Povídka.
„Mein Gott! Takový klid tady byl… Kde tady chtějí vůbec bydlet?“ vrčel mrzutě direktor lipnického statku Werner. Hleděl při tom z okna své kanceláře v patře Trčkovského paláce na rozlehlé hradní nádvoří, kde zrovna příjezd vrchnosti s doprovodem vyplašil husy a kachny na malém rybníčku.
„Ale co, Werner, tak chvíli nebudeš pánem hradu ty,“ rýpl si ve slavnostní uniformě oděný nadlesní Borovička. „Až si to tu panstvo pořádně okoukne, brzy práskne do koní. Ne-li ještě začne hledat kupce.“ Werner ještě něco zabručel a pak s Borovičkou sestoupil kamenným schodištěm v dřevěné verandě mezi čestně vyrovnané panské úředníky, služebnictvo a zástupce města se školní mládeží, vítající novou vrchnost, která se teprve po pěti letech přijela podívat, co vůbec koupila.
Z kočáru za pomoci komorníka zrovna vystupoval Josef, hrabě z Trauttmansdorff-Weinsbergu, na svých devět a padesát let ještě vcelku zachovalý kavalír. Chodil vzpřímeně a mluvil zbytečně složitě, neboť odjakživa sloužil jako diplomat, a byl jím i teď, kdy zastupoval Rakousko na dvoře pruského krále. Hrabě se otočil do kočáru a nabídl se jako opora své ženě, čtyři a čtyřicetileté, dobře vypadající hraběnce Josefě, rozené Károlyiové, skutečné majitelce lipnického statku, který roku 1842 zakoupila pro své děti. Ty, ač odrostlé, doprovodily své rodiče na Lipnici, jejich budoucí dědictví. Za matkou proto z kočáru vystoupila čtyřiadvacetiletá, od neštovic trochu „poďobaná“, přesto hezká, ale stále svobodná Karolína, aby pomohla ven roztomilé dvanáctileté Josefíně. Z koně vedle nich seskočil dvaadvacetiletý hezoun Ferdinand, který po vzoru otce začínal diplomatickou kariéru. Chyběla jen již provdaná dvacetiletá Františka.
Bylo to již dlouho, co na lipnický hrad zavítala vrchnost, a ještě déle, co na něm přímo sídlila. To se teď mohlo změnit. Starý hrabě Josef se totiž chystal do výslužby, a tak nepřijel na hrad jen kvůli lovu v orlovských lesích, ale také kvůli posouzení, jestli by na Lipnici nebylo honosnější bydlení, než na jeho právě zakoupeném zámečku v Obříství u Mělníka. Werner už teď věděl, že nebylo, neboť na hradě již před Švédy žili s rodinami jen vrchnostenští úředníci a správci lipnických lesů. A také jejich nadřízení, direktoři lipnického statku. A Werner, současný direktor, nepotřeboval mít své šlechtické nadřízené tak blízko. Ještě by se mohli zevrubně zajímat o výnosy plynoucí ze statku, anebo by si mohli všimnout, že spousta hodnotných věcí, dokonce i některé kamenické články, na hradě scházejí. Byl dítětem štěstěny, jediným synem nepříliš bohatých českých Němců, jemuž bylo dopřáno studií, díky nimž se již v mladém věku stal nejvyšším úředníkem na Lipnicku, chudém kraji, ze kterého však schopný člověk, jakým Werner byl, dokázal vyždímat vydatné přilepšení ke svému platu. Zavedl na statku své pořádky a byl by nerad, kdyby je musel měnit, ne-li měnit místo. A proto musel stůj co stůj svému panstvu jejich lipnický pobyt náležitě znepříjemnit.
