Před pár týdny vyšla nová sbírka I. M. Jirouse „Rattus norvegicus“.
Jirousova nová sbírka básní vyšla u brněnského nakladatelství Vetus Via a musím uznat, že mě opět dostala.
Po roce 89 se někteří lidé ptali Karla Kryla, o čem bude nyní psát své písně, když je bolševik v hajzlu. Kryl odpověděl, že o lásce. Na tuto větu jsem si vzpoměl při pročítání Jirousových básní napsaných po tzv. revoluci a zejména pak při „Rattus norvegicus“. Většina básní je někomu věnována, ať už živým či mrtvým lidem, což určitě neznamená, že pro čtenáře, kteří dotyčnou osobu neznají se stává báseň nesrozumitelnou. Naopak, někdy se odkryjí další rozměry.
LENCE D.
Kol dvorců tvých
temnivá tma
kol rozlehlých dvorců tvých
Pamatuješ si ještě?
Tak vypadá hřích
Jako bys nevěděla
že On
stvořil bradavky
jež sám tak rád
s láskou by
líbal
Rozhodně jsem dalek vynášení soudů, zda sbírky Ivana Jirouse byly dříve nebo jsou teď lepší či horší. Každou báseň psal někdy a nějak, ale každá z nich je kus jeho – Magora.
V posledním měsíčníku HOST (8/2004) je Ivanu Jirousovi věnováno poměrně dost prostoru i s ukázkami ze sborníku k jeho nedávným šedesátinám, kterou připravila paní Jarmila Neomytková.
Karel Kratochvíl
