V dnešní pohádce pro Oliverka se už také konečně podíváme do Humpolce.
Jedno krásné sobotní dopoledne řekla maminka:
„Dnes jdu ke kadeřnici. A protože tam neberou pejsky ani kluky, zůstanete doma vy tři – tatínek, Oliver a Kiki.“
Ale jakmile maminka odešla, Kiki se s povzdechem stočila do klubíčka na gauč a usnula.
A tatínek se usmál: „Tak co, Olivere? Co kdybychom se šli projít kolem Humpolce? Když nás nikdo nehlídá… můžeme třeba objevit poklad!“
Oliver nadšeně přikývl – a šlo se.
Putovali přes náměstí, kolem pivovaru a kousek lesem. A pak… u lavičky pod lipou… seděli dva pánové.
Jeden byl vysoký, s aktovkou a důležitým výrazem. Druhý měl brýle, vous a šálu s nápisem: „Já nejsem, ale byl jsem.“
„Dobrý den,“ pozdravil Oliver.
„Dobrý den,“ odpověděl pán s aktovkou, „já jsem Hliník. Jak jistě víte, byl jsem přestěhován do Humpolce.“
„A já jsem Jára Cimrman,“ dodal ten druhý, „vynálezce věcí, které už existovaly, ale já je stejně vynalezl znovu.“
Tatínek zbledl, ale Oliver se usmál: „My vás známe z muzea! A co tu děláte?“
„Přemýšlíme, jak najít ztracený poklad humpoleckého rytíře Dobropiva,“ odpověděl Hliník.
„Máme mapu,“ dodal Cimrman, „ale neumíme ji číst pozpátku ve větru.“
A tak se spojili – tatínek s logikou, Oliver s baterkou (i když bylo ráno) a Cimrman s kompasem, který ukazoval vždy na nejbližší pivo.
Mapa je zavedla na zříceninu hradu Orlík u Humpolce.
„Tady někde pod kamenem by měl být skrytý vchod do tajné sklepení,“ šeptal Hliník.
Oliver našel kámen s rytinou „CH“.
„CH jako CHmel?“
„CH jako CHléb a CHalušky?“
„Ne! CH jako CHudoba… a poklad proti ní!“ zvolal Cimrman.
A pod kamenem… opravdu našli malou truhličku.
V truhličce nebyly ani zlaťáky, ani šperky. Ale byla tam plechovka s nápisem: „Poklad duše humpolecké“.
Otevřeli ji… a uvnitř byl:
-
tajný recept na utopence,
-
první Cimrmanův návrh na kulatý řízek,
-
a ručně psaný vzkaz:
„Hodnotu má jen to, co sdílíš s ostatními. Vše ostatní je jen nerez.“
— J.C.
Pak se rozloučili.
„Děkujeme,“ řekl tatínek.
„Přiště vás pozveme na limonádu ke Kotyzovi,“ slíbil Oliver.
„Děkujeme,“ kývl Hliník. „A nezapomeňte mě zmínit v každé pohádce. Konečně někdo ví, že existuju.“
A když se vrátili domů, maminka už byla zpátky. Vlasy měla krásné. Kiki stále chrupala.
A Oliver s tatínkem si jen vyměnili pohled.
To, co se stalo, zůstane jejich humpoleckým tajemstvím…
…nebo alespoň do chvíle, než to Oliver napíše do školního sešitu.
Dobrou noc, Oliverku. A kdybys někdy potkal pána s aktovkou a pána s vynálezy – klidně je pozdrav. Jsou to staří známý z Humpolce. 🏰✨
Předchozí pohádka: https://www.humpolak.cz/pohadka-oliver-a-kouzelna-koala-z-eukalyptove-zeme/
Co mají ty postavičky na obrázku s očima?