Humpolák v Hoře Svaté Kateřiny

Humpolák přijal pozvání a oplatil návštěvu Humpolce recesistům z Krušných hor.

Do Humpolce přijeli obyvatelé malé obce Hora Svaté Kateřiny v Krušných horách. Museli urazit několik stovek kilometrů, vzdušnou čarou min. 200 km. Když jsem hovořil o malé obci poblíž česko-německé hranice se sympatickou paní starostkou, která doprovázela svého manžela do jeho rodného města, zajímalo mě, jak asi toto městečko od roku 1528, čítající prý okolo 550 obyvatel, vypadá. Paní starostka se mi v sobotu u pomníku Hliníka svěřila, že je Humpolec pěkný, ale velký, že u nich to je také pěkné, ale malé. Ředitel základní školy, který byl také v Humpolci, bude prý za týden o víkendu s celou obcí slavit 70 výročí založení české školy a 50 výročí založení mateřské školy. To bude velká sláva a že se mám přijet podívat. Od dalších lidí z Kateřiny jsme se dozvěděl, že obec bojuje každý rok o výjimku pro svou školu. V loňském roce se podařilo budovu školy kompletně opravit, tak všichni doufají, že jim jí úředníci nezavřou. Také se ve stejném roce podařilo na kopci nad obcí opravit rozhlednu… Tak to bylo poslední polínko do ohýnku. Slovo dalo slovo a pozvání do Kateřiny od paní starostky jsem přijal, určitě přijedu, pokud to bude alespoň trochu možné.

Možné to bylo a tak jsem přesně za týden v sobotu 17.5.2003 kolem jedné hodiny odpolední přijížděl přes hřeben Krušných hor do obce Hora Svaté Kateřiny. Zaparkoval jsem v Dolní Kateřině u dětského domova a dle instrukcí místních hasičů pokračoval do strmého kopce na náměstí pěšky. Přiznám se, že bych centrum obce čekal spíše dole po proudu potoka. Přístup na náměstí mi trochu připomínal naší Lipnici nad Sázavou. Hlavní ulice do kopce s domy po obou stranách ústí do prostorného rovného náměstí, odkud vychází další ulice s domy po stranách opět do kopce. Přímo přede mnou se odehrávala oslava. V sále restaurace zrovna probíhaly projevy k přítomným hostům, rodákům a absolventům místních škol. Venku byly různé atrakce pro děti – skákací hrad, kouzelník atd. také stánky s občerstvením a dárky. V místní škole se konaly koncerty dětí, výstavy prací žáků, paní učitelky vařily zdarma kávu a k zakousnutí byly k dispozici buchty, koláče a pečivo od maminek, babiček a zaměstnanců školy. Atmosféra velice rodinná.
Ve 14,00 hod. jsem se zúčastnil slavnostního otevření domu s pečovatelskou službou. Dokonale architektonicky zapadající stavba na náměstí přímo proti škole mě jednoduše dostala. Pozitivně samozřejmě. Stavět se začalo před rokem a náklady přesáhly 18 mil. korun. Vzniklo krásných 18 malometrážních bytových jednotek s veškerým příslušenstvím pro seniory. Hned vedle je budova školní jídelny, kam si budou moci zájemci docházet na stravu, pokud si nebudou chtít vařit sami. Nestačil jsem hledět. Záměr se mi zdá dokonalý. Senioři nejsou izolováni v nějakém ghettu, ale naopak uprostřed dění v obci a zároveň uprostřed přírody. V denním kontaktu s dětmi, což je určitě pozitivní pro obě generace. Senioři zde budou také v maximálním bezpečí, např. bez ohrožení projíždějícími automobily. Zde trávit podzim života bude opravdu radost.
Nezbývalo než se jít podívat na doporučení paní starostky do kostela a na rozhlednu. Dle interiéru barokního kostela sv. Kateřiny je vidět, že městečko muselo být v 16. století bohaté. Jak mi později vysvětlila paní starostka, celý kopec, na kterém se obec nachází je doslova prošpikován štolami. Odtud se tedy bralo bohatství městečka. Škoda, že kostel dnes zdaleka nevypadá jako v době své největší slávy. Věřím, že se i na tuto památku dostane a bude důstojně opravena. Chápu, že obec musí nejdříve investovat do jiných věcí, aby zde lidé mohli žít a pracovat. Rozhledna z roku 1902 je jednoduchá, hezká a funkční. Šestnáctimetrová věž prošla generální opravou a byla opět zpřístupněna roku 2002. Hora Svaté Kateřiny dále nabízí naučnou stezku, lyžařský vlek, lyžařskou magistrálu a mnoho dalších turistických zajímavostí.
Při loučení s paní starostkou mi nezbývalo než vyjádřit svůj obdiv. Obdiv nad prací lidí v této obci pro sebe a ostatní. Kdybych vše neviděl na vlastní oči, tak bych nevěřil, že je možné v dnešní divné době dokázat v tak malé obci tak velké věci. Opět se mi potvrdilo, že když se chce, jde snad všechno.

Před odjezdem jsem se došel ještě podívat do restaurace Vagon za prezidentem HOSKY, který zde měl plné ruce práce s obsluhováním hostů.
Opravdový vagon stojí na opravdových kolejích, vjíždí do skoro opravdového tunelu a stojí na skoro opravdovém nádraží. Při pohledu na fotografie z loňského roku, které zachycovaly transport vagónu úzkými serpentinami z podhůří a usazování na koleje dvěma jeřáby, opět jsem jen uctivě kroutil hlavou. Pan prezident HOSKY se jen smál a říkal: „To bylo to nejjednodušší, nejhorší byly úřady, hygiena atd.“.
Celá restaurace je situována v Dolní Kateřině, poblíž nevinného potůčku, který tu v loňském létě při povodních nadělal velké škody. Kousek odtud je hraniční přechod pro pěší. Ve Vagóně se topí plynem, který je v celé obci zaveden a tak restaurace funguje celoročně.
Ve Vagónu je prostor pro kuřáky a nekuřáky, výborně se tu vaří a točí se pivo Bernard. Za šest korun při koupi slosovatelné, ještě staré, poctivé, vlakové jízdenky přijde opravdový průvodčí a pěkně postaru vám jí za jízdy procvakne. Z Vagónu se vystupuje až vlak zastaví ve stanici …
Na úplný závěr se fotí prezident Horosvatokateřinské sportovní a kulturní agentury a předseda občanského sdružení Humpolák u toho, co je spojuje.

Foto: Jaroslav Turek

       

olaf

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Fotbalisté Budíkova v Chorvatsku

St Kvě 21 , 2003

Témata