HISTORIE: Velká knih kódů a šifer: Zrod Enigmy

V nakladatelství Dokořán právě vychází extrémně zajímavý text, Kniha kódů a šifer. Autorem je Simon Singh, od něhož česky už vyšla Velká Fermatova věta.

Nakladatel byl tak laskav, že čtenářům Humpoláka nabízí v elektronické podobě k
přečtení některé kapitoly. Jako první se podíváme na příběh zřejmě nejznámější –
půjde o způsob, kterým byla za druhé světové války prolomena šifra německého
stroje Enigma…

Zdroj: Simon Singh, Kniha kódů a šifer,
Dokořán, Praha, 2003,
http://www.dokoran.cz


Vývoj šifrovacích strojů – od šifrovacích disků k
Enigmě


Nejstarším šifrovacím strojem je šifrovací
disk, vynalezený v 15. století italským architektem Leonem Albertim, jedním z
otců polyalfabetické šifry. Alberti vzal dva měděné kotouče, jeden o něco větší
než druhý, a po jejich obvodu napsal písmena abecedy. Pak umístil menší kotouč
na větší, uchytil je na společnou osu a získal tak pomůcku podobnou té, jež je
na obrázku 31. Kotouči šlo otáčet nezávisle na sobě, takže abecedy mohly
zaujímat různé vzájemné pozice a pomůcka mohla sloužit pro šifrování jednoduchou
Caesarovou šifrou. Například pro šifru s posunutím o jeden znak stačilo natočit
vnější A proti vnitřnímu B – vnější disk zobrazuje otevřenou abecedu, vnitřní
abecedu šifrovou. Každé písmeno otevřeného textu lze nalézt na vnějším disku,
odpovídající písmeno šifrového textu se nachází naproti němu na vnitřním disku.
Zprávu s Caesarovým posunutím o pět písmen vytvoříme tak, že natočíme vnější A
proti vnitřnímu F.

Jde o velmi jednoduché zařízení,
usnadňuje však šifrování, a proto přetrvalo po pět století. Verze z obrázku 31
se používala v americké občanské válce. Na obrázku 32 je Code-o-Graph, šifrovací
disk používaný hrdinou jednoho z prvních amerických rozhlasových seriálů
kapitánem Půlnoc. Posluchači mohli získat svůj vlastní Code-o–Graph od sponzora
pořadu, společnosti Ovaltine, když zaslali etiketu některého z jeho výrobků. Čas
od času končilo vysílání tajnou zprávou od kapitána Půlnoc, kterou si věrní
posluchači mohli pomocí svého disku rozšifrovat.

Šifrovací disk je jedním z mnoha možných šifrovacích zařízení, tzv.
scramblerů, jež zpracovávají otevřený text znak po znaku a převádějí jej na něco
jiného. Dosud popsaný způsob jejich činnosti je jednoduchý a výsledná šifra
poměrně snadná k rozluštění, avšak disk lze použít i komplikovanějším způsobem.
Jeho vynálezce Alberti doporučoval změnit nastavení disku v rámci téže zprávy,
což v důsledku znamená, že namísto monoalfabetické šifry vzniká polyalfabetická.

Představme si například, že by Alberti chtěl pomocí
svého disku zašifrovat slovo goodbye a použil k tomu klíčové slovo LEON. Začal
by nastavením disku podle prvního písmene klíče, takže proti vnějšímu A by
nastavil vnitřní L. Pak by zašifroval první písmeno zprávy, tedy g, a to tak, že
by jej vyhledal na vnějším disku a přečetl odpovídající písmeno na disku
vnitřním – to je R. Před zašifrováním dalšího znaku zprávy by změnil nastavení
disku podle druhého písmene klíče a proti vnějšímu A by tentokrát nastavil
vnitřní E. Pak by zašifroval písmeno o a dost

al by S.
Šifrovací proces by pokračoval nastavením disku podle klíčového písmene O, pak
N, pak znovu L a tak dále. Alberti by vlastně zašifroval zprávu Vigenčrovou
šifrou, kde by jeho vlastní křestní jméno posloužilo jako klíč. Šifrovací disk
zrychluje práci a v porovnání s Vigenčrovým čtvercem zmenšuje pravděpodobnost
chyb.

