Zahrádka u Ledče nad Sázavou zmizela v sedmdesátých letech kvůli vodárenské nádrži Švihov. Přežilo po ní několik staveb a pověst o dvou duších, které se po šesti stoletích dočkaly vysvobození díky řidiči buldozeru.
Zahrádka umírá
„Zahrádka se vylidňuje, občané opouštějí své milé městečko, domky se bourají, silnice k mostu přes Želivku je přerušena hlubokým příkopem, voda v Želivce stoupá. Zahrádka umírá. Nyní zahrádečtí rodáci pociťují, co ztrácejí.“
Takto popisuje zánik městečka jeden z posledních zápisů v městské kronice z roku 1975. Podle kronikáře byla Zahrádka „něco zvláštního, ani ves ani město, ale ani město, ani ves“. Měla kino, divadlo, dva hostince, fotbal, hokej, lékaře, zubaře, devítiletou školu, školku, poštu, obchody i dobré zaměstnání v Kovofiniši. A hlavně, jak píše pamětník, „individuelní svobodu“.
O dva roky později dolní část městečka zmizela pod hladinou nádrže Švihov a horní pod buldozery a bagry. Na břehu zůstal kostel svatého Víta, kašna s Mariánským sloupem, hřbitov a tři čísla popisná. Trvale je obývané jen jedno.
Hrad, kterému se říkalo Kotrbejk
Zahrádecký hrad stál za Želivkou, na ostrohu nad jejím soutokem s Blažejovickým potokem. V pramenech se objevuje od druhé poloviny 14. století do první poloviny 15. století. Jmenoval se stejně jako městečko nebo také Klosterberg, tedy Klášterní vrch. Příležitostně v něm sídlili probošti vyšehradské kapituly, které Zahrádecký újezd patřil až do husitských válek.
Zahrádečtí později pustý hrad přejmenovali na Kotrbejk. Když zapomněli jeho skutečnou historii, začali si vyprávět, že jde o zříceninu kláštera. Utvrzovalo je v tom zvonění, které se ze zříceniny ozývalo každý první pátek v měsíci přesně o půlnoci.
Dva duchové
Jakmile zvonění doznělo, sestoupili z hradu do městečka dva duchové.
Prvním byl velice tlustý probošt vyšehradské kapituly Raban Helmstattský. Zemřel na Kotrbejku roku 1386, stižen mrtvicí uprostřed opulentní hostiny. Druhým byl švihácký purkrabí Urban, doložený roku 1384. Prohrál jmění ve vrhcábech a za úplatu pro probošta unášel na hrad hezké dívky z podhradí. Nakonec se mu to vymstilo: počíhal si na něj mládenec jedné z unesených dívek a ze msty ho praštil sekerou po hlavě.
Raban pak chodil každou první páteční půlnoc do lepšího zahrádeckého hostince a snažil se ho až do kuropění vyjíst do posledního drobku. Urban se ve stejnou dobu v horším hostinci pokoušel vyhrát v kostkách všechny peníze, které měli hosté i hostinský.
Vysvobození
Oba duchové uspěli až o šest set let později, díky bodrému řidiči buldozeru Mirkovi. V pátek 1. srpna 1975 zbořil horší hospodu a na noc si ustlal v té lepší.
O půlnoci ho tam překvapil hladový probošt a žádal o jídlo. Mirek mu dal kolečko tlačenky v housce, které mu zbylo od oběda, tatranku a tři hašlerky. Probošt je lačně snědl a sháněl další. „Nemám, milej zlatej, a sám mám z tebe hlad!“ odpověděl Mirek. „Pak jsem tedy vysvobozen! Zaplať ti to Pán Bůh, dobrý člověče!“ zaradoval se probošt a zmizel.
Chvíli poté se v hostinci objevil Urban a také prosil o vysvobození. Mirek se vyptal, co by obnášelo, a došel s ním do sutin horšího hostince na partii vrhcábů. Bylo dlouho po výplatě, a tak měl v kapse jen pár drobných. Urban je při hře rychle vyhrál, vrátil je Mirkovi a s poděkováním zmizel stejně jako probošt.
Zahrádecký hrad tak přišel o svá strašidla, ale vzápětí získal nádech dobrodružného tajemna. Ocitl se v zakázaném I. ochranném pásmu vodárenské nádrže Švihov, kam lze vystoupit jen s povolením či pokradmu.