Soukenictví v Humpolci a různé povídky i příběhy VIII

Pokračování vzpomínek soukeníka Adolfa Havelky.

Kterak soukeníci v dávných dobách skrzevá výdělek šidili, až policajta z Věže tím šizuňkem usmrtili.

Když byla látka natažena na délku počalo se nabíjet. Tkadlec buď držel hvězdu neb ji něčím založil, aby se neotočila zpět. Sukno po celé délce se nabodalo nahoře na štefty, pak se připínalo dole, až byl celý kus napnut. Při tažení sukna na délku se sukno zúžilo, tak se muselo natáhnout na šířku ¼ lokte někdy i víc, až mělo sukno svou pravidelnou šířku šestčtvrtí lokte (asi 120 cm). Šířka se táhla takto: Mistr byl před rámem s mírou, kterou měřil šířku, za rámem byli tkalci, jeden měl „denfus“. Denfus byla si 2 metry dlouhá buková lana, tlustá jak voj u vozu, na konci železem okovaná a kování mělo na konci ozub, druhý tkadlec měl tříhranou dřevěnou paličku s rukovětí a štelovník, ten samí co se s ním zaráželi štefty. Štelovník strčil v sloupě do díry, druhý dal pod něj denfus, který byl okován na kraji zubem a ten zub držel za štelovník, aby nemohl ucouvnout, za druhý konec zvedl denfus do výšky a druhý tkadlec dal pod něj paličku u samého sloupu. Zdvižený denfus tlačil dolu přes hranu paličky a tím se tlačil spodní ligr s látkou, tak se táhla šířka. Mistr před rámem měřil a jak bylo naměřeno šest čtvrtí řekl dost. Vzadu tkalci kolíkem co byl dříve pod ligrem dali nad ligr, upevnili aby se nemohl ligr zvednout a šli ku druhému sloupu atd., až byla celá šířka kusu dle míry natažena. Byl-li kus náhodou dosti široký, jen málo chybělo, tak se šířka netáhla denfusem, nýbrž tkalci zadnicemi přiráželi na ligr, neb nohama na něj stoupli a opřením látku na šest čtvrtí dotáhly. Látka se nechala na rámě až uschla. Suché sukno se nesrazilo, ostala celá délka a šířka. U obyčejných suken se táhlo na délku 3 – 4 lokte, u jemnějších látek „velurek“ to byla látka česaná s kudrnatým vlasem a aby byla tenká, táhlo se jí 6 – 7 loket na délku. Hotové sukno muselo se upravit (ušlechtit), na to byly postřihači.


Postřihačských mistrů bylo v Humpolci asi deset, s několika dělníky a učedníky. Těm šla práce po počátku též pomalu, neměli stroje, vše se dělalo ručně. Obyčejný usušený kus látky dal se k postřihovačům a ti na látce sestřihli vstávající vlas a to se dělalo nůžkami asi 80 cm dlouhými. Vystřižený kus se spresoval, změřil, zabalil do balíku, u kraje přivázal postřihovač cedulku s mírou délky kusu a tím byl kus hotov.


 


Mnohé zboží se nenechávalo ve valše dočista vyprat (hlavně jarmareční) proto, aby bylo po sušení tvrdé a na hmat se zdálo tlusté. To se říkalo, že je v kuse zaražená špína. Pak se ale také říkalo „to je látka jako plech“. Na jarmarce při prodeji říkal mnohý soukeník: „Kupte, do smrti na mě budete pamatovat, to je látka denfulírovaná“ a kdo koupil, pamatoval, poněvadž taková látka dlouho nevydržela.


Pro soukeníka čím byla látka delší vytaženější, byl radši, více za látku utržil. V pozdější době se začali látky prodávat na míru dle potřeby a zbytku kusu se říkalo „restlík“. Mnozí lidé hlavně venkovští měli za to, že restlík bude levnější, než stříhat s kusu a proto většinou chtěli restlík. Proto mnozí obchodníci a jarmarečníci nastřihali s kusu čtyř loktové kusy na oblek a měli samé restlíky, které lidi kupovali. S celého kusu nechtěli, že prý ta látka není dobrá, proto prý má celý kus –  a tak se šidil lid.


