Soukenictví v Humpolci a různé povídky i příběhy V

2

Pokračování pamětí soukeníka Adolfa Havelky pojednávající o nových strojích, které zrychlily a usnadnily práci humpoleckých soukeníků: jednušce, pelcovce, kontýně, mašinovačce a klepačce.

Aby se nemusela vlna barvit po domácku v kotlích a hrncích, postavil Cech soukenický barevnu, kde všichni soukeníci jeden po druhém si mohli vlnu pohodlně ve velkých kotlích obarvit. Barvilo se na hnědo (braun) „plisirou“, na černo „smůlou“. Vlnu prali v koši na potoce, který tekl kol barevny.


Vypraná vlna se ždímala rukama (stříkací stroje nebyly). Barevna stála v místech před Šplíchalovi (nyní Matlach). Ten zděný plot tam nebyl, to stavení bylo beze dvora a z druhé strany před Smrčkovi (Kosinovi) co stojí Spolkový dům.


V barevně byly dva kotle. Též pořídila barevnu paní Sychravová s kotlem a velkou vanou na praní vln, tak že byla-li cechovní barevna obsazena, barvil mnohý soukeník u Sychravým jak se říkalo. Paní Sychravová pořídila sušárnu na vlnu, kde s e vlna v zimě na lísách sušila. Sušírna byla v domě, co má nyní pan Jan Barták a barevna s prádelnou byla na dvoře.


Též sušírnu na vlnu pořídil pan Štěpán Nápravník (později Fušerák ve šlachtě). V těch sušírnách všichni soukeníci v zimě sušili vlny. Na sušení suken v zimě pořídil sušírnu s rámy pan Smrčka. To je dům dříve rada Komrs, jeho zeť pan Růžička a nyní to má obec. Stále se tam říkalo u Smrčků v sušírně. Tam se sušili kusy, které měli býti brzy hotové, jinak se sušilo venku na rámích. V pozdější době postavil Cech soukenický novou barevnu, velkou kde bylo kolik kotlů, vany na praní vln i sušírnu na vlnu, kde stojí dosud pod rybníkem „Mlejnek“. (V této budově nyní plánuje občanské sdružení „Poslední soukeník“ zřídit muzeum humpoleckého soukenictví – pozn.redakce)


                                                                                                    


Za staré doby šla práce pomalu, přísti na kolovratech, nemohli stačit, též dva tkalci za stavem, bylo tkaní jako když si děti hrajou, proto byl zaměstnán kde kdo i větší děti. Místo do školy, neb když přišli ze školy museli soukat, jak velké cífky na osnovu, tak malé do člunku za útek a to na půlštoku (sukadle).


„Půlštok“ vypadal: rámec s latí asi metr dlouhý a as ½ metru široký, který stál na čtyřech noháh. Na pravé straně byly nohy asi 40 cm nad rámem vysoké a rám byl zadělán do těch noh, na levé straně byly nohy zadělané jako ve stoličce a tam v kraji byl na vrchu přidělán truhlík pro prázdné cífky, břetínka atd. U truhlíku přední a zadní strana byla asi o 20 cm vyšší nad truhlíkem, do těch stran se zabodlo vřeteno na kterém byl nasazen u zadního konce přeslínek.  Přeslínek byl asi 6 cm dlouhé a asi 5 cm tlusté kolečko na kterém byly nadělány rýhy (zářezi) v kterých šla šňůrka na kolo, aby s kola nespadala, proto se dala šňůrka do zářezu blíž než dál, aby šla rovně. Na předních noháh bylo kolo asi 70 cm vysoké, v hlavě kola byl v předu zaražen čep s klikou, vzadu čep rovný. Kolo bylo v nohou nasazené na čepy a v kole byla nůta (zářez) pro šňůrku, která šla na vřeteno přes přeslínek a jak za kliku kolem točil, točilo se vřetínko. Poněvadž bylo kolo velké a přeslínek malý, točilo se vřeteno rychle.


 


Při soukání sedl soukač (učedník) na stoličku, pravou rukou točil za kliku kolem a levou rukou vedl nit na cífku nastrčenou na vřeteně. S kolovratu byla příze stočena na přadenách, proto musel být při soukání hašpl (navyják). Hašpl byl stojánek v kterém na dřevěném hřídely z každé strany byly čtyři dřevěné perutě (tlusté třísky) dlouhé asi 80 cm a vprostřed v každé dírka, aby se na hřídel nastrčila. Nahoře dvě proti sobě provázkem svázána, tak že to dělalo čtyřhranné kolo na které se dalo přadeno a při soukání nití hašpl vytáčel a nit vedl rukou na cífku.


