Vigenerova šifra: Když substituce selže

V nakladatelství Dokořán právě vychází extrémně zajímavý text, Kniha kódů a šifer. Autorem je Simon Singh, od něhož česky už vyšla Velká Fermatova věta. Nakladatel byl tak laskav, že čtenářům Humpoláka nabízí v elektronické podobě k přečtení některé kapitoly.
Zdroj: Simon Singh, Kniha kódů a šifer, Dokořán, Praha, 2003, http://www.dokoran.cz

Jednoduchá monoalfabetická substituce byla dostatečně bezpečná po celá staletí. To se však změnilo v důsledku rozvoje frekvenční analýzy – nejprve v arabském světě, později v Evropě. Tragická poprava Marie Stuartovny je dramatickou ilustrací slabin monoalfabetické substituce. Bylo zřejmé, že v bitvě mezi kryptografy a kryptoanalytiky mají navrch ti druzí. Každý, kdo odesílal šifrovanou zprávu, musel počítat s tím, že špičkový nepřátelský kryptoanalytik ji může rozluštit a přečíst si všechna tajemství v ní obsažená.

Před kryptografy tedy stála úloha vymyslet novou, silnější šifru, na niž by luštitelé nestačili. Přestože se taková šifra objevila až koncem 16. století, její počátky lze vysledovat až k florentskému polyhistorovi Leonu Battistovi Albertimu, který se narodil roku 1404 a patřil ke klíčovým osobnostem renesance. Byl to malíř, skladatel, básník a filozof, rovněž autor prvních vědeckých pojednání o perspektivě, traktátu o mouše domácí a pohřebního oratoria za svého psa. Nejvíce se proslavil jako architekt, postavil první římskou fontánu Trevi a napsal De re aedificatoria, první tištěnou knihu o architektuře, jež posloužila jako katalyzátor přechodu od gotického slohu k renesančnímu.
Někdy v 60. letech 15. století se Alberti procházel vatikánskými zahradami, kde potkal svého přítele Leonarda Data, jenž pracoval jako sekretář u papežského stolce. Dali se do řeči o kryptografii. Náhodná konverzace inspirovala Albertiho k eseji na dané téma. V něm popsal šifru, kterou pokládal za zcela novou. V té době se u substituční šifry používala vždy jedna šifrová abeceda k zašifrování celé zprávy. Alberti namísto toho navrhl použít dvou či více šifrových abeced, které by se při šifrování pravidelně střídaly a zmátly tak potenciální kryptoanalytiky:

Otevřená abeceda a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z
Šifrová abeceda 1 F Z B V K I X A Y M E P L S D H J O R G N Q C U T W
Šifrová abeceda 2 G O X B F W T H Q I L A P Z J D E S V Y C R K U H N
Zde máme například dvě šifrové abecedy. Zprávu můžeme zašifrovat tak, že abecedy mezi sebou stále střídáme. Zprávu nazdar zašifrujeme tak, že první písmeno šifrujeme podle první abecedy, takže namísto n dostaneme S. Druhé písmeno zprávy pak šifru-jeme podle druhé abecedy a dostaneme G. Třetí písmeno šifrujeme opět podle první abecedy, čtvrté podle druhé abecedy, páté podle první, šesté podle druhé. Celý šifrový text pak zní SGWBFS. Klíčová výhoda Albertiho systému spočívá v tom, že opakovaný výskyt písmene v otevřeném textu nevede nutně k opakovanému výskytu jiného písmene v šifrovém textu. Například opakující se a ve slově nazdar je jednou šifrováno jako G, podruhé jako F. Stejně tak opakující se S v šifrovém textu znamená jednou n, podruhé r.
Přestože Alberti narazil v kryptografii na největší objev tisíciletí, dál jej nerozvinul. Tento úkol zbyl na jeho pokračovatele. Prvním z nich byl Johannes Trithemius, německý opat narozený roku 1462, dalším italský vědec Giovanni Porta, jenž se narodil roku 1535, a konečně Blaise de Vigenere, francouzský diplomat narozený roku 1523. Vigenere se seznámil s pracemi Albertiho, Trithemia a Porty, když byl ve svých šestadvaceti letech vyslán na dvouletou diplomatickou misi do Říma. Je třeba říci, že jeho zájem o kryptografii byl zcela praktický, plně svázaný s jeho diplomatickou službou. Ve věku třiceti devíti let Vigenere usoudil, že již našetřil dost peněz, aby pověsil svou kariéru na hřebík a nadále se věnoval jen studiu. Teprve tehdy prozkoumal do detailů práce Albertiho, Trithemia a Porty, aby spojil jejich příspěvky do návrhu ucelené a silné šifry.
Přes nesporný význam příspěvků Albertiho, Trithemia a Porty se šifra nazývá po Vigenerovi – muži, který ji dopracoval do konečné podoby. Síla Vigenerovy šifry spočívá v tom, že k zašifrování zprávy nepoužívá jednu, ale 26 odlišných šifrových abeced. První šifrovací krok spočívá v tom, že se vypíše tzv. Vigenerův čtverec (viz tabulka 3), což je otevřená abeceda následovaná 26 šifrovými abecedami, z nichž každá je vůči předchozí posunuta o jedno písmeno. První řádek tedy odpovídá šifrové abecedě s Caesarovým posunem 1 a lze jej použít pro šifrování Caesarovou šifrou, v níž je každé písmeno šifrového textu posunuto o jednu abecední pozici oproti otevřenému textu. Řádek 2 odpovídá šifrové abecedě s Caesarovým posunem 2 a tak dále. Nejvrchnější řádek čtverce reprezentuje otevřený text. Každé jeho písmeno lze zašifrovat kteroukoli z 26 šifrových abeced. Pokud například použijeme abecedu 2, pak písmeno a šifrujeme jako C, použijeme-li abecedu 12, šifrujeme a jako M.
Kdyby odesilatel použil jen jednu šifrovou abecedu, pak půjde o jednoduchou Caesarovu šifru, což je velmi slabý kryptografický prostředek, který lze snadno rozluštit. Podstata Vigenerovy šifry však spočívá v tom, že se pro zakódování každého písmene použije jiný řádek čtverce, tedy jiná šifrová abeceda. Jinými slovy, odesilatel může zašifrovat první písmeno zprávy pomocí řádku 5, druhé podle řádku 14, třetí řádkem 21 a tak dále.
Aby příjemce získal zpět čitelný text, musí vědět, kterým řádkem Vigenerova čtverce šifroval odesilatel každé písmeno zprávy, musí tedy existovat předem dohodnutý systém, podle něhož se řádky střídají. Toho lze dosáhnout pomocí klíčového slova. Pro ilustraci si předvedeme, jak prostřednictvím Vigenerova čtverce zašifrovat krátkou zprávu divert troops to east ridge („odkloňte jednotky k východnímu hřebenu“) za použití hesla WHITE („bílý“). Jako první krok napíšeme heslo nad text zprávy – opakovaně, tolikrát, kolikrát je třeba, abychom ji pokryli celou. Pak šifrujeme následujícím způsobem: k zašifrování prvního písmene, jímž je d, se nejprve podíváme, jaké písmeno klíče se u něj nachází. Je to W, čímž je dán řádek Vigenerova čtverce, v daném případě řádek 22, jenž začíná právě písmenem W. V průsečíku sloupce označeného d a řádku označeného W najdeme písmeno Z, což je první písmeno hledaného šifrového textu.

