Chicago: Výtečný film, který nic neboří

Zaprvé je to naprosto precizní, poctivá, do nejmenšího detailu vycizelovaná, pečlivě nazkoušená, ba vydřená práce. Nekonečné hodiny neviditelné dřiny, která zrodí dokonalé zdání lehkosti.

A zatřetí je to příběh, v němž se pojí velké vášně, láska i smrt, perlivý konverzační vtip i nevtíravá společenská satira o světě, kde média stojí nad spravedlností, z viníků činí nevinné hvězdy a zároveň je trestají po svém – rychlým pádem a zapomněním.

Chicago má zkrátka všechny znaky mistrovsky vyvážené podívané, která ničím neruší, nepopouzí, nešokuje. Drží se čistoty žánru včetně dost silné a upřímně přiznávané divadelní stylizace. Nemá provokativní drzost svých muzikálově laděných předchůdců Moulin Rouge či Tanec v temnotách, na rozdíl od nich tradiční podobu kinematografie nikam neposouvá, nic neboří, nevytváří v publiku ostře protichůdné tábory. I proto si zřejmě Chicago připsalo Oscara, byť to vůbec nesnižuje váhu skutečnosti, že jde o výtečný film.

Ráz naráz vtáhne diváka do nálady, rytmu a světel jazzové éry i do její zákulisní šmíry – místo ohlášeného čísla dvou sester vystoupí narychlo jen jedna z nich, Catherine Zeta-Jonesová, a je skvělá. Její sólo, ač podle dnešních měřítek krotce cudné, vybuchuje erotikou a střih mu dává tempo vyměřené na setiny vteřiny.
Renée Zellwegerová má roli proměnlivější, tudíž ještě vděčnější, zálibně se přehrává z naivní ženušky v dychtivou, nadanou učednici oboru femme fatale, třeba ve scéně oddaného vyznání manželské lásky, kdy její mužíček zděšen objevuje vlastní parohy.



To jsou dvě ústřední hrdinky, jež spáchaly vraždy z vášně a hrozí jim buď provaz, nebo sláva. I další postavy jsou uváděny do děje v rámci „hry na divadlo“. Vždy jásavě ohlášeny a vítány potleskem vstupují na scénu, kde si odbudou svůj jevištní part, a poté i do „skutečného“ filmového příběhu. Tak se zjeví například mateřsky působící dozorkyně, jejíž představitelka Queen Latifahová má v sobě vzdor těžkotonážním vnadám více sex-appealu než vychrtlé holčičky z pornočasopisů – ta ví, co a jak ženská prodává.



Ve vězení se muzikálové výstupy rodí podobně jako ve von Trierově Tanci v temnotách: ze zvuků kapek a kroků vyrůstá podmanivý rytmus, vrcholící jednou z nejsilnějších scén vůbec, vězeňským tangem pro šest vražedkyň, jež zase připomene Luhrmannovo zběsilé tango z nevěstinců Buenos Aires v Moulin Rouge. Coby oslnivý lev salonů kabaretního typu nastupuje Richard Gere v roli módního advokáta, zručného manipulátora veřejným míněním. S oběma svými svěřenkyněmi vytváří kouzelnou trojici, když „režíruje“ jejich budoucí výpovědi před tiskem a porotou. Herečky se výtečně doplňují, odlišné i výslovností: Zeta-Jonesová coby tygřice s chraplavě vzrušujícím hlasem, Zellwegerová jako dojemné kotě s mazlivou intonací, přičemž obě klamou (nádhernými) těly.



Gereova postava vnáší do justičního melodramatu slovní humor – suchý, cynický, úsporný i perlivý, například když poznamená, že pokud by Ježíš žil v jeho době a měl pět tisíc dolarů na jeho právnické služby, mohly dějiny vypadat jinak… I druhý zdroj smíchu, ono zprofanované „satirické ostří“ či „kritické nastavování zrcadel prohnilé společnosti“, má naštěstí něžně nenápadnou, neplakátovou podobu. Tak třeba před soudní budovou jsou předem připraveny dvě verze novin, pro výrok „vinna“ i pro výrok „nevinna“, a po signálu z okna síně, jaký výrok padl, se okamžitě začnou prodávat ty „pravé“.

Choreografie je úžasně nápaditá, ačkoli se „neodbrzdí“ do tak závratných mimojevištních obrátek jako v Moulin Rouge. K jejím ozdobám patří loutková inscenace tiskové konference, výjev popravy napůl „v reálu“, napůl v křiklavém lesku varieté či nádherná zpověď bezbarvého pana Celofána alias Johna C. Reillyho, filmového manžela Zellwegerové. Ráz divadelního pásma si film uchovává i v tom, že divák cítí podvědomé nutkání spontánně tleskat po každém vydařeném „čísle“. A těch je i za premiérové vstupné opravdu dost.

Chicago charakterizuje spíše žánrová oddanost, přesnost, radost a svěžest než buřičsky novátorská filmařina. Ale podstatné je, že díky jeho oscarové výhře se prosadil směr, jejž zkoušeli prolomit Luhrmann i von Trier: návrat od dokumentárního civilismu k barvité podívané, k vrcholné stylizaci, pocta hře, hravosti a fantazii.

Pro Humpoláka exlusivně – Roman
Vošický, Harrisburg, USA