Tip na výlet: šumavská hřebenovka Svaroh – Ostrý

V dnešním tipu na výlet se vydáme malinko mimo Vysočinu a podíváme se opět na Šumavu. Tento výlet nás zavede do oblastí, kam se zčásti oficiálně chodit nesmí – na šumavský Královský hvozd a Jezerní stěnu. Naposledy byla tato oblast bez problémů oficiálně přístupná v roce 1938, pak krátce po válce. Po roce 1948 to bylo pohraniční pásmo střežené ostrými hochy s nabitými samopaly a nyní je občas střežené ochránci přírody. Ovšem zákazů jsme si za minulá desetiletí užili až dost a je čas poznat ty kouty, které nám byly zapovězené. Uvidíme nádherná místa, kam se jen tak někdo nepodívá. Následně se podíváme na vrchol hory Svaroh, kam je oficiální vstup nesmyslně povolen pouze z německé strany. No a pak se vydáme krásnou hřebenovkou ze Svarohu na vrchol Ostrého. Tato hřebenovka mezi těmito dvěma vrcholy je dle mého skromného názoru jedna z absolutně nejkrásnějších tůr na Šumavě. Bohužel zůstává poněkud zapovězena českým turistům. Pokud tedy neváháte najet k hoře poněkud více kilometrů a nebo se pustit do zakázané zóny. Pokud se ale vyhnete rezervaci na Jezerní hoře, přijdete sice o nádherné výhledy na Černé jezero, ale jinak žádný zákaz neporušíte.

Následující popis výletu berte prosím jen jako námět a jako tip jak absolvovat tento nádherný výlet. V žádném případě vás zde nenabádám k porušování zákazů a zákona této země. Pokud ale budete postupovat podle tohoto itineráře a budete se chovat slušně k přírodě a okolí, nemůže vás nikdo za nic trestat ani popotahovat. Pokud se bojíte, tak na Svaroh je oficiální cesta z německé strany. Na Svaroh lze nyní vystoupit z parkoviště u běžkařského sportovního centra Scheibensalter, vzdáleného asi 8 km severně od Bavorské Železné Rudy jednou ze dvou značených turistických cest. Vrchol je vzdálen asi 2,5 km s převýšením téměř 300 m. Pokud ale chcete vidět více, pojďte na výlet s námi. Počáteční bod naší trasy je z obce Hojsova Stráž. Odsud se dá jít buď po modré přes železniční stanici Hojsova Stráž – Hamry (staví tu i rychlíky) – Hamry nebo po žluté přes Dolní Hamry (tato varianta je kratší) na rozcestí Pod Statečkem. Tady se oddělíme a po žluté turistické značce se vydáme ke krásnému vodopádu Bílá Strž. Zde se pokocháme touto nádhernou přírodní scenérií, ale to nejhezčí máme ještě daleko před sebou. Od Strže vyrazíme po červené značce směr Čertovo jezero. Zhruba v půlce cesty mezi Strží a jezerem se nacházíme přesně pod vrcholem Svarohu. Nyní tedy opustíme pohodlí značené turistické trasy a vydáme se na blind k vrcholu. Nemáte se moc jak ztratit. Jděte prostě jednoduše pořád přímo nahoru. Je zde nepřeberné množství lesáky proježděných a zcela zdevastovaných cest, které vás povedou k vrcholu. Právě do těchto míst doporučuji návštěvu všem příznivcům kácení stromů na Šumavě. To co se zde děje a to jak to tu pod Svarohem vypadá je dokonalá hrůza. Proto sem asi turisté vlastně nesmí. Svaroh ( 1334 m.n.m.) patří mezi nejvyšší hory Šumavy a Bavorského lesa.

I když jeho vrcholem prochází česko – bavorská hranice, dostat se na vrchol z české strany je nadlidský úkol. Není to vinou špatné fyzické kondice nebo nepřístupnosti terénu, ale díky přihlouplým nařízením, které vymyslel někdo „hodně chytrý“ na správě národního parku či chráněné krajinné oblasti. Zabývat se vůbec touto podivnou organizací, která polyká peníze daňových poplatníků, na první pohled vypadá na ztrátu času. Bohužel jsem se mnohokrát přesvědčil, že tvrzení o chráněných druzích, které potřebují ke svému životu klid, je mírně řečeno pokrytectvím. V tomto koutě Šumavy je důvodem datlík tříprstý. Je s podivem, jak datlíkovi vadí turisté a na druhé straně mu vůbec nevadí motorové pily a těžební monstra, která tady vedou boj s posledními šumavskými velikány. To, co se v několika minulých letech dělo a stále pokračuje v Národní přírodní rezervaci Černé a Čertovo jezero prostě turista nesmí spatřit. A nařízení, chodit pouze po hrůzném asfaltu, je na světě. Možná některý čtenář může namítnout, že hodně přeháním. Po Šumavě chodím už hezkou řádku let a znám ji si myslím poměrně slušně a musím, i když nerad, konstatovat, že v době kdy Šumava nebyla národním parkem, byla daleko krásnější a zajímavější. Je pravdou, že poslední dobou se mnohé organizace snaží park přinutit k znovuotevření těchto prostor pro turisty. Ale osobně se obávám, že to bude dlouhý a těžký boj. Ale pojďme raději zpátky na Svaroh.

