neděle 13.7.2003, 8.etapa Tour de France

5

Jedeme na Tour dva, já poprvé a Jarda jako velký fanoušek už poněkolikáté. Vyjde nám to tak, že uvidíme dvě etapy, osmou a devátou, které se jedou v Alpách.

Dnes je neděle a jede se 8. etapa ze Sallanches (550 m.n.m.) do horského, lyžařského střediska Alpe d’Huez (1800 m.n.m.).Vybrali jsme si poslední horskou prémii, která končí v cíli dnešní etapy. Abychom se pod kopec dostali včas, než policie neprodyšně uzavře trasu závodu a než se shromáždí diváci, že nebude kam zaparkovat, vstáváme poměrně brzy a v osm hodin jsme už na cestě, čeká nás přes padesát kilometrů přes hory. Musíme se totiž co možná nejrychleji dostat do sedla „Col du Lautaret (2068 m.n.m.)“, do kterého budou závodníci sjíždět z nejvyššího sedla celé Tour – „Col du Galibier (2645 m.n.m.)“, a dále budou pokračovat po stejné trase jako se potřebujeme dostat my autem, tedy k nástupu do cílového stoupání, do osady Bourg d’Oisans (722 m.n.m.). Z městečka Briançon stoupáme do sedla „Col du Lautaret“. Přes 20 km táhlého stoupání, které náš dieselový motor zvládá s třetím rychlostním stupněm. Tudy pojedou závodníci zítra, ale v opačném směru. Během jízdy vytipováváme nebezpečná místa při sjezdu, která jist budou zítra označena – sloupky oddělující jízdní pruhy, patníky u přechodů pro chodce a obrubníky ostrůvků uprostřed silnice, atd. Již asi 40-50 km před trasou Tour jsou na hlavních tazích umístěny informační tabule, který den, jaké silnice a zhruba v kterou dobu jsou uzavřeny. Viděli jsme na vlastní oči nešťatníky, kteří si chtěli na dovolené zkrátit cestu přes Alpy a nachomýtli se přímo do trasy Tour. Nevyhli se několikahodinovému zdržení. Jak nám říkali naši francoužští známí, momentálně je policie ve Francii velice přísná na řidiče, protože její současný ministr chce snížit nehodovost, ale v době Tour de France je prostě svátek největší a mnoho drobných věcí je při této akci tolerováno.
Pod sedlem Lautaret je již silnice z obou stran lemována zaparkovanými automobily návštěvníků, kteří pěšky nebo na kole stoupají s dostatečným předstihem na nějaké atraktivní místo na nejvyšším vrcholu celé letošní Tour. Silnička do sedla Galibier je již zavřená a policie na ní žádné neoficiální vozidlo nepustí. Jarda mi vysvětluje, že diváci na atraktivních místech horských etap (především ve stoupáních) kempují již minimálně den předem. Přes sedlo Lautaret jsme projeli a pokračujeme dolů po horské silnici, po které se za několik hodin budou řítit střemhlav závodníci. Více než 35 km klesání serpentinami nad stometrovými srázy. Když si představím, že tu závodníci jedou tak rychle, že jim doprovodná vozidla a motocykly nestačí ujíždět, tak pochybuji o jejich pudu sebezáchovy. Mimochodem, Jarda mi vypáví o jakémsi dokumetu o Tour, který byl věnován obětem tohoto závodu za celou svou historii, o takových věcech se příliš nemluví a prý bych se nestačil divit, kolik jich je.
Celý sjezd vede v první třetině po holém kopci, v nádherném údolí, kde shora vidět hodně daleko a na mnoho zatáček. Doslova každé možné místo pro stání automobilu je „obsazené bezezbytku“. Na sebemenších plošinkách nad srázem stojí ukotvený karavan a u něj piknikují celé rodiny a čekají na show a především snad také na průjezd závodníků. Silnice má dobrý povrch, zdaleka se nedá srovnávat s našimi okrskovými komunikacemi.
Po rovině a čiroké silnici se blížíme k místu, kde chceme nechat auto a dále stoupat po trase horské premie pěšky. Asi 3 km před odbočkou do stoupání zastavujeme na konci kolony a policista, kterých je tu mnoho rozestavěných po celé trase závodu u sebenší odbočky či nájezdu na silnici, nás velice slušně informuje, že dále je to naprosto zacpané a žádá nás, abychom zaparkovali zde. Parkujeme na nejbližším odpočívadle, kde nemůžeme překážet a dále se proplétáme mezi auty pěšky. Davy lidí se pěšky, ale i na kolech valí do stoupání. Tisíce diváků nejen v perfektním cyklistickém oblečení (dresy oblíbených cyklistických stájí) a na perfektních kolech stoupá v rámci svých možností nahoru a hledá volné a přitom zajímavé místo pro sledování závodu. Vše je poměrně dobře organizováno. Dopoledne se valí vše nahoru, večer dolů. Na kopci je tomuto rytmu vše přizpůsobeno. Ze stále projíždějících automobilů je možné zakoupit originální upomínkové předměty Tour de France a občerstvení.
Je hrozné horko, teplota odpoledne vystoupila nad 30°C a vzduch se skoro nehýbe. Po hodině stoupání z nás pot jen lije a jsme celkem zadýchaní. Cestou obdivujeme výzdobu karavanů, nápisy na silnici a různé transparenty zavěšené kde se dá. Na mnoha místech je vytvořen kotel pro závodníky, to když se spojí více různých paret, např. Němců, Francouzů či Holanďanů a ti doslova změní část horské silnice k obrazu svému.
Vycházíme až do poslední vesničky před závěrečným stoupáním po holých pláních do cíle. Uvažujeme zda zůstat v atraktivní zatáčce, kde sice uvidíme závodníky pouze moment, ale je odsud shora krásně vidět dolů na nástup do stoupání a pak asi na tři zatáčky. Mohli bychom sledovat závodníky z dálky dalekohledem. Nakonec se ale rozhodujeme a jdeme ještě kousíček dál na dlouhou rovinku s mírným stoupáním, kde bychom je měli vidět delší dobu. Myslím si, že tady nahoře před cílem budou závodníci na konci se silami a pojedou pomalu, ale Jarda mě vyvádí z omylu. V televizi to stoupání ani rychlost tak nevypadá, ale tady oni jedou stále jako o závod a dosahují zde, alespoň ti v předních liniích, vysokých rychlostí.
 
