MAGOROVA ZIMNÍ MEDITACE: I LABUŤ, I LŮNA

Po dálnici jsme se rychle blížili k Vysočině. Duchovní vůdce undergroundu,
rocker, kunsthistorik, ale dnes především básník IVAN MARTIN JIROUS zvaný
MAGOR (55) si na předním sedadle auta sám přidržoval diktafon a jen občas mi ho
podal dozadu, aby se mohl napít z placatky. Za okny poletoval sníh, a čím
rychleji se zkracovala naše vzdálenost od Magorova minulého i současného domova,
Staré Říše a Prostředního Vydří, tím byla krajina bělejší a naše nálada zimnější
a zimnější.

Pro tvé kamarády to muselo být do jisté míry překvapení, když zjistili, že jsi ve valdické věznici v první polovině osmdesátých let napsal kromě Magorových labutích písní také sbírku Magor dětem. Představa autora píšícího pro děti s tebou do té doby jaksi neladila …



Když mě zavřeli do Valdic, tak bylo Františce rok a půl a Martě, mladší dceři, půl roku. Tenkrát jsem jí stihl akorát v postýlce udělat křížek na čelo a šel jsem. Pak jsem je viděl až za rok, protože návštěvy ve Valdicích byly povolený jednou za deset měsíců, a to na hodinu. Člověk je přitom nemohl ani pohladit, natož jim dát pusu. Táta byl tak pro obě holky jakási mytologická bytost. Věděly jen, že někde existuje. Moje žena Juliana mi v jednom dopise psala, že se trošičku bojí toho, až se vrátím. Jednou vezla Františku na kočárku, od staroříšského rybníka vycházel měsíc, byl úplněk a tříletá Františka povídá: „Až se táta vrátí, tak mi měsíc koupí.“ Julianě jsem pomáhal aspoň tím, že jsem pro děti psal pohádky a básničky. Neměl jsem ale samozřejmě odhad, co je zajímá a baví. Františka třeba milovala nonsensovou poezii o šmudle a ťululumovi, ale o rok mladší Marta si při ní zacpávala uši a křičela: „Ne, ne!“ Bylo to na její vnímání moc.



Výchovnou tendenci se ale tohle tvé psaní nezdá mít.



Ale jo. Vezmi si třeba tu pohádku, co v ní stará čarodějnice pozve polednici na hrachovou polívku s rumem, ta jí radí, že polívka bude lepší, když tam toho rumu bude víc, a obě pak zpívají:



Může bejt prázdnej celej dům,



však na polici měj vždy rum!



Může ti doma chybět mouka,



může ti doma chybět pepř,



však flaška na tě musí koukat



z police vždycky, to mi věř!



Juliana mi pak říkala: „Sotva jsem to holkám dočetla, tak jsem mazala koupit do samoobsluhy flašku rumu, aby neměly pocit, že doma chybí to nejdůležitější. A nebudeš mi věřit, rum neměli  …“ Tenkrát byl za komunistů zrovna nedostatek rumu.



Překvapivé muselo být, že se v tvých dětských básních ozývá i Erben.



Tak třeba ta báseň, co začíná verši „Stromy už se svlíkají/ jak ty, Františko, před spaním“, je z Erbena rytmicky vykradená. Takhle vykradenýho je tam ostatně víc. Já ho miluju a považuju za jednoho z největších českých básníků. Musím ti říct krásnou příhodu, jak jsem se jednou díky Erbenovi dostal snadno z centra do svýho bytu. Jiří Kolář měl tenkrát ateliér v Nekázance a já dělal pro nějakýho Němce soupis jeho díla. (Což fakticky nejde, protože on je hrozně pilnej. I tak v tom soupisu bylo několik tisíc položek.) Přišel jsem kvůli tomu za ním a uviděl tam zarámovaný originální parte Karla Jaromíra Erbena. Povídal jsem mu, jak Erbena miluju. Kolář to poslouchal a nijak nekomentoval. Jeho žena Běla ho tam vždycky večer vyzvedla a odvezla domů na Vinohrady. Ten den přijela a Kolář jí nekompromisně povídá: „Dovezeme napřed pana Jirouse na Balabenku, on má rád Erbena.“ Běla ani necekla a dovezli mě tam. Tady vidíš, jak se vyplácí milovat popredné české básníky.



