Enigma počtvrté: Přichází Turing

Po třináct let se Britové a Francouzi domnívali, že šifra Enigma je nerozlomitelná, ale nyní vysvitla naděje. Polský objev dokázal, že šifra Enigma není beze slabin, což pozvedlo morálku spojeneckých kryptoanalytiků. Polský postup byl zastaven zavedením nových scramblerů a zvýšením počtu propojovacích kabelů, zůstalo však nesporné, že Enigmu už není třeba považovat za dokonalou šifru.

Polský průlom také dokázal Spojencům význam působení matematiků v roli kryptoanalytiků. Britská Kancelář č. 40 byla vždy ovládána lingvisty a klasickými filology, nyní však nastala intenzivní snaha doplnit pracovníky o matematiky a přírodovědce. Vědci byli přijímáni především na základě známostí („old-boy network“). Kmenoví zaměstnanci Kanceláře č. 40 kontaktovali své bývalé kolegy z Oxfordu a Cambridge. Existovala i síť „starých kamarádek“ („old-girl network“), která získávala absolventky z míst jako Newnham College a Girton College v Cambridgi.
Noví pracovníci nemířili do Kanceláře č. 40 v Londýně, ale místo toho šli do Bletchley Park v Buckinghamshire, sídla tzv. Government Code and Cypher School (GC&CS), nově vytvořené organizace, která postupně přebírala úlohu Kanceláře č. 40. Bletchley Park mohl poskytnout prostor daleko více pracovníkům, což bylo důležité, protože hned po začátku války se očekávala záplava šifrovaných odposlechů. Během první světové války Německo odvysílalo dva miliony slov za měsíc, ale předpokládalo se, že větší rozšíření rádia v druhé světové válce může vést k přenášení až dvou milionů slov denně.
Ve středu Bletchley Parku stálo rozlehlé venkovské sídlo z viktoriánských dob postavené v pseudogotickém stylu finančníkem sirem Herbertem Leonem. Původně bylo v Bletchley Parku pouze dvě stě zaměstnanců, za pět let však zámeček a provizorní stavby hostily sedm tisíc mužů a žen.
Během podzimu 1939 se vědci a matematici v Bletchley naučili bojovat proti záludnostem šifry Enigmy a rychle si osvojili techniku Poláků. Bletchley měl více pracovníků a zdrojů než polské Biuro Szyfrow, byl tedy schopen zvládnout zvýšení počtu scramblerů a fakt, že složitost Enigmy vzrostla na desetinásobek. Každých čtyřiadvacet hodin se pro britské kryptoanalytiky opakovala stejná rutina. O půlnoci přešli němečtí operátoři Enigmy na nový denní klíč. Od tohoto okamžiku už bylo lhostejné, co v Bletchley dokázali předchozího dne – začínalo se znovu. Kryptoanalytici museli začít identifikovat nový denní klíč. To mohlo zabrat několik hodin, ale jakmile objevili nastavení Enigmy pro tento den, pracovníci Bletchley mohli začít dešifrovat nashromážděné německé zprávy a odhalovat informace, které byly v jejich boji s nacisty neocenitelné.
Překvapení je klíčovým nástrojem každého vojenského velitele. Jakmile se v Bletchley podařilo rozluštit Enigmu, německé plány byly rázem čitelné a Britové věděli, co zamýšlí německé vrchní velení. Když se Britové dozvěděli o místě hrozícího útoku, mohli vyslat posily nebo provést úhybný manévr. Jestliže se Spojencům podařilo zachytit a dešifrovat rozhovor Němců o vlastních slabinách, mohli tím směrem zaměřit ofenzivu. Dešifrovací práce v Bletchley byly válečnou aktivitou s nejvyšším stupněm důležitosti. Když například Německo napadlo Dánsko a Norsko v dubnu roku 1940, Bletchley poskytl detailní obrázek německých operací. Během bitvy o Británii dovedli kryptoanalytici předem varovat před bombardováním včetně časových a místních údajů. Kromě toho ještě dodávali informace o stavu Luftwaffe, například o počtu zničených letadel a o rychlosti, s jakou byly nahrazeny. Bletchley všechny tyto informace posílal do ústředí MI6, které je dále předávalo válečnému kabinetu, ministerstvu letectví a admiralitě.

