Únor 1948 v Humpolci

15

Letos tomu bude již 60 let, kdy došlo ke komunistickému převratu v Československu, který proběhl mezi 17. a 25.únorem v roce 1948. S přihlédnutím k významnému „výročí Vítězného února“ (řečeno slovníkem komunistických ideologů) požádalo občanské sdružení Poslední soukeník pamětníka této pohnuté doby – pana Pavla Motejla o sepsání jeho osobních vzpomínek na události s rokem 1948 spjaté. Pan Motejl, jehož vypravování o zašlé slávě humpoleckého soukenictví jste již měli možnost na Humpoláku dříve číst, byl tak laskav a sestavil obraz dějin tak, jak se odehrály právě na Humpolecku. S laskavým svolením autora vychází toto poutavé povídání i na stránkách Humpoláka.


Události posledních dnů, kdy se levicoví poslanci snaží prosadit zákaz, aby státní instituce shromažďovaly historické materiály o komunistické totalitě a KSČM se netají svým záměrem získat právo aktivního působení ve vládě a vrcholových orgánech státu, ve mně probouzí úvahy, proč se náš národ nechce poučit z historie a nebere toto rudé nebezpečí vážně. Z uvedeného důvodu jsem přijal nabídku občanského sdružení Poslední soukeník a pokusím se pamětníkům oživit a mladým přiblížit skutečné události a mé vzpomínky nejenom na kritické období předcházející únoru 1948, ale i na období bezprostředně  následující. Pavel Motejl


 


Aby měly moje vzpomínky vypovídací schopnost i pro čtenáře, který toto období nezažil, je  nutné vrátit se nejprve ke květnovým událostem roku 1945, které znamenaly konec války a zánik  protektorátu Čech a Moravy. První dny tolik očekávané svobody ale nebyly tak krásné, jak si všichni přáli a jak byly později popisovány historiky zaprodanými komunistickému režimu. Pro mne až do dnešních dnů platí, že každá hezká vzpomínka z té doby připomene i nepříjemné vystřízlivění.


 


Zprávu o začátku revoluce nám telefonicky sdělil MUDr. Bartoš  5. 5. 1945 ve 12 hodin. Pamatuji se, že jsme zrovna před svátečním obědem gratulovali naší mamince k narozeninám. Obrovskou radost  z toho, že už končí válka a nadšení, s jakým se podle dlouhodobé dohody Jirka Jokl oblékl do důstojnické uniformy a připraveným autem odejel do Želiva, aby přivezl majora Dastycha, který byl pověřen velením české vojenské jednotce v Humpolci, vystřídalo volání o pomoc z  českého rozhlasu a stále se zhoršující zprávy o situaci v Praze. Následující čtyři dny , tj. až do 9. 5., kdy do Prahy i do Humpolce dorazila Rudá armáda, platilo v Humpolci příměří, které dohodl major Dastych s velitelem německé jednotky RAD, umístěné od roku 1944 v továrně bratří Trnků v Lukách. Podle později získaných materiálů se zjistilo, že toto příměří zabránilo německé jednotce ve splnění jejího úkolu-vyhodit do povětří přehradu a zaminovat přístupové cesty do Humpolce tak, aby mohly být po odjezdu Němců zničeny. A zatímco v Humpolci bylo pouze napjaté očekávání, kdy přijede ruská armáda, stále horší zprávy o bojující Praze nám nedovolovaly ani vypnout rozhlasový přijímač.


 


Ve středu 9. 5. jsme se konečně dozvěděli, že boje v Praze skončily. V té době už i kolem nás začínaly projíždět  kolony ruské armády a přesně podle zpráv z Humpolce začalo i rabování.  Nejdříve nám Rusové zabavili a odvezli naše auta a ze stáje odvedli naše kočárové koně. (Auta nám byla později v dezolátním stavu vrácena, ale koně jsme už nikdy neviděli.) Dalšímu rabování továrny zabránil nástup továrních hasičů, a proto se zájem vojáků obrátil na naši vilu. Protože jsme již byli z Humpolce upozorněni, že vojáci nejenom kradou všechno, co jim přijde pod ruku, ale dokonce znásilňují dívky a ženy, schovali jsme maminku s moji sestrou a domovníkovou dcerou na půdu. Domovník (pan Vrzák) a náš  tatínek zatím úspěšně bránili vstup do vily. Vojákům podávali oknem nejprve doma vyráběný alkohol, později už jenom hodně studenou vodu. Důvod této záměny byl prostý – nám došel alkohol a vojáci měli tak propálená hrdla, že i studené vodě říkali ,,chorošaja vodka“. Pozdě odpoledne nás pak zachránil major Dastych, který k nám na noc poslal majora sovětské rozvědky (NKVD). Jeho příjezd ukončil atak  vojáků, a když nám ještě před odjezdem vystavil potvrzení, že vila i továrna jsou zabrané pro sovětskou NKVD, stačilo  pouze přes sklo ukázat toto potvrzení a každý voják co nejrychleji zmizel.