Klíčové slovo W H I T E W H I T E W H I T E W H I T E W H I
Otevřený text d i v e r t t r o o p s t o e a s t r i d g e
Šifrový text Z P D X V P A Z H S L Z B H I W Z B K M Z N M

Pro zašifrování druhého písmene zprávy, jímž je i, celý proces zopakujeme. Písmeno klíče nad i je H, takže i šifrujeme pomocí řádku 7, jenž začíná písmenem H. Podíváme se na průsečík sloupce označeného i a řádku označeného H a najdeme v něm písmeno P. To je tedy druhým písmenem šifrového textu. Každé písmeno klíčového slova indikuje konkrétní šifrovou abecedu uvnitř Vigenerova čtverce, a protože naše heslo sestává z pěti písmen, odesilatel šifruje za neustálého střídání pěti šifrových abeced. Páté písmeno zprávy šifrujeme přes páté písmeno klíčového slova, jímž je E, ale u šestého písmene se vracíme k prvnímu písmenu klíčového slova. Delší klíčové slovo nebo fráze znamená, že se používá více šifrových abeced a složitost šifry roste. V tabulce 4 vidíme Vigenerův čtverec, v němž je zvýrazněno pět řádků (tedy pět šifrových abeced) definovaných klíčovým slovem WHITE .
Velkou výhodou Vigenerovy šifry je odolnost vůči frekvenční analýze popsané v první kapitole. Kryptoanalytik používající frekvenční analýzu začne zpravidla tím, že si stanoví, které písmeno v šifrovém textu je nejčetnější. V tomto příkladu je to písmeno Z. Pak učiní předpoklad, že toto písmeno odpovídá nejběžnějšímu písmenu anglické abecedy, jímž je e, což však není pravda. U popsané šifry písmeno Z reprezentuje postupně (na daném vzorku textu, pozn. překl.) písmena d, r a s, v žádném případě e. To je z hlediska kryptoanalytika vážný problém. Skutečnost, že opakované výskyty téhož písmene v šifrovém textu mohou odpovídat různým písmenům v otevřeném textu, představuje obrovskou nejednoznačnost. Stejně matoucí je i opačný princip – totéž písmeno otevřeného textu bude při svých různých výskytech pokaždé šifrováno jinak. Například ve slově troops se o opakuje dvakrát po sobě, v šifrovém textu však toto oo bude zobrazeno jako HS.
Vigenerova šifra je nejen odolná vůči frekvenční analýze, ale také disponuje enormním množstvím klíčů. Odesilatel a příjemce se mohou dohodnout na libovolném slově ze slovníku, na určité kombinaci slov, mohou si dokonce vytvářet umělá slova. Kryptoanalytik nemůže zkoušet všechna myslitelná klíčová slova – je jich příliš mnoho.
Vrcholem Vigenerovy práce byl jeho Traicté des chiffres (Traktát o šifrách), publikovaný roku 1586. Ironií osudu jej vydal téhož roku, kdy Thomas Phelippes prolomil šifru Marie Stuartovny. Kdyby Mariin šifrant četl Vigenerovo pojednání, mohl by Phelippese přelstít – a Marie by možná vyvázla živá.
Vzhledem k tomu, o jak silný šifrovací prostředek jde, zdálo by se přirozené, že se rychle rozšíří do šifrovací praxe po celé Evropě. Šifranti by přece měli být velmi spokojeni, že znovu dostávají do rukou bezpečný nástroj, ne? Stal se však opak: Vigenerova šifra se neujala. Tento zjevně dokonalý systém byl opomíjen po celá dvě následující století.


