Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos VI.

Ostrov Thassos se nachází na severu Egejského moře ve vzdálenosti asi 8 km od pobřeží řecké Makedonie. Se svým hornatým vnitrozemím a členitým pobřežím s bujnou vegetací je jedním z nejmalebnějších řeckých ostrovů. Však se mu také přezdívá „Zelený smaragd v Egejském moři“. K tomuto ostrovu se také vztahuje bájná historie a je známý jako země mýtických Sirén. Svůj název získal podle prince Thassose, který se zde usadil, když v podobě býka hledal svoji sestru Evropu unesenou bohem Diem.

Thassos je v podstatě malý ostrov o rozloze 394 čtverečních kilometrů a s obvodem kolem 104 kilometrů. Jeho povrch je skalnatý a hornatý, porostlý převážně hustými lesy s borovicemi, smrky, cedry, piniemi, topoly, duby, ořechy a kaštany. Planě zde rostou i bylinky jako oregano, tymián či rozmarýn. Je tu spousta olivových hájů, o které se obyvatelé velmi pečlivě starají, jelikož je to jeden z jejich hlavních příjmů. Kromě pěstování oliv se obyvatelé zabývají včelařstvím, přičemž thassoský med je vyhlášený stejně jako zdejší víno, které patří k nejlepším řeckým vínům vůbec.


Ostrov Thassos lemují oblázkové i písčité pláže. Prostranství mezi útesy jsou vyplněna malými zátokami, které nabízejí intimní atmosféru. Díky své křišťálově čisté vodě, skalnatým zálivům, romantickým plážím, borovým, olivovým i piniovým hájům je Thassos skutečně ideálním místem pro letní dovolenou. Jeho půvaby zatím zná velmi málo turistů, mezi Čechy je oblíbený trochu víc než mezi jinými národy. Dříve sem jezdívali hojně Němci, ale v současné době objevili asi jiné atraktivnější destinace. Kromě relaxace na mnoha plážích zde mohou turisté objevovat i mnoho zajímavých lokalit ve vnitrozemí. Historie ostrova sahá až do 7. století před Kristem, což dokumentují archeologické nálezy z období antických Řeků a Římanů, které si lze volně prohlédnout v přírodě anebo v muzeu hlavního města. K jedinečné atmosféře na Thassosu přispívají nejen cenné památky, krásná příroda, četné taverny a kavárny, ale také místní lidé, kteří jsou přátelští, pohostinní, vstřícní a ochotní. Obyvatelé zde zastávají životní postoj = žádný stres, což vyjadřují úslovím „Siga-siga“ (pomalu-pomalu).




 


—————————————————————————————————————–


 


V Keramoti vjíždíme do přístavu právě včas. Akorát se začínají auta naloďovat na trajekt, a tak se řadíme do kolony. S Axlem jdeme kupovat palubní lístek a cestou nám hned jakási žena v rámci propagace zdejšího obchodu s klenoty vrazí do ruky mapu ostrova. Je daleko podrobnější než mapa, kterou lze zakoupit v obchodě, a po celou dobu našeho pobytu na ostrově se podle ní skvěle orientujeme. Trajekt nás za čtyři lidi plus auto stojí 25 Euro a jen co se vrátíme do auta, vyhazuje nás z něj jakýsi dozorčí z lodi. V autě smí zůstat jen řidič, který s autem zacouvá do podpalubí. Následně i on musí vozidlo opustit a všichni pak stoupáme na palubu. Kolem naloďování panuje velký mumraj, lidé přebíhají, auta se otáčejí a couvají, mezi tím vším pobíhají lodníci, kteří neustále něco vykřikují (stejně jim nic nerozumíme). Na první pohled to vypadá zmateně a chaoticky, ale v podstatě za chvilku jsou všichni naloděni.


Vystoupáme až na horní podlaží, odkud je nejlepší výhled. Je tu ale hrozný vítr, který nám cuchá vlasy a bere vše z rukou. Po vyplutí začne hrát živá muzika, a tak si hned vzpomenu na Titanik. Díky větru jsou pořádné vlny a loď se pěkně houpe, z čehož mi není dvakrát nejlíp. Během plavby máme hojný letecký doprovod, který obstarává hejno racků. Je na ně zvláštní podívaná – vypadají, jakoby stáli ve vzduchu. Snažíme se je krmit bulharským chlebem z ruky, ale prudký vítr jim nedovolí korigovat let a přiblížit se tak těsně k lodi. Házíme jim tedy chléb z lodi dolů a pozorujeme, jak se rackové za ječivých skřeků vrhají do vysokých vln.