Při tomto použití šifrovacího disku je důležité, že
během šifrování se mění jeho nastavení. Tato dodatečná komplikace ztěžuje
prolomení šifry, neznemožňuje jej však, protože nejde o nic jiného než o
mechanizovanou verzi Vigenčrovy šifry, kterou vyluštili Babbage a Kasiski. Pět
set let po Albertim se však myšlenka šifrovacího disku dočkala návratu v
podstatně zdokonalené podobě a vedla ke vzniku nových šifer, o řád náročnějších
na rozluštění než jakýkoli starší systém.

Německý
vynálezce Arthur Scherbius spolu se svým přítelem Richardem Ritterem založil
roku 1918 firmu Scherbius & Ritter, jež se zabývala technickými inovacemi na
širokém poli od turbín po vyhřívané polštáře. Scherbius odpovídal za výzkum a
vývoj a stále hledal nové možnosti uplatnění. Jedním z jeho oblíbených projektů
byla náhrada zastaralých šifrovacích systémů z první světové války, založených
na tužce a papíru, něčím dokonalejším, co by využívalo moderní technologie. Díky
znalostem, jež získal studiem elektrotechnického inženýrství v Hannoveru a
Mnichově, vyvinul šifrovací zařízení, které bylo v podstatě elektrifikovanou
variantou Albertiho šifrovacího disku. Pod názvem Enigma vstoupil Scherbiův
systém do historie kryptografie jako její nejtěžší noční můra.

Scherbiova Enigma je tvořena mnoha důmyslnými součástmi, jež dohromady
tvoří působivý a složitý stroj. Pokud jej však rozložíme na části, je princip
fungování celku zcela zřejmý. Základní podoba Scherbiova vynálezu se skládá ze
tří vzájemně propojených částí. První z nich je klávesnice pro zadávání
otevřeného textu, druhou částí je šifrovací jednotka pro převod každého písmene
otevřeného textu na odpovídající písmeno šifrového textu a třetí částí je
signální deska tvořená lampičkami, které umožňují zobrazit znak šifrového textu.
Na obrázku 33 je znázorněno schéma stroje, pro jednoduchost omezeného na šest
písmen abecedy. Má-li se zašifrovat písmeno otevřeného textu, stiskne operátor
příslušnou klávesu, tím se odešle elektrický signál přes šifrovací jednotku a na
druhé straně se na signální desce indikuje příslušný znak šifrového
textu.

Klíčovou částí stroje je scrambler, tlustý gumový
kotouč protkaný dráty. Vedení přicházející z klávesnice vstupuje do scrambleru
na šesti místech, uvnitř se různě otáčí a přehýbá a na šesti místech zas
vystupuje ven. Vnitřní zapojení scrambleru určuje, jak budou zašifrovány znaky
otevřené abecedy. Například na obrázku 33 toto zapojení určuje,
že:


Napíšeme-li a, rozsvítí se B, takže a je
šifrováno jako B.

Napíšeme-li b, rozsvítí se A, takže b
je šifrováno jako A.

Napíšeme-li c, rozsvítí se D, takže
c je šifrováno jako D.

Napíšeme-li d, rozsvítí se F,
takže d je šifrováno jako F.

Napíšeme-li e, rozsvítí se
E, takže e je šifrováno jako E.

Napíšeme-li f, rozsvítí
se C, takže f je šifrováno jako C.


Zpráva cafe se
tedy zašifruje jako DBCE. V tomto základním uspořádání scrambler prostě definuje
šifrovou abecedu a stroj funguje jako monoalfabetická substituční
šifra.

Podstata toho, co Scherbius vymyslel, však spočívá
v tom, že disk se po zašifrování každého písmene automaticky pootočí o jednu
šestinu otáčky (u reálného stroje pracujícího s úplnou abecedou pak o jednu
šestadvacetinu). Obrázek 34a) ukazuje stejné uspořádání jako obrázek 33:
stiskneme-li klávesu b, rozsvítí se žárovka A. Tentokrát se však po napsání
písmene a rozsvícení žárovky disk otočí o jednu šestinu otáčky do polohy
znázorněné na obrázku 34b). Napíšeme-li teď b znovu, rozsvítí se jiné písmeno,
konkrétně C. Poté se disk znovu pootočí, jak je vidět na 34c). Tentokrát klávesa
b rozsvítí žárovku E. Napíšeme-li b šestkrát po sobě, dostaneme šifrový text
ACEBDC. Jinými slovy, šifrová abeceda se po zašifrování každého písmene mění. V
tomto rotačním uspořádání definuje scrambler šest šifrových abeced, stroj lze
použít pro šifrování polyalfabetickou šifrou.

