Párový kůň lásky

od Lydie Junkové

“Že by mu tam někdo pomohl – nebo tam skočil sám?” přemítal
podmračeně mladý nazrzlý strážmistr.
“Jinou možnost už najdeš stěží, Filipe,” degradoval to snaživé přemítání
hubený dlouhán v šedé bundě.
“Jenomže sebevrah by si snad vybral strmější sráz, pane majore!” Filip
Dudek byl, jak správně soudíte, poněkud obtížná povaha.
Major Kalina svraštil výrazné černé obočí. “Máš na skladě nějakou
další moudrost?”
Pokud ji měl, pak se s ní strážmistr zatím nevytasil; šéf byl známý
drsňák, dokázal zavřít ústa i vyšším šaržím, než byl sám.
“Půjdete to s poručíkem Bolkem omrknout,” rozhodl nyní..”Ale
nevracejte se mi s prázdnou!”
Pokud spoléhali na sousedy, dolovali v špatném lomu. Nevykutali nic, co
by stálo za zmínku; bližní, ať už měli či neměli o něčem povědomost,
nepochybně nestáli o žádné oplétačky s policií.
“Škoda, že už se nepoužívají mučidla,” litoval strážmistr procítěně.
Náhoda, jež čirým nedopatřením bývá občas milosrdná , jim pro vyrovnání
šancí přihrála povídavého staříka, který na zahradě za domem sbíral
spadaná jablka.“Já tady bydlím už dlouho a Karešovy dobře znám,”
pustil se ochotně do řeči. “On byl takovej přátelskej, občas mi nabídnul
cigaretu.To paní Karešová je spíš nemluvná, jako zakřiknutá. Jenomže
zakřiknutá ona zrovna není.” Odkašlal si a změnil tón:”Vy nekouříte?”
“Bohužel,” odtušil poručík, diplomaticky předstíraje politování.
“Tak je zakřiknutá, nebo není?” vpadl zato neomaleně Filip Dudek, kterému
takové plané klábosení cuchalo nervy.
Poručík Bolek po něm výmluvně loupl očima. “Povězte mi, čím vám byl
pan Kareš tak sympatický?” zeptal se staříka.
“No sympatický – jak se to vezme! Občas jsem taky slyšel, jak na tu svou
pořádně křičí.”
“A ona na něj ne?” nevydržel opět strážmistr Dudek.
“Kdeže, ta a křičet! Ale zato, když na vás koukne, šmankote,” děda se
uvážlivě podrbal za uchem, “no, nechtěl bych s ní bejt na kordy!.”
“A manželé Karešovi nějaké spory měli?” zachytil přihrávku poručík.
“Těžko povědět! Žádný hádky jsem teda neslyšel. Když byli venku,
jako před lidma, docela se k sobě měli, to teda jo.”
“Ten dědek je schizofrenik,” vrtěl se nespokojeně strážmistr, sotva
nasedli do vozu.
“Nezoufej!” Poručík nastartoval. “To by bylo moc brzy.”
Major Kalina se v té době nalézal v pohodlném, širokém křesle;
či spíše v něm trčel jako osamělý vykřičník. Žena, která seděla
u oválného stolku proti němu, vyhlížela nenápadně a spořádaně. Velké
modré oči za brýlemi s jemnou obroučkou sice slabounce mrkaly, ruce
položené v klíně však působily klidně. Upravené kaštanové vlasy,
jemné náušnice, proužkovaná halenka : středoškolská kantorka lepší třídy.
Major ovšem věděl, že pracuje jako překladatelka a že v odborných
kruzích má tu nejlepší pověst. “Nechci vás rozrušit,” začal na svůj
vkus neobyčejně šetrně, “ avšak jistě -”
“Ptejte se, nač chcete,” přerušila ho bezbarvě, “já chápu, je to
nutné.” Slabounce, táhle vzdychla. “Pokud vás zajímá naše manželství
– tak vám mohu sdělit, že jsme neměli žádné vážnější neshody.”
“Rád věřím,” přikývl major Kalina, “přesto vám musím položit otázku,
kde jste byla v době onoho nešťastného pádu.”