„Willkommen in Lipnitz, mein Herr und meine Herrin!“ pozdravil direktor hraběte s hraběnkou, Rakušany, neumějící česky. „Ráčejí mě, prosím, následovat. Prosím jich, přesně v mých stopách, neboť celou noc pršelo a drůbež s prasaty ráno místy rozryla bahno, v němž by si panstvo mohlo zničit střevíce.“ Hraběnka se rozčarovaně rozhlížela po blátivém nádvoří, lemovaném notně sešlými hradními budovami. Hrabě zachoval ledový výraz diplomata. Mladý pán Ferdinand v jezdeckých holínkách prohlásil, že má dobré Pinkletonovo čistidlo z Anglie a koukal po hezkých holkách. Karolína nastavovala zalíbeně tvář říjnovému slunci a malá Josefína by nejraději šla za dětmi úředníků a lesníků, které nevydržely stát ve špalíru a začaly si hrát zlatou bránu. Werner zavelel vítajícím rozchod a vedl panskou společnost přes nádvoří ke schodišti do patra věže, zvané Samsonem.
„Prosil bych, neopírejte se o zábradlí, jest notně ztrouchnivělé.“
Na hraběnce byla znát větší rozmrzelost, která ji trochu přešla, když vešla do krásně klenuté místnosti v prvním patře věže.
„Nečekala bych tady takovou krásu.“
Werner hraběnce přitakal: „Ano, to jest, po hradní kapli, nejkrásnější hradní prostora. Ve vedlejší místnosti býval byt mých předchůdců, ale po tom, co v něm byl roku osmnáctistého jedenáctého tehdejší direktor se svou ženou zabit a okraden panským kočím a jeho dvěma kumpány, už v něm nikdo přebývat nechtěl.“
„Panským kočím?“ divila se hraběnka.
„Ano, má paní, vrahem byl panský kočí. Ale nebojte se, sám se před svým dopadením oběsil a jeho kumpáni skončili v těžkém žaláři na Špilberku. Služebnictvo i poddaní si na tomto panství obzvlášť rádi všímají cenných věcí své vrchnosti a nadřízených. Je to taková regionální zvláštnost, o které se však zdejší písmáci zdráhají zmiňovat. Má nebožka žena se sama doma zamykala a do této části hradu ani nechtěla vkročit, natož v ní bydlet. Horní patra věže jsou navíc pustá, plná kavek, které dělají rámus a všude trousí. My teď projdeme rozměrným palácem Thunovským, kde je sice několik obyvatelných místností, ale děravá střecha nad nimi a hospodářská zvířata ve sklepích pod nimi neposkytnou panstvu náležité pohodlí. Dal jsem proto pro ně připravit pokoje v někdejším domě kanovníků lipnické hradní kapituly, malé sice, ale útulné. Dá se z nich projít do kaple. Dále za kaplí je hradní palác z dob vladyků Trčků, který jest upraven na byty a kanceláře, včetně mé. Pozor však na velkou věž u brány, je již drahně let bez střechy a pater, puká a padá z ní kamení.“
Za tohoto výkladu dovedl Werner hraběcí rodinu do kanovnického domu a nechal se od ní propustit, aby se mohla ubytovat a vzpamatovat se z prvních dojmů, na nichž si dal direktor opravdu záležet. „Snad si brzy sbalí saky paky a ujedou,“ doufal.
Ale direktorova víra neměla mít dlouhého trvání. Po slavnostní mši v hradní kapli, kterou sloužil výjimečně střízlivý farář z lipnického kostela sv. Víta, byl Werner zavolán před večeří do velké klenuté místnosti v Thunovském paláci, kde již u teplem sálajících kachlových kamen seděli hrabě s hraběnkou a mladý pán Ferdinand.
