Sedm dní v Tibetu

Prvním dojmem z Tibetu bylo prudké slunce. Když jsme vystoupili z letadla, byl sluneční svit v nadmořské výšce 3600 metrů jako rána do hlavy. Mírně oslepení jsme se rozhlíželi po okolních horách, hledali sluneční brýle a Lhasu. Ale kolem byla jen ranvej, podivně modernistická letištní budova a mírně ušmudlaná vesnice, která snad nemohla být metropolí Tibetu.

V Pekingu jsme nasedli do letadla na lince Peking-Lhasa a já nějak podvědomě čekal, že skutečně přistaneme ve Lhase, nebo aspoň na jejím předměstí. Náš čínský průvodce v autobuse se rozesmál. „Lhasa? To je ještě 100 kilometrů.“

Jeli jsme podél ohromné řeky, která se rozlévala do kilometrové šířky téměř celým údolím a působila tak vysoko v horách dost neuvěřitelně. Ale nebylo se čemu divit, byla to Cangpo, řeka, která je o něco dál v Indii a Bangladéši známá jako Brahmaputra a navíc v tomto období má nejvíce vody za celý rok.

Po asi hodině nám řidič zastavil na odpočívadle, kde jsme poprvé viděli některé věci, které nás provázely celý týden v Tibetu – na nedaleké skále byl vytesán Buddha, přes cestu byly bizarní smradlavé záchody, o kus dál byly jakési trosky, zřejmě kláštera a hned u autobusu nás přepadly žebrající děti.


Ještě relativně nedávno trvala cesta do Tibetu měsíce a roky. Nebylo na tom nic překvapivého vzhledem k ohromným přírodním překážkám. Průměrná nadmořská výška Tibetu je 4000 metrů, z jihu je chráněna ohromným 2500 kilometrů dlouhým masivem Himálají, na západě Karakoramem a na severu pohořím Altyn-tagh. Navíc Tibeťané se vždy snažili před okolním světem spíš izolovat, i když se samozřejmě nemohli odstřihnout od dějin svého regionu. Tak byli po staletí v nejrůznějších interakcích s Číňany a Mongoly, v nichž měli občas navrch, občas méně navrch, ale nikdy nebyli zcela podrobeni.


Pro lidi západního světa, nebo chcete-li křesťanské Evropy, byl Tibet tajemnou zakázanou zemí či později ve 20. století Šangri-La z knihy Ztracený obzor Jamese Hiltona – tedy místem, které má vyjma polárních oblastí, snad nejvíce neprobádaných míst a dají se tam snadno umístit vlastní sny a fantazie.


Podle Hiltonovy knihy natočil už v roce 1937 Frank Capra nákladný velkofilm a od té doby láska Hollywoodu k Tibetu neochabuje. Celebrity jej milují – díky charismatické postavě dalajlamy, neradostnému údělu Tibeťanů i díky buddhismu, který si získává na Západě stále více stoupenců a v tibetském balení je pro ně evidentně mimořádně atraktivní.


Asi každý zná hollywoodské filmy z poslední doby – Kundun Martina Scorseseho a Sedm let v Tibetu s Bradem Pittem podle knihy Heinricha Harrera. Ale máme-li mluvit o realitě, mnohem více se divák dozví z polodokumentu Francouze Erica Valliho Himalaya, enfance d’un chef (H., dětství náčelníka) o cestě karavany přinášející přes hory sůl. Vzpomínám si, že na festivalu v Cannes vzbudil v roce 2000 pozornost první tibetsky mluvený hraný film Pohár (Phörpa). Byla to ve skutečnosti bhútánská komedie o tibetských mniších v exilu v Indii, kteří se snaží nějak si zařídit, aby mohli vidět finále fotbalového mistrovství světa v roce 1998.


Za Tibeťany se soustavně bere Richard Gere, aktivně vystupují i Harrison Ford, Oliver Stone a Goldie Hawnová. Pozadu nezůstávají ani muzikanti – Annie Lennoxová či Peter Gabriel, zatímco Natalie Merchantová či skladatel Phillip Glass se dali přímo na buddhismus.


Ale možná ještě zpátky k historii. První zprávy o Tibetu se do Evropy dostaly v dobách Marka Pola, který však o něm na svých cestách v Číně jen slyšel. Prvními Evropany, kteří skutečně do Tibetu vkročili, byli celkem podle očekávání křesťanští misionáři. Tibet byl příliš daleko a nemohl toho tolik nabídnout, aby to stálo koloniálním mocnostem za to, aby tam posílaly vojenské výpravy. Britové zorganizovali první pořádnou vojenskou expedici až v roce 1903, když měli pocit, že se do oblasti jejich vlivu cpou ze severu Rusové.


První se tedy vydali směrem na Tibet lovit dušičky misionáři. V některých vlastenečtěji zaměřených publikacích se píše, že první Evropan v Tibetu byl Čech. No, je to trochu jako rádio Jerevan. Františkán Odorico z Pordenone, zvaný též bratr Oldřich, Čech z Furlánska, byl Čechem jen po otci, vojáku Přemysla Otokara II. V Číně byl opravdu tři roky na počátku 14. století a jeho zápisky z cest jsou pozoruhodné. Jeho odkazy na Tibet jsou ale do zápisků zcela neorganicky včleněny a vědci dnes pochybují, že vycházejí z osobní zkušenosti. Ale možnost, že navštívil aspoň část „střechy světa“, se stoprocentně vyloučit nedá, takže naše vlastenecké ego může klidně cítit hrdost.


Autor: Stanislav Mundil

Axl

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

I špatná zpráva může být ještě horší

Po Pro 8 , 2003
Převzato odjinud.

Témata