Vikinga vyráží na krátký výlet údolím řeky Tauber. Starobylý cisterciácký klášter, kde vedle sebe fungují mniši, vinaři a vědci Fraunhoferova institutu. Hrad, který prý nikdy nepadl. A městečko, kde si každou louži hlídá tisícihlavý sbor ropuch. Vše za jedno odpoledne — na večeři zpátky ve Wertheimu.
Odpolední plán
Z Wertheimu, kde se Tauber vlévá do Mohanu, vede na jih klikatá silnička údolím, kterému Němci říkají Lieblichen Taubertals — líbezné údolí Tauber. Vinice na stráních, kamenné mosty, kostelíky s cibulovitými věžemi. Odpoledne po práci dost času na tři zastávky a k večeru být zpátky. První zastávkou je Bronnbach.
Bronnbach — klášter, ve kterém dnes bydlí i vědci
Vikinga píše: „Obrovský cisterciácký klášter založený roku 1151. Je to taková zvláštní osada — v podstatě se skládá jen z několika domů s číslem popisným, a všechny jsou součástí areálu kláštera. Trvale zde žije cca 40 obyvatel, například majitel hotelu s rodinou a několik mnichů. V jednom objektu ale paradoxně sídlí výzkumné pracoviště Fraunhoferova institutu pro výzkum silikátů. Ke klášteru vede z Wertheimu klikatá silnička krásným údolím řeky Tauber.“
A je to opravdu zvláštní místo. Klášter se o sobě hrdě hlásí jako o jedné z nejstarších cisterciáckých fundací v jižním Německu — tři sta dvacátém šestém v pořadí vzniku v celém řádu, s počátky v roce 1151. Mateřským klášterem byl slavný Maulbronn, dnes UNESCO. Zakládací legenda říká, že svatý Bernard z Clairvaux během své pouti údolím Tauber jen tak mimochodem ukázal rukou do divočiny a prorokoval: „I tam bude založen klášter mého řádu.“ Prorok se stihl ještě sám přesvědčit, že měl pravdu.
Po sekularizaci roku 1802 klášter převzal knížecí rod Löwenstein-Wertheim-Rosenberg, od roku 1986 patří okresu Main-Tauber-Kreis. Dnes v areálu najdete, co by si člověk na jednom místě skoro nedovedl představit: barokní kostel s cisterciáckým půdorysem, mnichy, hotel, restauraci, vinotéku s víny od čtyřiadvaceti místních vinařů, okresní archiv — a vedle toho vědecké pracoviště Fraunhoferova institutu, kde se mimo jiné vyvíjejí speciální materiály pro konzervaci kulturního dědictví. Tak nějak logická kombinace vlastně, když se nad tím zamyslíte.
Gamburg — hrad, který nikdy nedobyli
O pět kilometrů proti proudu Tauber stojí nad vesnicí Gamburg (dnes částí obce Werbach) na úzkém skalním ostrohu hrad Gamburg. Dvanácté století, mohučští arcibiskupové, hraniční pevnost mezi mohučským arcibiskupstvím a würzburským biskupstvím. První zmínka 1157. A hlavní trumf: za celých 870 let své existence nebyl nikdy dobyt a je pořád obydlen. V 16. století ho před zničením za selské války osobně ochránil Götz z Berlichingenu — ano, ten reálný rytíř s železnou rukou, kterého proslavil Goethe. Od roku 1546 je v soukromých rukou, dnes patří rodině von Mallinckrodt.
Vikinga píše: „Když leje a vy se na ten hrad prostě nutně potřebujete jít podívat… vylezete na příšerně prudký kopec na druhé straně vesnice a nakonec dovnitř nejdete, protože tam probíhá nějaká akce. Odměnou budiž poněkud překvapivě svatý Jan Nepomucký (ano, skutečně ten náš, český) a neméně překvapivé stádo hus, co u parkoviště ujíždí na padaných jabkách. Hrad Gamburg, (první zmínka 1157, postavili ho arcibiskupové z Mohuče) který během své historie nebyl nikdy dobyt a je nepřetržitě celou dobu obydlený!“
K tomu Janu Nepomuckému mimochodem jen krátká poznámka — není až tak překvapivý, jak se zdá. V jižním Německu, hlavně ve Franko-Bavorsku, patří ke standardnímu vybavení katolických mostů, studní a vodních cest. Po jeho svatořečení v roce 1729 si ho tahle část Evropy vzala za svého. Málokterý Čech ale ví, že svůj český svatý je k vidění i hluboko za hranicemi.