 


Teprve když skončily přesuny ruských vojáků, vracel se do města normální život a příprava na  obnovu výroby v jednotlivých továrnách. U většiny obyvatel převládala radost z konce války a očekávání návratu šťastného období třicátých let, proto jen málokdo stačil zaregistrovat, že komunisté ve spolupráci se samozvanými partyzány ustavili v Humpolci tzv. Akční výbor a s Revoluční gardou „RG“ (později přiléhavěji nazývanou „Rabovací garda“) se snažili převzít rozhodující moc. Jako důvod k pronásledování spoluobčanů a konfiskacím majetku označovali majetné sousedy za „kolaboranty nebo konfidenty gestapa“. Pamatuji si, jak se zbraněmi v rukou a suverénním vystupováním zatkli našeho tatínka spolu s některými humpoleckými soukeníky a vyhrožovali jim  „lidovým soudem.“. Trochu se přepočítali, protože zásah provedli v době, kdy již byl zahájen provoz v továrně,  a tak ještě ten samý den si pro tátu přijeli zástupci dělníků z Brunky,  (jmenovitě  předseda  odborů pan Obrhel a výkonný ředitel pan Malát)  s tím, že nebude-li táta i ostatní okamžitě propuštěni, přijde je osvobodit celé osazenstvo továrny. Před touto hrozbou RG ustoupila a jako omluvu „soudruh“ učitel Kopáč z Čejova  prohlásil: „Udělali  jsme holt chybu, že jsme začali s Vámi.


 


Tuto příhodu připomínám proto, že ji považuji za potvrzení, že příprava na Únor 1948  vlastně probíhala již od roku 1945, resp. od Slovenského národního povstání v roce 1944, kdy byl v souladu s dohodou mezi západním a východním odbojem  vyhlášen „Košický vládní program “. Při jeho projednávání byli zástupci západního odboje zřejmě ovlivněni změnou postoje západních spojenců, pro které se Rusko stalo válečným spojencem a Stalin rovnocenným partnerem amerického prezidenta Trumanna a britského předsedy vlády Churchilla. Proto asi přistoupili na většinu požadavků levicových politiků řízených z Moskvy. V následujícím období se stále více ukazovalo, že zatímco vedení KSČ i sociální demokracie mělo jasný program připravený v posledních válečných letech v Moskvě a i později podléhalo přímému řízení z Moskvy, vedení strany Národních socialistů i Lidovců se teprve snažilo sjednotit v řadě případů rozdílné programové návrhy západního a domácího odboje. Výsledkem této situace byla skutečnost, že nejvlivnější resorty (vnitro, bezpečnost a armáda) ovládla  KSČ a zřejmě i její zásluhou bylo, že Velký a malý dekret“, který schválil  v polovině roku 1945  prezident Beneš jako zákonný podklad pro trestání kolaborantů a pro konfiskaci jejich majetku, měly nejasné formulace a dovolovaly jejich zneužívání k vyřizování osobních účtů a zastrašování obyvatelstva. Takto odzkoušené metody byly také s úspěchem využívány v předvolebním boji, kdy KSČ využila zákazu agrární strany a zemědělce, kteří byli nerozhodní v názorech na jednotlivé politické strany, získávala buď sliby, že získají půdu z parcelace konfiskovaných velkostatků, nebo hrozbou výše uvedených malých dekretů.  


 


Protože národní hospodářství potřebovalo pro odstranění válečných ztrát získat finanční prostředky, byla v roce 1945 vyhlášena poválečná měnová reforma, při které byla každému občanu vyměněna jen část protektorátních, nebo slovenských peněz a zbývající úspory byly zmrazeny na tzv. vázaných vkladech. Současně bylo odsouhlaseno znárodnění bank a velkých podniků (nad 150, resp.  350 zaměstnanců), které bylo uzákoněno „dekretem prezidenta republiky č. 100/Sb.  ze dne 24. října 1945 “a po volbách v roce 1946 si vítězná KSČ za podpory sociální demokracie prosadila ještě milionářskou daň, která měla omezit rozvoj soukromého podnikání a zvýhodnit znárodněné podniky.