Od Vigenera k Muži se železnou maskou

Tradiční forma substituční šifry, známá v dobách před Vigenerovým objevem, se nazývá monoalfabetická substituční šifra, protože používá v rámci jedné zprávy jen jednu šifrovou abecedu. Vigenerova šifra naproti tomu patří mezi polyalfabetické, protože zavádí pro jedinou zprávu více abeced. Polyalfabetická povaha dodává Vigenerově šifře sílu, zároveň však ztěžuje její využití. Obtížnější práce s šifrou mnoho lidí odradila.
Pro potřeby 17. století byla monoalfabetická substituce plně adekvátní. Pokud jste chtěli zajistit, aby vaše služebnictvo nečetlo vaši soukromou korespondenci, anebo ukrýt svůj osobní deník před žárlivým pohledem manžela či manželky, byla stará jednoduchá šifra ideální – rychlá, snadná k použití, plně bezpečná proti každému, kdo nebyl odborníkem v kryptoanalýze. Monoalfabetická substituce přetrvala v nejrůznějších formách po staletí (viz dodatek D), avšak v seriózních aplikacích – ve vládní a vojenské komunikaci – byla a je naprosto neadekvátní. Profesionální kryptografové potřebovali v boji s profesionálními kryptoanalytiky lepší nástroj, ač stále odmítali polyalfabetickou šifru pro její složitost. Zvlášť vojenské zpravodajství vyžadovalo rychlost a jednoduchost. Diplomatické služby zase často odesílaly a přijímaly stovky depeší denně; čas byl v obou případech základním kritériem. Kryptografové proto hledali zlatou střední cestu – šifru, která by byla obtížnější na rozluštění než monoalfabetická substituce, avšak snazší na implementaci než substituce polyalfabetická.
Mezi rozmanité kandidáty patřila i mimořádně účinná homofonní substituční šifra. Každé písmeno se v ní nahrazuje řadou reprezentací, přičemž jejich počet je úměrný frekvenci písmene. Například písmeno a tvoří asi 8 % psaného textu v angličtině, takže se mu přiřadí osm různých reprezentací. Kdykoli se a objeví v otevřeném textu, nahradí se v šifrovém textu jedním z těchto osmi symbolů, zvoleným náhodně. Na konci šifrování potom dojde k tomu, že každý z těchto symbolů tvoří asi 1 % šifrového textu. Naproti tomu písmeno b tvoří jen asi 2 % otevřeného textu, proto mu přiřadíme jen dva symboly. Kdykoli se v otevřeném textu objeví b, přiřadí se mu jeden z těchto dvou symbolů, takže i jejich četnost v šifrovém textu pak činí kolem 1 %. Stejným způsobem přiřadíme odpovídající počet symbolů každému znaku otevřené abecedy, až dojdeme k písmenu z, jež se vyskytuje tak vzácně, že má jen jeden reprezentující symbol. V příkladu znázorněném v tabulce 5 jsou jako reprezentující symboly zavedena dvouciferná čísla. Pro každé písmeno otevřené abecedy používáme – v závislosti na jeho relativní četnosti – jeden až dvanáct alternativních symbolů.
Každý ze symbolů odpovídajících písmenu a reprezentuje stejný zvuk, stejnou hlásku; odtud je odvozen název tohoto typu šifry: homos znamená řecky „stejný“, phonos je „zvuk“. Více alternativních symbolů se jednomu písmenu přiřazuje proto, aby se vyrovnaly rozdíly mezi frekvencemi hlásek v šifrovém textu. Pokud zašifrujeme zprávu pomocí abecedy z tabulky 5, bude relativní četnost každého symbolu přibližně 1 %. Jestliže se všechny symboly vyskytují zhruba stejně často, zdá se, že frekvenční analýza nemůže fungovat. Dokonalá bezpečnost? Ne tak docela.
I v tomto případě obsahuje šifrový text různé drobné nápovědy, které může chytrý kryptoanalytik využít. Jak jsme viděli v 1. kapitole, v angličtině má každé písmeno svou osobitost, danou vztahem k jiným písmenům. Tyto vazby lze využít i tehdy, je-li zpráva zašifrována homofonní substitucí. V angličtině je nejvýraznějším příkladem osobitého chování hláska q, za níž může následovat jen jedna jediná hláska, a sice u. Pokoušíme-li se dešifrovat homofonní substituci, začneme proto konstatováním, že q je poměrně vzácně se
vyskytující písmeno, takže bude pravděpodobně reprezentováno jediným symbolem. Rovněž se dá odhadnout, že u, jehož relativní četnost je asi 3 %, bude reprezentováno třemi různými symboly. Pokud tedy v šifrovém textu najdeme symbol, za nímž se vyskytují pouze tři jiné, pak bude rozumné předpokládat, že jsme našli q a u. Jiná písmena je již těžší vysledovat, ale jejich vztahy k ostatním hláskám je nakonec také zradí. I když lze homofonní substituční šifru rozluštit, je stále mnohem bezpečnější než monoalfabetická substituční šifra.