Na podstavci jeho sochy je zde nápis: „Amore erga patriam et in honorem sancti Ioanni Nepomuceni hanc statuam erigere curavit Ioannes Bernardus Kaltwasser anno Domini 1730.“ (Z lásky k vlasti a ke cti sv. Jana Nepomuckého nechal Bernhard Kaltwasser v roce Páně 1730 tuto sochu postavit.)
V roce 1971 byla socha zajištěna a nahrazena kopií.
Tauberbischofsheim — město ropuch
Dalších dvacet kilometrů proti proudu Tauber leží Tauberbischofsheim — okresní město Main-Tauber-Kreisu, třinácti tisíc obyvatel, hluboké kořeny. Kolem roku 735 ho založil svatý Bonifác, apoštol Germánů, který sem jako první abatyši nového ženského kláštera dosadil svou příbuznou Liobu. Městská práva mezi lety 1237 a 1245.
Vikinga ale pojala Tauberbischofsheim úplně po svém:
„Znáte město ropuch? Tauberbischofsheim. Poprvé v životě jsem fotila ropuší pr…zadek. Když jsme potkali už třetí, musela jsem zjistit, proč… a bylo překvapení!“
A překvapení bylo dvojí. První — ten biologický: „Ropuchy se po dlouhé zimě objevují masově s prvním jarním deštěm. Pro staré germánské kmeny byly prvním živým znamením, že matka Země Nerthus procitla a zima skončila. Ženská symbolika ropuchy v germánském folklóru souvisela s plodností a znovuzrozením. V předkřesťanských dobách se věřilo, že hlučný jarní koncert ropuch otevírá zemi pro novou úrodu.“
Druhé překvapení legenda z místních kronik: „Nepřátelská vojska se v noci potichu plížila k městským hradbám pod osazením, aby město zaskočila a přepadla. V rozbahněných příkopech a močálech kolem hradeb však narazila na tisíce ropuch. Vyrušené ropuchy začaly naráz tak hlasitě a pronikavě kuňkat, že hlasitý hluk probudil městské stráže na věži. Strážní vyhlásili poplach, obyvatelé se stihli chopit zbraní a útok odrazili. Místní lidé pak ropuchu přijali jako svého ochránce a neoficiálního maskota.“
Dodnes to tak zůstalo. Ropuchu v Tauberbischofsheimu potkáte nejen živou v jarních loužích, ale i v podobě soch, dlažebních motivů a drobných figurek — ozdobených, humorných, všelijakých. A kolem toho pěkné staré městečko: kurfiřtský zámek Kurmainzisches Schloss s charakteristickou věží Türmersturm, novogotická radnice z roku 1865, Petrova kaple z roku 1180 jako nejstarší stavba města. Vikinga uzavírá: „Je to krásné staré město. Sice tam jsou jen ropuchy, ale je krásné.“
Zpátky U Labutě
Odpoledne hotové, Vikinga a spol. zpátky ve Wertheimu na břehu Mohanu, k večeři sedí v Hotelu Schwan — U Labutě. Jedna z klasik Wertheimu, s kuchyní, která stojí za zastávku i bez výletu. Kdyby někomu to jméno znělo povědomě, nemylte se — Hotel U Labutě není v Česku vzácnost a německý Schwan funguje přesně tak, jak byste čekali: solidní regionální kuchyně, kousek od řeky, ideální konec dne, kdy jste stihli klášter, hrad a tisícovku ropuch.
Wertheimu samému se budeme věnovat v samostatném článku. Zaslouží si to. Malá ochutnávka:
Autorka: Vikinga, z rubriky Cestujeme po světě. Fotografie: autorka. Historická data a kontext míst doplněny redakcí z veřejných zdrojů.