 


Stalo se že přišel ku krejčímu Kantůrkovi venkovan a ptá se ho mnoho-li musí mít látky na oblek. Krejčí řekl jako obyčejně čtyři lokte. Tak já si ji přinesu, šel pro látku a přines ji. Krejčí povídá, je-li ta látka tažená, možná že se trochu srazí, pojďme, smočíme ji. Šli k pumpě, látku dali do škopku, venkovan pumpoval, krejčí látku smáčel. Když byli hotovy, krejčí řekl v neděli si pro oblek přijďte. Za týden přišel venkovan pro oblek a krejčí mu povídá: „Jo, milý příteli, látka se srazila, tak že z ní neostalo nic.“ Venkovan udiven ptá se jak by se to mohlo stát. Krejčí ho poslal k soukeníkovi, aby se ho optal mnoho-li se srazí látky na celém kuse. Soukeník mu řekl 4 – 5 loket, venkovan se vrátil a pravil krejčímu co řekl soukeník. Krejčí na to: „ To vám dal ty čtyři lokte které se srazily, to byl asi ten restlík.“


 


Chtěl-li mít soukeník látku s kudrnatým vlasem (velur) tak taková látka se nesušila, dala se z valchy mokrá k postřihači. Postřihači látku rozbalili a konec hodili přes bidlo v dílně k tomu upravené u stropu od země asi 2 metry vysoko. Dva tovaryši, každý v jednom kraji, jednou rukou drželi sukno, druhou česali. Na česání suken měli upravené „strejšky“ to byl dřevěný rámeček s rukovětí do kterého byly vsazeny štětky a rámeček byl asi 30 cm velký. Také měli na ten způsob upravené prkénko pobité kraplý, tím česali, aby to bylo dřív hotové, ale soukeník o tom nesměl vědět, poněvadž kraplý vyčesaná látka byla vydřená, říkalo se zhublá. Před česáním si museli tovaryši ruce za pěsti silně svázat, aby jim neotekli, neboť to byla práce pro ruce namáhavá. Látka odshora dolu, kus po kuse česali až byla celá pročesána, ale na látce byl dlouhý rovný vlas a aby se skudrnatil, šli čtyři dělníci, vzal každý látku do levé ruky a pravou rukou rákoskou neb nějakým prutem, které už si k tomu opatřovali, aby nemuseli rákosky kupovat, do látky křížem krážem proti sobě sekali, až se vlas skudrnatil a tak pobíraly kus po kuse, až byla celá látka vyklepaná – „zvelurovaná“.


Pak se ta látka na rám nabíjela, sušila, hodně se natáhla třeba 6 – 7 loket, aby byla tenká. Když byl kus natažen a celý nabit, tak ještě dva postřihovači natažený kus rákoskama vyklepali. To klepání suken na rámech z rána bylo slyšet po celém městě i daleko za městem. Jak sukno uschlo, to velurování již drželo. Na velurovaná sukna už si pořídili postřihači střihací stroje zvaný „cylindr“ a již nestříhali nůžkama. Cylindr byl vozík asi metr dlouhý na čtyřech kolečkách s kterými se po šinkách jezdilo ve šteláři asi 120 cm dlouhém. Na vrchu vozíku byl váleček na kterém byly do šneku natočené péra a ty měli ostré hrany, u válečku bylo kolečko s kterého šla šňůra na vozíku ke kolu a jak kolem točil, točil se váleček rychle. Válečku se říkalo cylindr. Pod pérama byl dlouhý nůž jak byl stroj široký asi 1 metr. Látka se navinula na váleček po strojem a začátek látky se strčil mezi nůž a péra. Na stranách stroje (šráku) byly dřevěné válečky a při nich lajna na popruhách přidělaná, v které byly háčky na které se látka napínala na obou stranách, válečkami se natočila, aby byla látka rovná a napnutá. Vozík s pérami byl na kraji látky a jak se rukou točilo kolem, ten vozík pomalu jel na druhý kraj a rychlým točením pér vlas přebytečný dle potřeby sestřih. Nůž pod pérama látku rovně nadzvedal, aby péra mohli vlas střihat. Péra nad nožem se dle potřeby nechali zvednout neb snížit (štelovat), dle toho jak chtěli nechat dlouhý vlas na látce. Když dojel vozíkem ke druhému kraji, byla látka vystřižena. Vozík rukou odvedl zpět, látku nestřihanou dole na válečku povolil a vystřiženou na druhý váleček pod strojem natočil a tak se pokračovalo, až byla látka kus po kuse asi 80 cm hotová. Látka se stříhala po šířce.


 


Než postřihač začal stříhat, tak látku napnutou na stroji vodou ústami jemně poprskal a ještě dvěma rákoskami pořádně vyklepal. Některý dělník při klepání klepal zrovna pochody, že se to nedalo poslouchat. A až byla látka vyklepaná, teprve začal točit a střihat. Taková látka byla pro lepší lid.