V pozdější době když předky předly na dřevěných strojích „špinkách“ již nebyly přadena, byly „potáče“. Potáče byly zpředeny na vřetena v podobě cífky  a soukalo se z potáčů. V potáči nebyla cífka, tak že při soukání se musel potáč navléknout na dřevěné vřetínko a postavit do „holánku“. Holánek byl stojánek asi 80 cm vysoký, to byla lať a aby stála, byl u země trojhran do kterého lať zadělaná. U trojhranu byla dirka do které se stavěla (zabodla) vřetínko s navlečeným potáčem. V postavené lati byl nad vřetínkem z drátu háček (pootevřené očko) skrze které šla z potáče nit soukačovi do ruky při soukání, Když potáček byl již malý a nit z něho nechtěla jít, třeba měl jak se říkalo a dosud říká „prdelku“ omatenou, tak se dalo vřetínko navrch holánku vodorovně, kde připraveny byly k tomu účeli dvě ručičky dřevěné, které vřetínko drželo a mohlo se točit. V jedné ručičce byla dirka v druhé zářez, aby se mohlo vřetínko lehce zasadit i vysadit.


 


Tak pomalu a jednotvárně se pracovalo ve všech městech , snad celá století. Ke všemu nesměl soukeník dle artikulí dělat víc než na jeden stav, nejvýš na tři stavy. Zde dělal dle pověstí oné babičky na třech stavech Kryštůfek (Šusta), jeho stavení prý bylo čp.97 nyní dům pana Adolfa Bartáka, pak prý se přesídlil do domu čp.128 nyní kancelář „Primatexu“. Svět ve všem pokračuje dříve moc pomalu, nyní moc ve všem rychle.


Stalo se, že do Humpolce přišel v roce 1825 soukeník Josef Kútschka (jeho syn zde byl potom na berním), který pracoval v Sedmihradsku a v Uhrách a tam již měli stroje, jak mykací, tak spřádací. Na jeho vyprávění a radu dal první mykací stroje jak říkáme „soci“ dělat Krejsa (Vila) a dle rady pana Kútschky zhotovil stroje truhlář Leitkep. Těm strojům se říkalo „nýdrlenky“ neb arbeitky. 


 


Stroje mykací byly jak nyní říkáme jednuška a kantýna (Pelcova nebyla). Na jednušce byl buben dřevěný asi 80 cm tlustý (vysoký) pobit řemenem s dráty, nad bubnem byly čtyři válce dřevěné a asi 20 cm tlusté, též pobity řemenem s dráty. U bubnu byla klika za kterou točil jak se mu říkalo, točil rukama. U bubnu na druhé straně na hřídeli bylo přidělané kolo asi 40 cm vysoké s nůtou pro šňůru i na válečkách na té straně byly kolečka asi 15 cm vysoké s nůtami. Šňůra šla přes kolečka i přes kolečko u bubnu a jak točil točil, točilo se vše. Za bubnem vzadu byl přidělán štelář, podobný stolku přes který bylo plátěné rolo, jak se nyní říká po česku „ajncuk“ na válečkách. Krajní váleček u bubnu měl kolečko s nůtou pro šňůru a též bylo takové kolečko při bubnu, tak že při točení šlo vše. Ten ajncuk byl asi 80 cm dlouhý plátno ve dví sešitý. U zadní strany ajncuku byl druhý váleček přidělaný v ložiskách na čepy a aby se nemohlo rolo zbalit dohromady, zadní váleček ho držel stále napnuté. Na to rolo točil rozprostřel vlnu a šel točit přičemž rolo pomalu se přitáčelo k bubnu, buben vlnu odebíral a šla z válce na válec, až rozdělaná jako vlákno padala na zem. Ze země se vlna sbírala a dala se na druhý podobný stroj zvaný „lukovka“. Rozdíl byl ten, že zde byl buben pobit  řemenem v pásech, takže byl pás vedle pásu a jak vlna rozdělaná lezla ven, nepadala na zem, lezla přes váleček zvaný „šnek“ na kterém byly nadělané do ostra kolečka, přes které vlna rozdělaná na vlákno (fláden) lezla o kolečka do pásů na bubně rozdělala (rozřízla) a pásy jako kalouny se skládaly na zen zvané „luky“. Ty pásy s dráty se jmenovali „krample“ a zde je posledně zhotovoval za Panským domem p.Nápravník, kde se říkalo u „Kramplířů“. Po něm byl syn Norbert, svého času hrobař. Nápravník dělal na strojku dráty v podobě kramliček, které se do řemenu od p.Nápravníka dírkovaného po domech ručně dráty osazovaly. Též staré řemeny ze stroje dráty opotřebované se po domech yvathovaly a do direk se nové dráty vsazovaly. Spředené nitě (příze) jak kolovratů, taj i s těchto strojů, nebyli stejně tlusté a říkalo se jedna nit je jako vlas, druhá jako klas, třetí jako kočičí ocas.