Při Wernerově příchodu zrovna hrabě připomínal předvolanému nadlesnímu Borovičkovi, že má zítra předložit stavy zvěře a výnosy z lesů. Borovička, který tvrdě potíral lesní pych, protože sám byl největším pytlákem a zlodějem, ujistil hraběte, že jeho přání vyhoví. Pak na vyzvání hraběte odešel. Hrabě vstal a ukázal Wernerovi rukou po krásně klenuté prostoře s drobnou domácí kaplí: „Tato místnost se vůbec nezdá tak nepohodlná, jak nám líčil při našem příjezdu, Herr Direktor, ani ostatní místnosti v této části hradu. Chápeme jej, že očekával, že si potrpíme na luxus, avšak v případě tak starožitného sídla, jako je toto, se přece jen dokážeme trochu uskromnit. Hrad jest notně zpustlý, to ano, ale má svou atmosféru. Na svých diplomatických cestách jsme viděli několik starých hradů a zámků, které po úpravě a očistě od nových přestaveb vynikly svou středověkou krásou. Také lipnický hrad by, sice nemalým nákladem, mohl takto vyniknout a stát se naším reprezentativním sídlem. Uvažujeme o tom, byť má naše hraběcí choť jisté pochybnosti. Ale nejdříve se seznámíme s výnosy z lipnického statku, z nichž nám zítra po obědě, Herr Direktor, předají vyhotovený stručný výkaz.“
„A také dají vyhnat z hradního nádvoří všechna zvířata a poklidit jej,“ dodala hraběnka.
„Toť vše, mohou jít!“ zakončil hrabě.
Cestou do svého bytu Werner potichu klel. Se sestavením výkazu problém neměl, protože v něm se dá „čarovat“, což dobře věděl i nadlesní Borovička. Ale ten „zatracený romantismus“, styl, kvůli němuž se šlechta zamilovala do kde jaké zříceniny, ten mu byl „čert dlužen“!
Když takto rozmrzelý míjel hradní kapli, všiml si, že v ní svítí mdlé světlo. Opatrně nahlédl dovnitř, kde za svitu lucerny před oltářem seděla hraběcí dcera Karolína. „Třeba je horlivou katoličkou. To by se jí mohla zprotivit husitská minulost kaple,“ napadlo Wernera. S tímto úmyslem vyrušil zasněnou dívku, vychválil před ní krásy hradního svatostánku a jal se jí vyprávět, jak v něm mocný Čeněk z Vartenberka v březnu roku čtrnáctistého sedmnáctého přinutil zajatého nikopolského světícího biskupa Heřmana z Mindelheimu, aby vysvětil první husitské kněží, na což jsou lipničtí čeští vlastenci náležitě hrdí. A jak v kapli pokračovaly husitské mše za Trčků z Lípy, jejichž předek Mikuláš byl jedním z husitských hejtmanů, kteří se obohatili zástavami církevních statků.
Karolínu však husitská historie nepohoršila. Naopak, ukázala se jako romantická duše, vzdychající po minulosti a nenaplněné rytířské lásce. „No, i takový příběh ti můžu dopřát, slečinko,“ pomyslel si Werner, dobře znalý historie lipnického hradu. „Třeba se s ním pak svěříš matince a té se hrad ještě více zhnusí.“ Ukázal proto hraběcí dceři ozdobný výklenek ve zdi hradní kaple. „Do počátku minulého století byl tento výklenek zazděn, ale zazdívka se při opravách kaple vysypala a s ní i dvě kostry. Jedna na sobě měla zbytky starých ženských šatů, druhá, mohutnější, starou rytířskou zbroj. Prý to byla zazděná žena hradního pána i s jejím milencem. Podle jedněch to byla Kateřina z Landštejna se svým milencem Jindřichem z Dubé, majitelem nedalekého hradu Orlíka nad Humpolcem. Když prý na Kateřininu nevěru přišel její manžel, mocný Čeněk z Vartenberka; ten, který dal na Lipnici světit husitské kněží; nechal svého soka v lásce zajmout a spolu s Kateřinou zaživa zazdít. Ale také to mohla být paní ze Šelmberka, snad také Kateřina, manželka Mikuláše Trčky z Lípy a na Lichnici. Ta se počátkem šestnáctého století spustila s nižším šlechticem Zdeňkem Šanovcem ze Šanova, působícím v Trčkovských službách. Konec je pak stejný, jako