Soukenictví v Humpolci a různé povídky i příběhy VII

1

Pokračování vzpomínek soukeníka Adolfa Havelky. O tom, jak vznikly první valchy na řece Želivce a jak pýcha předchází pád. A v neposlední řadě o tom, že podmáslí s tabákem píti, značí zažívaní pokažené míti.

V roce 1878 si pořídili páni E.Dítě a Prokop Skorkovský první mechanické železné stavy. Zde se jim všeobecně říkalo „k o z y“. To byly stavy na kterých se mohlo tkát jen jedním člunkem a obyčejně čtyř listové brdo, poněvadž byli jen čtyři podnožky pro listy (kšafty) a tkát se mohlo pomocí exendru, buď plátno neb cirkas i lámaný képr. Když se utrhla v osnově nit a tkadlec zastavil pomocí páky stav, aby mohl nitě spravit, ostal stav stát při otevřeném „fochu“ (prošlupu) a odvedeném bidle, tak že utržená nit se špatně spravovala. Během roky byly ty stavy „kozy“ – také loudáky již zdokonalenější, tím že když zastavil stav, tak se prošlup zavřel a bidlo ostalo stát u látku (ludnu). Proto se říkalo „kozám“ také loudáky, že pomalu šli, dávali asi 40 hodů za minutu.


Asi po dvou létech koupil E.Dítě stavy systému Schonher, těm se říkalo rychlíky, poněvadž dávali asi 60 hodů za minutu a mohlo se na nich tkát více člunkama, poněvadž u bidla byly „kchastle“ (člunečníky) pro více člunků. I brdo mohlo býti více listové a pomoci karet se mohlo tkát různé provázání i kostky.


V té době koupil Prokop Skorkovský stavy anglické, těm jsme říkali „Guány“. Na těch stavech se mohlo tkát též více člunky i brdo mohlo mít více listů, ale tkaní na nich bylo dovedné, protože ty stavy měli na pohon tři šajby (kotouče). Jedna byla na chod, druhá když bral tkadlec zpět (hledal hod), třetí jalová na prázdno. Při zastavení stavu než přešel řemen s plné šajby na prázdnou, tak šel stav volněji a volněji, až zastavil, ale při volném docházení musel tkadlec držet za bidlo u stavu a udržet to, aby člunek nezatkal do osnovy. Při spouštění stavu musel bidlem rukama strkat sem tam, aby se stav dříve rozešel.


 


Po čase si páni opatřili stavy dokonalejší – modernější. V tom čase již se zde začalo vyrábět zboží vzorkované. Soukeníci neměli železných mechanických stavů, tkalo se na dřevěných stavech, buď se upravila na stav „Kašina“ to jest práce podnožní, kde se mohlo tkát dle potřeby na 4, 6, 8 i více podnožek, též brdo mohlo být více listové.


Někteří soukeníci si koupili starší hlavně v Brně na stav „mašiny“ (listový stroj), na který mohl dát též více listový brdo. Mašina byla nahoře na stavě q měla páku dlouhou až tkalci za záda. Pod stavem byla jedna dlouhá podnožka od které šla šňůra nahoru k páce, jak na podnožku sloup, páka otevřela stroj a tím se docílil prošlup u osnovy. Jak nohou pustil podnožku, stroj zapadl do sebe a dle papírových karet na hranolu  (cylindru) pomoci ve stroji jehel se prošlup dle potřeby měnil, takže po každém prošlupu nohou se zvedali jiné a jiné listy a ty prošlupy a tkanivo řídily papírové karty.


Těch mašin byly čtyři druhy a to: Brněnská, ta se při prošlupu otvírala odzadu. Vídeňská se otevírala pomocí ramínek spředu i vzadu stejně. Liberecká byla jednoranová, takže při takní osnova ležela celá na „laufpretě“ a prošoupej se zvedli jen potřebné listy. Saská byla celá železná a páku měla obráceně před stav. Páka byla železná a pod stavem byla podnožka na prostřed stavu ve stojánku, dlouhá až před stav, od ní šla nahoru k páce dřevěná lať, takže jak tkadlec na podnožku sloup, šla do výšky a tím nadzvedla páku u mašiny. Na těchto všech strojích šlapal tkadlec stále na jednu podnožku.


 


Strojní výrobou nadělalo se více zboží, nešlo na odbyt, tak že mnohý soukeník byl nucen na čas výrobu zastavit. Dělníci hlavně tkalci byli nuceni hledat práci jinde.


Když se stavěla severozápadní dráha, šli mnozí pracovat na tu dráhu. Po druhé se dělala silnice kol městské hájovny do bystré, i na té silnici mnozí dělali.


Soukeníci, aby sukna odbyli, jezdili s nimi na velké trhy (jarmarky), hlavně do Lince, Plzně, Brna a jinam, ale přec se neodbylo tolik, co se nadělalo.