Co pro tebe znamená vztah k tradici?



To je myslím blbě položená otázka.



Proč máš třeba básně o Janu Želivském nebo Janu Žižkovi?



No řekl bych to asi takhle — já samozřejmě nadávám na tenhle národ, kudy chodím, protože jako takzvanej českej spisovatel to mám v popisu práce. Ve skutečnosti si ho ale strašně vážím. Vztah k tradici … Ať chci, nebo nechci, jsem součástí země ve všem dobrým i špatným a uvědomuju si to.



Jaké to bylo, když ses tenkrát vrátil z vězení?



Problém je vždycky v tom, že se vrací někdo cizí. Tři a půl roku bylo pryč. Vrací se někdo cizí k někomu cizímu. Juliana ke mně byla vždycky fantastická a jsem přesvědčenej, že mi za ta léta nikdy nezahnula, i když bych jí nemohl nic vyčítat. To pomáhalo, ale museli jsme znova hledat modus vivendi. V jedný věci jsem ovšem neslevil. Stalo se, že jsem v Říši uklízel Julianě kredenc, ona je, pokud jde o kuchyň, dost velká bordelářka, a našel jsem tam knedlíky v prášku. (Aby bylo jasno, mým největším mistrovstvím je to, jak vařím, na to jsem pyšnej a nikdy jsem se nevydával za básníka. Jsem skvělej kuchař.) Tak jsem si vzal pasířskou pinzetu, kterou jsem si přivezl z Valdic na památku, uchopil jsem ten pytlík pinzetou, šel vedle a optal se: „Co to je?“ Juliana mluví dost málo, ale cokoliv řekne, dá se sekat do žuly. Povídá: „Umíš snad číst, ne? Knedlíky v prášku.“ Odpověděl jsem: „Juliano, tak tohle bylo naposled.“ Vzal jsem ty knedlíky, vyšel ven, zvedl víko popelnice a pustil to tam dovnitř. — Nikdy jsem se Juliany neptal, jestli mi byla nevěrná. Jak říkám, uměl bych to pochopit. Ale knedlíky v prášku? To tedy ne. Každej má určitej mravní limit.



———————————————————-



Zastavili jsme u pumpy, vrátili láhve, koupili pivo a pro Petra Jedináka takový ten chlazený čaj.



———————————————————-



Ty jsi žil dlouho v Praze, ale teď už tak napůl mezi Prahou a Vysočinou. V tvé poezii je čím dál víc venkova, líbí se mi konkrétní detaily — názvy stromů, květin, hub.



Jeden můj přítel povídal, když jsem mu řekl, že píšu novou sbírku: „No jo, to zas budou ty chrpy a ty koniklece.“ Já jsem vyrůstal v Humpolci, to je takový maličký město, takže venkov, to je pro mě přirozený prostředí. Do Prahy jsem přišel v roce 1962 na vejšku. Prahu nesmírně miluju, je to můj druhej domov. Jenže je to jiný. Já měl v Humpolci voiceband, se kterým jsem dělal třeba Morgensterna nebo Desnose, recitoval jsem na různých akademiích, byl jsem svým způsobem mladá veličina. Když jsem se ocitnul v Praze, říkal jsem si, jak ji převálcuju — tenkrát to bylo možný, protože v kultuře začínalo to uvolnění. Asi po třech letech jsem ale přišel ke svýmu o patnáct let staršímu bratranci, kunsthistoriku Jirkovi Padrtovi, a říkám mu: „Jirko, já jsem úplně v prdeli, myslel jsem si, co tady všechno udělám — a nic. Přestal jsem psát. Co jsem v Praze, jenom ztrácím.“ (To s tím psaním ostatně trvalo až do roku sedmdesát pět.) A on, sám venkovan, odpověděl mi geniálně taoisticky: „Neboj se, tím, jak ztrácíš, jenom získáváš.“



Tenhle můj pocit ztráty je mimochodem jedním z důvodů, proč jsem nikdy neemigroval, i když by to bývalo bylo snadný, ba strana a vláda by to uvítaly. To, že jsem tu zůstal, nezpůsobila nějaká má statečnost, já nijak statečnej nejsem, na to kašlu. Ale když jsem si uvědomil, co pro mě znamenalo pouhé přesídlení z Humpolce do Prahy, říkal jsem si, že emigrace do cizí země by byla ještě šílenější. Koneckonců víš, u kolika emigrantů je to problém. To vydrží jen silný osobnosti, jako třeba Vráťa Brabenec, Sváťa Karásek, Dáša Vokatá nebo Ivan Medek, který se neztratily. Ale hodně lidí tam na to vykořenění dokukalo.