 


Ale ani uvedené ekonomické sankce neohrozily poválečný rozvoj podnikatelských aktivit v Humpolci. Znárodňovací dekret dokonce humpoleckým textilkám pomohl, protože znárodněným továrnám představujícím téměř 60 % kapacit československého textilního průmyslu nepomohly v konkurenčním boji s humpoleckými soukeníky ani státní podpory poskytované formou investičních dotací a přednostních dodávek surovin z mezinárodní pomoci UNNRA. I v tomto nerovném souboji se podařilo ve všech 12ti humpoleckých  textilkách modernizovat strojní zařízení a rozšiřovat výrobní sortiment podle potřeby tuzemských i evropských odběratelů. Pro potvrzení výše uvedeného mohu doložit, že v naší továrně na Brunce bylo již v roce 1945 dovezeno 9 vysokoobrátkových automatických stavů ze Švýcarska a následně byly modernizovány všechny stávající stavy. Rovněž byla částečně mechanizována přípravna (míchání vlny) a nakoupeny nové odstředivky do  barevny. Modernizovány byly i šatny, umývárny a závodní jídelna. Uvedené investice, kromě podstatného zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců, umožnily i výrazné rozšíření sortimentu a kvality výrobků vyvážených do celé Evropy. Vzpomínám si také, jak dobré pracovní podmínky ocenil na podzim 1947 i A. Zápotocký (tehdy předseda ROH), který při návštěvě Humpolce a po prohlídce továrny na Brunce překvapil místní komunisty tím, že místo štvaní proti podnikatelům nabádal dělníky, „aby si vážili dobrých pracovních podmínek a snažili se úspěšně splnit dvouletý plán“.


 


Protože jsem od září 1946 následoval svého staršího bratra a navštěvoval gymnasium v Praze, měl jsem možnost při každém návratu domů, pozorovat úspěšný rozvoj  naší továrny i stále se zlepšující společenské a sportovní aktivity v Humpolci. Zejména v létě 1947 vrcholilo nadšení Sokolů, kteří nacvičovali jednotlivé skladby  pro připravovaný Všesokolský slet a rozsah společenských i sportovních akcí předčil úroveň roku 1938. Proto  snad jen ti nejzkušenější a v politice se dobře orientující občané, mohli pozorovat sílící politické napětí, ale  jsem přesvědčen, že možnost politického převratu si jen málo kdo připouštěl.


  


Pokračování příští týden


 

myska

15 thoughts on “Únor 1948 v Humpolci

  1. Moc zajímavé vyprávění a též skvěle zasazeno do kontextu poválečného vývoje v Československu. Pan Motejl svými postřehy potvrzuje, že komunistický teror nezačal v únoru 1948, nýbrž okamžitě po skončení války. Škoda jen, že to asi nikdo z místní komunistické smetánky číst nebude. Těším se na pokračování. Karel Kratochvíl

    1. je zajímavá myšlenka,že lidovci a nár.soc. byli po válce zcela nepřipraveni na politiku.proto měla KSČ jistý náskok,byla lépe organizována.Vítězství v roce 1946 bych proto nezpochybňoval,bylo drtivé,tedy v Čechách.to nelze svádět jen na zákaz agrárníků,byly to regulérní volby.západem nezpochybněné.
      rok 48 ovšem ukázal špatnou načasovanost demise ministrů a opět slabou aktivitu sympatizantů tzv.demokratických stran.ulici dokázali ovládnout opět komunisté.kde byly tisícové manifestace lidovců?.nejde jen říci,že komunisté by je zakázali,hlavně samotné strany nedokázaly zmobilizovat desetitisícové davy,komunisté bohužel ano.možná Beneš podlehl po tlakem ulice.
      v roce 1989 však to byla také ulice,která rozhodla,tam byly ty davy.ty svrhly moc polytbyra.dav tlačil na zvolení Havla na Hrad.bez davu a psychického tlaku na federální schromáždění by tato figurka nemohla být prezidentem.
      co je však smutné,je fakt,že dnes se vládnoucí kohorta ODS bojí hlasu lidí,proto jako jediná strana tak tvrdošíjně odmítá zákon o referendu.bojí se přímé demokracie.jí vyhovuje jen ta jejich,modrá.

      1. Bla, bla, bla. Jak mohly demokratické strany někoho mobilizovat, když jejich nejvyšší představitelé byli většinou pozavíráni rudými (rabovacími) gardami. A po tečce se na počátku věty obvykle píše velké písmeno. K.

      2. Výborná záležitost te Váš komentář ,připadal jsem si ,že čtu dějepis ze sedmé třídy nebo se dívám na nějaký film typu Gottwald apod.Nemáte náhodou VUML.

      3. To co říkáte je hloupost.Rudé gardy nezavřely předsedu Lidovců Šrámka,ani Zenkla u nár.soc.Tyto strany mohly do Února 1948 legálně bojovat s rostoucím vlivem komunistů.Neříkejte tu,že byli vrcholní představitelé tzv.demokratických stran zavřeni ještě před únorem.
        Žádný VUML nemám,to nebojte,jen se dívám poněkud méně zaujatě…

        1. S tím demokratickým bojem to asi nebylo tak horké , vzhledem k poválečnému rozdělení Evropy a sovětským vlivem a působením NKVD u nás.Dále se špatně demokraticky bojuje s někým kdo má za sebou silové složky a nerozpakuje se je použít jak prokáže v následujících 40-ti letech.