 



 



 


Cesta na ostrov trvá slabou půlhodinku, a tak si plavbu nestačíme ani vychutnat. V přístavu hlavního města Limanosu, kterému se někdy říká i Thassos,  jde vše jak po drátkách. Vylodění je hotové raz dva, a protože ani zde se vítr neutišil, rychle nasedáme do auta a ujíždíme pryč. Jedeme po západní straně ostrova a směřujeme k jihu, kde bývá nejpříznivější klima z celého ostrova, a kde si proto chceme najít nějaké ubytování. Silnice vede kolem pobřeží, takže cestou se nám odkrývají krásné výhledy na četné pláže, zátočiny a útesy. Po levé straně silnice se pak nad námi zdvihají do výšky zdejší hory porostlé jehličinami a různými křovisky, mezi kterými pobíhají volně ovce a kozy. Projíždíme několika přímořskými městečky a vesničkami, které mají třeba jen několik domů pro původní obyvatele, ale jinak je zde plno hotelů, bungalovů, studií a kempů.


 



 



 


Prvně zastavujeme v městečku Limenária. Máme hlad, a tak jdeme na místní pláž, kde si vybíráme tavernu přímo u moře. Okamžitě je u nás mladá servírka a děkuje nám, že jsme si vybrali právě jejich podnik. Objednáváme si Frappé a nějaké pivo, oboje vynikající chuti. K tomu dostáváme předkrm – krájený bílý chléb a máslo. Máslíčko je žluťoučké a dobroučké, s kterýmžto jevem jsem se setkala i vloni v Chorvatsku. (Proč se – sakra – nemůže v Čechách vyrábět taky dobré máslo, jako tomu bývalo dřív?  Proč nás výrobci musí neustále šidit?) Okamžitě se k nám přiloudí místní kočky, kterých je tu všude plno, asi jako v Bulharsku psů. S tím rozdílem, že v Bulharsku personál z venkovních restaurací psy vyhání, zde si loudících koček nikdo nevšímá. Mně osobně to nevadí, ale dokážu si představit, že někdo může mít s otravujícími kočkami problém. Apropó – na nějaké „či-čí“ zde kočky nereagují. V Řecku se na ně volá „pss-pss“ a v Bulharsku dokonce „kšššš“.


Objednáváme si zde tradiční krmi jako souvlaki, těstoviny se sýrovou omáčkou a Axl grilovanou rybu. Jenže si nějak špatně vyložil místní název a ve skutečnosti mu přinesou grilovanou chobotnici. To by mu snad ani tolik nevadilo, ale chobotnice je špatně připravená a je tuhá. Takže ji k veliké potěše dostává kočička.




 



 


Při placení se ptáme servírky, zda by nevěděla o nějakém volném apartmánu. Ta okamžitě někam volá a už nás vede kousek odtud do jakéhosi domu s pokoji k pronajmutí. Už cestou je nám jasné, že to nevezmeme, protože dům je uprostřed městské zástavby a pro nás je tu moc rušno a neútulno bez zeleně. Co potom ale vidíme, nám naprosto vyráží dech. Z domu vychází jakýsi tlustý Řek v pruhovaných trenýrkách (mínus 10 bodů) a vede nás dovnitř. Všude smrdí nějaké řecké jídlo a úplně nás doráží, když spatříme naše eventuální ubytování. Prázdný krcálek, ve kterém jsou jen postele a pár plastových židlí. Kuchyňka na dvou čtverečních metrech bez okna, spíš taková spižírna. Toaleta bez sprchy, opět minimístnůstka. A za to vše chce Řek 60 Euro za noc. Fakt brutál. Nechápu, že na tenhle pokoj může sehnat zájemce. Jedině že by to nic netušícím turistům vnutila nějaká cestovka. Rychle se loučíme, spěcháme do auta a mizíme pryč odtud. No, první dojem z Thassosu – nic moc.