 


Na přádlo místo kolovratu byl stroj zvaný „špinka“, který mel 20 vřeten a byl sestaven: Na zemi byli na krajích stroje položeny a přibyty dřevěné šínky, na kterých jezdil vůz, to byl velký truhlík na kolečkách, který po šínkách asi 120 cm jezdil sem tam. Vpředu truhlíku byli upraveny stojatě dřevěné vřetena, na vřeteně u dolního konce bylo dřevěné kolečko s nůtou pro šňůrku. V truhlíku byl válec zvaný „lumr“ asi 15 cm tlustý a dlouhý přes celý truhlík. V pravém kraji bylo při lumru kolečko velké asi 20 cm s nůtou pro šňůru, navrchu truhlíku bylo přidělané velké kolo asi metr vysoké, též s nůtou, kde šla šňůra od válce (lumru) přes to kolo. U kola byla klika, kterou přelka točila a tím se točil i lumr. Přes lumr šly šňůrky pro každé vřeteno zvlášť a jak se točilo, točili se i vřetena. Navrchu truhlíku (vozu) bylo bidélko asi 5 cm tlusté a přes celý vůz dlouhé na čípkách, aby se jím mohlo pootáčet. V tom bidélku byly zadělané dva dráty asi 4 cm tlusté as dlouhé přes špičky vřeten ku drátům přes celý vůz nahoře, byla přidělána dřevěná lajsnička a tomu všemu se říkalo „firpan“. Tím firpanem se řídily nitě na vřetena, na kterých se upředly přes celé vřetena asi 20 cm dlouhé „potáče“, s kterých se pak dle potřeby soukalo.


 


Vzadu u špinky, kde vůz stál byl přes celý stroj šrák (štelář) na kterém leželo široké prkno na kterém lepička brala od mykacího stroje „lukovky“ luky padající na zem a kladla na zem za spřádacím strojem, kde začátek od luku se táhl přes prkno pod „klopnu“.


Klopna byla na šteláři před prknem, to byly dva na sobě položené trámečky, horní se zvedal pomocí, že v něm byly zadělané silné asi 1 cm tlusté dráty, které šly skrze spodní trámek a dole pod trámkem na nich byly kolečka.


Jak přelka vyjela vozem, tak pomocí šňůry, která zatáhla za péri na kterém klopna (horní trámek) spočíval, spadla na dolní trámek. Na voze za vřetenama byly přidělané dva klíny, přesně proti kolečkům u klopny, a když přelka přijížděla s vozem ku klopně, klíny klopnu nazvedli a péro jí zvednutou drželo.


Tedy se předlo: lepička vzala do lukovky dvacet hromádek luků, od nich začátek nastrkala pod nazvednutou klopnu a přelka každý konec luku přidělala (přimotala) na spod vřetena a když bylo všech dvacet vřeten upravených, počalo se příst. Přelka levou rukou držela bidýlko od firpanu a táhla za něj vůz kupředu od klopny, pravou rukou točila kolem a když dojela vozem na kraj šinek, klopna spadla, přelka točila, až s luku utočená byla příze (nitě), vozem jela zpět ku klopně a pomocí firpanu dělala potáče na vřetena. Klopna byla zvednuta, aby mohli luky volně procházet dle potřeby. Klopna proto padla jedna na druhou, aby luky držela, by při točení se mohly luky dále stáčet jen ku klopně.


Tyto oboje stroje, jak mykací tak spřádací sem přinesl p.Kútschka jak je až vpředu uvedeno a zde se to dle jeho rady zavedlo.


 


U přádla byly dvě, lepička a přelka. Lepička byla jako učednice přádla s kterých se stávaly přelky, a lepila k docházejícímu luku nový. Tím pozbily zaměstnání přelky na kolovratech.


Po čase se stroje zdokonalovali: na místo dvou mykacích strojů byli tři. Jednuška, pelcovka a kontýna. Těm třem strojům se říkalo „s o c“, to slovo se do dneška užívá.


Na jednušce se vlna rozdělala a padala na zem ve vláknách. Ze země jí bral točil, a  určitou váhu na váze „klejchu“ odvážil a odváženou dal na druhý stroj pelcovku. Na té se musela odvážená vlna sdělat a z ní již nepadala vlna na zem, nýbrž se vlákno natáčelo na veliký buben asi 1 metr vysoký, tak dlouho až byla všechna odvážená vlna natočena. Pak točil vlákna na bubně po šířce přetrhl, sbalil do balíku kterému se říkalo „p e l c“. Proto se vlna vážila, aby bylo na každém pelci stejně vlny, a tím docílilo se, že byla příze (nitě) stále stejně tlusté.


