Soukenictví v Humpolci a různé povídky i příběhy III

Pokračování pamětí humpoleckého soukeníka Adolfa Havelky. O přípravě před tkaním, o starém tkalcovském stavu zvaném „ cvajmanyš“ a o tom, proč se dříve leváci „nepřeučovali“ na praváky.

Adolf Havelka, datum pořízení fotografie neznámé


 


Když byla osnova štěrkovaná, kladla se horním koncem přes hůl sem tam, hůl byla asi 120cm dlouhá. Spodní konec ostal na vrchu polouchodky převaskem převázaný. Od toho konce se navléklo na druhou hůl, té holi se říkalo „drymštek“, ta hůl byla též asi 1 ½ m dlouhá a měla u jednoho konce přidělaný provázek delší než hůl, ten provázek se podle převazku protáhl a na konce hole dobře zamotal, pak se osnova po holi (drymšteku) roztáhla (rozředila).


 


Na to se vzal malý „hernárek“ ten byl též asi 120 cm dlouhý v podobě žebříčku asi 15cm vysoký. Do spodní části byli vsazeny koštěné zuby (sprušílky) asi 8 cm dlouhé a asi 3 cm od sebe. Horní část „dekl“ se nechal odstranit. Do toho hernárku mezi zuby se dávala osnova na drymšteku sebraná a dávalo se přes zub po dvou neb tři chodech osnovy. Když to bylo upravené, dal se na hernárek horní dekl v kterém byla přes celý  „nůta“ do které přesně zuby zapadly a aby nemohli nitě přehýbat, na koncích se hernárek provázky pevně převázal a šlo se s osnovou na „štrek“ sušit. To vzal každý za jeden konec hole a šlo se. Štrek byl většinou stabilní místo, někde na zahradě, při cestě na kraji louky, mezi rámy a podobně; kde byli zaraženy do země dva silné koly asi 3 – 4 metry od sebe, přes metr vysoké , k těm kolům bylo přiděláno silné bidlo a na něm navěšené ze šňůr poutka, do kterých se zavěsil drymštek. Přes celou délku štreku asi 36 loket, byli v té šířce jako na začátku zatlučené koli, v nich navrchu kolíky na které se kladli bidlo od sebe vzdáli asi 4 metry. Osnova se celá přes bidla natáhla, na konci byl do země zaražen kolík asi 60 cm vysoký, ku kterému se osnova za hůl prostrčenou v oku osnovy po holi rozdělenou šňůrou přivázala a natáhla, aby volně nevysela. Šlo se zpět, vzal se hernárek do ruky a tím se osnova projela, tak že byla po bidlech stejnoměrně rozložená.


 


To se dělalo ráno, odpoledne (v létě) byla osnova suchá, šla se „sundávat“ (sbírat). Jeden vypnul Hermiček osnovy, osnovu asi na čtyřech místech převázal, aby se nitě nevytahovali, druhý rozvázal osnovu od kolíku, hůl s osnovy vytáh a oko osnovy stočil do přadena a počal osnovu „kchetnovat“ jako když plete řetěz, druhý ji od něho odbíral až ku konci. Drymštek sňal s poutek, osnovu přes něj překládal (složil) vzal ji přes ramena, druhý vzal hůl, hernárek šňůru a byl-li štrek na veřejném místě u cesty vzal i bidla a šlo se domů. Štrek na sušení osnov byl 2 až 4 metry široký, aby se v pádu potřeby mohli na něm vedle sebe dvě i tři osnovy natáhnouti.


 


Když se šterkovalo v zimě, tak se štěrkovaná osnova, aby nezmrzla dala do škopu, do uší ve škopě se prostrčila hůl a nesla se osnova na štrek.


Na štreku se po kusech od bidla k bidlu natahovala a hned hernárkem projížděla, aby jim osnova nezmrzla v jediném chumáči. Odpoledne při sundavání byla osnova né suchá, ale zmrzlá, tak že v tom případě se musela osnova druhý i třetí den natáhnouti na štrek, aby uschla, neb se musela dosušit na kamnech.


U soukeníků měli na pořád velké černé kachlové kamna s velkou plotnou. Nad kamny s každé strany vyseli bidílka, ke stropu přivázaná, přes ty bidílka se osnova sem tam přetahovala až byla celá po bidílkách navěšena. Aby stejnoměrně a brzy uschla, musela se osnova občas po bidílkách přetahovat, tak že který fák byl dole, aby přišel nahoru a obráceně.