Jakmile kryptoanalytici z Bletchley zvládli polské postupy, začali hledat vlastní cesty k nalezení klíče Enigmy. Například využili faktu, že němečtí operátoři Enigmy občas volili snadné klíče. Pro každou zprávu měl operátor vybrat odlišný klíč zprávy, tři náhodná písmena. Ale v žáru bitvy, než aby přepracovaní operátoři namáhali svou představivost a vybrali náhodný klíč, zvolili někdy raději tři písmena následující za sebou na klávesnici Enigmy (viz obrázek 46), jako třeba QWE nebo BNM. Těmto snadným klíčům zprávy se v Bletchley začalo říkat cilky (angl. cillies). Jinou cilkou bylo opakované používání některých klíčů zprávy, možná iniciál operátorovy přítelkyně – jedny takové iniciály C. I. L. mohly stát u původu tohoto termínu. Než přistoupili kryptoanalytici ke zdlouhavému luštění Enigmy běžnou obtížnou cestou, stalo se jejich zvykem napřed vyzkoušet cilky. Jejich tušení se někdy vyplatilo.
Cilky nebyly slabou stránkou Enigmy, ale její obsluhy. Bezpečnost Enigmy snížila také jiná lidská chyba, tentokrát na vyšší úrovni. Ti, kteří byli zodpovědní za sestavení knih kódů, se museli rozhodnout, které scramblery budou konkrétního dne použity a ve které pozici. Snažili se dosáhnout toho, aby nastavení scramblerů bylo nepředvídatelné, takže rozhodli, že žádný scrambler nesmí zůstat ve stejné pozici dva dny po sobě. Označíme-li scramblery čísly 1, 2, 3, 4 a 5, pak bude první den uspořádání například 134, druhý den bude přípustné uspořádání 215, ale ne 214, protože scrambler číslo 4 nesmí zůstat ve stejné pozici dva dny po sobě. To může vypadat jako rozumná strategie, protože scramblery neustále mění pozici, ale uplatnění takového pravidla vlastně ulehčuje kryptoanalytikům život. Vyloučení některých možností znamená, že ti, kdo sestavovali knihy kódů, zmenšili o polovinu počet možných uspořádání. Kryptoanalytici z Bletchley si to uvědomili a snažili se toho co nejvíce využít. Jakmile určili uspořádání scramblerů pro jeden den, mohli okamžitě vyloučit polovinu uspořádání pro den následující, tudíž jejich pracovní zatížení bylo zmenšeno o polovinu.
Podobně tomu bylo s pravidlem, že nastavení propojovací desky nesmějí zahrnovat výměnu mezi písmenem a jeho sousedem, což znamenalo, že S smí být zaměněno za jakékoliv písmeno kromě R a T. Existoval názor, že je dobré se takovým očividným výměnám záměrně vyhýbat, ale zavedení tohoto pravidla rovněž drasticky snížilo počet možných klíčů.
Hledání nové kryptoanalytické zkratky bylo nezbytné, protože přístroj Enigma se během války stále vyvíjel. Kryptoanalytici byli neustále nuceni inovovat, znovu navrhovat a dolaďovat bomby a hledat úplně nové strategie. Částečnou příčinou jejich úspěchu byla bizarní sestava matematiků, přírodovědců, lingvistů, klasických filologů, šachových velmistrů a křížovkářů v rámci každé budovy. Na první pohled neřešitelný problém koloval tak dlouho, dokud se nedostal k někomu, kdo dostal ten správný nápad vedoucí k jeho vyřešení, nebo k někomu, kdo ho byl schopen vyřešit alespoň částečně a pak jej poslal zase dál. Gordon Welchman, který velel budově č. 6, popsal svůj tým jako „smečku loveckých psů, kteří se snaží zachytit stopu“. V Bletchley se odehrálo mnoho velkých kryptoanalytických průlomů a zabralo by několik knih popsat každý jednotlivý přínos. Ale jedna osobnost zasluhuje být přece popsána podrobněji – Alan Turing, který rozpoznal největší slabinu Enigmy a nemilosrdně jí využil. Díky Turingovi se podařilo luštit šifru Enigma dokonce za nejsložitějších okolností.