Zbalený pelc dal se na třetí stroj kontýnu s které vycházející vlákno se přes kolečka na válečku „šneku“ na dvacet stejně širokých pásků se rozřízlo, a pásky lezli mezi dvě kůže, podobné nohavicím, které se jedna o druhou třela a tím se pásky poněkud skulatily a říkalo se tomu „fořpin“ jako dosud již nepadali na zem, nýbrž se natáčely na váleček, kterému se říkalo „c í f k a“.


Válečku s dřevěnými kolečkami do ostra seříznutými se říkalo „šnek“ a dvou kužím na sobě „valchy“ od toho že pásky lezoucí mezi ně se skulatily a zválely.


 


Přádací stroj „špinka“ se rozšířil ze 20ti vřeten na šedesát. Místo prkna pro luky dal se válec rozdělený na tři díly, a v mezerách byly přidělané držadla na které se dali natočené cífky, které měli na krajích železné čípky na kterých se mohli dle potřeby vytáčet.


Předlo se ze 60 nití najednou. Přelka když táhla vůz ven, válec s cífkama se vytáčel a nitě kterým se říkalo foršpin popolízali, až klopna spadla a válec se přestal točit. Přelka vozem jela dál, až na konec šínek, při tom točila a foršpin se vytáh, tak že se dělala příze tenší. Když nitě utočila jela vozem zpět a firpanem nitě na potáče řídila. Když byly plné vřetena stáhla s vřetenm předka potáče, které kladla na „dešku“ podobnou stoličce a na váze „klejchu“ odvážila. Jednomu spředení potáčů se říkalo „obcuk“ a vážil 6 – 7 liber (56 dek). Přelka vážila obvyky proto, že měla plat od libry a vydělala si 1,80 krejcarů, některá více až 2,60 krejcarů týdně. Tímto přádlem pozbili práci lepičky. Po čase na mykací stroje se již nedávali. Krample od Nápravníka, poněvadž byli na to zavedené továrny, které dodávali lepší krample, hustší a jemné dráty, tak že se vlna mnohem lépe prodělávala, nebyli již kupovány.


 


Aby se dráty na strojích předčasně nepoškodily, vynašel se dřevěný stroj „mašinovačka“, která vypadala: dřevěná bedna ze silných prken asi metr vysoká, asi 80 cm hluboká asi 120 cm široká. V té bylo od hora do půl bedny drátěné síto široké přes celou bednu prostředkem prohloubené, pod sítem bylo místo pro padající prach z vlny. Nad sítem na vrchu bedny byl válec na železných čepích, aby se mohl točit, byla na pravé straně na čepě nasazená klika, za kterou se točilo. Do válce byly přes celou šíři bedny čtyři dosti silné prkna, zadělané a ty byly široké,aby při točení docházeli ke dnu sítu. Na hranech prken byly zaražené ohnuté špičaté hřeby, jako háčky a ty samé byly natlučeny na straně bedny. Navrchu na bedně byl zakulacený poklop. Poklop byl na pantech. Poklop se nadzvedl, hodilo se mezi prkna 6 – 10 liber vlny. Poklop se přikryl a klikou točilo, u prken s háky o háky na bedně se vlna trhala (cupovala). Po chvíli se poklop nadzvedl, točilo se zpět (opačně) a vlna rozdělaná lítala ven. Ta se dala do pytle, nová do mašinovačky atd. Tím byla vlna připravena na první stroj jednušku. Dnes místo mašinovačky jsou čechrací stroje, jak se obyčejně říká „rajstajbl“.


 


Na čištění vlněných odpadků hlavně floků (výčesky) byl podobný stroj, jen že na válci (hřídeli) byly místo prken dřevěné kolíky asi 30 cm dlouhé. Válcem se klikou točilo a ty kolíky materiál vyklepaly, prach propad skrze síto dospod bedny. U těch beden byly dole dvířka, aby se mohl prach vybírat. Při točením zpět materiál vyklepaný lítal ven, tomu stroji se říkalo „klepačka“, také bulfovička.


 


V příštím pokračování se můžete těšit na vypravování o tom, jak pod Orlíkem a na valše „Na Špírově“ strašilo, a o vzniku první humpolecké soukenické továrny.

myska

2 thoughts on “Soukenictví v Humpolci a různé povídky i příběhy V

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Program kina na měsíc ŘÍJEN

Pá Zář 26 , 2008
Co uvidíte v humpoleckém kině příští měsíc.

Témata