v předchozím případě, jen s tím rozdílem, že se prý dochovaly i stížnosti Kateřininy rodiny, pánů ze Šelmberka a z Kosti, na Mikulášovo jednání a rozhodnutí Zemského soudu, podle kterého Trčka konal podle práva. Jen se neví, kde přesně k zazdění nevěrnice došlo, protože jednu zazděnou vysušenou nebožku, připoutanou ke křeslu, prý našli nedávno i na zámku v Opočně. Ale já bych, jemnostslečno, věřil, že se tak stalo na naší Lipnici. Doteď je v kapli taková zajímavá tíseň, kterou nepřehlušila ani barokní přestavba s krásnou výmalbou.“
„Já jsem je viděla na obraze! Tam! Na půdě!“ vyštěkla malá Josefína, která si, s tajným bratrovým posvěcením, prolezla hrad odshora dolů, aby se nakonec během direktorova vyprávění nenápadně vetřela do kaple. Werner chvíli přemýšlel a pak si vzpomněl, že na půdě Thunovského paláce byl opravdu středně velký starožitný obraz, zachycující neznámou dvojici, natolik zašlý a sežraný červotočem, že se jej direktor ani nepokoušel zpeněžit. Teď se mu však bude hodit jako důkaz, jak hroznou minulost lipnický hrad má. „Ano, traduje se, že onen obraz zachycuje právě Mikuláše a Kateřinu. No. Nebudu již jemnostslečny rušit při jejich nočním dobrodružství,“ rozloučil se direktor úlisně s hraběcími dcerami a v hlavě už smolil plán, jak jim předvést nějaké to strašení zazděných. Nadlesní Borovička mu jistě rád pomůže.
Hraběcí dcery zatím vyběhly na půdu a malá Josefína osvobodila z harampádí starý obraz, který zachycoval nad pas muže a ženu v prastarých oděvech, hledící spíše úkosem, než na sebe. Postarší pán kulatého obličeje, s kolečkem vousů kolem úst a s červeným baretem na hlavě, byl na malbě ještě trochu znát, ale z paní už byly zřetelné pouhé linie těla a obličeje, ze kterých však děsivě vystupovaly její zelenohnědé oči. Karolína měla před sebou sen každé čtenářky dívčích románů, připomínku velké lásky, která skončila tragicky. Dojetím jí na obraz ukápla velká slza.
V městečku pod hradem odbila desátá hodina. Dívky měly nejvyšší čas k návratu do svého pokoje. Obraz vzaly s sebou a skryly jej za skříní, že si ho ráno pořádně prohlédnou.
Za dvě hodiny již obě hraběcí dcery tvrdě spaly. V městečku zrovna odbilo dvanáct hodin a na obraze zamrkal pán. Vyplul z rámu kolem zadní stěny skříně a již jako celá postava stanul uprostřed ložnice dívek.
„Ani slzu prý nade mnou již žádná žena neuroní. A přece se tak stalo,“ pronesl pán vyčítavě ke skříni, za níž vyčníval okraj obrazu.
„Myslíš, že jí ta slza skanula kvůli tobě?“ ozval se pohrdlivý ženský hlas zpoza skříně.
„Proboha!“ vykřikla probuzená Karolína a přeběhla do postele k vytřeštěné Josefíně, aby ji sevřela do náručí.
„Upokojte se, děvčata! Nic vám nehrozí. Na mou šlechtickou čest. Jako že se Mikuláš Trčka z Lípy a na Lichnici a Opočně jmenuji,“ představil se s úklonem a úsměvem pán.
„Ten co zazdil svou ženu dole v kapli?“ zeptala se již klidnější a očividně notně zvědavá Josefína.
„Zde na Lipnici nikoliv.“
„Ale zazdil?“
„No, to nelze říct tak napřímo…,“ zdržoval Mikuláš, načež jej vyplašil ženský posměch, ozývající se za skříní.
„Ano, zazdil,“ přiznal pak rezignovaně.
„Jak jste jen mohl udělat tak ukrutný čin?“ zeptala se Karolína a stáhla k sobě zpátky Josefínu, které již otrnulo natolik, že zkoušela Mikulášem, coby duchem, prostrkovat ruku.
„Vždyť já ji miloval. Nemohl jsem uvěřit, že se tak krásná a chytrá mladá dívka stala mou ženou…“
„Nemohla jsem si vybrat, moji rodiče si tě zvolili pro tvé bohatství. Já byla ze sňatku se starším a neznámým mužem nešťastná,“ přerušil Mikuláše ženský hlas, patřící jeho ženě Kateřině ze Šelmberka a z Kosti.