Sám jsem to mohl za několik hodin na vlastní oči potvrdit.
V odpoledním horku odpočíváme spolu s dalšími ve stínu stromů a sledujeme v televizi aktuání průběh závodu na francouzském kanále 2 a 3. Jeden z diváků totiž umístil přenosný televizor napájený z autobaterií do trávy pod stromy a několik desítek fanoušků přesně ví, jak bude vypadat peloton, než dojede k jejich místu. Shodujeme se s Jardou, že to je naprosto ideální pro sledování Tour. V přímém televizním přenosu jsou naprosto nejlepší záběry, které našinec nemůže vidět. Celý závod sledovat v televizi z nějakého místa na trati a samotný průjezd tímto místem vidět na vlastní oči a dále opět sledovat pokračování on-line v televizním přenosu. Společně s dalšími „stejně postiženými“ fanoušky jakýchkoliv národností je to jedinečný zážitek při fandění.



Přijíždí informační automobil, který hlásá, že se blíží tzv. karavana. Všichni lidé kolem silnice jsou okamžitě na nohou a míří ke kraji silnice. Karavana je jakási předjezdová show, plná hudby a troubení, kde se prezentuje závod samotný, ale především sponzoři. Různě více či méně upravená vozidla jedou cca 1 hodinu před pelotonem celou trasu a vytváří jakousi pohyblivou reklamu pro diváky. Největší obliba mezi diváky je rozhazování různých drobných reklamních předmětů z projíždějících „alegorických“ vozů.



