Hrady, hrádky, tvrze a zámky na Želivce 4/3

Naše cesta povodím řeky Želivky se tímto příspěvkem chýlí ke konci.
V předchozím příspěvku jsme především vzpomínali, neboť naše putování nás zavedlo na střední tok řeky Želivky, na jehož místě se dnes rozléhá nezměrná plocha vodárenské nádrže Švihov.
V tomto příspěvku již doputujeme po dolním toku řeky až na její konec.
V nejstarší doložitelné historii se i na tomto říčním úseku střetávaly velké církevní statky, ale jejich hranice jsou zde sporné, neboť se mezi nimi nacházelo několik drobných šlechtických statků.
Na levém břehu končil vsí Bernarticemi rozsáhlý Svatavin újezd, který držela vyšehradská kapitula. O několik kilometrů dále, za Sedlickým potokem, začínal statek konkurenčního pražského biskupství, jehož centrem bylo městečko Trhový Štěpánov.
Mezi hranicemi těchto církevních statků se nacházelo šlechtické Borovsko, jehož majitelé udržovali oboustranně výhodné klientské vztahy s pražským biskupstvím. To vyvolává otázku, jestli borovský statek vznikl na území nenárokovaném žádným z výše zmíněných větších církevních sousedů, anebo jestli naopak některá z těchto církevních institucí nepomohla k jeho vzniku, k čemuž se samozřejmě nejvíce nabízí pražské biskupství.
Borovský statek sahal i na pravý břeh Želivky, který se však později osamostatnil jako zboží nově založeného hradu Hrádku.
Poslední kilometry levého břehu řeky Želivky původně zabíralo již zmíněné biskupské Štěpánovsko. To možná zahrnovalo i břeh pravý, nejspíše po vrchol ostrohu, který svírá Želivka se Sázavou. Hraničilo tak zřejmě se statkem šlechtického rodu ze Zruče nad Sázavou, který se údajně oddělil od zboží sázavského kláštera.
Ale to jsou dávné dějiny tohoto území.
Od 70. let minulého století zde obrovskou sypanou hráz vodního díla Švihov opouští řeka Želivka zhruba stejně vodnatá, jako u paty více jak padesát kilometrů vzdálené Sedlické přehrady, kde má svůj počátek. Zbytek upravené říční vody vypije Praha, velká část středních Čech, ale také část západního okraje Vysočiny, včetně Humpolce.
Nevypitá voda Želivky pak na konci své šedesáti tří kilometrové cesty ústí do Sázavy a s ní dále do Vltavy, Labe a Severního moře, aby se nám díky koloběhu vody vrátila třeba v podobě vlahého deště.

Hrad a tvrz v Borovsku.

 

Na levém břehu řeky Želivky, naproti Všebořicím, v nichž jsme minule skončili, se na hladině rozsáhlé vodárenské nádrže zrcadlí kostel sv. Petra a Pavla v Borovsku. Za ním se mezi stromy ježí střechy osady o patnácti domech a pouze dvou trvalých obyvatelích.


Před sto lety však šlo o obec s 225 obyvateli a od 16. do 18. století se Borovsko dokonce honosilo statutem městečka.

Roku 1289 se po borovskému hradě poprvé píše Protiven, komorník královny Guty Habsburské, choti krále Václava II. Podle jedné teorie se Protiven původně psal z Onšova u Humpolce. Ke královskému dvoru se, spolu s bratrem Onešem, dostal na doporučení pražského biskupství, s nimž jej, coby souseda biskupského červenořečického velkostatku, pojily jisté klientské vztahy. Pokud tomu tak bylo, byl borovský hrad nejspíše založen jako symbol Protivenova společenského vzestupu.
Znovu se Borovsko zmiňuje až roku 1364, kdy jej drželi tři bratři ze šlechtického rodu z Volfemberka. Od poloviny 15. století se další majitelé střídali a později byl borovský statek dokonce rozdělen. Část byla připojena ke Zruči nad Sázavou, část držel Prokop Karlík z Chřenovic, který však zřejmě nechtěl řešit spoluužívaní hradu, a tak sídlil na obnovené tvrzi ve Vojslavicích

Roku 1540 již bylo součástí zručského statku Borovsko celé. Tehdy se uvádí „hrad Borovsko s předhradím, dvůr a městečko“. O necelých dvacet let později již borovský statek patří pod blízké Kralovice a borovský hrad se uvádí jako „zámek pustý“.
Roku 1587 v Borovsku umírá Jan Ostrovec z Kralovic, který zřejmě dal vystavět na předhradí borovského hradu, na místě starší stavby, tvrz. Roku 1654 se v dobovém popisu uvádí, že „při (hradním) dvoře stojí tvrz pustá bez oken a kamen, za tvrzí zbyla z hradu vysoká, stará a pustá věž a vedle ní, kde někdy obydlí bývalo, něco málo zdí“. Ve věži hradu bylo „dolní klenutí neobořené a naproti ní sklep pod zemí pustý“.
Dále již Borovsko sdílelo osudy s dolnokralovickým statkem. Roku 1801 byl borovský dvůr pronajat soukromému velkostatkáři. Tvrz byla upravena na nevýrazný zámeček a hrad přišel odstřelem věže a důsledným vybíráním kamene o všechny nadzemní pozůstatky.
V souvislosti s napuštěním jezera vodního díla Švihov proběhl v letech 1970 a 1971 velmi prostý průzkum hradu a tvrze, která se ocitla v zakázaném pásmu a tak byla zbořena.