Mikuláš se hájil: „Nemůžeš říct, že jsem ti nějak ublížil. Ani jsem se na tebe nezlobil, že ze svatební noci nic nebylo. Byla jsi tak dětsky nevinná.“
„Je tu dvanáctileté dítě!“ přerušila rozhovor duchů Karolína, aby upozornila na Josefínu.
Mikuláš pohlédl na mladší dívku a opáčil: „To už má nejvyšší věk na hledání ženicha. Kateřina byla jen o pár roků starší. Proto jsem čekal, až vyzraje. Až se otrká. Byť se mi rodina i známí začali posmívat, že jsem se tak dlouhou po svatbě ještě nevzmohl na potomka, na což jsem však nedal.“
„Ale na řeči, že jsem se pak až moc spustila, že naše první dítě, syn, o kterého jsme se tolik pokoušeli, třeba ani není tvůj, protože sis ani ze svých četných milostných avantýr neuhnal žádného levobočka, na ty jsi dal až moc. Kde na mě promluvil nějaký muž mile, tam už jsi mě víckrát nevzal. Do Prahy, na Lichnici, i sem, na Lipnici, kde jsem si od malíře, jenž nás tak pěkně namaloval, nechala políbit ruku. A pak už jsem nemohla z Opočna nikam.“
„Tak proto je tu ten obraz!“ přerušila vzpomínání duchů Josefína.
„Neruš, začíná to být napínavé!“ napomenula ji Karolína.
Mikuláš se nedal vyvést z míry a dál pokračoval ve své obhajobě: „Nemohl jsem mít žádného levobočka, když jsem ani žádné milostné avantýry neměl. Bylo to jen hloupé vychloubání se, abych před ostatními nevypadal jako nudný patron. Až pozdě jsem si uvědomil, že ti tím ubližuji. A nechtěl jsem věřit ani tomu, že náš syn nebyl můj. Dokud…“
Hlas Kateřiny začal hrozivě zesilovat. „Dokud nezemřel sotva pokřtěný? Dokud se druhé dítě ani nestačilo narodit živé. Dokud ti neřekli, že víc už děti mít nebudu? Nebo dokud jsi neuvěřil řečem, že kvůli tomu už můžu hřešit beze strachu z následků?! Dokud jsi na mě nenasadil hlídače, z něhož se vyklubala škodná?!“
Malá Josefína dosud rychle vstřebávala informace, které pro ni byly lepší, než leckterá rodinná výchova. Karolína zase brečela jako želva, neboť se před ní odvíjela opravdová tragédie. Teď se však obě dívky strašně zhrozily. Od skříně se při posledních Kateřininých výčitkách začal protahovat po zdi a stropě naježený ženský stín, z nějž přímo zářily dvě velké, zelenohnědé oči. Hlas Kateřiny se však záhy umírnil a její stín se začal zmenšovat.
„Zdeněk Šanovec byl vlezlý hlupák, na němž nic hezkého nebylo. Milá jsem na něj byla, jen aby mi dal trochu pokoj. Jenže on si tu milost vysvětloval jinak. A pak jej napadla ta hloupost s tím zamilovaným dopisem, který se navíc nakonec dostal do nesprávných rukou.“
Mikuláš se nešťastně chytil za hlavu. „Nemohl jsem věřit tomu, co jsem četl. Matka, která mi ten dopis předala, do toho ještě lamentovala, proč u sebe ještě tu jalovou flundru; odpusť, Kateřino; držím. Nešťastně jsem prohlásil, že bych celou tu hroznou minulost nejraději zazdil a začal od začátku. Pak jsem odjel na Lichnici, aniž bych věděl, kdo a jak si mé přání vyloží.“
„Vy jste tedy nechtěl Kateřinu doopravdy zazdít? Byl to jen strašný omyl, či cizí úklad?“ divila se uslzená Karolína.