 


To šterkování se dělalo až do doby, kdy se počalo vyrábět po továrnicku na strojích, to již byli nitě rovné a pevné, tak že se při tkaní osnova netrhala. Dříve byli nitě: jedna jako vlas, druhá jako klas a třetí jako kočičí ocas.


 


Když byla osnova usušena, připravila se ku tkaní na stav. Stav se jmenoval „cvajmanyš“ proto, že za ním dva tkalci tkali a stav vypadal asi takto:


Postavili se čtyři študle (s fošen sloupy) asi 10 cm tlusté a asi 20 cm široké, byli dvě pření vysoké  asi 190 cm a dvě zadní asi 180 cm vysoké. V předních študiích nahoře byli čtyrhrané díry asi 6 cm velké pro čepy příčního bidýlka. Čepy se prostrčily skrze díry a v čepách bylo prodlabané podlouhlé díry asi centimetr široké a 6 cm dlouhé do kterých  se zarazily klíny, aby študle byli sevřeny. Bidýlka (příčka) byli asi 8 cm tlusté a dlouhé jak byl stav široký asi 2 ½ metru.


V zadních študiích byli díry pro dvě bidýlka, nahoře a dole. Když byli študle uklíněny a aby stáli, byli na stranách nahoře polštáře horní, dole spodní. Ty byli opět s fošen asi 10 cm tlustých a 15 cm širokých. Na stydlých nahoře i dole byli čepy v polštářích pro čepy vydlabané díry. Spodní polštáře leželi na zemi a do jejich dir se nasadily študle, horní polštáře se nasadily též na čepy a tím byla hranice stavu postavena.


 


V předních študlích byli vydlabané od hora dolů asi 15 – 20 cm dlouhé  a asi 1 cm široké. Do těch se vsunula „rechna“ (věšák) na věšení obleků. V té době nebyli pokoje, kuchyně atd. Soukeník měl velkou světnici asi 6 – 7 m2 a ta sloužila za vše, za dílnu, pokoj, kuchyni, ložnici a podobně. Sváteční oblek měli někde na půdě po hřebíkách rozvěšeny. (Těch obleků v té době mnoho nebylo.) Když v neděli oblek snesli, pověsili na rechnu na stav, rechna sloužila za šatník a byla: prkno asi 20 cm široké a asi 1 ½ cm tlusté, dlouhá jak byl stav široký. V prkně zadělané dřevěné kolíky s hlavicemi pro věšení obleků. Na vrchu na prkně bylo ještě jedno prkno přidělané jako stříška.


 


Na horních polštářích asi uprostřed byli přidělány „kozičky“ v podobě stoličky asi 10 cm vysoké na nich byli přibyté železné pánvičky, dlouhé asi 15 cm. Pánvička byla asi ½ cm tlustá, želízko asi 2 cm široké v kterém byli nadělané jamky pro „esa“ asi 2 cm od sebe. Eso bylo též asi ½ cm tlusté železo, asi 15 cm dlouhé a 2 cm široké, jeden kraj dolu ohnutý do kulata skovaný asi 7 cm dlouhý s tupou dole špičkou, aby se vešla v pánvičce do jamky. Přes ty kozičky se položil „švimpoun“ (odváděč) ten byl asi 3 metry dlouhý, tak že kraje musely asi 40 cm přečnívat přes stav horního polštáře a byl ze silné asi 10 cm tlusté a 20 cm široké fošny. V něm byli nebozízkem navrtané dirky v krajích přesně dle pánviček, do dir se strčil šroub který místo hlavy byl dole zahnutý, tak aby se eso do záhybu vešlo a nechalo se v pádu potřeby sem tam poporazit, neb tím se dělal „švunk“ (chod) bidla. Šrouby se na vrchu švimpounu utáhli matkou (mytrdletem), aby eso drželo se postavené špičkami na pánvičkách. Na přečnívajících koncích švimpounu byli vydlabané asi 2 cm široké a asi 15 cm dlouhé díry do kterých se prostrčil „mečík“. Mečík byl kus prkna asi 2 cm tlustý