V horní části snímku je drobný sklep, který se nacházel v zadní části hradního areálu, pod jeho obytnými budovami. Cesta k němu vede někdejším parkánem, tedy prostorem mezi hlavní hradbou hradního nádvoří a nižší hradbou, která měla zbrzdit případné útočníky.
Dolní část snímku zachycuje zemní násep, který chránil hrad na méně strmé západní straně hradního ostrohu.

K hradu dojdete z východního konce borovské návsi. Dodnes se z něj dochovalo zcela zplanýrované a zarostlé hradiště, vybíhající do přehradního jezera jako poloostrov. Jediným výrazným pozůstatkem na něm je malý sklep v někdejším hradním parkánu. Na jihu, západě a severu hrad od zbytku ostrožny odděluje příkop, na severu z vody vyčnívá zemní násep kdysi chránící hrad z nejohroženější strany. Z tvrze a dvora zbyly jen rozmetané sutě.
Celý areál, včetně kostela, se nachází v zakázaném prvním ochranném pásmu vodárenské nádrže.

Hrad Hrádek Odranec

Roku 1364 drželi borovský statek bratři Markvart, Bohuslav a Protiven z Volfenberka. Bohuslav zřejmě posléze zemřel, anebo přešel na církevní dráhu, neboť se později dozvídáme, že Borovsko držel jen Markvart, a že Procek osamostatnil pravobřežní část statku, na níž si dal vystavět malý hrad, příznačně pojmenovaný Hrádkem. A aby bylo odtržení Hrádku od Borovska úplné, nechal Procek na předhradí vystavět i kostel.
Hrádek však neměl dlouhého trvání. V polovině 15. století šlechtický rod z Volfenberka vymřel. Po něm se v držbě hrádku vystřídalo několik rodů, aby jej nakonec získali Trčkové z Lípy. Ti neměli zájem udržovat samostatnost statku, a tak jej připojili k většímu celku. Hrádek, který někdy tehdy získal své přízvisko Odranec, tím definitivně ztratil význam a roku 1533 se už uvádí jako pustý.

Hrádek byl opravdu hrádkem. Tvořil jej jen obdélný ohrazený dvůr, jehož čtvrtou stranu, nejchráněnější jihozápadní, tvořila obytná budova – palác. Staveništěm hradu se stal konec ostrohu, jehož plocha však nebyla hradem zastavěna celá. Proto hrádek proti zbytku ostrohu, ale i na bocích, a také proti klesajícímu strmému opyši, chránil příkop.

Do 70. let minulého století se z hrádku zachoval hluboký příkop, několik zdí a prohlubeň po přízemí či sklepě paláce. Po napuštění nádrže vodního díla Švihov však zříceniny Hrádku skončily několik metrů pod hladinou přehradního jezera, aniž by proběhl jejich záchranný průzkum.

Údajné opevnění u Švihova.

Pár set metrů východně od hráze vodního díla Švihov čněl na pravém břehu řeky Želivky, přímo naproti osadě Švihov, táhlý ostroh. Podle pamětníků byl jeho konec uměle zarovnaný a na čelní, severní straně chráněný náspem. Dvě třetiny této plošiny obcházel úvoz, který připomínal příkop.

Osada Švihov je relativně mladá, vznikla až v 18. století. V nejstarším období její území náleželo k biskupskému Štěpánovsku. Není nemožné, že by pražské biskupství zajistilo hranici svého statku nějakým drobným opevněním.
Méně pravděpodobné se zdá případné šlechtické založení. V oblasti nejsou doloženy žádné válečné akce, abychom mohli lokalitu považovat za pozůstatek vojenského postavení.
Osadě Švihov, přesněji jejímu mlýnu, podle místního názvu zřejmě předcházel písemně nedoložený hamr, což by dovolovalo domněnku, že opevnění mohlo hájit tento cenný výrobní areál. Takovéto strážnice hamrů máme doloženy třeba ve Žďáře nad Sázavou či sázavském Nejdku – Šlakhamrech.

Nemuselo se však vůbec jednat o opevnění. Lokalita mohla být třeba mladší romantistickou vyhlídkou, anebo jen lidskou činností zkomolený přírodní útvar.
Odpověď však zřejmě nikdy nenalezneme, neboť ostroh s tajemnou lokalitou je již čtyřicet let hluboko pod hladinou vodárenské nádrže Švihova.

