Dva a půl let poté

2

Není to náhoda, že masoví vrazi udeřili zrovna 11. března. Bylo to přesně dva a půl let po 11. září 2001. Ať už to udělal kdokoli, a někdo to udělat musel, těžko si představit, že by jedenáctku jako datum volil náhodou. Tentokrát to nebylo v Americe, která, jak slýcháme, si to zavinila sama arogancí své moci, nebylo to na Bali, které je každému jedno protože je daleko a málo kdo dospělý ho umí najít v pětiminutové lhůtě na mapě, tentokrát to bylo v Evropě, v místech, kam doletíte po dvou hodinkách pohodlného letu.

Jako nesouhlasím s tezí, že „si to Amerika zavinila sama“, hlodá ve mně temná pochybnost, zdali „si to Evropa nezavinila sama“. Ne Španělsko, to se staví vůči terorismu statečně, ale Evropa jako kulturní a politický prostor, sice pestrý a mnohoobrazný, ale čím dál víc ovládaný sílícím mnichovanstvím v novodobém podání. I u nás ho cítíme. Nejnovější příklad? Komunisté se rozhodli napadnout u Ústavního soudu vládu kvůli „porušení ústavy a mezinárodního práva“ za to, že vysílá bojovou jednotku do Afghánistánu. Kdybychom dokázali myslet normálně a reálně, musela by se nad touto drzostí v celé zemi zvednout vlna rozhořčení. Šéf strany, která si z ústavy udělala hadr na čištění krvavých bot a udělala by to znovu, kdyby k tomu dostala příležitost, se ohání ústavou a hrozí „trestním oznámením“ na vládu! Rozhořčení se však nekoná. Nemůže se konat v zemi, kde je 75 procent lidí proti tomu, aby naši vojáci pomáhali dopadnout masového vraha Usámu bin Ládina.

Snímky ze čtvrtečního masakru by se měly objevit ve všech médiích a snad by měly i viset na billboardech, aby skutečně každý viděl, s kým tu máme tu čest. Vyvěsil bych tam třeba to fotku kterou jsem viděl v Reflexu, z vnitřku vagónu moskevského metra, vytvarovaného do rozměru tunelu podzemní dráhy, a dal bych k tomu nápis: SKUTEČNĚ SI TOTO ALLÁH PŘEJE? Kdybych to udělal, měl bych na krku tucet aktivistických skupin, které by se na mne sesypaly kvůli „aktu nenávisti vůči přesvědčení a náboženskému vyznáni“. Takže nic takového neuvidíme a nepotkáme. Co možná uvidíme a potkáme bude demonstrace na Václavském náměstí vykřikující hesla proti „americké agresi v Iráku“.

Teze o tom, že to jsou zoufalci, kterým nezbývá nic jiného, než teror, je stejně odporná, jako teroristický čin sám. Kdo není poblázněný mravním relativismem, musí cítit v duši tep čehosi, čemu se říká mravní zákon. Není přece možné omlouvat a vysvětlovat absolutně vše. Není pravda, že neexistují hranice a že „vše je složitější“, což v praxi znamená, že cokoli vysvětlím podle vlastního zpěvníku. Není pravda, že neexistuje zlo, jak se nám snaží namluvit autority, v neposlední řadě i prezident republiky.

Zlo existuje, a 11. března ukázalo, co umí. Neexistuje problém, neexistuje téma, neexistuje důvod, který by ospravedlnil 11. září a 11. březen. Bohužel, ne každý si to myslí. H novodobých mnichovanů navíc zní tak silně, že si ho vrazi nemohou nepovšimnout. Nevnímají ho jako projev kulturnosti a civilizovanosti a slušnosti. Pokládají ho za výraz slabosti civilizace, jíž pohrdají a kterou chtějí zničit. Je bláhový, kdo si myslí, že tito lidé ocení propouštění talibanců z Guantanáma. Pro ně je to další důkaz sebevražedné slabosti upadající auroatlantické civilizace. Co my pokládáme za ušlechtilost a úctu k právu, oni berou za důkaz mravní zbahnělosti.

Právě to jim dává sílu a odhodlání, aby páchali masakry i za cenu záhuby vlastního života. Proti pevné zdi by takto neútočili, protože by to nemělo smysl. Slovo teror vyjadřuje hrůzu, a pevná zeď se nebojí. Teror se dá uplatnit jen v prostředí, které je schopno a ochotno se bát. Bohužel, v bázlivém prostředí žijeme a bázeň vytváříme a tím upravujeme hrací plochu pro další kolo krvavého matche.

Nejsem pesimista, za jakého jsem byl osočován, když jsem brzy po 11. září v tomto listě předvídal vlnu evropského antiamerikanismu. Demokracie je silnější, než si dovedou padouši dovedou představit, přesvědčil se o tom Hitler stejně jako Stalin a ani tito fanatici nedopadnou jinak. Bohužel, bude to ještě dlouho trvat a poteče ještě mnoho krve, než opravdu všichni pochopí, že nejde o „zoufalé radikály“, ale o nelítostné vrahy, kteří si nezaslouží nic než pohrdání a trest.

Ondřej Neff, Neviditelný pes

Axl

2 thoughts on “Dva a půl let poté

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Výroční zpráva Městského úřadu Humpolec

St Bře 17 , 2004
Není to náhoda, že masoví vrazi udeřili zrovna 11. března. Bylo to přesně dva a půl let po 11. září 2001. Ať už to udělal kdokoli, a někdo to udělat musel, těžko si představit, že by jedenáctku jako datum volil náhodou. Tentokrát to nebylo v Americe, která, jak slýcháme, si […]

Témata