Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos VII.

3

Město Potos se nachází na jihu ostrova a za jasného počasí je odtud výhled až na mnišskou republiku na hoře Athos na poloostrově Chalkidiki. Letovisko se z původní rybářské vesničky rozrostlo do jednoho z největších letních středisek na ostrově.

Díky svému rozsáhlému zlatopísčitému pobřeží a díky průzračnému moři je vyhledáváno nejen cizinci, ale i místními turisty, kteří dokáží přednosti letoviska docenit. Na své si přijdou návštěvníci, kteří dávají přednost pohodě a romantickým procházkám, ale i ti, kteří si svoji dovolenou neumí představit bez rušného nočního života. Velkou výhodou tohoto letoviska jsou široké pěší zóny, jimiž je značně omezena automobilová doprava v centru a u pláží. Potos nabízí nepřeberné množství stylových obchůdků všeho druhu, kavárny, bary a taverny s vynikající řeckou kuchyní. Tyto se nacházejí v starořeckých uličkách a podél malebné přímořské promenády a svou neobyčejností podtrhují osobitou atmosféru tohoto místa.


———————————————————————————————————————


Na samém kraji Potosu směrem od Kiniry si všímáme ukazatele na Studios Susana. Sjíždíme z hlavní silnice na prašnou cestu vedoucí k moři mezi rozsáhlým olivovníkovým hájem. Zastavujeme u komplexu, který spíše připomíná hotel – před budovou je zahrada s bazénem a minibarem. Klidné místo blízko moře a uprostřed zeleně se nám ale líbí, tak vystupujeme z auta  a jdeme shánět bližší informace. V areálu nacházíme pouze uklízečku, která neumí ani slovo anglicky či německy. Jenom z jejího brebentění vyrozumíme, ať počkáme, že zatelefonuje majitelce. Ta během pěti minut přijíždí od Potosu na mopedu. Je to mladá blondýna, tradičně řecky užvaněná, naštěstí mluví anglicky. Mele tak rychle, že já nepochytím ani jediné slůvko, Axl jí ale rozumí dobře, a tak jí hned vysvětluje, že hledáme apartmán pro čtyři lidi. Žádný problém, majitelka nás vede hned nahoru do patra a ukazuje nám tu dva prostorné pokoje s kuchyňkou, koupelnou a balkónem. Za noc chce pouhých 30 Euro, což je celá polovina ceny, co jsme platili v Kiniře. Neubráníme se údivu a žena nám vysvětluje, že už je po sezóně, a tak máme slevu. Přitom nás nabádá ke spojenectví, ať ale naši cenu neprozrazujeme již dříve ubytovaným turistům. Nerozmýšlíme se dlouho a apartmán bereme na čtyři dny. Už se vidíme, jak se cvachtáme v průzračně modrém bazénu. A zbytek dne, pokud pominu čas strávený vybalováním,  tak opravdu trávíme. Samozřejmě také prozkoumáváme okolí, procházíme olivovým lesíkem, kde se pasou ovce a jejich bečení a cinkání zvonců dotváří atmosféru tohoto místa. Bezprostředně se studiem sousedí zahrada, kde se pase bílá koza, která se po následující dny stane naším mazlíčkem. Chodíme ji krmit, jako správná koza žere úplně všechno, hlavně když je toho hodně. Nedaleká pláž navazující na městskou pláž v Potosu není nijak exklusivní. Je dost rozlehlá a otevřená do moře, takže zde stále fouká vítr. Na okraji je plná chaluh a v písku se nalézá i nějaký grafit, který jej zbarvuje do černa. Nejdříve si myslíme, že je to ropa, která se zde na ostrově skutečně z moře těží, ale není – opravdu se jedná o tuhu. Po cca dvou metrech už je ale moře čisté, rovněž směrem k Potosu se grafit úplně ztrácí.  V kiosku si tu dáváme pita gyros a jogurtovou zmrzlinu s višněmi, ale vesměs se shodujeme, že by se Řekové měli od Bulharů naučit dělat správný „sladoled“.