***zde jsme kvůli délce textu vynechali Turingův životopis, na který se na Humpolákovi podíváme někdy jindy v samottatném článku. Nyní se soustředíme pouze na Turingův boj s Enigmou.

V roce 1939 Turingova akademická kariéra prudce přerušila. Government Code and Cypher School jej pozvala, aby se stal kryptoanalytikem v Bletchley. 4. září 1939, den poté, co Neville Chamberlain vyhlásil válku Německu, se Turing přestěhoval z cambridgeské idyly do hostince Crown Inn ve vesnici Shenley Brook End.
Každý den jel na kole 5 km ze Shenley Brook End do Bletchley Park a tam částečně pobýval v jednotlivých budovách, kde se podílel na rutinní práci při rozlamování kódů, a částečně se pohyboval ve výzkumném středisku, bývalém skladišti jablek, hrušek a švestek sira Herberta Leona. Tam kryptoanalytici diskutovali o aktuálních problémech nebo společně probírali, jak se vypořádat s problémy, které mohou nastat v budoucnosti. Turing se soustředil na to, co se může stát, kdyby Němci změnili svůj systém výměny klíčů zprávy. Počáteční úspěchy Bletchley vycházely z práce Rejewského, který využil faktu, že operátoři Enigmy šifrovali každý klíč zprávy dvakrát (pokud byl klíč zprávy například YGB, potom operátor zašifroval YGBYGB). Toto opakování mělo zajistit, že příjemce neudělá chybu, ale zároveň vytvořilo trhlinu v bezpečnosti Enigmy. Britští kryptoanalytici odhadovali, že nepotrvá dlouho, než si Němci všimnou, že opakování klíče šifru Enigmu ohrožuje. Pak by patrně operátorům Enigmy řekli, aby opakování klíče zanechali, čímž by aktuální techniky používané v Bletchley přestaly fungovat. Bylo na Turingovi, jak nalézt alternativní způsob útoku na Enigmu – způsob, který by nespoléhal na opakování klíče zprávy.
Jak týdny plynuly, Turing si uvědomil, že se v Bletchley shromáždila rozsáhlá knihovna rozšifrovaných zpráv, a všiml si, že mnoho z nich mělo pevnou strukturu. Došel k názoru, že studiem starých rozšifrovaných zpráv by mohl někdy předpovědět část obsahu nerozšifrované zprávy, pokud by vyšel z doby odeslání a zdroje zprávy. Zkušenosti například ukazovaly, že Němci denně posílali krátce po šesté hodině pravidelné zprávy o počasí. Takže šifrovaná zpráva zachycená v 6.05 téměř jistě obsahovala slovo wetter, což německy znamená „počasí“. Přísný protokol používaný v armádě znamenal, že takové zprávy byly stylově velmi sešněrované, takže Turing si mohl být jist, že v zašifrované zprávě slovo wetter skutečně nalezne. Díky pevné struktuře zpráv se dalo téměř s určitostí říci, že prvních šest písmen určitého zašifrovaného textu odpovídá v původní zprávě písmenům wetter. Když lze část otevřeného textu takto propojit s částí šifrového textu, říkají kryptoanalytici takové vazbě „tahák“ (angl. crib).
Turing si byl jist, že by mohl pomocí taháků rozluštit Enigmu. Kdyby měl zašifrovaný text a věděl, že určitý jeho úsek, řekněme ETJWPX, představuje wetter, pak by stál před úkolem nalézt takové nastavení Enigmy, které by změnilo wetter na ETJWPX. Jednoduchý, ale nepraktický způsob, jak to udělat, by bylo vzít přístroj Enigma, vyťukat wetter a podívat se, zda se ukáže správný šifrový text. Pokud ne, potom by kryptoanalytik změnil nastavení přístroje prohozením kabelů na propojovací desce, prohozením nebo změnou orientace scramblerů a pak by znovu vyťukal wetter. Pokud by se opět neobjevilo správné znění šifrového textu, kryptoanalytik by změnil nastavení znovu – a znovu a znovu, dokud by nenalezl to správné řešení. Jediný problém s touto metodou pokusů a omylů je skutečnost, že existuje 159 000 000 000 000 000 000 možných nastavení, jež je třeba ověřit, takže nalezení toho jediného uspořádání, které by změnilo wetter na ETJWPX, je zdánlivě nemožným úkolem.
Aby Turing problém zjednodušil, pokusil se napodobit Rejewského strategii. Chtěl oddělit problém nastavení scramblerů (pozice jednotlivých scramblerů a jejich konkrétní orientace) od problému zapojení propojovací desky. Kdyby přišel na to, jak využít taháky nezávisle na zapojení propojovací desky, pak by mohl ověřit všechny možné kombinace scramblerů, jichž bylo 1 054 560 (60 uspořádání 5 17 576 orientací). To už bylo schůdné. Po nalezení správného nastavení scramblerů by mohl odvodit zapojení propojovací desky.
Nakonec se rozhodl pro konkrétní typ taháků obsahující vnitřní smyčky podobné řetězcům, s nimiž pracoval Rejewski. Řetězce spojovaly písmena uvnitř opakovaného klíče zprávy. Turingovy smyčky však neměly co dělat s klíčem zprávy, neboť Turing ve své práci vycházel z předpokladu, že Němci brzy přestanou opakované klíče zpráv vysílat. Turingovy smyčky místo toho spojovaly písmena původního a zašifrovaného textu. Například tahák na obrázku 48 obsahuje smyčku. Nezapomeňte, že taháky jsou založeny pouze na odhadech – ale pokud předpokládáme, že tahák je správný, můžeme spojit písmena wÝE, eÝT, tÝW jako část smyčky. Přestože neznáme nastavení Enigmy, můžeme první nastavení, ať již je jakékoli, označit jako S. Víme, že v tomto prvním nastavení je w zašifrováno jako E. Po tomto zašifrování se první scrambler posune o jedno místo na nastavení S + 1 a písmeno e je zašifrováno jako T. Scrambler se pootočí o další pozici a zašifruje písmeno, které není součástí smyčky, takže toto šifrování budeme ignorovat. Scrambler se posune o další místo a my znovu dosáhneme písmene, které je součástí smyčky. V nastavení S + 3 je písmeno t zašifrováno jako W. Úhrnem tedy víme:

V nastavení S Enigma zašifruje w jako E.
V nastavení S + 1 Enigma zašifruje e jako T.
V nastavení S + 3 Enigma zašifruje t jako W.



Zatím to vypadá jen jako zajímavá šifrovací struktura, ale Turing pečlivě sledoval důsledky vztahů uvnitř smyčky a pochopil, že získal klíčovou zkratku, kterou potřeboval k rozlomení Enigmy. Namísto toho, aby pracoval s jedním přístrojem Enigma na testování každého nastavení, začal si Turing pohrávat s myšlenkou na tři oddělené stroje, z nichž každý by se zabýval rozšifrováním jednoho elementu smyčky. První přístroj by zkusil zašifrovat w jako E, druhý by zašifroval e do T a třetí t do W. Tyto tři přístroje by byly nastaveny identicky až na to, že druhý z nich by měl scramblery nastaveny o jeden krok dále oproti prvnímu (nastavení S + 1) a třetí o tři kroky oproti prvnímu (nastavení S + 3).
Turing si pak představil horečně pracujícího kryptoanalytika nepřetržitě měnícího zapojení kabelů na propojovací desce i nastavení scramblerů, aby dosáhl správného zašifrování. Všechny změny by musel dělat vždy na všech třech přístrojích najednou, přičemž by musel respektovat popsaný posun v nastavení scramblerů.
Na první pohled to není žádný velký úspěch. Kryptoanalytici by stále museli prověřit všech 159 000 000 000 000 000 000 možných nastavení, a aby to bylo ještě horší, museli by totéž provést zároveň na třech přístrojích, ne pouze na jednom. Další stupeň Turingova nápadu však mění situaci a velmi ji zjednodušuje. Turinga napadlo spojit Enigmy mezi sebou tak, že povede vodiče mezi vstupy a výstupy každého přístroje, jak to ukazuje obrázek 49. Smyčka v taháku se vlastně nahradí smyčkou elektrického obvodu.
Podle Turingových představ měly Enigmy stále měnit svá nastavení, jak je to popsáno výše, avšak proud by jimi protékal pouze tehdy, když by nastavení na všech třech přístrojích byla správná. Kdyby do obvodu přidal žárovku, proud by ji rozsvítil a signalizoval tak, že bylo nalezeno správné nastavení. Prozatím by všechny tři přístroje stále ještě musely prověřit 159 000 000 000 000 000 000 možných nastavení, aby se žárovka rozsvítila. Avšak teprve po této přípravě měl přijít Turingův závěrečný logický skok, jenž úlohu rázem zjednodušil o řád sta miliard.
Turing zkonstruoval elektrický obvod tak, aby anuloval vliv propojovací desky, takže umožnil ignorovat miliardy jejích možných nastavení. Obrázek 49 ukazuje, že do první Enigmy vstupuje elektrický proud do scramblerů a vystupuje na neznámém písmenu, které nazveme L1. Proud potom teče přes propojovací desku, která transformuje L1 na E. Písmeno E je spojeno vodičem s písmenem e v druhé Enigmě, kde se v další propojovací desce převede zpět na L1. Jinými slovy, dvě propojovací desky se navzájem vynulují. Proud, který vystupuje ze scramblerů druhé Enigmy, vstupuje do její propojovací desky na písmenu L2 a tam se převede na T. To je spojeno vodičem s písmenem t ve třetí Enigmě, a jak proud prochází její propojovací deskou, převede se zpět na L2. Propojovací desky se v celém obvodu navzájem vynulují, a proto je Turing mohl zcela ignorovat.