Místo odpovědi se Mikuláš s dívkami vyděsil pohledem na křeslo vedle skříně, v němž seděla řetězem omotaná mumie Kateřiny, oděná v krásných, ale ztrouchnivělých šatech.
„Takhle mě nedávno našli při probourávání sklepů opočenského zámku. Když se mě, po více jak tři sta letech, dotkl cizí muž, jeden ze zedníků, rozsypala jsem se na prach. Tohle ze mě zbylo, když jsem v temnotě dolapala poslední zbytky vzduchu. Proč bych ti tedy měla věřit?“
Mikuláš se zdrceně posadil na volnou postel. „Když jsem se po měsíci vrátil na Opočno a zjistil, co se stalo, zhroutil jsem se. Hladil jsem novou zeď ve sklepení. Strašně jsem tě chtěl osvobodit, ale po tak dlouhé době jsem věděl, že tě tam naleznu zadušenou. A takovou jsem tě vidět nechtěl. Matka také nechala ještě před mým návratem popravit Zdeňka Šanovce, který mohl říct pravdu. A tvá komorná upozornila na ty hrozné události tvou rodinu, která na mě podala stížnost k Zemskému soudu do Prahy. Tam ale, za pomoci matčiných peněz a známostí, rozhodli, že šlo o spravedlivé jednání. Já si však přál, aby mě odsoudili k smrti. Chtěl jsem zemřít, ale trvalo mi to ještě dlouhých devět let.“
Mumie zmizela a na zdi pokoje se opět objevil Kateřinin stín. Dlouho mlčela, a pak dodala smířlivým hlasem: „Čas už nevrátíme a já nechci strávit dnešní noc výčitkami.“
„A vy už tu takto strašíte dlouho?“ zeptala se po delším tichu Josefína.
„Nikoliv,“ řekl Mikuláš a ukázal na Karolínu, „slza starší slečny, která spadla na náš obraz, připomněla poslední slova, která jsem slyšel od živé Kateřiny. Že prý nade mnou, pro mé chování, žádná žena již ani slzu neuroní. Díky té slze můžeme na jednu noc, do východu slunce, ožít jako vaše představy, ale jen tak, jak nás znáte vy. Proto je z Kateřiny jen stín, anebo strašný výjev zazděné, o němž vám zřejmě někdo vyprávěl. Proto nemůžete vidět její krásu.“
„Škoda, že ten obraz nejde nějak vyčistit,“ povzdechla si Josefína. Do Karolíny, jako když střelí. „To je ono! Třeba by pomohl bratrův univerzální Pinkletonův čistič. Jsou tři ráno a slunce vyjde až o půl osmé. Máme dost času!“
Hraběcí dcery přiběhly ke dveřím bratra Ferdinanda. Pod prahem bylo znát, že ještě svítí. Ale mladý hrabě na jejich zaklepání dlouho nereagoval. Dokonce se zdálo, že s někým v pokoji je. Když otevřel, předstíral, že usnul s knihou v ruce, ale zvědavá Josefína si všimla ženských punčoch pod postelí a podivně nadmuté peřiny. Dívky bratra poprosily o půjčení čističe. Ten jim rychle a ochotně vyhověl, ať si lahvičku klidně nechají, jen když už odejdou.
Když se dívky vrátily do svého pokoje, Mikuláš seděl na posteli s obrazem na klíně a již přátelsky hovořil s obrysem Kateřiny. Z Anglie dovezený Pinkletonův univerzální čistič odhalil na obraze krásnou ženu s hnědými vlasy a výraznějším nosem mezi zelenohnědýma očima. I Mikuláš získal lepší barvy a trochu omládl. Přesně takový pár se záhy objevil před hraběcími slečnami. Mikuláš se na Kateřinu nemohl vynadívat a ta skrývala rozpaky. Povídali si pak s dívkami, které jim vyprávěly o své rodině a účelu jejich návštěvy Lipnice.
Po čtvrté hodině ranní se hradem začalo rozléhat řinčení plechů a podivné sténání. Záhy na dveře pokoje hraběcích dcer kdosi zabušil. Ozval se za nimi hlas hraběte:
„Já žádám klid. Nesluší se, aby mladé šlechtičny činily celou noc alotria.“
„Ale otče, to nejsme my!“ oponovala Karolína.