 



 





 



 





 


Večer jdeme zhruba kilometr po pláži do centra Potosu. Cestou míjíme spoustu plážových taveren a barů, které jsou nádherně osvětlené a různobarevně tak doplňují kýčovitý západ slunce nad mořem. Zajdeme na zdejší kamenné molo, u kterého kotví plno rybářských lodí a člunů, a odkud je skvostný výhled na večerní osvícené město.  Jak na pláži, tak uprostřed města je poměrně živo. Z taveren vyhrává řecká muzika doplněná hlaholem turistů a hatmatilkou řeckých prodavačů. Živorodost řecké mluvy by se nechala přirovnat k té italské, Řekové jsou dost hluční. Navíc si všímám, že snad každý Řek kouří a trpí kuřáckým kašlem, aspoň u prodavačů to je téměř pravidlem. Rozličnost a barevnost zdejších obchůdků nás uchvacuje, a i když tu prodávají typickou turistickou veteš, neodoláme a několik krámků si zblízka prohlídneme. Kupujeme tu nějaké pohledy, magnetky s řeckými motivy a osušku s mapou Thassosu. Zamlouvá se mi, že řečtí prodavači nejsou tak dotěrní jako Vietnamci v Čechách. S předstíraným nezájmem nás nechávají v klidu prohlédnout zboží a nesnaží se nám nic vnucovat. Na veškerém zboží jsou nalepeny cenovky a zakoupíme-li sebemenší drobnost, byť třeba pohled za 0,30 Eu, dostaneme k tomu tištěnou účtenku. S tím jsme se setkali i v Bulharsku, zde to očividně funguje a obchodníkům to nedělá žádný problém. Buď jsou naučení řádně platit daně anebo krátí tržby jiným způsobem.


 


Na večeři se zastavujeme v taverně Lambiris, kde je příjemný vrchní. Na řečnickou otázku „How are you?“ odpovídá, že skvěle, daleko lépe než včera. Směje se na nás, je hovorný, navozuje dobrou náladu. Jóó, u takových by se měl školit český personál. Objednáváme si pečené plněné papriky a rajčata, mix gril, stifado a Axl pak smaženou special rybu, na kterou čeká nejdéle. Vrchní mu pak říká, že tuhle rybu může dostat akorát v Paříži a na Thassosu. Můžeme mu to věřit anebo taky nemusíme, v každém případě je jídlo chutné a už se těšíme na tradiční dezert, který také vzápětí dostaneme. Když ale ochutnáme první sousto, zkřiví se nám všem huba. Něco tak hnusného jsme snad ještě nejedli. Jedná se zřejmě o chalvu, která by mohla být i dobrá, kdyby nebyla připravená z nějakého přepáleného tuku, na kterém se snad smažila ta Axlova ryba. Dezert necháváme ležet a odcházíme si spravit chuť do nedaleké cukrárny. Petr si zde dává pudink s čokoládou a Axl zákusek, který mu pak všichni ostatní skoro celý sníme. Jedná se o upečené  těsto (snad trochu podobné našemu lineckému), na kterém je navršený vynikající krém a na něm hutná šlehačka. Boky oválného zákusku jsou obalené v pražených mandlových lupíncích a na šlehačce je pak rozložené ovoce – fík, víno, kousek nektarinky – to vše přelité tenkou vrstvou průsvitného želé. Něco naprosto úchvatného a natolik neodolatelného, že si tento dezert později kupujeme ještě několikrát. Já sama na sladké moc nejsem a za celý rok mě nenapadne, abych si šla do cukrárny koupit nějaký kunerolový žižvár, ale tohohle bych se asi ujedla. Nakonec jsem ráda, že se něco takového v Čechách neprodává, protože bych pravděpodobně rapidně přibývala na váze. A ještě jednu připomínku bych měla k řecké cukrárně. U nás když si koupíte zákusky do krabičky, musíte za bílý nevzhledný obal zaplatit. V Řecku se cukroví, ať už si koupíte jeden kousek, dva nebo pět, dává automaticky do krabiček odpovídajících velikostí, a to s různým barevným designem. Nepřiplácí se za to ani cent.




 



 



 





 





 



 


Na další den máme naplánovanou vyhlášenou pláž Aliki a návštěvu monastýru svatého Archangela. Aliki je opravdu hezká, s bílým pískem, obklopená z obou stran útesy a musí se k ní sejít pěšky ze silnice. V zátoce kotví výletní lodě, které vozí turisty podél ostrova. V programu jsou zastávky na různých plážích doplněné šnorchlováním a rybařením. V ceně 30 Eur na osobu je zahrnut i oběd s ouzem. Tuto atrakci si rádi necháváme ujít, protože z lodí se line hlasitá řecká hudba a turistů je tam jak hnoje.