Jediné, co teď potřeboval, bylo spojit výstup první sady scramblerů L1 se vstupem druhé sady scramblerů (také L1) a tak dále. Turing neznal hodnotu písmena L1, takže musel propojit všech 26 výstupů první sady scramblerů se všemi odpovídajícími vstupy druhé sady scramblerů a tak dále. Nakonec dostal 26 elektrických obvodů, z nichž každý měl žárovku, která signalizovala uzavření obvodu. Tři sady scramblerů by tedy jednoduše prověřily každou ze 17 576 orientací, druhá sada scramblerů by byla vždy o krok napřed před první a třetí sada scramblerů by byla o dva kroky napřed před druhou sadou. Až by se nalezla správná orientace scramblerů, jeden z obvodů by se uzavřel a rozsvítil svou žárovku. Kdyby scramblery změnily orientaci každou vteřinu, daly by se všechny možnosti prověřit za pět hodin.
Zůstaly pouze dva problémy. Za prvé, mohlo by se stát, že by přístroje běžely se špatným uspořádáním scramblerů, protože Enigma používala, jak víme, vždy tři z pěti možných scramblerů uspořádané zcela libovolně, což dává šedesát možných nastavení. Pokud se tedy prověří všech 17 576 orientací a žárovka se nerozsvítí, je třeba vyzkoušet další z šedesáti možných uspořádání scramblerů. Jinou možnost představuje paralelně spustit šedesát sad po třech Enigmách.
Druhý problém spočíval v tom, jak stanovit zapojení kabelů
na propojovací desce, jakmile bylo známo uspořádání a orientace scramblerů. To je poměrně jednoduché. Kryptoanalytik nastaví na Enigmě správným způsobem scramblery, zapíše šifrový text a podívá se na výsledek. Pokud dostane tewwer místo wetter, pak je jasné, že kabely musí být zapojeny tak, aby zaměnily w a t. Vložení další části zašifrovaného textu odhalí další prohozená písmena.
Kombinace taháků, smyček a elektricky spojených přístrojů vyústila v pozoruhodné kryptografické dílo, jež mohl realizovat pouze Turing díky svým jedinečným znalostem matematických strojů. Jeho úvahy o imaginárních Turingových strojích byly reakcí na tajuplnou otázku matematické nerozhodnutelnosti, ale tento čistě akademický výzkum jej vybavil způsobem uvažování, které je nezbytné k návrhu praktického přístroje schopného vyřešit velmi reálné problémy.
Bletchley získal 100 000 liber nezbytných na realizaci Turingových myšlenek ve fungující zařízení, kterým se říkalo bomby, protože jejich mechanické řešení vzdáleně připomínalo přístroje, s nimiž pracoval Rejewski. Každá z Turingových bomb se měla skládat z dvanácti sad elektricky spojených scramblerů Enigmy, aby se uměla vypořádat s daleko delšími smyčkami písmen. Kompletní jednotka měla být kolem dvou metrů vysoká, dva metry dlouhá a metr široká. Turing dokončil svůj návrh na začátku roku 1940, výroba byla zadána společnosti British Tabulating Machinery v Letchworthu.
Zatímco Turing čekal na dodávku bomb, pokračoval ve své každodenní práci v Bletchley. Zvěst o jeho průlomu se brzy rozšířila mezi dalšími vedoucími kryptoanalytiky, kteří ho začali uznávat jako špičkového odborníka.