To že jsme na vrcholu Svarohu poznáme velice jednoduše. Na vrcholu Svarohu nalezneme ruiny bývalé Juránkovy chaty. Z té zbyla jenom hromada cihel, což je určitě škoda. Juránkova chata byla velice slavná. V roce 1922 si postavil plzeňský Ski-klub na vrcholu hraniční hory Svaroh malý srub, pojmenovaný po propagátorovi lyžování Arne Juránkovi. Srub po čase vyhořel a na jeho místě vyrostla nová na tehdejší dobu přepychová chata s ústředním topením. Koncem války byla úplně zničena, ale už v létě roku 1945 členové klubu na troskách postavili další. Od roku 1948 zde pobývala jednotka Pohraniční stráže, po jejím odchodu zbyly jenom ruiny. Ale pozor! V okolí je ale rezervace se zákazem vstupu. Těžko říct, co ta rezervace chrání, protože les je zde naprosto zdevastovaný a tetřevi žádní. Pohyb je tu velmi obtížný – neustále je potřeba překonávat pokácené odkorněné stromy, které jsou za vlhka pěkně kluzké. Kvalitní boty jsou tudíž podmínkou. Z jezerní stěny nad Černým jezerem je nádherný výhled, který stojí i za to riziko, že vás tam polapí nějaký ochránce. My se zde chováme velice šetrně a přírodu nebudeme poškozovat! Dá se dojít i na Jezerní horu, ale tady není nic zvláštního (vrchol je plochý) ani odsud nejsou výhledy – zde je ještě les zachovalý. Okolo hrany Jezerní stěny vede poměrně dobře znatelný chodníček, je vidět, že sem lidé chodí. Dá se jít dál i na stěnu nad Čertovým jezerem, ale tam jsou vzrostlé stromy a výhled je jen omezený. U Juránkovi chaty doporučujeme odpočinout, posilnit se a pokochat se okolím. Přímo u Juránkovi chaty se vám nemůže nic stát, sem již vede oficiální turistická cesta z německé strany. My jsme si tu užili moc pěknou bouřčíčku a deštík, na který mám dojem nikdo z členů výpravy do konce života nezapomene. 🙂

Ze Svarohu se vydáme hřebenovkou k Velkému Ostrému. Ještě se nejdříve stavíme na německém vrcholu Svarohu, kde na rozdíl od českého je vrcholový kříž a odkud se nám naskytne nádherný pohled na Velký Javor. Pak se vydáme dál po státní hranici. Kdo má rád opravdu hřebenové túry a krásné výhledy, bude zde nadšen. Jde se stále po hranici, která je vyznačená německými bílými sloupy s modrým pruhem. Na německé straně je volný pohyb povolen (není to rezervace ani Národní park), na české straně jsou občas jakési cedule o zákazu vstupu do klidové zóny (ovšem klidové zóny už neexistují). Po hranici vede stezka, asi tu občas někdo chodí. Nejdříve jdeme holinami mezi suchými stromy, pak je nutné zdolávat různé menší skalky a srázy. Na obě strany hřebenu jsou krásné výhledy, které stojí za to. Vidíme německé a české pohraničí v celé své kráse a v dálce všemu dominuje nýrská přehrada. Cesta vede přes skály zvané Velký Kokrháč – zde je pro změnu krásný les. Pomalu se blížíme k Ostrému. Těsně před jeho dosažením se orientace mírně zhoršuje, ale držte se hraničního značení a za chvíli dosáhnete turistického hraničního přechodu pro pěší – Ostrý/Osser. Odsud začne poněkud náročnější výstup po skalách k vrcholu. Použijete i zde zabudovaná lana. Pokud budete mít na zádech plnou polní jako jsme měli my, tak se i dobře zapotíte a zadýcháte. Ale pak jste najednou nahoře a už není kam stoupat.

Na vrcholu Ostrého (1293 m.n.m.) je poměrně rušno. Jsou odsud krásné vyhlídky a je tu také německá turistická chata s občerstvením. Na celé trase je občerstvení právě jenom na Ostrém v německé turistické chatě (platba pouze v EUR). Vaří si zde dokonce i vlastní pivo Osser (Ostrý), které je opravdu vynikající. Navíc Vám ho načepuje opravdový šumavský horal. Zdatnější turisté, nebo ti kterým pivo nechutná, se mohou vydat na nedaleký vrchol Malého Ostrého (1266), ale výhledy jsou skoro identické. No a po pokochání a občerstvení se začneme vracet. Vrátíme se na modrou turistickou značku na které jsme začínali a po ni začneme sestupovat do země české. Přes rozcestí Státeček se pak již vracíme nám známou cestou zpět do Hojsovy strže.

Jedná se o velice nádherný výlet, který určitě stojí zato absolvovat. Já z něj byl nadšen a jak jsem podotkl, je to jedna z nejhezčích tůr po Šumavě. Ostatně posuďze sami podle obrázků.

Délka tarsy: 26 km

Obtížnost: sředně náročná (jedno větší a dlouhé stoupání na Svaroh a technicky náročnější stoupání na Velký Ostrý)

Mapa tůry – trasa označena v mapě hnědě:

Takto vypadala Juránkova chata v době největší slávy (rok 1932):

Fotogalerie:

Upozornění: Tento článek je z roku 2012. Dnes už ona místa asi vypadají jinak a možná platí i jiná pravidla.