Jeden svět

čtvrtý ročník jednoho z největších festivalů dokumentárních filmů v Evropě věnovaný problematice lidských práv

Je pondělí 19:00 hod. a malý sál Městské knihovny v Praze se stále plní, až jsou všechna
místa k sezení obsazena. Vstupné na jeden film stojí 50,- Kč. Je tu podle mého
odhadu min. 150, převážně mladých lidí do 30-ti let.
Konečně začíná francouzský filmový dokument o Čečensku, který je dlouhý zhruba
hodinu. Během celé projekce jsou k dispozici české titulky. Film Niny Kirtadze
s názvem „Čečenská ukolébavka“ je v podstatě výpovědí několika špičkových
světových korespondentů o dlouholeté válce v Čečensku. Jedním z novinářů, které
v tomto filmu vyprávějí své zážitky je kromě Rusa Andreje Babického také naše
zpravodajka Petra Procházková. Tento film jsem si vybral proto, že v našich
médiích se právě díky agentuře Epicentum a dvěma českým válečným zpravodajům
Jaromíru Štětinovi a již zmíněné Petře Procházkové, objevovaly autentické a
věrohodné informace o dění v této části světa. Groznyj znamená hrozný, napsal
Jaromír Štětina. Až v tomto dokumentu jsem si uvědomil pravou váhu jeho slov.
I přes pouhou sprostředkovanost byť velice profesionálního dokumentárního snímku
na mě niterně dolehla ta hrůza.
Osobní líčení naprostých profesionálů, kteří přežili první válku v Čečensku
je velice emotivní. Fascinuje mě jejich vnitřní síla. Výpovědi jsou střídány
se záběry z konfliktu.

Chvíli
před koncem projekce při povídání Petry Procházkové, která popisuje moment,
kdy jejich obrněný transportér najel na minu, někdo dvě řady za mnou omdlévá.
Ohlédnu se a je tam hned spoustu lidí a pomáhájí osobě ven ze sálu, neangažuji
se a hltám spolu s ostatními každou vteřinu filmu.

V podobných dokumentech vidíme nekonečné násilí ve své nejhorší možné lidské
formě, včetně všech naturalistických momentů. Toto násilí je však naprosto profesionálně
zpracované a pro diváka dostává další rozměry. Jsem přesvědčený, že podobné
dokumenty by se měly objevovat ve veřejnoprávních televizích.

Po promítání před publikum předstoupil ruský novinář, předseda centra pro novináře
v extrémních situacích, pan Oleg Panfilov a odpovídal v improvizované diskuzi
na otázky publika.
Ještě než padla první otázka, tak se omluvil, že se stydí za to, že patří k
zemi, která dopouští to, co jsme viděli před chvílí na plátně. Je to zvláštní
pocit
být
pár metrů od člověka, který je v ČR na pozvání nadace Člověk v tísni, kvůli
konferenci, která se koná souběžně s festivalem. Přiznává, že v Rusku, by se
podobný dokument do televize vůbec nedostal, nemohl by se vůbec promítat. Ocividně
zaskočen zájmem mladých lidí zde v Čechách. Že v Rusku, existuje několik pravd
a každý se přikloní k té, která se mu hodí. Všichni vědí, že válku v Čečensku
financují Rusové a muslimské fondy, že moderní zbraně dostanou dříve bandité
než armáda apod. V Čečensku zatím zemřelo 26 novinářů, těm novinářům, kteří
informovali o 1. válce v čečensku, nechce Ruská vláda udělit víza, aby mohli
pravdivě informovat o druhé válce. Rusové jsou manipulováni propagandou. Rusové
v první válce šetřili zajatce a věřili, že tak dostanou na svou stranu celý
ruský národ, dnes, ve druhé válce mají opačnou strategii. Co možná nejvíce mrtvol.
To je ta jediná a správná cesta, jak upoutat pozornost Rusů.

Novináři z celého světa podávali svědectví a nikdo už nevěří, že by mohly tyto
informace něco změnit. Neustále na různých úrovních v celém světě probíhají
různé protesty, ale nic zásadního se neděje. „U nás ještě není občansko-právní
společnost, lidi politika nezajímá, generálové, politici, mafie mají velké zisky,
budme si muset ještě pár let počkat. V Čečensku se stane něco, až budou chtít
sami Rusové“ říká Oleg Panfilov. Je vidět, že se mu podobná slova říkají
velice těžce. Celý sál odměňuje tohoto muže za jeho upřímnost potleskem.

Jdu po nábřeží Vltavy na tramvaj. Nějak se mi to všechno rozléhá v těle a je
mi divně. Připadám si, jak bych byl někde mimo skutečnost, jen matně vnímám
skupiny lidí, jak míří na Karlův most, nádherně nasvícené Hradčany i rusky mluvící
turisty kterak obhlížejí obchod se suvenýry a českým křišťálem při hlučné „masírující“
hudbě.
Všichni si myslí, že to Čečensko o kterém jsem tu psal je někde daleko, ale
to je ten největší omyl. Je velice, velice blízko nebo možná my nejsme tak daleko,
abychom k podobným věcem mohli být lhostejní.

Pokud budete mít možnost zúčastnit se tohoto festivalu, vidět jakýkoliv dokument,
neváhejte.
Po pražské části se festival přesune formou několikadenních filmových maratónů
mimo jiné také do Jihlavy.
Více informací na: www.oneworld.cz

olaf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Vagon

St Dub 17 , 2002
čtvrtý ročník jednoho z největších festivalů dokumentárních filmů v Evropě věnovaný problematice lidských práv Je pondělí 19:00 hod. a malý sál Městské knihovny v Praze se stále plní, až jsou všechna místa k sezení obsazena. Vstupné na jeden film stojí 50,- Kč. Je tu podle mého odhadu min. 150, převážně […]

Témata