Homofonní šifra se na první pohled podobá polyalfabetické, přinejmenším v tom, že každý otevřený text lze zašifrovat mnoha různými způsoby, avšak je tu podstatný rozdíl, který způsobuje, že homofonní šifra je ve skutečnosti jen jedním z typů monoalfabetické substituční šifry. Jak je vidět z tabulky 5, písmeno a je reprezentováno osmi různými symboly. Je důležité si uvědomit, že těchto osm symbolů reprezentuje pouze písmeno a. Jinými slovy, písmeno otevřeného textu může být zašifrováno několika rozličnými symboly, ale jeden daný symbol šifrového textu odpovídá vždy jen jedinému jednoznačně určenému písmenu textu otevřeného. U polyalfabetické šifry je konkrétní znak otevřeného textu reprezentován různými znaky šifrového textu a zároveň platí, že stejné symboly šifrového textu mohou být dešifrovány jako různé znaky textu otevřeného.
Hlavním důvodem, proč řadíme homofonní šifru mezi monoalfabetické, je však to, že jakmile se jednou ustaví šifrová abeceda, zůstává po celý proces šifrování stejná. Skutečnost, že u většiny písmen máme na vybranou mezi několika symboly, není podstatná. Šifrér pracující s polyalfabetickou šifrou musí naproti tomu při šifrování neustále střídat šifrové abecedy.
Úpravami základní monoalfabetické substituce, například přidáním homofonie, se však dosáhlo vyšší bezpečnosti šifrování, aniž by se bylo třeba ponořit do složitostí polyalfabetické šifry. Jedním z nejvýraznějších příkladů zdokonalené monoalfabetické šifry byla tzv. Velká šifra Ludvíka XIV., která se používala k zašifrování králových nejtajnějších zpráv, chránila detaily jeho plánů, politických
záměrů a intrik. Takto zašifrovaná zpráva se zabývala i jednou z nejtajemnějších postav francouzské historie – Mužem se železnou maskou. Síla Velké šifry způsobila, že zpráva zůstala nevyluštěna po dvě století.
Autory Velké šifry byli otec a syn Antoine a Bonaventure Rossignolové. Antoine se poprvé proslavil roku 1626, kdy dostal k vyluštění šifrovaný dopis, odeslaný po poslovi z obleženého města Realmontu. Do večera jej přečetl a tak vyšlo najevo, že hugenoti, držící město, jsou na pokraji kapitulace. Francouzská armáda, jež si předtím neutěšené situace obránců města nebyla vědoma, poslala dopis zpět s připojeným vyluštěním. Hugenoti pochopili, že nepřítel neustoupí, a vzdali se. Dešifrování dopisu vedlo k vítězství bez boje.
Síla kryptoanalýzy se tak projevila naplno a Rossignolové poté získali významné postavení u dvora. Nejprve sloužili Ludvíku XIII., pak Ludvíku XIV., na něhož udělali takový dojem, že přemístil jejich kanceláře do blízkosti svých vlastních komnat, aby tak pčre et fils (otec a syn) Rossignolové mohli lépe hrát svou klíčovou úlohu ve francouzské diplomacii. Jednou z největších poklon, které se jejich schopnostem dostalo, bylo zdomácnění slova rossignol ve slangové francouzštině jako označení pro šperhák, tedy pro nástroj schopný odemknout jakýkoli zámek stejně snadno, jako si oni dovedli poradit s cizí šifrou.
Schopnost Rossignolů dešifrovat zprávy jim pomohla přijít na to, jak navrhnout silnější kryptografické prostředky, a tak vznikla Velká šifra. Byla tak bezpečná, že plně odolala všem snahám zahraničních kryptoanalytiků ukrást francouzská tajemství. Po smrti obou Rossignolů však bohužel rychle upadla v zapomnění, takže šifrované zprávy ve francouzských archivech neuměl nikdo přečíst. Velká šifra spolehlivě odolávala i úsilí dalších generací kryptoanalytiků.
Historici si byli vědomi toho, že dokumenty zašifrované Velkou šifrou mohou poskytnout unikátní pohled na události, jež se ve Francii odehrály v 17. století. Ani o 200 let později je však neuměl nikdo přečíst. Roku 1890 se stalo, že Victor Gendron, vojenský historik zkoumající válečná tažení Ludvíka XIV., našel svazek do té doby neznámých dopisů zašifrovaných Velkou šifrou. Protože si s nimi nevěděl rady, předal je zkušenému expertovi z kryptografického oddělení francouzské armády Étiennu Bazeriesovi. Ten přijal dopisy jako nejvyšší možnou výzvu a pokusy o jejich dešifrování strávil následující tři roky života.
Zašifrované stránky obsahovaly tisíce čísel, mezi nimi však bylo jen 587 čísel navzájem různých. Z toho bylo jasně vidět, že Velká šifra je víc než pouhá jednoduchá substituční šifra, neboť ta by vyžadovala jen 26 rozdílných čísel – pro každé písmeno abecedy jedno. Bazeries se zpočátku domníval, že nadbytečná čísla jsou homofonní, že tedy více čísel reprezentuje totéž písmeno. Průzkum tohoto předpokladu zabral několik měsíců a nepřinesl pozitivní výsledek. Velká šifra nebyla homofonní.
