dlouho. Výbuch na Staromáku v roce 1990 stále nemá svého pachatele. A nebyl to výbuch poslední. I když za nì pøímo bin Ládín odpovìdný (nejspíš) není. Avšak stále je pravdìpodobnìjší, že se zabijeme pøi normální autohavárii. Zatím. Protože byla proti nám vyhlášena válka.

Válku nám vyhlásil krvežíznivý Ládínek už dávno. V únoru 1998 ve své fatvì „Džihád proti židùm a køižákùm“ požaduje:

„Zabíjení Amerièanù a jejich spojencù — civilistù i vojákù — je individuální povinností všech muslimù, kteøí tak mohou èinit ve všech zemích kde je to možné èinit.“ Proto není tak nevhodné požadovat od muslimù distancování se od Ládínka. Ale nìkteøí se evidentnì nedistancují. U nás hlavnì neofašisté a starokomunisté. A salónní drbani.

Váleèník Ládínek možná sám osobnì neorganizoval nálety na Ameriku, nicménì v jeho výcvikových táborech se tito – nebo jiní teroristé – cvièili. Jsou to Ládínkovi vojáci a on je jejich fýrer. Taky by se dalo øíci, že nìmecké vojáky se nepatøilo ve válce zabíjet, nebo jen vykonávali rozkazy. A Hitler zase sám osobnì nikomu neublížil – jenom jeho vojáci…

Souèasná „válka“ je tuze netradièní. Mluví se o teroristickém zloèinu, jehož spolupachatelé (pøímí pachatelé nepøežili) musí být chyceni a postaveni pøed soud. Ovšem ten zloèin je natolik masivní, že ospravedlòuje prohlášení Texasana Bushe – živí nebo mrtví…

Ale Ládínek vyhlásil válku – a toto vyhlášení bylo koneènì pøijato. Krom skalpelu práva nastoupí i kladivo války. A budou i politováníhodné nevinné obìti. („Možná nìkdo nedostane najíst,“ øekl už 11. záøí èeský spisovatel a americký obèan Jan Beneš.) Jde o to, aby tìch obìtí bylo co nejmíò. Jde o to, aby hospodáøskou a politickou pomoc dostal možný „nepøítel“ tentokrát pokud možno už pøed válkou.

Salónní drbani prohlašují – a co když mají pravdu oni? Pøipojil se i jeden ètenáø, když mi k mému èlánku napsal: „Vše je v podstatì pravda. Ale je to jen ta pùlka pravdy. Ta, kterou chceme míti pravdou.“

V pondìlí jsem v poøadu „Naostro“ slyšel palestinského velvyslance v Praze. Ano, z hlediska pøísné logiky má jistì každý právo na své hledisko, na svou pravdu, i když si, jako pan velvyslanec, trochu vypomùže pøímo vyslovenou lží. Bismark i Wilson, Hitler i Churchill, Henlein i Beneš, Arafat i Perez, Saddám i Bush sen., Ládínek i Bush jun. – každý má právo na svùj „pohled na vìc“. A lze o tom donekoneèna pøemítat a navzájem se pøesvìdèovat. Avšak pøesvìdèil jsem se, že nìkteré lidi prostì nepøesvìdèíte. Mnoho filosofù bude mudrovat, která ta pravda je pravdivìjší. Jestli za ni stojí bojovat. Tìm odpovídám:

Nejde o to mít pravdu, ale nenechat se zabíjet.

Psáno v Praze 24. záøí 2001

Správce webu

One thought on “TEROR: Proč bojujeme

  1. Clánek se zabývá mnoha různými jevy, z nichý každý by si zasloužil pozornost zvlášť. Aspoň k jedné věci: palestinský vyslanec a jeho stanovisko: není tomu tak, že kařdý má svou pravdu. Nutno rozlišovat osvobozenecký boj a terorismus. Nelze zabíjením a vražděním nevinných lidí snažit se dosáhnout osvobození. To dokonce najdeme v Koránu: boj za islám ano, ale ne zabíjením civilistů, žen a dětí. Oceňuji však, že autor článku se snaží zaujmout stanovisko!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

TELECOM: Fantóm Memoboxu opět zahrozil

Čt Zář 27 , 2001
Když jsem si před měsícem zažádal o zřízení linky ISDN, netušil jsem, kolik telefonátů budu muset absolvovat.

Témata