Básníkova děsivá pomsta

od Lydie Junkové

“Uzřel jsem ji v rose ranní,
jak se koupe za svítání
Snil jsem o ní…
Příroda se probouzela
a omamně voněla –
po n텔 recitoval procítěně.
“Cože?”
“Mrkáš, co! Uveřejním to! Vyzývají mladé autory, aby nabídli svoji tvorbu! Co na
mě tak civíš?”
“No, že takovýhle rýmování -” Nedal na Pepíkovy řeči, prošpikované tučnou
závistí. Roznesl svoje básně – neboť zplodil ještě dvanáct dalších – do
redakcí, dychtících po umění. Ve dvou ho vystrnadili ještě dřív, než otevřel
ústa: mají už zásobu na pět let dopředu.
“Tomuhle vy říkáte – básně?” ohrnul nos redaktor známého literárního
měsíčníku. Konzervativní, zkostnatělý ignorant.
“No dobře, ale kde máte nějakou šťavnatou erotiku? Na ranní rosu nikoho
nenachytáte!” pohoršovali se ve dvou komerčních časopisech. To se ví, suterén.
Banánové Superškváry, vlastně by vůbec nestál o to, aby se v nich objevila
jeho umělecká tvorba! Múza všech skutečných básníků nad ním rozprostřela
ochrannou peruť.
“Tak jak jsi dopadl,” vyptával se licoměrně Pepa. “Úspěch, co?”
A to se přestrojil za kamaráda! Vůbec se s ním dál nehodlal bavit.
Šel za Mášou. Nebylo po ránu a nekoupala se v rose. Byl dusný večer a nikoli
máj. Vzduch těžký jako olovo.. Malebně rozložena spočívala Máša
v rozkládací židli na verandě jejich chaty a kouřila. Vnímala vůbec, co jí
sděloval chvějícími se ústy? Vypadala, jako by pustila duši na procházku.
“Snad ses nedala na marjánku?” vylekal se.
Neodpověděla. Upřela na něj slepé oči.
“Co je s tebou, Mášenko?”
Odněkud z lesa se ozvalo hvízdnutí. Nějaký pták opěvoval svoji vyvolenou…
Máša však rázem ožila, vstala, suverénně zvládla schody z verandy, přeletěla
louku a než se nadál, zmizela v smrčině.
Utíkal za ní, ale křídla lásky tomu dychtivému letu nestačila. V přítmí
zakopával o kořeny, narazil si loket. “Mášenko! Mášenko!” nesl se lesem jeho
vyplašený hlas. Neozvala se. Snad se pod ní propadla zem. .. Marné volání …
Jsou překážky, které ani nejzamilovanější básník nezvládne. Vrátil se domů.
Nalil si koňak. Ani verše ho nenapadaly. Usnul.
“Kam jsi mi prchnula?” vyptával se jí druhý den.
Už zase seděla na verandě, tentokrát nekouřila. “Jaký prchnula? Co
vymejšlíš?”
Naléhal do prázdna, hudba jeho slov nenašla vnímavé sluchové receptory.
Jsem básník, ale ne zase blbec, usnesl se po hodině marné námahy. Však si odtajní
ty holčičí hrátky!
Vzedmula se v něm nečekaná touha pátrat po realitách života. Nemá ostatně
talent i na detektivky?
Pátrání proběhlo, ale s naprosto nečekaným výsledkem. Přikrčen za hustým
keřem, s ústy nepoeticky dokořán, chvíli poslouchal.
“Dyť je to praštěnej cvok!”
Tohle byl nepochybně Mášin hlas. Potichu, polehoučku se začal drát podrostem za
ním.
Seděla na pařezu, ač ne tak doslova: mezi ní a pařezem se totiž nacházel Pepík A
pevně ji objímal oběma rukama, asi aby mu nesklouzla z klína.
Zatmělo se mu před očima, ale podařilo se mu neomdlít.. Tak tohle byla zrada! Taková
co se o ní psalo v červený knihovně. Nebo taky v slavných románech, jak
kdo, jak kdy.
Odplížil se, div ne po čtyřech, nohy mu podklesávaly, zaplétal se do jakýchsi
šlahounů, přál si klesnout do té měkké půdy, zkropené jeho slzami,rozpustit se
v ní, a to navždy.
Příští ráno se probudil v křoví, nerozpuštěný, jako zmlácený. Rosa nikde.
Příroda nevoněla, spíše naopak. Cosi páchlo.
Pepík! Jeho nejlepší přítel! Půjde za ním a ukáže mu! Jenomže co?
“Ty nejsi žádný kamarád!” To bylo jediné, nač se zmohl.
“Zato ty jsi blázen! Myslíš, že Mášu nachytáš na ty svoje bláboly? Ženský
chtějí něco docela jinýho!”
“Máše není ani sedmnáct!”
”No a co?” odfrkl si Pepík pohrdlivě. “Zaspal jsi dobu! Panny jsou dneska
nedostatkový zboží!”
Tak to už bylo moc. Měl chuť řvát, rozbít Pepíkovi hubu; jenomže to by si musel
přitáhnout stoličku. Pepík byl proti němu obr. A silák.
Měl se o tom přesvědčit ještě týž den, kdy ho bolestná touha znovu vtáhla do
smrkového hájku.
Pepík nesl Mášu v náručí – jako kdyby byla kuře – A potom s ní zase
zmizel v hustém křoví..
Ne,ne! Pořád tomu nemohl uvěřit. Málo se Máše věnoval, Pravá láska se
nevzdává! Pepík jí jen na chvíli popletl hlavu. Na to musí jinak. Surově polkl
verše, které mu bobtnaly na jazyku. Musí jednat K ničemu se nedostal.
“Takový zlatý řetěz?” žasl Pepík sotva deset kroků od něj. “A
s přívěškem! Vždyť to muselo stát fůru prachů!”
“Ale ne mě!” zachichotala se Máša.
“Snad to nemáš – od něj?” Zdálo se, že Pepík lape po dechu.
“A od koho asi?” Rozesmála se nahlas. “Dyť on je hloupej! Kdybych chtěla, bude mi
lízat kecky!” Smíchy až škytala..
Dál už neposlouchal. Cestou zpátky v tom šerém lese kupodivu prozřel.
Bezesporu byla ona horší z nich obou. Původně pomýšlel na to, že zabije
Pepíka. Teď si to zpečetila: zabije je oba. Taková pohana! Dal jí ten řetízek jako
důkaz své lásky – nebylo to ani dva měsíce – a teď … A ještě se mu
posmívá!
Jedině smrt odčiní, co zrada zaviní, napadlo ho. Měl chuť si zapsat tak skvělý
verš – ale však ho nezapomene. Pěkně jedno po druhém.
Nejdřív přijde děsivá pomsta. Jenomže : ono se řekne zabít, ale jak? Pistoli
nemá, jed také ne, uškrtit by je nesvedl…
Nic použitelného si nevybavil. Zřejmě měl číst víc detektivek! Vnucovalo se mu
několik možností, ale všechny nepoužitelné…Utopit ve vaně. Shodit ze skály.
Unést do pouště.. Pustit na ně jedovatého hada. Nic z toho se nedalo provést.
Najmout zabijáka? Na to zas neměl prachy. Básně zatím nevynášely – a čekat
nechtěl. Bože, kde ti pisálci brali tak pitomé nápady?
Vrhl se do historie…Přibít nožem na vrata. Usmýkat koněm. Hodit do
hladomorny…Čím dál, tím líp. Ani ten vynalézavý Shakespeare nenabídl reálnou
možnost, natož pak řecké báje.
Ale moment! Proč on, nadaný básník, potřebuje cizí výplody?
Zamyslel se, hluboko do noci hleděl k nebesům.
Konečně, jako slabý opar, vyhoupl se nad obzor nápad, plul blíže, nabýval na
ostrosti…