  2. Výborný článek. Už se těším na pokračování. Při líčených poválečných událostech a vyřizování účtů mi nechtěně probleskla má osobní vzpomínka na poměrně nedávnou událost. Před pár lety jsem šel ráno zkratkou do práce a zastavilo mě volání jistého pána. „…tebe bych si rád pověsil, ukradli jste Suknu truhlárnu…“. Překvapení u mě vystřídal pocit hnusu z toho jak je ten člověk plný zloby a neváhá vypustit z úst taková slova aniž by vůbec znal skutečnost (domnívám se že koupě od restituentů za tržní hodnotu není krádež). Když si uvědomím co podobní lidé pod pláštíkem RG mohli provádět po válce,…..Napadá mě jediné – PROČ? Kde se to v nich proboha bere?

  3. Jéé, tak to jsem ráda, že se vám to taky líbí – pana Motejla to jistě potěší. Já jsem to četla jedním dechem…

    1. Vyprávění pana Motejla je zajímavé a ještě více se mi líbí názory mladých demokratů. Připadá mi, že tenkrát byli přímo u „toho“. Pak zajisté ví, proč se po roce 1948 podíleli na komunistické vládě lidovci, kolik měli vládních křesel a ministrů. Zajisté také ví, že od roku 1948 byli lidovci v každé vládě a to do současnosti. Ale to je asi komunisté drželi ve vládě nedemokratickými způsoby. Ptám se tedy, proč nejsou lidovci souzeni společně s komunisty? Nebo oni za nic nemůžou, oni se jenom „vezli“? Pak je jejich odpovědnost ještě větší! Kam vítr, tam plášť. A oni dnes nejvíce mluví o demokracii. Proto bych žádal, aby se mladší generace zajímala i o takovéto skutečnosti, nejenom komunisté byli ti nejhorší. Když pravdu, tak plnou a ne, cose hodí. Michal Dlouhý.

      1. Z vyprávění je patrno, kolik textilek bylo v Humpolci. Kde jsou dnes, proč nefungují? Na to by mohli mít odpověď páni podnikatelé typu p. Racka a dalších. A že by i oni byli komunisti? J.S.

        1. jo pan Racek, ten se má, teď má novou babu a užívá si miliony co mu zůstali z nevyplacených mezd a nezaplacených faktur….lidé/tedy myslím poctiví/brečte….. no a autosalon a Nové Zálesí mu funguje skvěle…

    2. Jestli jste byl u toho Vy tak Vám gratuluji k zážitkům , ale nevím na co reaguje Váš komentář , na článek?
      Pokud porovnáváte vliv KSČ s vlivem jedné ze stran tzv.národní fronty ČSS-ČSL tak nevím kde jstem dříve žil.
      Jinak nejsem volič a ani žádný fanoušek lidovců.Zaplať pán bůh.

      1. Je dobře,že takové články o historických událostech v Humpolci jsou napsány.Myslím si,že pan P.Motejl by také mohl zcela objektivně popsat jak a proč skončila textilní výroba v Humpolci.Byl u všech jednání a rozhodnutí.Mnoho lidí by to zajímalo a dnes již uplynul také nějaký čas od těchto událostí/cca rok 2002/a mnohé emoce již vyprchaly ale otazníky zůstávají .

        1. Důvody ukončení textilní výroby V Humpolci pan Motejl stručně popsal ve svém článku „Soukenictví v Humpolci ve vzpomínkách pamětníků“ – IV.díl, který si můžete na Humpolákovi najít. Pochybuji, že by se k tomu chtěl ještě nějak podrobněji vyjadřovat.

        2. Docela rád časem zveřejnim a doplním některé další údaje vč. mé úvahy proč musela zkončit textilní výroba v Humpolci, ale bohužel ještě probíhají jednání související s konkursem na SUKNOa proto řada údajů nemůže být zvěřejněna.
          P.Motejl

Napsat komentář: Anonym Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Na Šumavě bude trasa s bivaky

Po Úno 4 , 2008
Letos tomu bude již 60 let, kdy došlo ke komunistickému převratu v Československu, který proběhl mezi 17. a 25.únorem v roce 1948. S přihlédnutím k významnému „výročí Vítězného února“ (řečeno slovníkem komunistických ideologů) požádalo občanské sdružení Poslední soukeník pamětníka této pohnuté doby – pana Pavla Motejla o sepsání jeho osobních […]

Témata