od Františka Brzoně
Sonet bílého křemínku
Cože je radost dnes
v srdci tak mém
voní tu bílý bez
anebo rmen?
Není to bez či rmen
kopretina
hraji si s kamínkem
duše zpívá.
Tak voní moje zem
rodná hlína
Vysočina …
Jsem krásou okouzlen
Ve žluti divizen
jde se mnou bílý sen …
Vyznání na strunách větru
Miluji tě, lásko moje,
vítr fouká do závoje
mlh a já zřím tě, zřím,
tobě patří verš můj, rým …
Co můj verš ti drahá říká?
Letí z dálky od Orlíka:
v pokoře se k tobě kloní,
tebou, lásko, krása voní …
Vyznávám se z lásky dnes
kamením a břízkám.
Rozkvetlá je celá mez …
Na fujaru pískám
já, špatný hráč i milenec,
skřivan, jehož tísní mraků klec,
věčný poutník s tornou svatou,
přehozenou přes svalnatou plec.
Můj zpěv patří tobě, moje země.
Vítr fouká do mlh tónů jemně:
struny větru vyzpívají nakonec:
Miluji tě, kraji – tebe i svůj Humpolec …
Autor: František Brzoň
ze sbírky Pod perutěmi času, Humpolec 1998