Rotace
scrambleru je klíčovým prvkem Scherbiovy konstrukce. Stroj v tomto uspořádání
však má očividnou slabinu. Napíšeme-li b šestkrát po sobě, scrambler se vrátí do
původní polohy. Další opakování písmene b povede k tomu, že se šifrovací schéma
bude stále opakovat. Kryptografové se obecně vzato snaží takovému opakování
vyhnout, protože vede k pravidelnosti a vnáší do šifrového textu strukturu –
příznak slabé šifry. Tomu lze čelit zavedením druhého scramblerového disku.


—omluvte neexistenci obrázku v našem
textu—


Na obrázku 35 je schématický náčrtek
šifrovacího stroje se dvěma scramblery. Protože je obtížné zakreslit skutečnou
třírozměrnou strukturu vnitřního propojení, obrázek 35 se omezuje na
dvourozměrné zjednodušení. Vždy po zašifrování jednoho písmene se první
scrambler pootočí o jednu pozici. Druhý scramblerový disk je po většinu času
nehybný. Pootočí se teprve tehdy, když první scrambler dokončí celou otáčku.
Dosáhne se toho například tak, že na prvním scrambleru je zub, který pohne
druhým scramblerem jen jednou za celý oběh.

Na obrázku
35a) je první scrambler v poloze, kdy se právě chystá pohnout druhým.
Napíšeme-li a zašifrujeme písmeno, mechanismus se přestaví do polohy znázorněné
obrázkem 35b). První scrambler se pohnul o jedno místo, druhý rovněž o jedno
místo. Napíšeme-li a zašifrujeme další písmeno, první scrambler se opět pohne o
jedno místo, druhý zůstane nehybný – až do té doby, dokud první scrambler
nedokončí celou otáčku, což bude po zašifrování dalších pěti písmen. Uspořádání
je podobné tachometru v autě: kotouč udávající počet kilometrů se otáčí poměrně
rychle, teprve když dokončí celou otočku, pohne o jeden dílek kotoučem
udávajícím desítky kilometrů.

Výhoda přidání druhého
scrambleru spočívá v tom, že se schéma šifrování po dokončení úplné otáčky
prvního scrambleru nezačne opakovat. K opakování sice dojde, ale později –
teprve poté, co úplnou otáčku dokončí i druhý. Jedna otáčka druhého scrambleru
představuje šest otáček prvního, tedy zašifrování 6 5 6 = 36 písmen. Jinými
slovy, k dispozici je 36 různých nastavení scrambleru neboli 36 různých
šifrových abeced. V případě úplné abecedy tvořené

26
písmeny jde o 26 5 26 = 676 různých šifrových abeced. Kombinováním scramblerů
(jimž se také říká rotory) lze tedy sestavit šifrovací stroj, který neustále
přechází od jedné šifrové abecedy k jiné. Operátor napíše písmeno a to se v
závislosti na nastavení scramblerů zašifruje podle jedné ze stovek šifrových
abeced. Pak se uspořádání scramblerů změní, takže další písmeno se šifruje podle
jiné abecedy. To vše se navíc odehrává velmi rychle a přesně, díky automatickému
pohybu scramblerů a rychlosti elektrického proudu.

Než
si detailně vysvětlíme, jak se měl dle Scherbia jeho šifrovací stroj používat,
je nezbytné popsat ještě dva další prvky Enigmy, zobrazené na obrázku 36. Za
prvé, standardní Scherbiův šifrovací stroj byl pro zvýšení složitosti vybaven
ještě třetím scramblerem – to znamená, že disponoval počtem 26 5 26 5 26 = 17
576 navzájem odlišných nastavení. Za druhé, Scherbius přidal ještě reflektor.
Tato součást je podobná scrambleru – aspoň do té míry, že jde rovněž o gumový
kotouč s vnitřním zapojením vodičů. Na rozdíl od scrambleru se však neotáčí,
vodiče do něj vstupují touž stranou, jakou zas vystupují. Je-li zařazen
reflektor, funguje Enigma následujícím způsobem: operátor napíše písmeno, čímž
se vyšle elektrický signál přes tři scramblery. Reflektor obdrží signál a pošle
jej přes tyto tři scramblery zpět, avšak zcela odlišnou cestou. Například při
zapojení dle obrázku 36 je tomu tak, že stisk klávesy s písmenem b vyšle signál
přes tři scramblery do reflektoru, odkud se opět přes tři scramblery vrátí a
rozsvítí

