PRAHA, HAVLÍČKOVA ULICE 10.42 projel vůz
městské policie 1A7 6886 jednosměrnou ulicí v protisměru.
Českým policistům však jako by byl tento přístup cizí. Podle slov psychologa
má i ten nejdrobnější dopravní přestupek spáchaný policejním autem devastující
vliv na morálku ostatních řidičů. „Je to naprosto přirozená reakce, běžný šofér
si řekne: když si oni můžou dovolit tolik, tak já snad můžu alespoň tohle…“,
říká Jan Cimický z Centra duševní pohody. Sám je řidič a téma beztrestných
přestupků policistů ho „vytáčí“ stejně jako jeho pacienty.
Je to normální
Praxe, zvlášť ve velkých městech, je taková, že automobily Policie ČR i
městské policie ignorují zákazy vjezdu, rychlostní limity i zákaz jízdy po
tramvajových kolejích všude tam, kde to zkrátí cestu. Ze zákona o provozu
automobilů s právem přednosti v jízdě vyplývá jednoznačně, že pokud u
policejního vozu nebliká maják, je to auto jako každé jiné. „Já sám čekám v
koloně, a přitom kolem mě projede jedno nebo dvě naše auta. Bez majáku, prostě
jen tak. A ti chlapi – moji podřízení – se tváří, jakoby to bylo samozřejmé,“
popisuje své pravidelné zážitky pětapadesátiletý policista, který kvůli obavě z
reakce nadřízených nechce zveřejnit své jméno. Přiznává zároveň, že když už je
svědkem nějaké do nebe volající drzosti svých lidí, pozve si je a tvrdě jim
vynadá. To je vše.
Chaos v postihování
Postupným dotazováním na různých úrovních ministerstva vnitra i policejního
prezídia vycházelo pouze najevo, které složky kontrolu dodržování předpisů
policejními řidiči NEMAJÍ ve svém popisu práce. Tak například
Inspekce ministra vnitra je určena jen k postihování případů, kdy se policista
dopustí trestného činu – ničeho menšího. Odbor kontroly a stížností prezidia se
přestupkem na silnici bude zabývat pouze tehdy, pokud si na chování policejního
šoféra bude někdo stěžovat. „Máme tu případy, kdy naštvaný občan oznámí, že se
policejní auto s konkrétní poznávací značkou tam a tam dopustilo toho a toho
přestupku. My to prověříme, zjistíme řidiče. On řekne: Ano, jel jsem tam, ale
přestupku jsem se nedopustil. A je to tvrzení proti tvrzení, pochopíte… Co s
tím? ptá se pracovnice tohoto odboru, která chce také zůstat bezejmenná. Prý
proto, aby si neudělala ostudu, že s „těmi přestupky nic nedělají“.
Paradox
Postihovat neukázněné policejní řidiče mají důstojníci a vedoucí oddělení,
kteří mají pravomoc ukládat tresty dle kázeňského řádu. Ti musí každý postih
svých podřízených hlásit nadřízeným. Jinými slovy – aby mohli své lidi trestat,
musí na sebe prozradit, že mají neukázněné mužstvo. A do toho se nikomu nechce.
Jedním z příslušníků, kteřá na těmi nejzavilejšími přestupníky v uniformě
nezavřou oči, je šéf středočeské dopravní policie Stanislav Huml. „Když jedu
svým soukromým autem a jsem svědkem přestupku svého podřízeného, tak ho den na
to potrestám.“ Připouští však, že i při počtu zhruba sto padesáti lidí, kteří
jsou mu podřízeni, k podobnému případu dojde tak třikrát ročně.
Zneužívání majáků
Mnoho řidičů městských autobusů nebo vozů taxislužby uvádí, že v posledním
roce vídají čím dál častější zneužívání majáků, které policejním autům umožňují
přednostní jízdu. „Vidím třeba auto policie, jak v klidu přijede ke křižovatce,“
vypráví řidič autobusu Josef Hlavsa. „Pak ale policista zjistí, že by musel
čekat na semafor, to se mu nechce, tak pustí maják – bez sirény! Všechny objede,
všichni mu uhnou, on se vnutí do křižovatky, a když ji projede, zase maják vypne
a klidně pokračuje dál. To nenávidím.“ Vadí mu to prý nejen pro tu „blazeovanou
arogani“, ale také proto, že zastavit nebo uhnout musí a s jeho cestujícími to
vždycky zacloumá. „A to skutečný profík v autobusu nedělá,“ mračí se
Hlavsa.