“U své známé. Je profesorkou angličtiny, pomáhala mi s překladem.
Jmenuje se Diana Macková. Můžete se jí zeptat.”
“I kdyby měla motiv, má nezpochybnitelné alibi, ” vykládal major zhruba
o hodinu později poručíkovi, který seděl proti němu u strohého psacího
stolu v neméně strohé místnosti; strážmistr Dudek číhal vedle
trezoru, připraven kdykoli dodat debatě spád. “Paní Macková mi řekla, že
byly celé odpoledne až do večera spolu.”
“Věděla už o Karešově smrti?” otázal se poručík Bolek.
“No to by mě taky zajímalo!” přidal se nyní zaujatě strážmistr.
“Neměla údajně tušení! Když jsem ji informoval, div se neskácela.” Z Kalinova
hlasu čišel mráz na vzdálenost několika metrů.
Dramatický okamžik poručík pro jistotu přerušil. “Už nám poslali
pitevní nález, ” řekl. “Aspoň to hlavní: zlomenina spodiny lebeční,
odtržené srdce… mnohočetné zlomeniny končetin a pánve,” četl.
“Musel být okamžitě mrtvý. Ještě se tu píše o krvácení a zhmožděninách.
Asi jak se ve vzduchu otáčel a narážel do té šikmé stěny.”
“Tak o mrtvole už víme dost, ale co o tom živém?” meditoval Dudek..
“Tys měl studovat filosofii nebo něco stejně užitečného,” podotkl rozvážně
major.
Dudek pochopitelně ignoroval poručíkův výstražný pohled: “Ale vzdělání
není k zahození ani u policie!” .opáčil bez rozmýšlení.
Major Kalina snad minutu zkoumal jeho obličej, trochu široký nos, nazelenalé
oči – jako by toho hubatého mladíka viděl poprvé. “Jistě jsi ve škole míval
sníženou známku z mravů,” řekl poté suše. Svraštil obočí ,
zabubnoval prsty na stůl a nečekaně dodal: “To já jsem měl jednou dokonce
trojku. Ale to už je dávno. A navíc to bylo nedorozumění.”
Poručík a strážmistr na sebe pohlédli, ale ani nehlesli.
Téhož večera shlížel major Kalina z vrcholku skalnatého kopce. Svah pod ním
se tvářil strmě, avšak po několika metrech si to rozmyslel, protáhl se šikmo
do délky a hluboko dole se potopil do řídkých křovin, za kterými
probleskovala voda. Jednotvárný, temný hukot divoké říčky bylo slyšet až
nahoru. Nad lány holých polí táhly bůhví odkud tmavé mraky a hltaly
poslední chabé paprsky slunce, zapadajícího za protilehlé vrchy.
Rychle se smrákalo.
Někde vzadu, v hustém smrčí, zapraskala náhle větev. Major se otočil,
dva tři rychlé kroky od okraje svahu; byla to instinktivní, živelná reakce.
Po dlouhé době se mu vybavila situace, kdy poprvé v životě vytáhl
pistoli na člověka, který na něj mířil brokovnicí; naštěstí byl tehdy
rychlejší, než útočník: poranil ho na ruce, puška padla na zem. Žádné
potoky krve, jen povrchové škrábnutí. Přesto na ten okamžik nerad vzpomínal.
Muselo to být dobrých třicet let…
Major stál nyní nehybně za stromem, ale už se nic neozvalo. Kamenitou
stezkou se vydal pomalu dolů z kopce, k úzké asfaltce, kde nechal
stát vůz. Celou cestu měl nepříjemný pocit, že ho odkudsi sledují čísi
pozorné oči.
Poručík Bolek se usadil proti tlustému, břichatému muži s kudrnatou
čupřinou nad čelem; ta jediná připomínala pohledného mladíka, s kterým
se kdysi skamarádil na právech..
“Ty ses moc nezměnil!” zahlaholil doktor Švec. “Jak je to vlastně
dlouho, co jsme se neviděli? Nějakých deset let!”
“To ještě přidej,” řekl Bolek. “Proč jsi mi vlastně volal, Luďku?”