***kráceno

Jeho první prototyp bomby, pojmenovaný Victory, dorazil do Bletchley 14. března 1940. Přístroj byl hned uveden do provozu, ale první výsledky byly méně než uspokojující. Přístroj se ukázal být daleko pomalejší, než se předpokládalo, nalezení klíče trvalo týden. Soustředěným úsilím se Turingův tým snažil zvýšit jeho výkonnost. O několik týdnů později již dokončili nový návrh. Další čtyři měsíce zabrala výroba této vylepšené bomby. Mezitím se kryptoanalytici museli vypořádat s katastrofou, kterou předpokládali. Dne 1. května 1940 změnili Němci svůj protokol výměny klíčů. Přestali opakovat klíč zprávy, a proto se dramaticky snížil počet úspěšných rozšifrování Enigmy. Informační vakuum trvalo do 8. srpna, kdy dorazila nová bomba. Byla pokřtěna Agnus Dei nebo krátce Agnes. Tento přístroj měl naplnit Turingova očekávání.
Během následujících osmnácti měsíců bylo uvedeno do provozu dalších patnáct bomb. Využívaly nápovědy z taháků, ověřovaly nastavení scramblerů a odhalovaly klíče, přičemž klapaly jako milion pletacích jehlic. Když šlo všechno dobře, bomba mohla nalézt klíč Enigmy za hodinu. Jakmile se podařilo pro konkrétní zprávu určit nastavení scramblerů a zapojení propojovací desky, tedy její klíč zprávy, bylo už jednoduché odvodit denní klíč a dešifrovat všechny ostatní zprávy zaslané téhož dne.
Přestože bomby představovaly rozhodující průlom v kryptografii, dešifrování se nestalo pouhou formalitou. Bylo třeba překonat mnoho překážek, než bomby mohly vůbec začít hledat klíč. Aby bomba mohla pracovat, potřebuje nejprve taháky, které hledali kryptoanalytici a předávali je operátorům bomb. Nebylo však zaručeno, že analytici uhodli správný význam zašifrovaného textu. Dokonce i když měli správný tahák, mohl být na špatném místě – kryptoanalytici mohli uhodnout, že zašifrovaná zpráva obsahuje určitou větu, ale přiřadili ji nesprávnému úseku šifrového textu. Existoval však trik sloužící k ověření, zda je tahák ve správné pozici.
V následujícím příkladu je kryptoanalytik přesvědčen, že je otevřený text správný, ale není si jist, zda jej propojil se správnými písmeny v zašifrovaném textu.