žárovku s písmenem D. Ve skutečnosti signál
neprochází znovu klávesnicí, jak by se mohlo zdát ze schématu, avšak je směřován
rovnou do signální desky se žárovkami. Na první pohled vypadá reflektor jako
zbytečný doplněk, neboť jeho charakter je statický a nezvyšuje již počet
šifrových abeced. Smysl reflektoru a jeho výhody vyjdou najevo teprve tehdy,
jestliže si popíšeme, jak se stroj konkrétně používal k šifrování a dešifrování
zpráv.

Před zahájením šifrování musí operátor otáčením
nastavit scramblery do předepsané výchozí pozice. Existuje 17 576 možných
uspořádání, a proto 17 576 výchozích pozic. Počátečním nastavením scramblerů je
dáno, jak se zpráva zašifruje. Enigmu si můžeme představit jako obecný šifrovací
systém, v němž počáteční nastavení určuje konkrétní detaily šifrování – jinými
slovy, počáteční nastavení odpovídá klíči. Vše je předepsáno kódovou knihou,
která určuje konkrétní klíč pro každý den zvlášť. Kniha je k dispozici všem
členům komunikační sítě. Distribuce kódových knih je pracná a časově náročná,
ale protože potřebujeme jen jeden klíč denně, stačí každé čtyři týdny rozeslat
sadu 28 klíčů. Kdyby se namísto toho používala jednorázová tabulková šifra, byl
by potřeba pro každou zprávu nový klíč a distribuce klíčů by byla mnohem
náročnější. Jakmile jsou scramblery nastaveny podle denního klíče, může
odesilatel začít šifrovat. Napíše na klávesnici první písmeno zprávy, podívá se,
která žárovka se rozsvítila, a zapíše si první písmeno šifrového textu. První
scrambler se automaticky pootočí. Operátor napíše další písmeno a tak dále.
Jakmile tímto způsobem vytvoří celý šifrový text, předá jej radistovi k
odvysílání.

K dešifrování zprávy musí příjemce mít svou
vlastní Enigmu a kódovou knihu. Nastaví stroj podle denního klíče, začne psát
šifrový text písmeno po písmenu a na signální desce čte otevřený text. Jinými
slovy, odesilatel píše otevřený text a získává šifrový, příjemce píše šifrový
text a získává otevřený. Šifrování a dešifrování jsou vzájemně zrcadlové
postupy. Tak snadno lze dešifrovat právě díky reflektoru. Z obrázku 36 je
patrné, že když napíšeme b a sledujeme vodiče, dostaneme D. Když naopak napíšeme
d, dostaneme B. Stroj šifruje písmeno otevřeného textu na písmeno šifrového
textu, a pokud se jeho nastavení nezmění, převede rovněž toto písmeno šifrového
textu zpět na odpovídající písmeno textu otevřeného.

Je
zřejmé, že klíč – včetně kódové knihy, která klíče obsahuje – nesmí padnout do
rukou nepřítele. Může se docela dobře stát, že nepřítel ukořistí přístroj, ale
bez znalosti výchozího nastavení nemůže zachycenou zprávu nijak snadno
dešifrovat. Bez znalosti klíče mu nezbývá nic jiného než vyzkoušet všech 17 576
výchozích nastavení scramblerů. Kryptoanalytik by musel postupovat tak, že
natočí rotory ukořistěné Enigmy do jednoho z možných nastavení, zkusí zadat úsek
šifrového textu a sleduje, zda generovaný otevřený text dává smysl. Pokud ne, je
třeba změnit výchozí nastavení a učinit nový pokus. Pokud by jeden takový pokus
trval minutu a pracovalo by se nepřetržitě, pak by se všechna nastavení
vyzkoušela asi za dva týdny. To je rozumná úroveň bezpečnosti; kdyby však
nepřítel rozdělil práci mezi tucet lidí, mohl by mít výsledek téhož dne.
Scherbius se proto rozhodl, že zlepší bezpečnost svého vynálezu tím, že zvýší
množství počátečních nastavení a tedy počet klíčů.