Asi 15 cm široký a asi 1 ½ metru dlouhý. V konci mečíku byli nadělané dirky pro silný hřebík, neb kus drátu, který se do dirky zastrčil a tím se mečík nahoře udržel. Na dolním konci mečíku byli též dirky pro hřebík a ten konec se strčil do „laufu“, tj. do spodní části bidla takto:


Přes celou šíři stavu bylo položené prkno, na krajích s díry pro spodní část mečíku. Prkno bylo tlusté, fošna asi 15 cm široká, po jednom kraji byla prodlabaná „nůta“ (škvíra) asi 2 cm široká a asi 3 cm hluboká, do které se stavěl „růl“ (paprsek), na prkně bylo dřevěnými hřeby přibité prkénko tvrdé bukové hladce ohoblované, po něm běhal člunek a u růlu bylo prkénko tenčí více zhoblované, aby  to mělo k růlu sklop, jak člunek běhal, aby nemohl spadnout, tomu celému se říkalo „laufpret“. Nad laufpretem mezi mečíky byl „dekl“ to byl trámek v kterém byla též „nůta“ pro růl a ten se nasadil na růl, který stál dole v laufu a nahoře ho držel dekl. Před bidlem byl „fluspoun“ přes který šla otkaná látka. Pod fluspounem byl „lotr“ (válec) na který se otkaná látka natáčela.


 


Fluspoun byl  s fošny asi 10 cm tlusté a asi 15 – 20 cm široké, dlouhé přes celou šíři stavu. V něm byla po délce škvíra asi 2 cm široká a skrze ní prolézala otkaná látka a byla proto, aby tkalci když chodí za stavem, látku necuchali a aby si o látku nedřeli zástěry. Neboť každý tkadlec dle pravidel měl ze šedého sukna u práce zástěru, vzadu na žluté přesky zapnutou. Když šel na vandr, tak ta zástěra byla za obal „pinglu“ (zavazadla).


Lotr byl válec asi 15 cm tlustý, na konci železné čepy, na kterých se otáčel. Na pravé straně u kraje bylo o něco vyšší železné kolečko se zoubky, na které doléhala železná šperovačka, aby se lotr s látkou nemohl vytáčet, šperovačka za zoubky to držela. U kolečka do válce byli zadělané čtyři kolíky, za které tkadlec povolenou osnovu a odtkané kousky látky na lotr natočil. Na předních študiích asi ½ metru od země byl na železných čepech válec „poun“ (vratidlo), na který se navinovala osnova (natáčela). Na pouně u pravé strany bylo na čtyřhraném čepě nasazené dřevěné kolečko, asi 20 cm vysoké s fošny asi 5 cm tlusté a na něm byli velké zuby, tak že bylo asi 8 – 12 zubů na celém kolečku. Do těch zapadala dřevěná klapačka asi metr dlouhá, která držela poun, aby se při tkaní nevytáčel. Uprostřed klapačky byla díra a v té dřevěný kolík s hlavou do přední študle zaražen, v klapačce byla díra volná, aby se na kolíku mohla pohybovat a spodní konec u zubů byl tlustí, aby vážil, totiž sám do zubů zapadal a proto byla tak dlouhá, aby tkadlec když otkal kousek látky asi 15 cm, rukou ze stavu na klapačku dosáhl, za kterou zatáh, ta se ze zubů vysadila a dle libosti tkalce osnova povolila. Co osnova povolila, tak tolik odtkané látky na lotr za kolíky natočil.


 


Když bylo vše připraveno, tak se navinovalo /natáčelo) asi takto: Z dotkané osnovy u brda vytáh tkadlec „sbírku“ to byla asi 250 cm dlouhá hůl, na jednom konci pevně přidělaný provázek, delší než-li hůl. Vzal od osnovy drymštek, od něho přidělal provázek k provázku od sbírky a s drymšteku sešoupl osnovu na sbírku, provázek protáh a na druhém konci sbírky pevně zamotal. Drymštek uklidil až bude šterkovat osnovu, aby ho nemusel hledat.


Na předních študiích byli přidělány provázky (oka) do kterých pověsil „hernar“ velký asi 230 cm dlouhý, ten byla asi jako malý hernárek, jenže měl houšť při sobě zuby asi 2 cm od sebe. Do každého zubu se dal polouchodek a když byla osnova celá v hernaru rozložená, tak se deklem herna uzavřel, provázky pevně převázal, aby nitě nemohli přeskakovat. Rozdělali (vypnuli) brdo, položili ho přes bidlo a herna se sbírkou tak přes horní bidýlko na zadní študli k pounu. Sbírku šňůrami u pounu uvázal v kraji a vprostřed. Šňůry byli stále u pounu přidělané a dlouhé, aby osnovu při tkaní mohl povolovat až do konce (k brdu).