Odhadovaný w e t t e r n u l l s e c h s
otevřený text
Známý šifrový text I P R E N L W K M J J S X C P L E J W Q



Jednou z vlastností přístroje Enigma byla jeho neschopnost zašifrovat písmeno na sebe sama, což byl důsledek existence reflektoru. Písmeno a nemohlo být zašifrováno jako A, písmeno b nemohlo být nikdy zašifrováno jako B a tak dále. Tahák uvedený výše tedy není umístěn správně, protože první e ve slově wetter nemůže odpovídat písmenu E v šifrovém textu. Abychom nalezli správnou pozici, zkusíme posunout otevřený a šifrový text vůči sobě, dokud se nedostaneme do polohy, kdy není ani jedno písmeno spárováno samo se sebou. Pokud posuneme otevřený text o jedno místo doleva, stále to nesedí, protože tentokrát první s v sechs odpovídá S v šifrovém textu. Pokud však posuneme otevřený text o jedno místo doprava, zmizí nekorektní párování. Tento tahák je tudíž pravděpodobně na správném místě a lze jej použít jako základ pro rozšifrování pomocí bomby:

Odhadovaný w e t t e r n u l l s e c h s
otevřený text
Známý šifrový text I P R E N L W K M J J S X C P L E J W Q




***kráceno***
(jednání s Churlilem a jeho podpora týmu kryptoanalytiků)

Koncem roku 1942 bylo v provozu 49 bomb. V Gayhurst Manor severně od Bletchley bylo zřízeno nové pracoviště vybavené bombami. Jako součást náboru zadala Government Code and Cypher School inzerát do Daily Telegraph. Vyhlásila v něm anonymní soutěž pro čtenáře. Úkolem bylo vyluštit přiloženou křížovku (obrázek 51) v čase pod 12 minut. Vycházelo se z názoru, že experti na křížovky mohou být také dobrými kryptoanalytiky a že by mohli vhodně doplnit vědecké mozky v Bletchley – o čemž samozřejmě v novinách nic nebylo. Odpovědělo 25 čtenářů, které pak pozvali do Fleet Street na test. Pět z nich dokončilo
křížovku ve stanoveném čase, dalšímu chybělo pouze jedno slovo. O několik týdnů později se všech šest zúčastnilo pohovoru vedeného vojenskou rozvědkou a nakonec byli skutečně přijati jako kryptoanalytici do Bletchley Parku.

V nakladatelství Dokořán právě vychází extrémně zajímavý text, Kniha kódů a šifer. Autorem je Simon Singh, od něhož česky už vyšla Velká Fermatova věta. Nakladatel byl tak laskav, že čtenářům Humpoláka nabízí v elektronické podobě k přečtení některé kapitoly.
Zdroj: Simon Singh, Kniha kódů a šifer, Dokořán, Praha, 2003, http://www.dokoran.cz

Axl

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Program kina Humpolec, květen 2003

St Dub 30 , 2003
No Eminema nemusim, Pupendo je prej dobrý a filmy Davida Cronenberga (Moucha, Crash, Exiztens)mam rad, ale zalezi na Vas co si vyberete…

Témata