Scherbius by mohl posílit bezpečnost zařazením dalších scramblerů (každý
další by zvýšil počet klíčů šestadvacetkrát), ale tím by se také zvětšily
rozměry stroje. Namísto toho zařadil dva jiné prvky. Jednak zkonstruoval
scramblery jako vyměnitelné. První kotouč bylo tedy například možné zařadit na
třetí pozici a třetí zas na první. Uspořádáním scramblerů je dáno schéma
šifrování. Tři scramblery lze uspořádat šesti různými způsoby, takže toto
zdokonalení zvyšuje počet klíčů – a počátečních nastavení – na
šestinásobek.

Druhou novinkou bylo zařazení propojovací
desky mezi klávesnici a první scrambler. Pomocí kabelů na propojovací desce lze
vzájemně prohodit některá písmena, než vstoupí do prvního scrambleru. Když
například spojí operátor kabelem zdířky a a b, pak b zadané z klávesnice sleduje
přes scramblery cestu, kterou by jinak sledovalo a, a naopak. Enigma byla
vybavena šesti kabely, takže její operátor mohl prohodit šest párů písmen,
zatímco zbylých čtrnáct písmen zůstalo nepropojeno a neprohozeno. Prohození
písmen je součástí nastavení stroje a je třeba jej specifikovat v kódové knize.
Na obrázku 37 je znázorněno zapojení stroje s propojovací deskou. Schéma používá
abecedu tvořenou jen šesti písmeny, úměrně tomu jsme prohodili jen jeden pár
písmen, zde a a b.

Součástí Scherbiovy konstrukce je
ještě jeden prvek – tzv. prstenec. Zatím zde o něm nebyla řeč. Má sice určitý
vliv na šifrování,

je však nejméně důležitou částí
stroje a pro účely tohoto výkladu jsem se rozhodl jej vynechat.

Teď, když známe všechny hlavní součásti Scherbiovy Enigmy, můžeme
vypočítat množství klíčů, a to tak, že vynásobíme počet možných nastavení
propojovací desky počtem možných nastavení scramblerů. Následující seznam
ukazuje, jak jednotlivé nastavitelné prvky stroje ovlivňují množství
klíčů.


Nastavení scramblerů. Každý ze 3 scramblerů
může být nastaven do jedné z 26 výchozích pozic. Proto je k dispozici 26 5 26 5
26 nastavení:


Uspořádání scramblerů. Tři scramblery
(označíme je jako 1, 2 a 3) lze uspořádat šesti způsoby: 123, 132, 213, 231,
312, 321.

Propojovací deska. Počet způsobů prohození
šesti párů písmen z celkového počtu 26 je obrovský:


Celkem. Počet klíčů je dán součinem tří výše uvedených čísel: 17 576 5 6
5 100 391 791 500, což je přibližně

10 000 000 000 000
000.


Když se odesilatel a příjemce dohodnou na
zapojení propojo-vací desky, na pořadí scramblerů a na počátečním nastavení
každého z nich – čímž je dán klíč – mohou snadno šifrovat a dešifrovat zprávy.
Nepřítel, který nezná klíč, by však musel vyzkoušet každý z 10 000 000 000 000
000 možných klíčů, pokud by chtěl rozluštit šifrový text. Vytrvalý
kryptoanalytik, jenž by vyzkoušel jedno nastavení za minutu, by potřeboval k
prověření všech možností dobu delší než známý věk vesmíru. (Ve skutečnosti je
počet možných klíčů ještě vyšší a čas potřebný k prolomení bezpečnosti Enigmy
ještě delší – to je dáno tím, že jsme ignorovali účinek výše zmíněného
prstence.)

Vzhledem k tomu, že zdaleka největší vliv na
počet klíčů má propojovací deska, můžete si položit otázku, proč se Scherbius
namáhal se scramblery. Propojovací deska sama o sobě by však mnoho šifrovací
práce nezastala, neboť produkuje jen monoalfabetickou

substituční šifru, v níž se otevřená a šifrová abeceda liší ve dvanácti
písmenech. Problém propojovací desky spočívá v tom, že během

šifrování se její nastavení nemění, takže sama o sobě by produkovala
šifrový text, jenž by se dal rozluštit pomocí frekvenční analýzy. Scramblery
přispívají k celkovému počtu klíčů jen málo, ale jejich nastavení se neustále
mění, takže výsledný šifrový text nelze frekvenční analýzou rozluštit. Díky
kombinaci scramblerů s propojovací deskou Scherbius svůj stroj proti frekvenční
analýze ochránil a zároveň jej vybavil nesmírným množstvím možných
klíčů.