Dojíždíme až na předměstí města Potos, kde opět zastavujeme a vyptáváme se po volném ubytování. Bohužel vše je obsazené a do hotelových areálů se nám nechce. Projíždíme tedy dál centrem Potosu, kde se nám mimochodem docela líbí, a na druhém kraji města znovu hledáme. Přímo u moře nás vede mladá Řekyně do jedné volné chatky za pár šupů, ale nelíbí se nám zde. Pokračujeme tedy dál a narážíme na krásný dům s apartmány v pěkně udržované zahradě. Pokoje jsou ale obsazené, a tak nám nezbývá, než se vydat na další cestu. Za obcí Astris přijíždíme k ukazateli na studia v olivovém háji Seirines. Sjíždíme tedy z hlavní silnice na písčito-kamenitou cestu  a kodrcáme se tudy, až dorazíme do krásné oplocené zahrady s pěknými bungalovy. Uprostřed zahrady se modrá bazén a v dálce pak ještě modřejší moře. Na zahradě pracuje nějaký Řek, a tak se ho hned ptáme na možnost bydlení. Je to ale jen zahradník a odbíhá pro majitelku, kterou je pečlivě udržovaná žena středního věku. Je to Němka, výborně mluvící anglicky, která zde skoupila rozsáhlé pozemky, vybudovala tu tento komplex a teď zde celoročně pobývá. Je hrozně ukecaná, ale docela příjemná. Hned nám nabízí kávu a posezení ve stínu. To odmítáme a ptáme se na volné pokoje. Bohužel i zde je vše obsazeno, ale mohli bysme se nastěhovat po neděli, tj. za čtyři dny. Jenže za malý apartmán chce 100 Euro, za velký dokonce 120 za noc. Když vidíme interiér, tak se ani nedivíme – prostě luxus se vším všudy. Pro nás je to ale opravdu dost drahé. Chválíme jí to, ale říkáme, že my potřebujeme bydlet už dnes. Ještě se nás ptá, odkud jsme, a když odpovíme, že z Čech, rozzáří se jí oči. Říká, že tu měla jednu českou rodinu, a že jí přirostla k srdci. Pán prý byl umělec (snad nějaký sochař) a Němka se diví, že nám jeho jméno nic neříká. Bohužel nám ale stále mele jen jeho křestní jméno „Bohouš“, podle kterého se skutečně dotyčný výtvarník identifikovat nedá. Žena tedy odbíhá do domu pro jakousi pamětní knihu, kde se jí všichni hosté zapisují, pějí chválu na ubytování a hostitelku a občas připojí nějaký obrázek. Odtud se dozvídáme, že umělec nebyl Čech, ale Slovák, a majitelce vysvětlujeme rozdíl těchto dvou národností. Docela se tomu diví, žije v představě, že stále ještě existuje Československo (žít v takovém ráji jako ona, tak mě okolní svět asi taky moc nezajímá). Umělce stejně neznáme, což ji zklame, a tak se loučíme. Z jejího brebentění jsme docela umoření a říkáme si, že bydlení zde by nemuselo být až takovou oázou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Máme obavy, že by nám ona paní nedopřála vůbec nějakého klidu.


 



 



 



 


Pokračujeme v cestě, nyní už po východní straně ostrova, až přijíždíme do oblasti, kde se kdysi těžívalo zlato. V původně rybářské vesničce Kinira spatříme ukazatel na apartmány, a tak se podle něj vydáváme. Sjíždíme po úzké cestě až k moři, u kterého rostou palmy a ibišky a na vzorně posekaném trávníku stojí pěkný nový dům s pokoji k pronajmutí (http://www.to-kyma.net/). Hned se k nám přihrne starší, velmi usměvavá Řekyně, a když se ptáme na bydlení, říká, že mají volno. Paní mluví pouze řecky a německy, ale hned volá svého syna, s kterým se nechají základní věci domluvit i anglicky. Je stejně příjemný jako jeho matka a vede nás na obhlídku apartmánu. Ten má dva prostorné pokoje, v každém vlastní televizi, velký balkon s výhledem na moře, dostatečně velkou kuchyň i koupelnu. Vše nové, čisté, upravené za cenu 60 Euro (v sezóně 80 Eu). Cena je vyšší než jsme si představovali, ale ubytování se nám líbí,  k moři to máme asi jen 20 metrů, navíc jsme na samém kraji obce a je tu absolutní klid. Okolní prostředí je krásné – všude vysázená udržovaná zeleň, za domem úchvatně se tyčící hory. Rozhoduje i fakt, že v celém domě jsme ubytování sami jediní, protože sezóna v této oblasti již opravdu končí. Ubytováváme se tedy na tři noci s tím, že poté se přestěhujeme do jiné části ostrova, abychom viděli zase jiné končiny. Před večerem se jdeme ještě podívat k moři, kde je oblázková pláž s snad nejkrásnějšími kameny z celého ostrova. Na Thassosu se totiž dodnes těží bílý mramor, se kterým se tu lze setkat na každém kroku. Mezi běžnými kameny se tak v moři nachází i zářivě bílé oblázky různých velikostí a s různobarevnou kresbou.