Dále se Bazeries soustředil na předpoklad, že by každé číslo mohlo reprezentovat dvojici písmen, digraf. V anglické abecedě je jen
26 jednotlivých písmen, avšak existuje 676 jejich možných dvojic, což je počet, který se zhruba rovná počtu rozdílných znaků v šifrovém textu. Bazeries vyhledal nejčastěji se vyskytující znaky v šifrovém textu (což byla čísla 22, 42, 124, 125 a 341) a zkoumal předpoklad, zda odpovídají nejčastějším dvojhláskám, které se vyskytují ve francouzštině, tedy dvojhláskám es, en, ou, de a nt. Prakticky vzato, aplikoval frekvenční analýzu na úrovni dvojic písmen. Po měsících práce se však bohužel ukázalo, že ani tato teorie neposkytuje žádné použitelné výsledky.
Bazeries se už přiblížil bodu, kdy by své úsilí určitě vzdal, když dostal další nápad. Co kdyby myšlenka s digrafy nebyla tak docela mylná? Začal zvažovat možnost, že každé z čísel reprezentuje nikoli dvojhlásku, ale slabiku. Zkusil přiřadit čísla slabikám, opět podle četnosti výskytu – nejčastěji se vyskytující čísla nejčastějším slabikám ve francouzštině. Zkusil různé permutace, ale nic nevycházelo – až se mu podařilo identifikovat jedno konkrétní slovo. Na každé stránce se několikrát opakoval shluk číslic 124-22-125-46-345. Bazeries zkusil předpokládat, že jde o slabiky les-en-ne-mi-s, tedy slova „les ennemis“ (nepřátelé). To byl rozhodující průlom.
Bazeries mohl nyní zkoumat další části šifrového textu, kde se tyto slabiky vyskytovaly v jiných slovech. Jak ví každý luštitel křížovek, když už je zřejmá část slova, dá se jeho zbytek často uhodnout. Doplňováním slov se ozřejmoval význam dalších slabik, ty bylo možné použít k rozluštění dalších slov a tak dále. Často se přitom Bazeries zarazil, jednak bylo rozdělení do slabik málokdy očividné, jednak některá čísla reprezentovala jen písmena, a nikoli celé slabiky – a také proto, že Rossignolové nastražili do šifry pasti. Například jedno z čísel nereprezentovalo ani slabiku ani písmeno, ale výmaz předchozího znaku.
Když bylo dešifrování dokončeno, stal se Bazeries prvním člověkem po dvou stech letech, který poznal tajemství Ludvíka XIV. Nově dešifrovaný materiál fascinoval historiky, kteří se soustředili především na nejpřitažlivější dopis. Zdálo se totiž, že řeší jednu z největších záhad 17. století: identitu Muže se železnou maskou.
Muž se železnou maskou byl předmětem mnoha spekulací již od chvíle, kdy byl poprvé uvězněn v savojské pevnosti Pignerole. Když jej převáželi roku 1698 do Bastily, pokoušeli se ho rolníci spatřit aspoň na chvíli. Pak o něm vyprávěli nejrůznějším způsobem – že je vysoký či malý, hezký na pohled či odpudivý, mladý či starý. Někteří dokonce tvrdili, že jde o ženu. Při tak malém množství konkrétních informací nepřekvapí, že svou teorii o Muži se železnou maskou měl každý od Voltaira po Benjamina Franklina. Nejběžnější konspirační teorie tvrdila, že jde o dvojče Ludvíka XIV., uvězněné proto, aby se předešlo jakémukoli sporu o trůn. Podle jedné z variant této teorie existovali i potomci Muže se
železnou maskou, a tedy příslušná skrytá linie královské krve. Brožura publikovaná roku 1801 tvrdila, že potomkem Muže se železnou maskou je sám Napoleon. Tato fáma zvyšovala císařovu autoritu, proto ji nikdy nepopřel.
Mýtus Muže se železnou maskou inspiroval poezii, prózu i drama. Victor Hugo začal psát roku 1848 divadelní hru nazvanou Dvojčata, ale když se dověděl, že si stejné téma zvolil Alexander Dumas, zahodil dvě již napsaná jednání a práci nedokončil. Od té doby je to právě Dumasovo jméno, jež si s Mužem se železnou maskou spojujeme nejčastěji. Díky úspěchu jeho románu se oživila myšlenka příbuzenského vztahu mezi vězněm a králem. Přežila dodnes, navzdory důkazům, jež objevil Bazeries.
Mezi rozšifrovanými dopisy byl i jeden, který napsal François de Louvois, ministr války Ludvíka XIV. Dopis začíná výčtem zločinů, jichž se měl dopustit Vivien de Bulonde, velitel odpovědný za útok na město Cuneo ležící na francouzsko-italských hranicích. Ač měl nařízeno zůstat na přiděleném stanovišti, Bulonde se polekal blížících se nepřátelských jednotek z Rakouska a uprchl. Munici a raněné vojáky zanechal na místě. Podle ministra války tak ohrozil celé piedmontské tažení. Dopis jasně líčil králi Bulondovy činy jako projev nejvyšší zbabělosti:

„Jeho Veličenstvo lépe než kdokoli jiný chápe důsledky takového činu a je si rovněž plně vědomo, jak těžce tato ztráta pozice ohrozí naši věc. Jde o chybu, již je nutno během zimy neprodleně napravit. Jeho Veličenstvo žádá, abyste generála Bulonda neprodleně zatkl a uvěznil v pevnosti Pignerole, kde bude uzavřen v nepřetržitě střežené cele, z níž bude smět vyjít pouze v masce.“
To je jasná zmínka o maskovaném vězni v Pignerole a zároveň o značně závažném zločinu. Datum odpovídá vzniku mýtu o Muži se železnou maskou. Je tím tajemství vyřešeno? Nepřekvapí nás, že ti, kteří dávají přednost konspiračním teoriím, našli v této úvaze mezery. Existuje například hypotéza, že Ludvík XIV. skutečně tajně věznil své nepřiznané dvojče, a proto zanechal falešné stopy. Možná to bylo tak, že zašifrovaný dopis měl být rozluštěn úmyslně. Možná, že Bazeries, kryptoanalytik 19. století, upadl do pasti nastražené v 17. století.

Celá tato kapitola, včetně všech předchozích je vám poskytnuta ke stažení.
Celý dokument si můžete stáhnout na našem serveru
zde.

Axl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Zanzi Bar : retro fotostory , díl druhý

Ne Čvn 22 , 2003
V nakladatelství Dokořán právě vychází extrémně zajímavý text, Kniha kódů a šifer. Autorem je Simon Singh, od něhož česky už vyšla Velká Fermatova věta. Nakladatel byl tak laskav, že čtenářům Humpoláka nabízí v elektronické podobě k přečtení některé kapitoly. Zdroj: Simon Singh, Kniha kódů a šifer, Dokořán, Praha, 2003, http://www.dokoran.cz […]

Témata