Jedno sobotní odpoledne se Oliver, maminka a tatínek rozhodli, že půjdou na výlet do muzea v Humpolci. Tatínek říkal, že je tam slavná výstava o pravěku a také pamětní síň doktora Aleše Hrdličky, slavného českého antropologa, který se narodil právě v Humpolci. Maminka se těšila na staré fotky a Oliver hlavně na kostlivce.
„A bude tam mamut?“ ptal se Oliver nedočkavě cestou.
„Možná jen lebka,“ usmál se tatínek.
V muzeu to vonělo starými knihami, voskem a trochou prachu. Oliver běhal od vitríny k vitríně, až mu skoro nohy nestačily. V jednu chvíli se schoval za velkého pterodaktyla, aby na rodiče bafl. Jenže než to stihl, ozvalo se klapnutí dveří… a ticho.
Zamčeno.
Muzeum zavřelo.
„Jejda,“ řekla maminka. „To jsme se nějak zapomněli…“
„Ale nevadí!“ vykřikl Oliver nadšeně. „Budeme tady spát! Jako v noci v muzeu!“
Tatínek si povzdechl, ale potají se taky trochu těšil. A tak si udělali pelíšek z bund na lavici ve vstupní hale a čekali, co noc přinese.
A v noci skutečně něco přišlo.
Z vitríny v pamětní síni náhle vystoupila mlžná postava. Měla vous, brýle a v ruce svírala jakýsi poznámkový blok. Byla to duše doktora Aleše Hrdličky.
„Kdo ruší můj spánek?“ zaznělo hlubokým hlasem.
Oliver, trochu vyděšený, ale zvědavý, se postavil: „Já jsem Oliver. A tohle je maminka a tatínek. Omlouváme se, zavřeli nás tu…“
Duch se usmál. „Nebojte se. Jsem rád za společnost. Rád bych vám pověděl něco, co se už dneska moc neví.“
A tak se posadili k modelu pravěkého ohniště, a duch Hrdličky jim začal vyprávět.
„Víte, děti i dospělí, my lidé jsme na světě už velmi dlouho. Ale co nás dělá výjimečnými, není velikost nebo síla. Jsme výjimeční, protože dokážeme myslet, tvořit a spolupracovat. Věřte nebo ne, ale nejdůležitější vynález pravěku nebyl oheň… byl to úsměv.“
„Úsměv?“ zeptala se maminka překvapeně.
„Ano,“ přikývl duch. „Když se pradávní lidé začali usmívat, věděli, že si mohou důvěřovat. A tak vznikly první rodiny, tlupy, vesnice, města… a nakonec i Humpolec. A i tohle muzeum.“
Oliver zamyšleně koukal do světélkujícího obličeje ducha.
„Takže když se budu víc usmívat, pomáhám tvořit lepší svět?“
„Přesně tak,“ řekl doktor Hrdlička a pomalu mizel.
Ráno je našla uklízečka, jak spí v klubku na lavici, s úsměvem na tváři. Když jim odemykala dveře, říkala, že se jim asi něco hezkého zdálo.
Ale Oliver věděl, že to nebyl sen.
A od té doby se usmívá častěji – a to nejen na maminku, tatínka nebo Kiki, ale i na paní prodavačku v pekárně, na psa souseda a dokonce i na ten občas protivný strom na zahradě, o který si vždycky narazí koleno.
A jak říká Oliver: „Úsměv je jako kouzlo. Ale nemusíš být čaroděj.“
Konec.
Předchozí pohádka: https://www.humpolak.cz/pohadka-oliver-kiki-a-kouzlo-jiricke-lipy/