“No jo, policajt! Neztrácí čas! Totiž – jde o tu smrt Rudolfa Kareše.”
“Ty tu rodinu znáš?”
“Jenom jeho syna Radka z prvního manželství. Moje žena s jeho
matkou chodila kdysi do Sokola. Zkrátka – od Radka jsem se dověděl, jak
Kareš tragicky skončil.”
“Co říkal jeho syn tomu neštěstí?”
“Prý by se vůbec nedivil, kdyby fotra z té skály někdo shodil.”
“Fotra!”
“On na něj nemá zrovna nejlepší vzpomínky.”
“Jak věděl o té skále?”
“To nevím. Asi z novin. Ale počkej, snad si nemyslíš -” .
“Já přece nemyslím, to by sis mohl pamatovat!” Oba se zasmáli, ale
zdaleka ne tak spontánně jako kdysi. “Ondřeji, jestlipak ses oženil?”
vyzvídal doktor Švec.
“Zkomplikovat si život trvalým vztahem? A dětmi?”
“To já mám dva kluky!”
“Co víš o tom Radkovi?” vrátil se poručík k věci.
“Studuje na technice. Počítače. Pokud vím, tak mu to jde dobře.”
“Druhou Karešovu manželku neznáš?”
“Kdepak! Nikdy jsem ji ani neviděl. Jen jsem slyšel, že má s Karešem
také trable. První žena se s ním totiž rozvedla, protože jí zahýbal.”
“Žárlivost? Normální motiv!” vyjádřil se znalecky Dudek. “A k tomu
překladatelka! V románech se to hemží návody, jak se někoho
zbavit!”
“Na to by úplně stačila televize,” zarazil ho major Kalina. “A potom
– ona překládá odbornou literaturu, fyziku, chemii a podobně.”
“Takže by ho spíš otrávila,” usoudil nezničitelný strážmistr.
“Když jsi tak nápaditý, vydáš se znovu do terénu. A nevracej se, dokud
nezjistíš něco konkrétního! Fantazírování už bylo dost.”
“Ale co mám zjistit?”
“Fakta o záletech Rudolfa Kareše..Ale ne abys udělal nějaký malér!
Ostudy má policie až dost i bez tvého přičinění!”
Poručík Bolek zachytil majorův pohled. “Já půjdu s Filipem,” dovtípil
se.
“Vy máte nějaký plán?” vyptával se nedočkavě Dudek. “Mohl bych se
nenápadně seznámit s tím Radkem a něco z něj šikovně vytáhnout

“Nejlíp by bylo zeptat se ho rovnou!” přerušil ho poručík Bolek, “Já
se nedivím, že jdeš Kalinovy na nervy. Pro jistotu zůstaneme zatím pohromadě!”
Výprava to byla komplikovaná a obtížná – a pokud byste čekali, že z ní
přivlekli pachatele v poutech, zažili byste šeredné zklamání. I kdyby
měl Radek chuť zprovodit svého nemilovaného otce ze světa, rozhodně to
nemohl být on, kdo tímto způsobem obtížil své svědomí: v dobu časově
příslušnou se totiž prokazatelně potil na zkoušce z fyziky.
Dalším cílem útoku byla sousedka Diany Mackové. ”Nic na ni nezkoušej!”
varoval Dudka poručík. “ Ani nemukneš, rozumíš?”
Avizovaná dáma je přijala přátelsky, zřejmě pro ni znamenali příjemné
rozptýlení. Kráčela před nimi do pokoje, rukávy divoce květovaného županu
jí vlály jako prapory spravedlnosti. Vznešeným pohybem pokynula oběma
kriminalistům, aby se posadili, sama se důstojně rozložila proti nim do poněkud
omšelého ušáku. “Mezi náma,”spustila bez velkého pobízení, “on byl
Kareš pěknej – jak bych to řekla -” Decentní výrazy nebyly zřejmě jejím
koníčkem..
Strážmistr se nadechl, avšak Bolek ho kvapně předešel: “Jen klidně na
rovinu, paní Bartošová, pomáháte přece při vyšetřování!”