 


Chodili tkalci na vandry a poněvadž soukeníci již nebyli ve všech městech, šli do textilních továren. Ten vandr už nebyl jako za doby herberku, ty už nebyly, byl nucen po cestě žebrat a nocleh si opatřil většinou u sedláků v létě třeba ve stodole, v zimě v maštali, neb chlévě. Chodilo se většinou do Štokravy u Vídně, tak že se v té továrně, kde bylo na 80 dřevěných stavů v jedné dílně, říkalo „na Humpolci“, byli tam většinou humpoláci.


Též se chodilo do Koneiburku u Vídně, za Vídeň do Feslau unter Valterdorf i Ober Valtersdorf, kde se většinou vyráběli různé deky, jako pedeky, opfoldeky, katrolírky, husarky atd. I do Pinkafeldu se chodilo. Tam se dělali deky s telecích chlupů.


Všady se tkalo na dřevěných stavech. Jeden čas bylo hodně práce v továrně v Nové Bystřici za Jindř.Hradcem. Továrna byla Josefa Vorungfelda, kde bylo 54 dřevěných stavů, čtyři soci mašin a čtyři spřádací stroje „žinie“ poháněný vodním kolem. Továrna stála za městem u vesnice Albeře. S té chodili tamnější dělníci do práce do továrny. V té továrně se většinou pracoval komis (státní dodávky).


V té době byli mezi nimi i humpolečtí tkalci zaměstnáni ve větším počtu. Mezi nimi byl i Ježek (otec Slavů). Pro cizí tkalce byla noclehárna ve valše, kde byla zřízena palanda na které v ludnech nahoře i dole spali. Spalo jich tam 8 – 10, bylo-li více tkalců, spali po zemi ajak se dalo. Sami se stravovali, paní Stranková jim vařila. Pro mléko, brambory, podmáslí, omastek atd. chodili do vsi Albeře.


 


Byl tam mezi nimi tkadlec jménem Barcilist, který žvýkal tabák (bago) a rád se napil kořalky.


Jednou šel starý Ježek do vsi pro podmáslí a Barcilist mu říkal: „Když tam jdete, vezměte ho mně také“, což Ježek ochotně vyhověl. Vzal hrnky a šel, po cestě si zakouřil z dřevěné dýmky (uherky). Když se vracel s podmáslím, nesl v každé ruce hrnek a co čert nechtěl mít, vypadla mu fajfka z úst, chtěl ji zachytit, ale ona spadla do Barcilistova podmáslí, tam se dýmka rozdělala a močůvka z ní vylila, tak že hned na podmáslí byl žlutý otápek. Ježek ostal jako opařený, ale pomyslil si: „Vždyť on žvýká bago, tak jemu to snad bude jedno, jemu to neuškodí“. Přišel domů, podmáslím zamíchal, aby se otápek rozředil a dal Barcilistovi. Barcilist podmáslí vypil, ale jedno mu to nebylo. Za chvíli podmáslí zvrátil a jen se divil po čem zvrací, což mu Ježek neřekl.


 


Pro velkou výrobu valcha na „Špírově“ nestačila, byla malá a hlavně málo vody. Přičinil se Cech soukenický a zbudoval valchy na řece Želívce u Kordovských, u Kratochvílů a Šamanů pod Petrovicemi, kam se ludeny už nevozily na trakačích, tam se vozily páro koňskými potahy a zpět přivážely zválené (sfilcované) sukna, kterým se říkalo „postavy“.


 


V Šamanově valše zřídily na řece jez a od toho náhon na vodní kola. Jez byl na vzhled pevný s kamene a když byl dostavěn, tak na radost šli tu práci oslavit. Sešli se soukeníci na valše, neboť ve valchách vždy páni valcháři měli nějakou zásobu truňku. Z velkého nadšení a jako přípitek pronesl slova soukeník Krejsa (Vála): „Tento jez ani brány pekelné nepřemohou!“ Myslel tím, že jez přečká všechny časy, ale mezi oslavou se jez naplnil vodou. Protrh se, takže museli stavět znova, ovšem že důkladněji, takže přestavěný jez je tam dosud.


 


Zválené sukna dováželi zpět z valch a dle značek na kraji kusu u štrejfku kočí již věděl čí který kus je.


Ráno kočí přijeli z valch, kusy (postavy) postavili komu patří před dům a odpoledne sbírali po soukeních odtkané ludny, k tomu přibalil mýdlo, soudek s močem a vezl do valchy. Soudky s močem se ještě vozily do valch před 40ti lety, moč se kupoval a to: většinou v každé domácnosti i v hostincích měli velké kadečky na moč stát někde v odlehlém místě, do které chodili všichni a moč schraňovali. Kočí z valchy moč do soudků velkých asi 30 litrů nabral a za soudek dostal od něho plechovou známku, pak za tu známku dostal v cechu tři krejcary.


V poslední době už kočí nesbírali moč sami, nýbrž byl k tomu ustanoven cechem člověk,který moč vybíral a plné soudky na různých místech postavil, kde kočí z valchy je jen naložil a prázdné soudky z valchy tam složil. Zde posledně to svážel pan Kryštůfek, říkali mu močkař. Skrátka soudek moče stál 3 krejcary a proto moč schraňovali.