„To spíš vychází z kaple,“ dodal Mikuláš.
Hrabě se urychleně vydal pro svou loveckou pušku a komorníka, aby mohl zjistit, co se to na hradě děje. Ale po pár krocích se zarazil, aby se rozmyslel, jestli se mu to jen zdálo, nebo jestli se z pokoje dívek opravdu ozval mužský hlas. Nakonec usoudil, že se mu to jen zdálo a pokračoval v cestě.
„To straší ti zazdění milenci v kapli,“ vzpomněla si Josefína.
Mikuláš nesouhlasil. „Nesmysl. Tam nikdo zazděný není. Když se dělala podlaha kaple, vybrala se probořená panská hrobka a kosti z ní byly uloženy do výklenku, který byl zazděn. To si spíše někdo na strašidla hraje. Teď bys tam mohla, Kateřino, předvést tu svou vysušeninu!“
„Proč ne, může to být zábavné!“ rozzářila se Kateřina. „Pojďme!“
Hrabě s komorníkem, ozbrojeni puškami, stanuli před hradní kaplí a přihlíželi, jak za jejími hrotitými okny plane spousta drobných světel ve šklebících se lebkách. Mezi nimi bloudily stíny statného rytíře v chrastící zbroji a subtilní ženy v bílých šatech, jež lomila rukama a strašně kvílela podivně vysokým hlasem. Najednou však kaplí začaly proletovat ještě hrozivější přízraky, doprovázené smíchem žen a jednoho muže, a také dvěma mužskými výkřiky hrůzy. Hrabě sebral odvahu, odjistil pušku, vyběhl schody, rozrazil dveře a vběhl do interiéru kaple, kde však již zavládl klid. V koutě u dveří se krčili direktor Werner s nadlesním Borovičkou a před oltářem se smály hraběcí dcery. Na podlaze ležely cáry ženských svatebních šatů, rozbité lucerny a svícny, pláty starého rezavého brnění a násady od košťat, na nichž byly naraženy vydlabané řepy.
Hrabě se rozohnil: „To je neslýchané! Hraběcí dcery a vrchnostenští úředníci si hrají na strašidla! Kdo koho strašil?!“
„Ale otče, sám jste nás slyšel v našem pokoji, když už v kapli dávno strašilo. Šly jsme se podívat bočním vchodem, co se to děje, a spatřily jsme, jak tady pan Werner s panem Borovičkou bojují s nějakými výtržníky, kteří přišli krást a vydávali se přitom za strašidla. Přemohli je sice, ale nakonec jim lotři utekli těmi dveřmi, kterými jsme vešly,“ vysvětlovala Karolína a ukazovala při tom na oba vykutálené úředníky.
Werner s Borovičkou nevěřili vlastním uším. Probrali se, až když jim hrabě děkoval za jejich hrdinský čin. Slíbil jim při tom velkou odměnu, omluvil se za nezodpovědné chování svých dcer a politoval Borovičku, který mu vysvětlil na sobě oděnou ženskou spodničku nedostatkem jiného nočního prádla. Nakonec hrabě poslal oba „hrdiny“ domů, komorníkovi přikázal, aby zorganizoval pátrání po oněch zločincích a dívkám nařídil, aby se vrátily do svého pokoje a vyčkaly tam na trest za své nevhodné chování. Sám pak jako poslední opouštěl hradní kapli. Zastavil se ale v lehce osvětleném gotickém kněžišti a povzdechl si: „Škoda, že to nebylo opravdové. Vlastnit tak starobylý hrad se skutečným strašidlem…, jako mají Rožmberkové Bílou paní… Třeba by se s ním dalo diplomaticky domluvit, že by naším hostům občas něco předvedlo.“
Vtom se před hrabětem zjevil Mikuláš s Kateřinou, která mu s úsměvem pravila: „Stačí, že tobě straší v hlavě. Místo, abys z hradu zřídil domov pro svou rodinu, která si tě pro samou práci moc neužila, chceš z něj dělat kulisu pro strašidelné kejkle. Styď se!“ Vyděšený, ale hlavně nediplomatickým jednáním Kateřiny uražený hrabě rychle vyšel na nádvoří, kde zastihl komorníka, organizujícího pátrací čety. Hrabě mu přikázal, aby bylo pátrání po zlodějích zastaveno, a aby se přichystalo vše potřebné k tomu, aby hraběcí rodina mohla po snídani odjet do Obříství.