První patent získal Scherbius roku 1918. Šifrovací
stroj měl podobu kompaktní skříňky o rozměrech pouhých 34 5 28 5 15 cm, vážil
však solidních 12 kg. Na obrázku 39 je Enigma s otevřeným

víkem, připravená k použití. Je na něm dobře patrná klávesnice, kterou se
zapisuje otevřený text, a nad ní signální deska, kde se zobrazuje generovaný
šifrový text. Pod klávesnicí je propojovací deska. Na ní lze vidět více než šest
párů kabelů, protože tento konkrétní přístroj je mírnou modifikací standardního
modelu, jejž jsme až dosud popisovali. Na obrázku 40 je Enigma, z níž byl
odmontován kryt, aby bylo vidět více součástí přístroje, především pak tři
scramblery.

Scherbius věřil, že Enigma je nezdolatelná a
že tato její vlastnost vytvoří velkou poptávku po přístroji. Zkusil nabízet svůj
šifrovací stroj jak obchodní komunitě, tak vojenským kruhům, přičemž pro každou
z těchto skupin vytvořil speciální variantu přístroje. Nabízel například
základní verzi pro obchodní použití, zatímco pro ministerstvo zahraničí vytvořil
luxusní diplomatickou verzi s tiskárnou namísto signální desky. Cena jednoho
přístroje činila asi 20 000 liber v dnešních cenách.

Vysoká cena přístroje však potenciální kupce odrazovala. Podnikatelé
namítali, že si bezpečnost komunikací za tuto cenu nemohou dovolit, Scherbius
naopak věřil, že si nemohou dovolit obejít se bez ní. Upozorňoval, že klíčová
informace vyzrazená obchodnímu soupeři může stát celé jmění, avšak jen málo
podnikatelů mu naslouchalo. Německé vojenské kruhy se do nákupu nového
šifrovacího stroje také nehrnuly, neboť si nebyly vědomy toho, jakou škodu jim
během první světové války způsobily nedokonalé šifry. Němci například věřili
tomu, že Zimmermannův telegram byl ukraden v Mexiku americkými špiony, takže
obviňovali mexické úřady. Tou dobou stále ještě nevěděli, že telegram byl ve
skutečnosti zachycen a dešifrován Brity a že krach Zimmermannova plánu byl ve
skutečnosti prohrou německé kryptografie.

Scherbius nebyl
se svou narůstající frustrací sám. Další tři vynálezci ve třech různých zemích
nezávisle na sobě a téměř současně přišli na myšlenku postavit šifrovací stroj s
otočnými scramblery. V Nizozemsku získal roku 1919 Alexander Koch patent č. 10
700, ale svůj nápad na šifrovací stroj s rotory se mu nepodařilo proměnit v
obchodní úspěch a roku 1927 patentová práva prodal. Arvid Damm ve Švédsku získal
podobný patent, ale do své smrti v roce 1927 také nedokázal nalézt odbyt.
Americký vynálezce Edward Hebern hluboce věřil ve svůj vynález, tzv. Bezdrátovou
sfingu, jeho prohra však byla ze všech největší.

V
polovině 20. let 20. století začal Hebern stavět továrnu nákladem 380 000
dolarů. K jeho smůle se však právě v tomto období začala nálada americké
společnosti měnit od paranoidního podezírání směrem k otevřenosti. V předchozím
desetiletí, jako dozvuk první světové války, ustavila vláda americkou černou
komnatu, vysoce efektivní šifrové oddělení s týmem dvaceti kryptoanalytiků, v
jejichž čele stál bohémský a skvělý Herbert Yardley. Ten později napsal, že
„černá komnata, zamčená, ukrytá a střežená, vidí a slyší všechno. Utajení může
být sebelepší, okna sebedokonaleji zastřená, přesto její pronikavý zrak dohlédne
do tajných konferenčních sálů ve Washingtonu, v Tokiu, Londýně, Paříži, Ženevě
či v Římě. Její jemný sluch zachytí i sebetišší zašeptání v hlavních městech
celého světa“. Americká černá komnata rozluštila během desetiletí své existence
45 000 kryptogramů, avšak v době, kdy Hebern stavěl továrnu, se stal prezidentem
Herbert Hoover, který se pokusil zahájit novou éru mezinárodních vztahů. Černou
komnatu