Když si vzpomínáš na své vlastní dětství v Humpolci, co se ti nejvíc vybavuje?



Měl jsem asi šest let zakázáno číst. Já jsem totiž neurotik. Počurával jsem se asi do druhý třídy základní školy a od malička si koušu nehty. Tenkrát se to považovalo za zlozvyk — tak mně rodiče dávali na ruce rukavice a přivazovali mi je k postýlce. Věděli, že nejvíc mě vytrestají tím, když mi zakážou číst. Měl jsem půdu a zahradu prošpikovanou skrýšemi s knihami. Bylo to podobný jako v Americe, kdy za prohibice chlastal i ten, kdo by normálně nepil — přečetl jsem toho tuny. Přitom pozor! Rodiče byli na tu dobu nesmírně osvícený a měli bohatou knihovnu — já měl v deseti přečtenýho Balzaka, Dostojevskýho a jiný věci, co tady vyšly. To chování rodičům nezazlívám. Když se mi máma později omlouvala, tak jsem jí řekl, že je to v pořádku.



Zkrátka — považuju dětství za nejtragičtější dobu života. Byl jsem tak příšerně bit, že když mě později vyslýchali estébáci, říkal jsem si: Blbečci, co vy mně můžete udělat? Jak to říká Kutuzov nebo kdo: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Ale s tátou jsme třeba chodili na procházky, učil mě znát květinky, byl velkej mykolog. Já bych ovšem dítě nikdy neuhodil.



Byl jsi hodně vzpurné dítě?



Od malička. Mně doma říkali opozičník. Furt jsem byl proti. Ale skvělý je jedno — mám syna Daniela, teď šel do první třídy. Jeho matka Daniela mi říkala, že si vždycky myslela, že ta má tvář pana Hyda, ta druhá tvář dobrýho doktora Jekylla, není ta hlavní. Ale ona je, podle toho, jak se chová Daniel, zřejmě ta pravá. Od tří let na všechno říkal: Ne, ne! Jediná možnost, jak ho donutit, aby obědval, byla zakázat mu to. Babičce prokousl ruku, po mamince házel sklenice. To není moje věrná genetická kopie, to je snad přímo klon. Já mám disidentství v krvi. Možná proto, že jsem po tátovi z rodu jihočeských rychtářů. Jsem sice katolík, ale na husity mi nikdo nesmí sáhnout.



Jak je to vlastně u katolíků s hříchem?



Když jsem začínal žít s Julianou, tak na to kdysi přišla debata. Řekl jsem: „Katolík je člověk, který si uvědomuje, že žije v hříchu.“ A Juliana na to pravila: „To je nejkrásnější definice katolicismu, jakou jsem kdy slyšela.“ Jinak to, co nás odlišuje od protestantů, je úcta k Panence Marii, úcta k ženě. Nemám na mysli ten hnusnej bigotní katolicismus, ale to, jak ho cítím já. Nebo jak ho cítil Deml a podobní. Katolicismus udržuje tradici středověkých truvérů, kteří se kořili ženě. A to není jen o lásce tělesný. Kromě toho — katolickou církev vždycky posunovali dál heretici.



Tvůj vztah ke katolické církvi je asi dost komplikovaný, ne?



Vůbec ne. Katolická církev má komplikovanej vztah ke mně. A teď toho na chvíli nechme.



—————————————————————–



Seděli jsme tedy potichu. Dálnice už byla za námi, míjeli jsme favorita, který sjel při tom náledí z okresky a zapadl čumákem do lesa. Brzy se objevila Stará Říše, ze vrátek domku, kde žije Magorova žena, malířka Juliana Stritzková, na nás vyrazil velikánský přihlouplý pes, paní Juliana dala na stůl polévku s houbami a sýrem a omlouvala se, že od té doby, co Františka a Marta studují v Olomouci a Praze, už tolik nevaří, překvapivé bylo, že Františka je na Policejní akademii, ale doby se mění, paní Juliana dokonce z Kanady sehnala speciální pastelky, kterými maluje a na jejichž nedostatek si stěžovala, když jsem tu byl minule.