Když se Karolína s Josefínou vrátily do svého pokoje, zjistily, že Pinkletonův univerzální čistič byl tak účinný, že rozpustil i malbu.
„Nevadí,“ řekla Kateřina a pohladila dívky po jejich smutných tvářích. „Dávno jsme již překročili řeku Léthé, odkud není návratu. Jen díky vaší fantazii jsme se mohli na jednu noc sejít, promluvit si, zažít dovádění s dětmi, kterých nám nebylo přáno… Dál však budeme ve vašich srdcích, stačí si na nás jen vzpomenout.“
„A také budeme v nočních můrách direktora a nadlesního,“ dodal Mikuláš na odlehčení, čemuž se všichni od srdce zasmáli.
Karolína s Josefínou chtěly oba duchy obejmout, a kupodivu se jim to podařilo. Mikuláš pak pohnutě pravil Kateřině: „Je mi to líto, strašně moc. Kdybych jen…“ „Já vím,“ utišila jej Kateřina a dala mu dlouhý polibek. Za kopcem se zříceninou hrádku, zvané Bílou věží, se zrovna rozednívalo. Když se objevil okraj slunce a do pokoje dívek dopadl jeho první paprsek, Mikuláš s Kateřinou v objetí nadobro zmizeli.
U snídaně hraběnka bědovala nad tím, jak hrozné sídlo ten lipnický hrad je. Nasupený hrabě jí přitakával, dobře naladěný Ferdinand to neviděl tak bledě a obě hraběcí dcery se jen usmívaly. Hrabě dokonce zapomněl, že jim chtěl udělit trest.
Již v devět hodin ráno hraběcí rodina Trauttmansdorffů Lipnici kvapně opustila. Direktor Werner byl sice spokojen, ale ne tak docela, protože teď musel na hradě místo vrchnosti řešit strašidla. Hned po odjezdu panstva vedl Borovičku na půdu, ale v půli cesty jej zarazila uklízečka a podala mu zamazané plátno ve starém rámu, které prý našla v pokoji hraběcích dcer.
„To musel být ten obraz, jak na něm byli ti dva z kaple. Ale co se s ním stalo?“ divil se Werner.
Borovička nad tím mávl rukou: „Kdo ví, jakými udělátky nás ty holky vyděsily. Viděls někdy cameru obscuru? Buď rád, že je panstvo pryč a nevypadá to, že by se v nejbližší době vrátilo.“
Werner ještě zažil několik bezesných nocí, než dal Borovičkovi zapravdu. Docela rychle se však vzpamatoval a zase spokojeně vládl lipnickému statku, vyrušen jen občasnou návštěvou mladého hraběte Ferdinanda, který přijížděl „na lov“. Ani jej nijak vážně nerozhodilo, když po Vánocích onoho strašidelného roku 1847 strhla vichřice na jeho byt část velké hradní věže. Dokonce přečkal velký požár, který o dva a dvacet let později, 19. září roku 1869, vypálil lipnický hrad do základů a zničil i rozmazaný obraz Mikuláše a Kateřiny. Krátce pak Werner pobýval v hradních sutích, kde nechal provizorně zastřešit první patro Trčkova paláce, ale pak se mu podařilo přemluvit Trauttmansdorffskou vrchnost, aby hrad neopravovala a sídlo správy statku přenesla do zámečku v podhradí. Z něj pak ještě pár roků direktoroval, vystrkujíc vpřed svou šedivou bradku, a přilepšoval si rozprodejem hradní zříceniny na stavební kámen.
Jen hradní kapli se Werner až do své smrti vyhýbal.