 





V noci mě budí hukot moře. Změnilo se počasí a jsou obrovské vlny, které se s velkým hlomozem tříští o pobřeží. Abych mohla spát, musím zavřít balkonové dveře, tak velký rámus vlny dělají. Také se nás hned ráno „mamá“ ptá, jestli jsme se dobře vyspali, že moře bylo příliš hlučné. Říkáme, že to bylo OK, víc nás totiž otravovali komáři, kteří se nám dostali do pokoje i přes sítě ve dveřích. To jí ale samozřejmě neprozrazujeme, vypadá na to, že by ji mrzela jakákoliv naše nespokojenost.


Hned dopoledne se jdeme vykoupat do moře. Je sice trochu oblačno, a fouká vítr, voda je ale teplá. Jsou stále velké vlny, ve kterých se vyblbneme jako malé děti. Po poledni se celé nebe zatahuje mraky, a tak se vydáváme na obhlídku dvou nedalekých horských vesniček Potamia a Panagia. Potamia je postavena na svazích nejvyšší hory ostrova Ipsarion (1206 m n.m) uprostřed bohaté zeleně. V obci se nachází muzeum místního rodáka Polygnosta Vaise a mnoho děl tohoto známého sochaře (jeho výtvory se objevují i v mnoha významných světových muzeí, jako např. v New Yorku, Toledu, Ohiu, Tel Avivu,…). Hned kousek odtud se rozkládá vesnice Panagia, založená asi před 300 lety. Je postavena tak, aby ji nebylo vidět z otevřeného moře a byla tak chráněna před piráty. Na konci 17.století se totiž pirátství značně rozmohlo, piráti na ostrově drancovali a loupili města i vesnice a jejich obyvatele odváděli s sebou, aby je prodali do otroctví na otrokářských trzích na Blízkém Východě. Do té doby hustě osídlené hlavní město Thassos se skoro vylidnilo a jeho funkci přejaly obce položené vysoko v Thassoské vrchovině, a proto od moře těžko dostupné.


Obě vesnice mají tradiční nízkou zástavbu, s kamenným obložením a břidlicovými střechami a verandami, které harmonicky splývají s charakterem krajiny. Kromě původních kamenných domů zde stojí i novější, typicky bílé domečky s barevnými dřevěnými okenicemi, obrostlé buď hroznovým vínem či jinou bujnou květenou. Centra vesnic už jsou plně turistická, lze zde nalézt plno taveren, kaváren a obchůdků se suvenýry. Kromě běžných cetek se tu prodává i místní olivový olej, ouzo a med s rozličnými příchutěmi a přísadami. My ale víme, že tento med je jen jakýsi nepoctivý sirup a ten pravý thassoský a nefalšovaný musíme zakoupit až v horách mimo turistické destinace.




 



 



 



 


Na návsi v Panagii je skutečně rušno. Místní pekárna lákající na voňavý chléb a tradiční řecké laskominy je narvaná k prasknutí, zrovna tak okolní taverny a obchůdky s ouzem, ovocem naloženým v medu a sirupu apod.. Ve stánku s medem je možnost ochutnat medík s vlašskými ořechy, mandlemi, fíky, pomeranči a podobně. Když procházíme postranními uličkami, přichází déšť a za chvíli lije jako z konve. Centrum je brzy vylidněné, a tak si v klidu prohlížíme zdejší parčík u kostela s obrovskými platany s dutinami vytvarovanými ve  tvaru srdce (v noci jsou osvícené), ze kterých vytéká pramen horské vody. Pověst praví, že pokud se z tohoto pramene lásky napije nějaké svobodné děvče, má zaručeno, že se do roka vdá. Je to hezké zákoutí, celé vyložené přírodní kamennou dlažbou, s oblým můstkem přes uměle vytvořené jezírko, ze kterého odtéká voda několika kanály přes celou vesnici. Protože přichází bouřka a déšť už je opravdu prudký, opouštíme vesnici a vracíme se do Kiniry. Zde si vybíráme restauraci, kde povečeříme a kvůli vegetariánce Terce je kolem toho opět plno obštrukcí. Nakonec volíme jakýsi hotýlek ve svahu, jehož název si bohužel již nepamatuju, což je škoda, protože jsme tu dostali to nejlepší jídlo na ostrově. Sedíme na zakryté kamenné terase, kolem dřevěných sloupů se ovíjejí rozkvetlé buganvílie, mezi kterými máme výhled na moře. Personál kolem nás běhá, jak kdyby tu už nikdo jiný nebyl, přitom je téměř plno. Dáváme si místní víno – první sklínka nám nechutná neb je šumivé a nasládlé, při druhé už mu ale přicházíme na chuť. Axl si dává opět grilovanou rybu, aby si spravil chuť po té nepovedené chobotnici – a je nadmíru spokojený, Terka pečené papriky plněné sýrem, Petr souvlaki a já stifado. Mimochodem – později jsem ochutnala stifado ještě ve čtyřech jiných tavernách a tohle bylo bezkonkurenčně nejlepší. Po večeři dostáváme na účet podniku ouzo a dezert – naprosto vynikající jogurt s medem. Řecký jogurt nelze vůbec srovnávat s těmi všemi možnými Danone apod., co si kupujeme v českých obchodech. Je tučný a hustý, konzistencí připomíná spíše tvaroh, má lehce navinulou chuť, kterou vygradovává sladký med. Skutečně delikatesa a třešínka na dortu naší hostiny.