———————————————————–



Vidím tady, na skříni, pořád tvou sbírku labutí. Říkáš, že labuť je tvoje erbovní básnické znamení — to je ale hodně starý symbol. A taky měsíc, o kterém jsi mluvil.



Já se stal sběratelem labutí, když jsem dostal po Magorových labutích zpěvech od kamarádů první tři čtyři. Najednou jsem jím prostě byl.



Proč labutě?



Protože, jak známo, labuť zpívá teprve umírajíc. A pokud jde o měsíc — za úplňku, den předtím a potom, vůbec nemůžu spát.



Vybavuje se mi Máchovo: „Ani labuť, ani lůna …“



Magorova vanitas, moje poslední sbírka (abych připomnněl nevzdělancům, slovo vanitas znamená marnost), je plná Máchy. Moje básně jsou vůbec prošpikovaný citacemi nejen z českých, ale i světových básníků — někdy tak nenápadně, že to odhalí pouze takovej bystrouš, jako je M. C. Putna nebo Sylvie Richterová.



Když jsme u té marnosti. Napsal jsi kdysi, že underground je reakcí na odlidštění, zkurvení hodnot. Dnes si na ně mnoho lidí stěžuje a ten pocit marnosti je zachvacuje. Znamená to, že druhá kultura je pořád zapotřebí?



Samozřejmě. Stačí se přijet podívat ke mně do Vydří na nějakou sešlost. Ne že bych z toho měl nějakej džob, ale s potěšením zjišťuju, že společnost je pořád zkurvená, a tak underground musí existovat dál. I když se hodně zlepšilo a já si to uvědomuju, ve většinové společnosti je kurvení hodnot na denním pořádku, takže underground je nesmrtelnej.



Čím to odlidštění vzniklo?



To začalo první průmyslovou revolucí. Může za to ten anglosaskej, zmrdskej svět, kterej vymysleli. Když se podíváš na jakýkoliv starý nářadí, používaný při běžný práci, třeba lopatu na sázení chleba do pece, kolovrátek, brány, všechno bylo vyřezávaný a zdobený. Lidi to dělali naprosto intuitivně, protože žili v prostředí, který není dobré nazvat estetickým, ale přirozeným. (Estetiku ostatně nenávidím jako všichni kunsthistorici — estetici a kunsthistorici, to je něco jako Pardubice a Hradec Králové.) Ale bylo to krásný prostředí, který pro ně bylo bytostně vlastní. S průmyslovou revolucí, vyrábějící takzvané artefakty na běžícím pásu, začíná pád do toho, čemu se dnes říká konzumní společnost. Lidi to v sobě nemají dáno geneticky, ale dneska žijou v hnusných domech.



Jde o ztrátu individuality?



Lidi jsou stádo. Zvlášť v naší zemi, ale možná je to i jinde, snaží se skutečný individuality odstřihnout. Milan Knížák kdysi hezky řekl, že je sice cennější, když deset lidí skáče metr vysoko, než když jeden skáče dva metry, ale u nás se ty dva metry prostě nepřipouštějí. Tady existuje jakási divná tradice plebejství. Když sousedi zjistí, že jsi génius, tak ti do kafe nasypou strychnin, když budeš stejně blbej jako oni a budeš s nima žvanit o fotbalu a o kurvách, tak jsi jejich.



Jak se díváš na to století, které právě končí?



Já z něj prožil jen něco přes půlku. Byla rozhodně pěkná, pestrá a zajímavá.



Co si myslíš o Havlově výroku o blbé náladě? Zdá se mi, že to od něj nebylo šťastné, protože, pokud nějaká taková nálada byla, tak ji to ještě akcelerovalo. Máš ty blbou náladu? To samozřejmě nevztahuji na období tvých depresí.