Nesměřice

Původně tato ves na pravém břehu řeky Želivky náležela k biskupskému Štěpánovsku. Roku 1436 ji však císař Zikmund zastavil Trčkům z Lípy.
Roku 1549 tento zástavní statek, který tvořily Nesměřice, Hulice a pustý Hrádek Odranec, získala Apolena Kraselovsá z Hlavatec. Ta nechala upravit obytnou část nesměřického dvora na tvrz, na níž se usadila. Její vnučka Anna roku 1585 vykoupila od císaře Rudolfa II. Nesměřicko ze zástavy.
Dále se majitelé statku rychle střídají, přičemž někteří z nich sídlí na nesměřické tvrzi. Koncem 20. let 17. století však Nesměřicko získávají majitelé blízkých Vlastějovic, s nimiž pak sdílí další osudy.
Tvrz byla degradována pouze na obydlí správce panského dvora, který byl v 19. století rozdělen na několik samostatných domů.

Tvrze a zámek v Souticích.

Soutice, které ční na levém břehu řeky Želivky, původně náležely k biskupskému Štěpánovsku. Ve 14. století se však zdejší šlechtický rod, který vzešel z někdejších biskupských služebníků, osamostatnil. V té době jsou ve vsi doloženy dvě tvrze.
O Dolní tvrzi někteří soudí, že stála na místě dnešního zámku. Ten opravdu obsahuje staré konstrukce, ale spíše budou mladší, z tvrze z 15., anebo pravděpodobněji ze 16. století. Tato tvrz byla postupně upravována ve vysokou a členitější zámeckou budovu, jak ukazuje kresba od Johanna Venuta z počátku 19. století.

Počátkem 20. století byl zámek upraven na honosnou vilu s rozsáhlým hospodářským dvorem.
Po znárodnění sloužil jako archiv a následně jako škola.
Po revoluci byl v restituci vrácen původním majitelům, kteří jej prodali. V současnosti se na celém zámeckém areálu projevuje zanedbávání jeho údržby.

Věhlasný znalec českých hradů August Sedláček ve dvanáctém díle jeho Hradů uvádí, že zbytky Dolní tvrze se nacházely 150 m severně od zámku.
Necelých 100 m severozápadně od zámku se opravdu nachází okrouhlý pahorek plný lomového kamene, který je ze dvou stran vyříznutý příkopem z hrany svahu nad řekou.
Teoreticky by se mohlo jednat třeba o zbytek po věžové tvrzi. Ale také to může být pozůstatek doložené terasovité úpravy zámeckého parku.

Na jihovýchodním konci obce se nachází další, tzv. Horní tvrziště. Tvoří jej velká obdélná plocha na vrcholu terénní vlny, kterou z východu vymodelovala drobná vodoteč. Tvrziště ze všech stran chrání široký příkop, před nímž je ještě násep.

Horní tvrz je podle své polohy zřejmě mladší než ta Dolní. Snad si ji jako své sídlo vystavěl některý z rozvětveného šlechtického rodu Soutických. Když však měly Soutice zase jen jednoho majitele, který dal přednost Dolní tvrzi přímo ve vsi, ztratila Horní tvrz smysl a byla opuštěna. V 19. století její areál zastavěly vesnické domy.

Tvrz Černýš.


V roce 1362 se po této vsi na levém břehu řeky Želivky píše zeman Jan. Roku 1400 již patří Matěji Samechovci ze Samechova a jeho ženě Domce.
Po nich Černýš držel jejich syn Mikuláš, který však špatně hospodařil, a tak začal statek postupně zastavovat.
Tyto zástavy vykupoval od věřitelů Vilém ze Soutic, který nakonec skoupil celý statek a připojil jej k Souticím. Tím pozbyla svůj smysl zdejší tvrz, která zpustla.

Okrouhlé černýšské tvrziště od stoupajícího svahu odděluje okružní příkop, který, podle výše položeného rybníčku, mohl být původně zavodněn. Kolem příkopu byl z vytěžené zeminy navršen násep.

Na tvrzi se nenacházejí žádné pozůstatky po zástavbě. Jen prohlubeň, která však může být mladšího původu.
A tak není jisté, jestli tvrz tvořila jen obytná věž, anebo šlo o půdorysně složitější areál.

Pod Černýší se již mísí temné, ale čisté vody Želivky s písčitě zabarvenou Sázavou.

Děkuji Vám, že se našlo tolik průvodců, kteří se se mnou vydali na tuto cestu po zašlých hradech i malebných zámcích na Želivce, naší řece;-)

Jakub Vazač

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

SCHČT obnovuje činnost. Předsednictvo chytá konferenci v Humpolci

Po Čvn 6 , 2022
Svaz chovatelů Českého teplokrevníka čeká ve středu 8. června Konference SCHČT. Svolalo ji předsednictvo zapsané do spolkového rejstříku SCHČT na základě pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Krosová zkouška při Zlaté podkově.

Témata