Pláž je poměrně hustě obsazená, a tak si najdeme místečko na skalách, kde jsme naprosto sami. Koupání je tu hezké, voda průzračná a klidná. Když máme sluníčka a cachtání akorát tak dost, zacházíme do místního baru na Frappé a pivo, k čemuž dostáváme i misku chipsů zdarma. S výhledem na moře je tu příjemně. Po občerstvení  přecházíme ze zálivu cestičkou mezi borovicemi a divokým tymiánem na nedaleké útesy, kde byl v dávném starověku přístav. Je to nádherné a okouzlující místo s moha bílými útesy trčícími z moře – dříve se tu těžil mramor. Na břehu stojí informační tabule i s nákresem, jak dřívější přístav vypadal, všechny popisky jsou ale pouze v řečtině, takže se z nich nic nedozvíme, což nás docela mrzí. Okolí na nás totiž působí přímo tajuplně a skutečně z něj dýchá historie. Axl říká, že si dokáže živě představit, jak v dobách ještě dávnějších tu sedávali na skalách krásné Sirény a svým zpěvem lákaly námořníky na mělčinu. Dodává, že on by se tedy klidně zlákat nechal, načež mu připomínám, že má doma svoji Hanku. Jen se tomu směje, tak nevím, zda by vyhrála Hanka anebo ty Sirény.


Sestupujeme k moři, jehož dno tu tvoří stupňovitě členěné plotny mramoru, které vypadají jakoby umělé, různě velké mělké bazénky. Přecházíme z jednoho do druhého a pozorujeme mořské ježky, kterých je tu plno. Na konci tohoto přírodního brouzdaliště pak podloží náhle mizí a následujícím krokem bysme se propadli do temné hlubiny moře. Je to skutečně zajímavý úkaz a krásný dojem z něj kazí jen velké množství vos, které neuvěřitelně otravují. Nakonec nás odtud vysloveně vyhánějí a my se vydáváme na cestu ke klášteru, který je od Aliki jen pár kilometrů. Klášter Archangelou byl dříve pobočkou jednoho z mužských klášterů na území posvátné hory Athos, dnes jej obývají naopak ženy. Říká se, že obraz Michaela Archanděla, která je zde uchováván, ukrývá kousek dřeva z Kristova  svatého kříže. Vstup je zdarma, jenom si turisté musí obléci klášterem zapůjčené oděvy – muži dlouhé kalhoty, ženy sukně a halenky, či přehozy přes odhalená ramena. Vypadáme v těch hábitech jak strašáci, navíc je vydává pěkně protivná jeptiška. Z kláštera jako takového není nic moc vidět, je také v rekonstrukci, vlastně je povolený vstup pouze do kaple a do prodejny s nábožensky orientovanými suvenýry, které zde jeptišky samy vyrábějí. Kapli však momentálně jeptišky využívají k nějakému rozjímání, tak je nechceme rušit a do kaple nejdeme. Z nádvoří si pak užíváme nádherné výhledy na moře pod námi a na útes, na kterém je klášter postaven. Mrzí mě, že nám není ani dovoleno navštívit rozlehlou klášterní zahradu, která je patrná z pohledu ze silnice. Vzhledem k tomu, že jsou ale turisté pěkná čuňata, tak se tomu ani moc nedivím.




 



 



 



 



 



 



 



 



Vracíme se domů a po krátké relaxaci u bazénu vyrážíme do Potosu. Cestou se zastavujeme v dominantě městečka – v již několik let budovaném (a stále nedostavěném) kostele. Mnoho turistů si myslí, že se jedná o historický a nyní rekonstruovaný kostel, jde ale opravdu o novodobou stavbu z betonu ve starodávném slohu. Momentálně jsou v chrámu připravené zvony k zavěšení, následovat by s největší pravděpodobností mělo obložení mramorem.


Ve městě pak procházíme uličkami a kupujeme si nějaké nesmysly jako vzpomínku. Terka má chuť na vegetariánskou pizzu, a tak pro večeři volíme podnik Pizza Casa, což se ukazuje jako dobrý tah. Objednáváme si předkrm – sýrové kroketky, houbičky ve smetanové omáčce a česnekový chléb a je to naprostá delikatesa. Řecké předkrmy jsou vůbec vynikající a mnohdy svojí chuťovou pestrostí předčí hlavní chod. Dále si objednáváme pizzu Margharitu, pizzu Special, mussaku a souvlaki a všichni jsme s jídlem nadmíru spokojeni, i když máme co dělat, abychom vše spořádali.




 



 


Následující den se chystáme vypravit na nejvyšší horu ostrova Ipsarion, vysokou 1206 metrů (na některých mapách je uváděna nadmořská výška jen 1204 metrů). Nejedná se o žádný turistický výšlap, přímo až na vrchol vede cesta, po které se, pokud neprší a není rozblácená, nechá s menšími obtížemi vyjet.