 


Sukna z valchy byly mokré, museli se sušit. Na sušení suken měl každý soukeník rám, třeba dva, tři, které stály na zahradě, při cestě na odlehlém místě, kde se dalo a rám byl:


Do země byly vsazené sloupy jako u plotu, asi 4 metry od sebe. Soudky byly v prostředku prodlabané asi 30 cm od země a asi na metr do výše. Nahoře na sloupích byly čepy na které se nasadily po celé délce rámu (asi 25 metrů) trámky v kterých byly natlučeny špičaté hřeby (štechty) asi 5 cm od sebe. Dole od sloupu ku sloupu byly opět trámky, na jednom konci byl čep, na druhém prodlabaný zářez, obé bylo na koncích železem okované. Čep se strčil skrze prodlabaný sloup do zářezu a aby to drželo při sobě, byla skrze čep a zářez díra a v té železná závlačka, tak se mohli trámky v každém sloupě jako klouby pohybovat nahoru i dolu a tomu se říkalo zámek. Těm spodním trámkům se říkalo spodní ligr, horním se říkalo horní ligr. Ve sloupích byly nadělané díry asi 2 ½ cm velké a asi ¼ lokte (19 cm) pod sebou. Spodni ligr aby neležel na zemi, tak se strčil pod ligr do díry kolík na kterém ligr spočíval atak to bylo ve všech sloupích. Ve spodním ligru byly natlučeny též štefty a ty se zaráželi jak nahoře tak dole pomocí „štelovníku“. Štelovník byl asi 30 cm dlouhý a asi jako palec u ruky tlustý kus kulatého železa, na jednom konci splacatilého av tom na kraji dirka. Šteft se nasadil špičkou do dirky a kladivem se tlouklo na štelovník a tak se zarážely štefty. Kdyby tlouk kladivem na šteft, tak by se ohnuli špičky a sukno by se nemohlo napíchovat. Na kraji rámu na sloupě byla na čepech stojatě „rechnička“ a v ní též štefty natlučeny. Rechnička byla kulatá jako váleček na nudle a asi 60 cm vysoká. Vprostřed válečku byla zadělaná dřevěná rukojeť a v ní na konci očko pro háček, který byl na sloupě přidělán. Háček se do očka vsunul, aby se rechnička při nabíjení a tažení sukna na délku nemohla otočit, poněvadž při tažení muselo sukno držet.


 


Když se šli sukna sušit (nabíjet) vzal jeden tkadlec mokrý kus, druhý vzal hvězdu (točnu), třetí denfus paličku a štelovník, pan mistr hapalíky a míru, kterou při tažení sukna na šířku  před rámem látku změřil. V zimě se položilo sukno na spodní ligr, v létě na zem, kde zabalené sukno z valchy do balíku se rozbalilo. Kraj (začátek) sukna se napnul, napíchal na rechničku, tkadlec vzal látku a šel s ní podle rámu aby celý kus nevisel a netáhl se po zemi, tak do díry v každém sloupě strčil pod látku „hapalík“ pan mistr tak, že na nich látka spočívala. Hapalík byl asi 70 cm dlouhá hůl. Na konci rámu do posledního sloupu dal tkadlec „hvězdu“. Hvězda byla takový malý rumpál, na konci byly čtyři latě do rumpálu křížem přidělané a skrze rumpál byla díra asi 3 cm velká a skrze ní byl prostrčen železný tlustý váleček na kraji s velkou hlavou, na kterém se hvězda točila. Přečnívající konec válečku asi 30 cm se strčil do díry ve sloupě a tím byla hvězda zavěšená. Na hvězdě byl přidělán silný provaz asi 6 m dlouhý a na konci provazu byla opět rechnička se štefty na kterou se druhý konec látky napnul (napíchal).


Když to bylo vše připravené, tak jeden tkadlec držel u provazu za rechničku a druhý točil hvězdou a jak se provaz na rumpál natáčel, táhla se tím látka na délku. Na horním ligru (trámku) byly nožem nadělané míry na lokte (loket měl 78 cm) od 20 do 30 loket. Sukno z valchy mívalo 17 až 20 loket, tak se pomocí hvězdy natáhlo na 22 až 24 loket.


 


Pokračování příště
(Můžete se těšit například na historku o tom, jak „zdrcnutá“ uniforma uškrtila policajta z Věže.)


 

myska

One thought on “Soukenictví v Humpolci a různé povídky i příběhy VII

  1. Škoda, že dnes tu moč už žádný močkař nevykupuje. Já chodím tak patnáctkrát za den, byla bych boháč :-))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Ježci pomoc člověka ještě nepotřebují

Út Říj 14 , 2008
Pokračování vzpomínek soukeníka Adolfa Havelky. O tom, jak vznikly první valchy na řece Želivce a jak pýcha předchází pád. A v neposlední řadě o tom, že podmáslí s tabákem píti, značí zažívaní pokažené míti. V roce 1878 si pořídili páni E.Dítě a Prokop Skorkovský první mechanické železné stavy. Zde se jim […]

Témata