 



 



 



 



 


 


Následující den se počasí lepší, a i když od moře fouká větřík, je slunečno a teplo. Vyrážíme se podívat na nedalekou Paradeisos beach, což má být údajně nejkrásnější pláž na ostrově, položená uprostřed bohaté zeleně. Když tam ale dorazíme, jsme docela zklamáni. Pláž je otevřená do širého moře a hrozně tu fouká. Písek je sice měkoučký jak myší kožíšek, ale zaplněný lehátky a slunečníky. Zdejší ruch není nic pro nás. Místo jen tak okoukneme a odcházíme pryč. Cestou jsme totiž viděli v jednom zálivu zcela divokou opuštěnou minipláž a seshora se nám moc líbila. Vracíme se tedy k onomu místu, auto parkujeme na výčnělku na kraji silnice a hledáme schůdnou cestu po útesu dolu k pláži. Musíme sejít trnitým porostem asi půl kilometrů směrem dolů, ale stojí to za to. Když dorazíme na pláž, jsme okouzleni. Tohle je teprve ta pravá Paradeisos beach. Kromě nás jsou tu jen čtyři mladí lidé, jinak máme celý prostor pro sebe. Plánička je písčitá, po obou jejích stranách se pak tyčí nádherné útesy, porostlé borovicemi, vavřínem a divokým tymiánem. V přístupném terénu se pasou ovce a kozy, jejichž každý pohyb je doprovázen cinkotem zvonců. Moře je azurově modré s mírnými vlnkami, a protože jsme v zálivu, neobtěžuje nás protivný vítr. Koupání zde je opravdu požitkem, navíc ještě přelézáme přes útesy a kocháme se nádhernou přírodou kolem.


 



 



 



 



 



 


Večer pak přejíždíme do městečka Skala Potemias. Na internetu jsem se dočetla, že se zde nachází jedna z nejlepších taveren na ostrově – Alexandros. Nevím, kdo ji dal takovou recenzi, ale pro nás patří mezi ty nejhorší. Petr si zde dává stifado, které tento tradiční pokrm připomíná jen velmi vzdáleně. Maso je sice měkké, ale chutí se rovná vařenému, co dáváme u nás do rajské omáčky. Ani my ostatní nejsme jídlem nijak nadšeni. Já si objednávám mix gril s tuhým jehněčím a Axl biftek ze svíčkové, což je ve skutečnosti špatná roštěná. Snad nám jen chutná dezert, tradičně na účet podniku, který je podobný „pohádkovým“ řezům, které děláme doma. Na promenádě ve městě si ještě Petr kupuje francouzskou palačinku crappes s čokoládou. Podle mého nic-moc, Petrovi ale chutná.


 


Další den už nám končí pobyt v Kiniře. Využíváme horkého počasí a naposledy se zde koupeme v moři. Pak už jen balíme a loučíme se s milými majiteli dosavadního domova, kteří po našem odchodu už objekt definitivně uzavírají. Přejí nám příjemnou cestu a další pobyt na ostrově a ještě při odjezdu nám mávají. Opravdu moc příjemní lidé.


My míříme znovu na jih, zpět do Potosu, kde se nám tolik líbilo a doufáme, že zde budeme mít nyní štěstí a podaří se nám najít vyhovující ubytování.




Pokračování příště

myska

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Festival Den poezie

Út Lis 6 , 2007
Letos se bude konat již po deváté na památku narození Karla Hynka Máchy (10.11.1810) u nás co do počtu účastníků nejrozsáhlejší básnický festival Den poezie – tentokrát s podtitulem Poezie na drátě – a to od 5. do 23. listopadu 2007. Jednotliví aktéři z řad škol, knihoven, divadel, kulturních institutů […]

Témata