Mnoho firem má speciální drobnosti přímo vyrobené pro Tour. Těchto reklamních předmětů vyhází na celé Tour obrovské množství. Děti, ale i dospělí šílí a vrhají se po těchto drobnostech. Každý si chce urvat ten svůj suvenýr z letošní Tour. Např. letos byly vidět i v televizních přenosech diváci v jednoduchém puntíkovaném převleku obchodní sítě marketů Champion, či velké zelené dlaně sponzora časovek firmy PMU nebo nafukovací válce z igelitu firmy Intersport.
Oficiálních vozidel na celé Tour je několik tisíc, každé má své speciální označení, barevné odlišení a číslo. Tato identifikace slouží pro rychlou orientaci všem pořadatelům. Samotná karavana měla přes tisíc vozidel. Když jsem to viděl na vlastní oči, připadalo mi to šílené. Na zhruba dvě stě cyklistů přes pět tisíc aut jenom pořadatelů … diváky nepočítaje. Prý to je jedno z kriterií pro výběr startu a cíle, aby bylo kde zaparkovat tolik vozidel pořadatelů, médií, sponzorů apod. Když jsem viděl karavanu, došlo mi, že celá Tour je především velký kšeft, ale i tradice, cyklistický svátek a snad zůstává i velkým závodem. Přeci jen tu všichni jsou především aby fandili závodníkům.
Karavana je pryč, její průjezd byl celkem rychlý, protože se zřejmě zdržela a závodníci jí dojeli více než bylo v plánu. Jednotlivá vozidla karavany jsou vysílačkou propojená a informují se, pokud by měl někdo problémy. Vše musí bezchybně fungovat. Překvapila mě některá bezohlednost fanoušků, kteří polévali vodou vše co jelo kolem nich, včetně interiérů vozů, drahých fotoaparátů fotografů na motocyklech apod. Až polili přední sklo přilby policistovi a ten zastavil a pěkně je zpražil.