“Nežinýrujte se,” zamumlal Filip Dudek, téměř udušený vynuceným mlčením.
Miladě Bartošové se naopak ulevilo, takže se rozjela naplno, dychtivostí se
téměř třásla. “Ta paní Karešová se u sousedky, jako u paní Diany –
ukázala, co já vím, jen párkrát. Zato on tu byl pečenej vařenej! I když
v poslední době nechodil už tak často. Chudák ta jeho -” Chutné sousto jí
přímo bobtnalo na jazyku.
V krátké pauze, kdy se musela přece jen nadechnout, vzmohl se poručík
na otázku: “Myslíte si, že paní Karešová o jeho návštěvách věděla?”
Podle toho, jaký na něj Milada Bartošová vrhla pohled, mohl si takovou
slabomyslnost klidně ušetřit; policie tím u ní rozhodně nestoupla v ceně.
Doprovodila je na práh bytu, významně švihla očima směrem k sousedním
dveřím, na kterých se skvěla mosazná vizitka: Prof. Diana Macková, a prohlásila
vznešeně, jako by je zvala k audienci: ”Kdyby něco, klidně zesejc přijďte

Majora hned tak něco nevyvedlo z míry, avšak tentokrát slavil strážmistr
málem úspěch. “Musíme hlídat tu profesorku!” vykřikl hned na prahu.
“Co to meleš?” žasl poručík Bolek.
“Teď je přece na řadě ona!”
“Budou se někam házet další oběti ?” otázal se Kalina.
“Vy to nechápete!” ocejchoval oba dva muže strážmistr. “ Karešová
shodila ze skály manžela a teď se bude chtít pomstít i Mackové!”
Poručík Bolek zasténal a bezmocně zakoulel očima.
Major si odkašlal. “Ty myslíš, že ji také vyláká na ten kopec?”
“Může ji případně odpravit i jinak!”
“Jistě, jedem. Jenomže zapomínáš, že Karešová nemohla pracovat s
Mackovou na překladu a v tutéž dobu strkat svého manžela ze skály!
” Major Kalina zesílil hlas; špatné znamení.
Celé to najednou vypadalo jako z Marsu. Ani náhoda se tentokrát neobtěžovala.
Poručík Bolek marně studoval veškerá hlášení, expertízy, laboratorní
analýzy. “Na oděvu mrtvého nic použitelného nenašli,” konstatoval
chmurně.
Filip se na své židli vedle trezoru zavrtěl, ale kupodivu mlčel.
Major seděl u stolu a vytrvale kreslil cosi podobného křížovce. “Smrt
nastala mezi pátou a šestou večer,” bručel. “Ty dvě ženy byly pohromadě
asi od jedné do pěti. Karešová by mohla pod ten kopec dorazit nejdříve za
hodinu, cesta nahoru trvá dobrých třicet minut.”
“Ale jak by tam dostala Kareše?” podotkl poručík Bolek. “A proč on tam
vůbec lezl? Už tomu vůbec nerozumím!”
“Mohl mít na kopci s někým sraz!” vysvětlil nyní pohotově strážmistr
Filip. “Třeba s nějakou ženskou!”
“A proč ne hned se dvěma?”
“Počkat!” řekl major Kalina. “Ondřeji, jedeme za Karešovou!”
Nad oválným stolkem opět ta příjemná, nevtíravá tvář.
“Paní Karešová,” začal major “vy jste věděla, že váš manžel udržuje
intimní vztah s Dianou Mackovou., že ano !”
Zatápala rukou po opěradle, jako by hledala pevný bod v cizím, nepřátelském
prostoru. Prudce se nadechla.
“A rozhodla jste se, že se zrádcem skoncujete. Jednou provždy.”
“To ne!” vykřikla. “Já – bych mu neublížila! A přece víte, že
jsem –”
“Už tu lež neopakujte ! Vy jste u paní Mackové tou dobou vůbec nebyla. Vaše
alibi tím padlo.”
Vytřeštila oči; za skly brýlí se zdály ještě větší. “Já jsem
Rudolfovi nic neudělala!” zalapala po dechu.
“Proč jste tedy potřebovala to alibi?” přidal se poručík Bolek.
