Když kvetly růže

Stalo se to v té krásné podletní době, kdy začínají kvést růže. Tehdy kvetla i válka. V okupované zemi byla německá vojska, proti nimž se aktivoval zahraniční i domácí odboj. A právě v ten vlahý červnový čas byl zabit vysoký esesácký důstojník. Pomsta byla strašná. A dopadla shodou okolností a tragickým nedorozumněním na obec, která s atentátem neměla nic společného.

 

To ráno 10. června vtrhlo do městečka 180 vojáků 3. roty 1. praporu 4. pluku SS „Der Führer“ ze svazku 2. tankové divize „Das Reich“. Esesáci vyhnali obyvatele na náměstí, kde je rozdělili. Ženy a děti odvedli do kamenného kostela na mírné vyvýšenině. Muže shromáždili do několika skupin.


Němci 10. června 1944 ve francouzském městečku Oradour-sur-Glane. Přesně dva roky po českých Lidicích.


Německá odpověď na zabití SS-Obersturmbanführera Helmuta Kämpfeho byla obdobná, jako ta, jíž byli potrestáni Češi za atentát na SS-Obersturmbanführera Reinharda Heydricha. Kämpfe sice nebyl tak vysoké zvíře, jako Heydrich, velel „jen“ 3. praporu výšejmenovaného fýrerského pluku. Ale „byla válka“: Čtyři dny předtím se na plážích Normandie vylodili Spojenci. Na pokyn londýnského ústředí se aktivoval domácí odboj, který těsně před dnem „D“ dostal prostřednictvím vysílání BBC kódovaný pokyn k diverzním akcím v týlu nepřítele. Plánovači operace Overlord, vedeni snahou zatajit skutečné místo vylodění, vyhlásili partyzánskou válku na celém okupovaném území Francie. Tento pokyn londýnské emigrace znamenal obrovské ztráty pro francouzské odbojáře v těch oblastech, které nebyly v dohledné době osvobozeny. Znamenal i ztráty pro „civilisty“.


V Oradouru se začalo vraždit najednou, na smluvené znamení. Ve stodolách, garážích a sklepech stříleli esesáci muže. Kdo se pokusil utéci, byl zastřelen. Staří a nemocní lidé byli povražděni ve svých postelích.


Zatímco jedni esesáci stříleli otce, bratry a syny, jiní umístili do kostela, plného žen a dětí, silnou nálož. A odpálili ji. Po výbuchu se uvolnil dusivý dým a vznikl požár. Do těch, kteří se snažili utéci, stříleli esesáci samopaly a kulomety. Požár a dým zabíjely moc pomalu. Proto ještě vrahové házeli do kostelních oken ruční granáty. Po hodině vešli dovnitř. Na mrtvé a umírající navršili kostelní lavice, které zapálili. Na tu spečenou hromadu bolesti a zoufalství se nakonec zřítila chrámová klenba.


Oradourem procházeli žháři s plamenomety a systematicky zapalovali prázdná obydlí. Ohořelé trosky obce zůstaly stát. Za dva dny se vrahové vrátili uklidit páchnoucí zbytky svých obětí. Pohřbívali je různě, i do studní. Tichá obec však křičela do celého světa. Nejvíce dětské kočárky, které byly prostříleny, jak mafiánská auta v amerických gangsterkách.


Němci zavraždili 437 žen a dětí. Celkový počet obětí byl 642. Zachránilo se jen asi třináct mužů – některým se podařilo uprchnout ve smršti kulek, většinou však byli zrovna mimo obec. Zachránila se jediná žena. A jediné dítě, Roger Godfrin, neposlušný chlapec, který utekl ze školy, ještě než páni učitelé na příkaz pánů esesáků vyvedli děti na náměstí…


Ihned po osvobození si to Francouzi se svými kolaboranty i s Němci, které dopadli, vyřizovali jednoznačně – na padesát tisíc jich bylo zabito či popraveno, bez nějakého odvolacího procesu a bez důkladného zvažování viny či neviny…


Divil jsem se, proč Oradour není vzpomínán současně s výročím dne „D“, když tyto dvě historické události spolu bezprostředně souvisejí. Jenže: Dlouho po válce se žádný francouzský potentát nesměl účastnit vzpomínkových akcí přímo v Oradouru. To byl trest za odpuštění zločinu.


Protože řádný soud nad vrahy se konal až začátkem roku 1953. Soudilo se 21 esesáků, ale tu se ukázalo, že 14 z nich nejsou cizinci, avšak „našinci“ – Alsasané, neboli občané poválečné Francie. Do SS prý „museli vstoupit“ na základě „odvodní povinnosti“. Toto tvrzení je asi podobné tomu, když někdo říká, že „musel vstoupit do Lidových milicí“. Vojska SS i LM byly ozbrojené složky té které totalitní partaje. Ne každý nacista byl esesák, ale každý esesák byl nacista. A náckem se nestal na základě „odvodní povinnosti,“ ale na základě vlastní žádosti.


Aby byla soudní fraška dokonalá, pouhý týden nato byla vyhlášena amnestie pro všechny, kdo byli „násilím odvedeni do německé armády“. „Francouzští“ vrahové z Oradouru byli propuštěni, ani jejich „němečtí“ soudruzi nečekali dlouho na svobodu. Vypukla už studená válka a němečtí vojáci se stali spojencem v boji proti světovému komunismu…


Přeživší občané Oradouru a jejich příbuzní byli jiného názoru. Obec vrátila Řád čestné legie i Válečný kříž a zakázala účast oficiálních zástupců státu na vzpomínkových shromážděních. Až do roku 1966 stály v metropoli regionu Bordeaux sloupy se dvěma tabulemi. Na jedné byla jména osvobozených alsaských vrahů a na druhé jména 319 poslanců, kteří onu amnestii schválili.


Oradour byl vypálen a vyvražděn před šedesáti lety, pouhé čtyři dny po vylodění Spojenců. Ještě jsem neslyšel, že by to někdo z Francouzů Američanům a Angličanům nebo domácím odbojářům vyčítal…


Zpracováno podle výstavy Oradour-sur-Glane 1944-2004, která je umístěna v síni In Memoriam pod terasou dvouramenného schodiště, kudy se od glorietu památníku schází na lidickou louku.


PS: Minulou sobotu zavítali na pietní vzpomínku do Lidic český prezident i předseda české vlády. Tu už nestihnete, ale výstava o Oradouru ještě pokračuje, stejně jako 32. mezinárodní dětská výtvarná výstava, kde se sešly obrázky dětí z desítek zemí světa. Z Albánie, Arménie i Ázerbajdžánu, z Německa, Polska a Seychel, z Uzbekistánu, Vietnamu i Zimbabwe. Lidice znají po celém světě, stejně jako Oradour. Je to jen kousek za Prahou, ještě před Kladnem.


A zase tu kvetou růže…

Převzato z Neviditelného psa

Axl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

co je to...

Čt Čvn 17 , 2004
Stalo se to v té krásné podletní době, kdy začínají kvést růže. Tehdy kvetla i válka. V okupované zemi byla německá vojska, proti nimž se aktivoval zahraniční i domácí odboj. A právě v ten vlahý červnový čas byl zabit vysoký esesácký důstojník. Pomsta byla strašná. A dopadla shodou okolností a […]

Témata