 


Stalo se, že v obci Věži si pořídili policajta a aby se representoval, koupili mu na uniformu látku velůr, nechali pěkně ušít, takže byl policajt jako ulitý, ale co se nestalo. Policajt musel úředně do německého brodu na tamnější úřad. Ovšem, že se na to vyparádil. Uniformu zapnul až po krk, vousy pod nosem mýdlem nakroutil, aby stáli a šel jako generál, každý se za ním ohlížel jak se nese. Při zpáteční cestě strhl se liják, policajt byl promoklý na kůži. Látka na obleku se srazila, takže policajta uškrtila.


To musela být látka hodně tažená.


 


Od uškrcení policajta někteří obchodníci ve velkém nechtěli sukna sušená a tažená na rámech, chtěli je mít sušené jen volně zavěšené, třeba na plotě, jen aby nebyla tažená.


Soukeník to nemile nesl, poněvadž vytažením sukna byl jeho výdělek, ale chytrost nejsou žádné čáry. Sukno aby natáh bez rámu, tak ho „maděrovali“ a to: mokrý kus když byl prázdný stav, hodil do stavu a přes horní bidýlko u stavu přehodil konec látky, stáh k zemi, jeden za stavem látku držel, aby nepovolila, rukama roztaženou a druhý maděroval, totiž látku nohama vyšlapoval, ovšem nesměl mít velké nehty, aby látku neprotrhal, poněvadž nešlapal po látce položené na zemi, ta visela ve vzduchu asi 20 cm od země a tu k zemi nohama vyšlapoval, takže tím látky vytáh také 3 – 4 lokte, pak jí na plotě usušil a kupec byl spokojen. Byla-li osnova na stavě a musel-li se kus maděrovat, tak se poun s osnovou vysadil, dal do stavu a tím si upravili místo k maděrování.


 


Před 70 ti lety, když se už pracovalo na šneler (jeden za stavem) přestali být tkalci ku stravě, stravoval se každý doma a byl-li některý tkadlec cizí a zde žádného neměl, tak chodil někam do hospody, neb u někoho v privátě na stravu. Též byl-li větší syn a chodil do práce, byl doma u rodičů na stravu a to se obyčejně platilo jeden zlatý osmdesát krejcarů až dva zlatý týdně, za stravu, byt, prádlo, za celé zaopatření. Stalo-li se, že ještě někde byl tkadlec ku stravě, tak měl poloviční plat od otkaného kusu 60 krejcarů, poněvadž se platilo od kusu (od osnovy) 1 zl. 20 kr.


Tkadlec v létě na dlouhém dnu a že štěrkované osnovy dobře usušil, otkal tři za týden, některý neb někdy otkal i čtyři, ale mnozí jen dvě. V zimě když musel osnovy sušit na kamnech, otkal za týden dvě, někdy tři, také jednu.


Po čase když se dělalo na strojích, byla vlna dobře prodělaná na žinii spředená, byla příze rovná, nit pevná, tak se už přestalo štěrkovat, lépe se to tkalo a neměl meškání se štěrkováním, otkal tkadlec za týden čtyři až pět kusů.


 


Výdělky před 70 lety byly průměrné u tkalců za týden 2 zl. 40 kr. – 3 zl. 60 kr., někdy 4 zl. 80 kr. U přelek 1 zl. 80 kr. – 2 zl. I 2 zl. 50 kr., soukači 1 zl. až 1 zl. 80 kr.


Torulové (štrublíři) měli plat od stočené cífky na kantýně 4 kr., ale musel si sám na pelcovce nadělat pelců, takže měl na starosti dvě mašiny a vydělal za týden kolem 2 zl. Na třetím stroji „jednušce“ byl druhý točil, ten musel vlnu zmašinovat a mastit, pak zjednuškovat a měl plat 70 kr. od cemtu vlny, takže vydělal za týden 1 zl. i 1 zl. 20 kr.


Poněvadž tito lidé byli z venkova, chodili denně domů, hodinu až dvě hodiny cesty. Večer šel v 8 hodin domu a ráno před šestou přišel do práce. Byl-li některá od zdál (až z Vonšova) byl zde celý týden, na stravu si přines trochu brambor, hrachu, mouky i krupice, z čeho mu paní mistrová vždy něco uvařila a mezi strojema na vlně to přespal. V sobotu k večeru šel domu a v pondělí ráno přišel.


 


Pokračování příště


 

myska

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Značka ''zimní výbava'' se objeví na dálnici již v pátek

Čt Lis 6 , 2008
Nová dopravní značka, která bude upozorňovat na to, že musíte mít zimní gumy mezi Humpolcem a Jihlavou na dálnici D1, začne platit od zítřejšího dne.

Témata