TELECOM: Fantóm Memoboxu opět zahrozil

Když jsem si před měsícem zažádal o zřízení linky ISDN, netušil jsem, kolik telefonátů budu muset absolvovat.

Když jsem si před měsícem zažádal o zřízení linky ISDN, netušil jsem, kolik telefonátů budu muset absolvovat.
Nikoliv kvůli lince samotné, její zapojení proběhlo takřka bez problémů a v relativně krátké době jednoho měsíce (i když člověk by čekal, že když jde Telecomu o peníze, bude celá záležitost vyřízena během dvou dnů, ale v Česku a od monopolu bych asi chtěl zázraky).

Bohužel, když technici soukromé firmy provedli instalaci a zapojení koncového terminálu, já jej propojil s počítačem a následně s telefonem, podle oznamovacího tónu (…-) jsme zjistili, že mi byla opět (tentokrát automaticky) nainstalována služba hlasové stránky alias Memobox. S touto službou mám už jednu veskrze negativní zkušenost, protože jsem kdysi podlehl svůdnému hlasu telekominické telefonistky, která mě přesvědčila o výhodnosti Memoboxu. Do druhého dne se mi ale vše rozleželo v hlavě a došlo mi, že já sice službu platit nebudu, zato moji přátelé zacvakají každý telefonát, kdy se mi nedovolají (a interval mezi přeskočením z volacího tónu do hlasové schránky je navíc dost krátký, takže z kuchyně nedoběhnu). Dospěl jsem tehdy k názoru, že pokud budu chtít zaznamenávat telefonáty v mé nepřítomnosti (a přispívat tím nechtě k ziskům Telecomu), není nic snazšího, než si patřičný program nainstalovat do počítače. I odhlásil jsem onu službu, která je vypečenější než rohlíčky z Císařova pekaře – někdejší lapálie s odhlášením Memoboxu ovšem byla tak zdlouhavá, že vydala i díky reakci čtenářů na tři články v Neviditelném psu (zde, zde a zde). Teprve pak mi byla služba „milostivě“ zrušena a já opět zaslechl ve sluchátku obvyklý tón.

Když jsem tedy Memobox (již podruhé) v pondělí odhlašoval, bylo mi sděleno, že zrušení služby proběhne nejdéle do pěti pracovních dnů. Protože v pátek po poledni ale „návratu starých časů“ nic nenasvědčovalo, svoji žádost jsem urgoval. Bezvýsledně, jak se ukázalo, protože ještě v pondělí po páté hodině odpolední byl oznamovací tón nezměněn. I volal jsem opět do Telecomu (chválabohu, že mají aspoň zelenou linku, jinak bych se nedoplatil!), abych celou věc popohnal.

Jistě, moje žádost je evidována, moje urgence rovněž, je prý však údajně nepochopitelné, že s tím v centrále ještě nikdo nic neudělal – přitom jde o operaci čítající několik sekund a pohybů počítačovou myší, domnívám se. Operátor, jenž se stal terčem mého hromování a vyhrožování (na ministra Schlinga jsem se neodvolával, z toho mají všichni buď srandu, nebo zpěněnou krev), mi přislíbil, že do šesté hodiny večerní zavolá, avšak patrně už nikoho v centrále nesežene (bodejť by taky sehnal, copak u nás se dělá déle, jak do poledne?!), ale že vše zařídí již v úterý ráno.
Do večera jsem se slíbeného telefonátu nedočkal a ráno mi atypický oznamovací tón hlásil, že situace zůstala nezměněna. Teprve po desáté hodině se mi ozvala mladá žena, které jsem musel přednést svou žádost znovu, abych se nakonec dočkal její nejapné otázky:
„A proč jste tu hlasovou schránku chtěl?“
Měla štěstí, že byla daleko, až na druhém konci telefonní linky…

Asi dvě hodiny nato mi volal mladý muž, s nímž jsem hovořil v pondělí vpodvečer – tvrdil, že v pondělí už se mi nemohl dovolat, že se mu neustála spínala hlasová schránka Memobox a ptal se, zda jsem nebyl připojen na internet – přitom linka ISDN umožňuje telefonické připojení i v případě, že je účastník v tom okamžiku na internetu!
Tvrdil, že během několika hodin už bude moje hlasová schránka zrušena, což nebyla, jak jsem si okamžitě ověřil, a tak jsem na zelenou linku volal znovu. Tentokrát se mi ozvala mladá dáma, jež vyzkoušela schránku tak, že mi zavolala (v době, kdy jsem s ní hovořil, no, snad mají extra přístroje). Potvrdila mi, že schránka je zrušena, takže jsem po zavěšení zkusil zavolat na své číslo z mobilu. Pravda, do Memoboxu jsem nespadl, ale nedovolal jsem se – na mém čísle zněl obsazovací tón, patrně díky tomu, že rušení schránky probíhá v několika etapách, jak mi bylo řečeno. Užuž jsme si myslel, že si budu moci jít večer lehnout bez obav, že mě někdo vzbudí telefonátem, ale trpce jsem se zklamal – po čtvrté hodině odpolední už se na mém telefonu ozval normální oznamovací tón a na pevnou linku jsem se mohl dovolat.

Po osmi kalendářních (a šesti pracovních) dnech se konečně monopol dokázal rozloučit s tak nevýznamným zdrojem příjmů, jako jsou telefonní poplatky mých známých. Jen by mě zajímalo, jak dlouho by to trvalo, kdybych si dopřál ten přepych a omezil se jen na onu první žádost o zrušení…

Správce webu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Jistota na dlouhou dobu

So Zář 29 , 2001
od Lydie Junkové

Témata