Nejdříve zamíříme do přímořského městečka Skala Maries, odkud by se mělo odbočovat směrem k horám na vesnici Maries. Ukazatel ale nemůžeme dlouho najít a teprve po delším hledání jej objevíme před městem na malém žulovém kameni ležícím na okraji hlavní silnice. Do osm kilometrů vzdáleného Maries vede stále ještě pohodlná vozovka mezi rozsáhlými olivovníkovými plantážemi s pasoucími se ovcemi a kozami. Na staré olivovníkové stromy a jejich nádherně tvarované kmeny je skvělý pohled, rovněž tak na četné kamenité tarasy, které rozdělují obrovské plantáže na menší celky.


V Maries silnice končí a dál už se stoupá směrem k horám po kamenité cestě. Olivovníky tu střídá borovicový les, podél krajnice jsou pak rozmístěné dřevěné různobarevné budky – včelí úly. Thassos je vyhlášený svým medem s charakteristickou chutí a vůní divokého tymiánu a právě zde v horách je dobrá příležitost si tento zaručeně čistý med zakoupit od domorodých včelařů. Posléze také přijíždíme k místu, kde mají včelaři svoji základnu – v ošuntělém stanu zde stáčejí med a před stanem mají i stoleček, kde si jej lze zakoupit. My toto místo prozatím míjíme a parkujeme o kousek výš. Napravo odsud se totiž rozkládá thassoské jezero a za ním pak v lese skryté vodopády. O těchto vodopádech málokdo z turistů ví, nejsou zmíněny v žádném turistickém průvodci, nevede k nim turistická trasa a ani na ně neodkazuje žádný ukazatel. My jsme se o nich dozvěděli čirou náhodou.


 


Jezero nebo spíše jezírko je hned kousíček od cesty a lze jej přirovnat k vesnickému kachňáku v Čechách. Nic moc k pokoukání, atrakcí jsou zde akorát dvě černé zakrslé kozy, z nichž se jedná nechá hladit. Stranou od jezera se tyčí stěna obřích kamenů, které je nutno přelézt, a pak už přicházíme k prvnímu vodopádu v lese. Ten je však momentálně vyschlý, takže se kousek vracíme a pokračujeme jiným směrem proti proudu zdejšího potoka. Vzápětí se před námi objeví druhý vodopád s malým jezírkem křišťálově průzračné vody. Přelézáme jej po skále a postupně objevujeme další dva. Je to nádhera, protože jsme za prvé v divoké přírodě a za druhé tu není ani noha. O neprofláknutosti tohoto místa svědčí i fakt, že zde nenacházíme jediný odhozený papírek. Místní obyvatelé asi dost dobře vědí, proč tento úkaz nechávají ukrytý očím turistů.


Terka se svlažuje v jednom z jezírek, ale v řezavě ledové vodě dlouho nevydrží. Axl se sám vydává do hustého porostu najít poslední pátý vodopád a po chvilce se vrací s tím, že ten už není tak hezký jako předešlé a nestojí za to se kvůli němu prodírat trnitými křovisky. Vracíme se tedy zpět k autu a míříme dál, vzhůru na Ipsarion. Po cestě, která kopíruje vrstevnice hory, je vrchol vzdálený od Maries 19 kilometrů, přímou cestou by to bylo blíže, ale vzhledem k tomu, že turistické značení zde neexistuje, nepřichází v úvahu pěší túra. Bez podrobné mapy bysme na vrchol nemuseli vůbec dorazit. Pokračujeme tedy stále horší a horší cestou plnou výmolů a kamenů, takže místy musíme jet krokem. Krajnice je nezpevněná a pod námi hluboká propast, takže se stranou raději moc nedívám. Poměrně krátký úsek díky kvalitě vozovky překonáváme téměř celou hodinu, ale ani nám to moc nevadí, protože se vůkol nabízejí překrásné výhledy na thassoské hory.




 




 



 



Kousek pod vrcholem je volný plácek na zaparkování auta, odtud po kamenitém terénu vystoupáme až na špičku Ipsarionu. Je zde krásný výhled téměř na celý ostrov. Na západě vidíme v dálce poloostrov Athos – mnišskou republiku, kam je zakázán vstup ženám, a i muži, kteří by chtěli tento stát ve státě navštívit, musí předem požádat o vízum. Východní strana Thassosu je nám naopak zakryta mraky, které pod námi cestují jak obrovští beránci. Občas se protrhají a my aspoň na chvíli zahlédneme v hlubinách pod sebou malinkatá městečka na pobřeží. Dostatečnou dobu se rozhlížíme, a pak Axl vyráží hledat „cashku“, která by zde měla být ukryta. (Jedná se o tzv.hledání pokladu – viz http://www.geocaching.cz/news.php).