rozpustil a jeho ministr zahraničí Henry Stimson
prohlásil, že „gentleman nečte cizí dopisy“. Stát, který věří, že není správné
číst cizí dopisy, časem začne věřit i tomu, že jeho korespondenci také nikdo
nečte, takže nevidí důvod pro pořízení kvalitních šifrovacích strojů. Hebern
prodal jen dvanáct přístrojů, celkem asi za 1 200 dolarů, a roku 1926 byl
nespokojenými akcionáři pohnán k soudu a podle kalifornského obchodního práva
shledán vinným.

Naproti tomu německé vojenské kruhy
zažily – naštěstí pro Scherbia – šok, v jehož důsledku docenily hodnotu Enigmy,
a to díky dvěma britským dokumentům. Prvním z nich byla Světová krize Winstona
Churchilla, publikovaná roku 1923, v níž se dramaticky popisuje, jak Britové
získali cenný německý kryptografický materiál:


„Počátkem září 1914 ztroskotal v Baltském moři německý lehký křižník
Magdeburg. O několik hodin později vylovili Rusové tělo utonulého německého
poddůstojníka, který ke svým prsům, rukama ztuhlýma smrtelnou křečí, stále ještě
tiskl šifrovací a signální knihy německého námořnictva spolu s mapami Severního
moře a Helgolandského zálivu s detailně vyznačenými čtvercovými souřadnicemi. 6.
září mne navštívil ruský námořní atašé. Obdržel depeši z Petrohradu, v níž se
tato událost popisovala a kde se také uvádělo, že díky získaným dokumentům
dokázala ruská admiralita dešifrovat přinejmenším části německé námořní
komunikace. Rusové byli toho názoru, že Británie jako přední námořní velmoc by
měla těmito mapami a dokumenty disponovat. Pokud vyšleme loď, ruští důstojníci
nám je předají.“


Takto získaný materiál umožnil
kryptoanalytikům z Kanceláře č. 40 rutinně dešifrovat německé depeše. Téměř o
deset let později se tak Němci konečně dověděli o selhání své komunikační
bezpečnosti. Téhož roku (1923) publikovalo britské královské námořnictvo
oficiální historii první světové války, kde se znovu připomínalo, že odposlech a
dešifrování německé komunikace byly pro Dohodu velkou výhodou. Tyto úspěchy
britské rozvědky představovaly zároveň ostré odsouzení činnosti těch, kteří
odpovídali v Německu za utajení. Oni sami museli připustit a napsat do vlastní
zprávy, že „německé námořní velení, jehož rádiovou komunikaci Angličané
odposlouchávali a dešifrovali, hrálo proti britskému velení takříkajíc s
odkrytými kartami“.

Němci prozkoumali možnosti, jak se
napříště vyhnout takovému kryptografickému fiasku, a došli k závěru, že
nejlepším řešením je Enigma. Scherbius zahájil velkovýrobu roku 1925, již o rok
později se Enigma začala používat v armádě a nakonec i ve státní správě a ve
státem řízených organizacích, jako například na železnici. Tyto Enigmy se lišily
od několika málo přístrojů, jež Scherbius dříve prodal komerčnímu sektoru,
protože vnitřní zapojení scramblerů bylo jiné. Uživatelé komerčních přístrojů
tudíž neměli přístup k vládní a vojenské komunikaci.

Během dalších dvaceti let koupila německá armáda přes 30 000 přístrojů
Enigma. Scherbiův vynález jí poskytl nejdokonalejší šifrovací systém na světě,
takže na začátku druhé světové války disponovali Němci naprosto bezprecedentní
úrovní bezpečnosti komunikací. Po nějakou dobu se zdálo, že Enigma sehraje
důležitou roli ve vítězství nacistů, nakonec se však významně podílela na
Hitlerově pádu. Scherbius nežil dost dlouho, aby na vlastní oči viděl úspěch a
porážku svého šifrovacího systému. Roku 1929 se mu vymklo z rukou jeho koňské
spřežení, narazil s vozem do zdi a 13. května zemřel na vnitřní
zranění.

Axl

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

STŘÍPKY Z AMERIKY: Vypusťte sperma, velí ochránci zvířat

Čt Dub 17 , 2003

Témata