Když tě přepadne endogenní deprese, tak nemáš na blbou náladu ani pomyšlení, to nemáš pomyšlení na nic. Nejsi schopnej ani spáchat sebevraždu, protože nejsi schopnej dojít si pro skobu a pro špagát. Ale ta blbá nálada souvisí s tím ovčím, stádním komplexem, o kterým jsem mluvil. Lidem se ten termín zalíbil, protože jejich většina je neschopná svobody. Mám, jak známo, mnoho výhrad k politický garnituře, ať klausovský, nebo zemanovský. Řekněme, že dvacet procent toho, co se tady děje, je její vinou. Ale z osmdesáti procent jsou vinni sami lidé, protože nevědí, co si s darem svobody počít. Takže se chytnou sloganu o blbý náladě. „Vidíte, říká to i pan prezident …“ A pak nadávaj‘ a nadávaj‘.



Myslíš, že třeba mladí lidé přinesou v tomhle směru nějakou změnu?



Ke změně už dochází. Mladých lidí si velice vážím. Připomínám v týhle souvislosti jednu báseň Egona Bondyho:



Ale básník má v rukou hroznou zbraň —



příští generaci.



Vezmi si tu generaci 17. listopadu. Vždyť to byly většinou děti z komunistických rodin, jinak by se na ty školy nedostaly. Ale ty děti pochopily, o co jde. Neříkám, že revoluci vybojovaly, ale rozhodně ji nastartovaly. Tu jejich výzvu Děkujeme, odejděte! podepsaly desetitisíce lidí, což mi přijde fantastický. Mám ostatně dojem, že se nejen mladí lidé, ale i společnost jako celek z tý kocoviny porevolučního vývoje probírá. Teď jsem byl třeba recitovat v Rakovníku — zastavili jsme se předtím na panáka v jedný hospodě, která je součástí sportovního areálu, kde je bazén, a město ho chce zrušit. Barman nám přistrčil k podpisu petici proti tomu zrušení, kterou už podepsalo několik set lidí. A to je ohromný. Mao Ce-tung kdysi řekl: „Lidi se můžou osvobodit jenom zdola, shora je možné je jen ujařmit.“ Nikdy jsem nebyl historickej pesimista, ale teď už je vidět reálně, že lidi berou „vládu věcí svých“ do svých rukou. K čemuž chci ovšem podotknout, že když slyším Kubišový Modlitbu dnes, tak se mi dělají osypky. Jo, a dej tam taky prosím tě, že mi vadí, když Kubišová jí psy.



————————————————————–



To už jsme stáli ve světnici Magorova neuvěřitelně zchátralého stavení v Prostředním Vydří nad magickým kruhem, který v jejím středu vykopal. Shýbl se ke stromku zasazenému do toho středu a dal mi kámen pocházející ze strusky středověkých hamrů. K tomu přidal dvě sklenice okurek. Nato jsme obešli náves a jeho známé, které obdarovával svou poslední sbírkou, již ve svém brněnském nakladatelství Vetus Via vydal Jaroslav Erik Frič. Pak jsme ho odvezli zpátky do Staré Říše, protože jsme měli strach, aby za noci nezmrzl.



Ivan Martin Jirous, zvaný Magor, se narodil 23. září 1944 v Humpolci. V letech 1963–1969 vystudoval dějiny umění na FF UK. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se stal uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe a teoretikem sdružení umělců Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Poprvé byl vězněn v letech 1973–1974. V roce 1975 napsal klíčový text o české nezávislé kultuře pod názvem Zpráva o třetím českém hudebním obrození. V letech 1976–1977 byl opět vězněn — tzv. proces s českým undergroundem měl bezprostřední vliv na vznik Charty 77, kterou ihned po návratu z vězení podepsal. Poté byl znova uvězněn stejně jako v roce 1981, kdy se ocitl na tři a půl roku ve Valdicích. Znovu šel do vězení v roce 1988. Jeho básnické a teoretické dílo je soustředěno ve svazcích Magorova summa a Magorův zápisník, které v roce 1997 vydal Torst a které byly oceněny v anketě Lidových novin jako nejzajímavější knihy roku. Je nositelem Ceny Toma Stopparda.



Zdroj: časopis Reflex

Axl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Vtipná kaše

Po Lis 15 , 2004
Po dálnici jsme se rychle blížili k Vysočině. Duchovní vůdce undergroundu, rocker, kunsthistorik, ale dnes především básník IVAN MARTIN JIROUS zvaný MAGOR (55) si na předním sedadle auta sám přidržoval diktafon a jen občas mi ho podal dozadu, aby se mohl napít z placatky. Za okny poletoval sníh, a čím […]

Témata