Mayo  

Vinokurov 
 
skupina s Armstrongem

Helikoptéry, sledující přední závodníky a celý peloton, které začaly kroužit nad svahem oznámily, že se blíží první závodníci. Když jsem pozoroval celou logistiku přímých přenosů, které zabezpečovala především francouzská televizní společnost FR 2, 3, nestačil jsem jí obdivovat. Z minimálně pěti helikoptér a několika desítek mobilních kamer na motocyklech či autech musí být pokryt celý peloton, včetně samostatných skupinek či jezdců. Signál se přenáší do letadla, které je ve vysoké výšce, ale je přímo viditelné a z tohoto letadla přes satelit někam do režie a následně do celého světa. Vše musí být jištěné, helikoptéry a letadla musí být střídány během tankování paliva apod. Komentátoři jednotlivých medií jedou vpředu či v zadu v osobních automobilech, kde mají malé monitory s aktuálním stavem pelotonu a přímo odtud vysílají své vstupy. V červeném vozidle jede hlavní rozhodčí závodu, který dbá na pravidla.
Nervozita fanoušků stoupá, všichni už už chtějí vidět a tlačí se do středu silnice. Není mi jasné kudy závodníci projedou. Zpředu už je slyšet výkřiky a povzbuzování. Projíždí policie na motocyklech, díle mnoho motocyklů s fotografy a poté dav rozráží policisté na motocyklech a hned za nimi jedou první závodníci, šlapou jakoby snad ani neměli za sebou dvěstě kilometrů a v nohách dvě horské premie nejvyšší kategorie. To je neuvěřitelné, že něco podobného je v lidských silách. Dresy rozepnuté, celí mokří od potu a vody kterou na sebe lijí, v uchu strčené sluchátko vysílačky, kterou dostávají pokyny od trenéra a v pravidelném strojovém tempu se blíží k dnešnímu cíli.
První přijíždí Mayo ze stáje Euskatel, dále s malým odstupem Vinokurov z Telekomu a poté skupinka asi pěti závodníků, kde vidíme Armstronga v nejtmavším dresu Tour tedy US Postal. To ještě nevíme, že fenomenální „americký pošťák“ dnes po této etapě svlékne Francouze Viranquea ze žlutého dresu, který si ho užije pouze jednu 7. etapu…
Další závodníci se trousí s většími odstupy a trápí se o poznání více než špičkoví specialisté – vrchaři. Čekáme na konec pelotonu. Bohužel musí dojet všichni, kteří chtějí pokračovat v dalších etapách Tour, do limitu od prvního závodníka v cíli. I když to jsou specialisté – spurteři, tak musí přežít horské etapy v Alpách a Pyrenejích. Je vidět že v závěrečném balíku jezdců je mnoho těch, kteří musí pouze dojet.
Pořadí v cíli 8.etapy nakonec bylo:
1. Mayo (EUS) – 5h 57′ 30“
2. Vinokurov (TEL) – 1′ 45“
3. Armstrong (USP) – 2′ 12“
66. český závodník Andrle, závodící za tým Once-Eroski (nosič vody pro týmovou jedničku Španěla Josebu Belokiho, který měl v další etapě pád a ze závodu odstoupil)
83. český závodník Padrnos, závodící za tým US Postal – Berry Floor (nosič vody pro týmovou jedničku Američana Lence Armstronga)
celkem dojelo 179 závodníků
Tyto výsledky v přehledném zpracovnání, včetně nádherných fotografií jsme nalezli druhé ráno v aktuálním vydání francouzského listu L’EQUIPE.

 
Startovní číslo 119. Richard Virenque (FRA) – jedinná etapa ve žlutém trikotu, zde ve své tipické jezdecké pozici.
 
Startovní číslo 131. Jan Ullrich (Něm.) ze stáje Bianchi -největší soupeř L. Armstronga.


Jakmile projelo tzv. sbírací vozidlo, které nakládá odpadlé závodníky či jezdce, kteří se dostanou za stanovený limit, je trasa uvolněna. Okamžitě startuje většina diváků auta a motocykly, sedá na kola či prostě pěšky opouští kopec a celá masa lidí se dává do pohybu směrem dolů a dále do svých domovů, či přejíždějí na další etapu. Žádný stres, vše je opět organizováno policií. Jeden pruh pro auto-moto-velo, druhý pro pěší. Do večera tu nikdo nebude. Během noci organizátoři uklidí odpadky, mimochodem, během celého stoupání jsou každých 50m umístěné velké pytle na odpad, od diváků a karavanistů-kempařů, které jsou zdarma zlikvidovány. Ráno zbydou na celé trase dnešní etapy jen pomalované silnice.

















olaf

5 thoughts on “neděle 13.7.2003, 8.etapa Tour de France

  1. sorry , tak to vzdávám a nechávám si to na zimní večery , kdy venku bude padat sníh a za nehty se bude tvořit jinovatka :-))))))))))))))))))

    1. taky to je frajer, ale zaslouží si můj obdiv všichno, kdo Tour dokončí, takovej Hamilton to musí být dobrej magor nebo je asi hodně dobře placenej :))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Zloděj se zmocnil peněz, klíčů i dokladů

Út Čvc 22 , 2003
Jedeme na Tour dva, já poprvé a Jarda jako velký fanoušek už poněkolikáté. Vyjde nám to tak, že uvidíme dvě etapy, osmou a devátou, které se jedou v Alpách. Dnes je neděle a jede se 8. etapa ze Sallanches (550 m.n.m.) do horského, lyžařského střediska Alpe d’Huez (1800 m.n.m.).Vybrali jsme […]

Témata