Konec v první verzi:
“Musíme si všichni tři promluvit, nepěstovat v duši nenávist,” řekl
příštího dne udivenému Pepíkovi.
Nakonec ho přemluvil. Dali si sraz navečer v lese, blízko toho jejich oblíbeného
smrčí.
Trochu to tam znal, znovu místo pečlivě prohlédl. Postaví se tady, na ten suchý
kopeček…
“Tady jsem!” zavolal na ně, když je viděl, poněkud váhavě, přicházet.
“Pojďte ke mně, dá se tu sedět na pařezech.!”
Blížili se, Pepík táhl poněkud vzpouzející se Mášu za ruku: “Jen pojď,
nemůžeme ho odbýt jako psa!”
Postupovali krok za krokem, stále blíž k bažině, o které neměli tušení.
Ještě tak dvacet kroků, deset, pět…
Dychtivě se naklonil, zamával paží, aby je popohnal.
Vzápětí ztratil rovnováhu, padal, cítil jak ho vtahuje mlaskavá půda, křičel,
plácal sebou, až v ní zmizel navždy.

Konec ve verzi druhé:
Pomsta musí být hodná básníka! Uvažoval. A má slavného předchůdce. Nadarmo
nenapsal Schiller své dílo: Úklady a láska… Po vzoru slavné postavy, která jako
červ rozvrtávala lidská pouta…
Tu básnickou představu uvede ve skutek.
“Máša ti nestydatě zahýbá !” řekl falešnému kamarádovi. “Oklamala tě jako
mne, má to v krvi…”
Žárlivého, rozzuřeného obra nemusel ani dlouho přesvědčovat.
“Vyřídím si to s ní!” vyhrožoval Pepík.
Sledoval je, jak spolu kráčejí do známé smrčiny, slyšel, jak se Pepa rozeřval
“Zabiju tě, ty mrcho!”
“Pomóc!” ječela Máša.
Rozběhl se za nimi. Viděl, jak ten silák zvedá pěst, jak se rozmáchnul
k ráně.
Vykřikl a vrhl se mezi ně. Ne, básník nemůže dopustit tak děsivou pomstu!
Pěst dopadla na jeho hlavu. Záblesk, padal, potom už nic.

Konec ve verzi čtenáře?
Jak račte, děsivá pomsta je Vaše.

Autor: Lydie Junková

olaf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

World Press Photo 2000

Po Zář 3 , 2001
od Lydie Junkové “Uzřel jsem ji v rose ranní, jak se koupe za svítání Snil jsem o ní… Příroda se probouzela a omamně voněla – po n텔 recitoval procítěně. “Cože?” “Mrkáš, co! Uveřejním to! Vyzývají mladé autory, aby nabídli svoji tvorbu! Co na mě tak civíš?” “No, že takovýhle rýmování -” […]

Témata