Leze po úbočí hory sem a tam, a i když má k dispozici GPS , stále poklad nemůže nalézt. Nakonec cash objevuje Terka v důmyslném úkrytu a můžeme se vydat zpátky dolů.




 



 



 




Zastavujeme se u stanu s medem a domorodkyně nás láká, ať se jdeme podívat dovnitř. Takové pozvání nemůžeme odmítnout, a tak vidíme, jak je med připravován. Kolem nás lítá plno včel, ale zdaleka nejsou tak agresivní jako vosy na Aliki. Taky za celou dobu nedostaneme nikdo jediné žihadlo. Plnoštíhlá mladá Řekyně nám ukazuje, jak se z dřevěných úlů, které se pravidelně po 2-3 dnech sváží z cest, vyndávají plástve, které se svrchu seřezávají a dávají do válcovitého stroje, který s nimi rotuje a odstředivou silou vymačkává med, který spodem vytéká do nádoby. Tento hustý med se ještě přendavá na síto, kde se vlastní vahou filtruje. Dostáváme také ochutnat přímo celý kousek plástve – když se ocucá medík, zůstane v puse jenom vosk, o kterém nám žena říká, že má velmi léčivé účinky. Vosk není zrovna to, co bych dvakrát musela, ale surový med je dobrý, a tak si jej také hned kupujeme. Neprodává se zde sice v tak krásných vábivých obalech jako v turistických centrech, to nám ale nevadí. Jde nám o kvalitu produktu, ne o pozlátko. Paní nám nabízí i med s ořechy nebo s bylinkami, o ten však nemáme zájem. Pak nám dává ochutnat med s rajčaty, a to už neodolám a kupuju si i tento. Mám jasnou představu, jak s tímto zvláštním rajčatovým medem budu dochucovat  různé omáčky.


 



 



 



 





Cestou domů se zastavujeme v Potosu a divíme se, jak se město oproti dřívějším dnům vylidnilo. V této oblasti Řecka je skutečně už po sezóně a předchozí den končilo plno pobytových turnusů. Ne snad, že by nám nějak zvlášť vadily poloprázdné ulice, ale ten hlahol předešlých dní byl takový veselejší a dotvářel atmosféru letoviska.


Na večeři zacházíme do již dříve vyhlédnutého Garden Grill a zde si dáváme sýrové krokety, gyros s tzatziki, stifado a mussaku. Axl si objednává smažené sardinky, na které už si dělal několik dní chutě, ale není z nich tak nadšený, jak očekával. Za to je nadšený ze zdejší servírky, která se mu moc líbí. Ale v rámci zachování věrnosti své Hance se o nic nepokouší. Taky má strach, že bych ho napráskala. 🙂


Po večeři míříme do naší oblíbené cukrárny na zamilovaný zákusek. Prodavačka si nás pamatuje a vítá nás s úsměvem. Dokonce nám i prozrazuje název dezertu, ten je však tak krkolomný, že jej hned vzápětí zapomínáme.


Využíváme také místní internetové kavárny a jdeme se podívat na předpověď počasí v bulharských horách, kam se chceme ještě jednou vrátit. Stále máme v mysli nepokořenou Mussalu a modlíme se, aby bylo hezky. „Ten nahoře“ zřejmě naše prosby vyslyšel a z netu se dozvídáme , že v pátek by mělo být na Mussale jasno a bezvětří. Je rozhodnuto – zítra strávíme na Thassosu poslední den, a pak znovu vyrazíme do bulharské Rily.


 




 


Pokračování příště


 


myska

3 thoughts on “Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos VII.

  1. Jóóó, ta servírka byla moc hezká. Krásný dlouhý černý havraní vlasy, prostě Siréna jak vyšitá. A moc krásně se smála.

    Ale na Lipku na Šumavě neměla … tam teprve rostou holky jak víno! :))))

    1. Koukám, že budu muset Hance taktně naznačit, aby ti zatrhla výlety na Šumavu. To je samý „do přírody – do přírody“, a pak tam čumíš akorát po babách :))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Zdravotnická záchranná služba v Humpolci přejde pod kraj

St Lis 14 , 2007
Město Potos se nachází na jihu ostrova a za jasného počasí je odtud výhled až na mnišskou republiku na hoře Athos na poloostrově Chalkidiki. Letovisko se z původní rybářské vesničky rozrostlo do jednoho z největších letních středisek na ostrově. Díky svému rozsáhlému zlatopísčitému pobřeží a díky průzračnému moři je vyhledáváno […]

Témata