 


Začalo se navinovat. Dva tkalci byli ve stavě před pounem, drželi hernar skrze který osnova předcházela. Učedník sedl na stoličku a za kolíky, které byli v pouně zadělané, pounem točil. (někde nebyli kolíky – byl delší čep který vyčníval skrze študly a ten se nasadila klika a točilo se klikou, tak se osnova natáčel.) Aby byla osnova trochu tvrdě natočena, musel někdo čtvrtý osnovu před stavem držet a rukama povolovat, tak dlouho až byla celá osnova navinuta. Když držel konec osnovy za oko, tak se vzali dvě „šatlinky“, to byli dřevěné lajsničky asi 1 cm tlusté a asi 2 cm široké a přes dva metry dlouhé, též tak dlouhá hůl. Hů se strčila do oka osnovy a šatlinky se protáhli dle šalinek s provázků, ty se vytáhli a uklidili do příští nasnované osnovy.


Dřevěné šatlinky se vprostřed provázkem převázali, aby se nevytáhli, osnova se na holi i v šatlinkách  rukama rozložila přes celou hůl, pak tkalci jednou rukou drželi hůl, druhou hernar, rukou osnovu povoloval a tak se osnova dotočila. Někde aby tkalci nemuseli za hůl držet, uvázala se k holi šňůra a ten co osnovu držel, buď pan mistr, neb mistrová, drželi za šňůru a povolovali až do konce.


 


U soukeníků se neříkalo „pane mistr“ neb “paní mistrová“, říkalo se „pantáto“ neb „pajmámo“, třeba byli i mladí.


Oni zas tovaryše jmenovali: Johan, Vencl, Franc, Ochodů atd. Mladým pánům se říkalo jako tovaryšům, což se i do dnešní doby udrželo a říkalo se Anton neb Johan Kratochvílů, Ferdinand Dítětů atd. a podobně. Slečnám se říkalo: Mařko, Fando, Ando atd.


 


Od navinuté osnovy se vyvinulo nazpět tolik, aby oko osnovy se šatlinkami přes „štrajfpoun“ dostalo k brdu. Štarjfpoun byl ze silného asi 10 i více cm tlustého dřeva, aby se při tkaní neprohýbal; byl hladce ohoblován, aby osnova o něj nedřela. Dlouhý jak byla stav široký. Byl umístěn na předních dvou študiích asi 60 cm nad pounem, s pounu šla přes něj osnova do brda. Brdo se pověsilo na své místo a začalo se uvazovat. Uvazovala se nit od navinuté osnovy k niti od staré osnovy dotkané u brda.


 


Za stavem „cvajmanyš“ byli dva tkalci, jeden levák druhý pravák a všechny práce společně vykonávali i osnovu společně uvazovali a to od prostřed osnovy a brda obličeji k sobě, levák levou rukou, pravák pravou, až celou osnovu nit k niti uvázali.


O tkalce leváky byla bída,těch bylo méně, tak byl mistr rád, když si leváka opatřil, Stalo se, že jeden mistr pravák sám tkal, jen k sobě leváka opatřil. Pan mistr rychle uvazoval a když mu levák nestačil, byl celý nervosní zlobivý, tak že řekl tkalci: „Kdo neumí uvazovat, neumí tkát“ a tkalce pustil z práce. Tkalci se u něho často měnili.


 


V dalším pokračování se můžete těšit na vyprávění o tovaryších a soukenickém vandrování.


Předcházející díl najdete zde http://www.humpolak.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4348


 


 

myska

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Zlatou podkovu opět vyhrála jezdkyně z Vysočiny

St Srp 27 , 2008
Pokračování pamětí humpoleckého soukeníka Adolfa Havelky. O přípravě před tkaním, o starém tkalcovském stavu zvaném „ cvajmanyš“ a o tom, proč se dříve leváci „nepřeučovali“ na praváky. Adolf Havelka, datum pořízení fotografie neznámé   Když byla osnova štěrkovaná, kladla se horním koncem přes hůl sem tam, hůl byla asi 120cm […]

Témata