“Měla jsem hrůzu z vyptávání! Mluvit o tom … Chtěla jsem se tomu
vyhnout,” řekla docela tiše, bylo jí stěží rozumět.
“A že jste požádala právě Mackovou!” podotkl major.
“Ale ona mi to sama nabídla! Asi že měla – špatné svědomí.”
“Takže jste u ní nebyla! A motiv k činu byl opravdu silný: chtěla
jste zabránit tomu, aby vás manžel opustil – a šel za ní.”
“Ale Rudolf mi přisahal, že mě neopustí!”
“A vy jste tomu uvěřila?”
Vyskočila, běžela k sekretáři, ze zásuvky vytáhla kus papíru.
“Tady – podívejte se, co jí napsal: že je konec, že už jí má dost!
Tohle je kopie – toho dopisu!”
“Ukažte!” Major přelétl těch pár řádek, které stavěly všechno
naruby.
“Možná, že to vůbec neodeslal,” řekl poručík Bolek. “Chtěl vás
jen upokojit !”
“A co je tohle?” Podala jim stvrzenku doporučeného dopisu, ruka se jí třásla.
“Rudolf mě požádal, abych to dala sama na poštu!” Rozplakala se,
tichounce, nezadržitelně.
Major Kalina vstal, dlouhý, hubený, prst osudu. “Uklidněte se, paní Karešová.
A pojeďte, prosím, teď s námi.”
Dveře s mosaznou vizitkou se váhavě otevřely. “Co – co si přejete?”
zeptala se škvírou Diana Macková.Když se představili, neochotně je
vpustila dovnitř. Tvářila se bohorovně, teprve když se za nimi vynořila
Karešová, viditelně znejistěla. Obě dvě na sebe pohlédly, beze slova
.První sklopila zrak Macková.
“Víme už, že jste v inkriminovaný večer nebyly spolu. Proč jste paní
Karešové nabídla to alibi?” otázal se major.
”Cítila jsem se vina – chtěla jsem ji –” Nešlo jí to z úst.
“Ochránit?” doplnil poručík Bolek.
“Ano, ano,” zablekotala, oběma rukama si stiskla spánky.
“Nikoli! Vy jste chránila sebe! Věděla jste, že budete v podezření!”řekl
major.
“Ale proč? Já jsem přece neměla důvod!” zaječela. “Rudolf si mě chtěl
vzít!” Karešová se opřela o zeď, ale nepromluvila.
“Vzít? Právě naopak: chtěl vás opustit! Máme kopii dopisu, který vám
poslal.”
“A proto musel spadnout z té skály,” dodal poručík Bolek. “Zřejmě
jste ho tam pod nějakou záminkou vylákala.” Ještě se nadechla k protestu:
“Ne! Nic takového bych -”
“Nechte toho!” řekl major Kalina, “ vy jediná jste měla přímý motiv.
Příliš silný, než abyste mu nepodlehla.”
Seděla nyní bez hnutí, jako bez života. Pohled strnulý, dva tmavé terče v bílém
poli tváře. Už se nebránila. “Zradil mě,” řekla bezvýrazně. Snad si
ani neuvědomila, že mluví nahlas.
“Nenáviděla ho, protože jí vzal veškeré naděje. Co potom zbude z citů!”
mínil poručík Bolek, když všichni tři nasedli do vozu.
“Nenávist – párový kůň lásky,” ozval se Filip Dudek.
“Jak jsi na to přišel, prosím tě?” .
“Četl jsem to v jedné detektivce.”
Major jen potřásl hlavou, ale nic nenamítal.

olaf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Program kina Humpolec na srpen 2001

Út Čvc 24 , 2001
od Lydie Junkové “Že by mu tam někdo pomohl – nebo tam skočil sám?” přemítal podmračeně mladý nazrzlý strážmistr. “Jinou možnost už najdeš stěží, Filipe,” degradoval to snaživé přemítání hubený dlouhán v šedé bundě. “Jenomže sebevrah by si snad vybral strmější sráz, pane majore!” Filip Dudek byl, jak správně soudíte, […]

Témata