Trak, já a Amerika

Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce.

Pan Kaláb mìl v Neviditelném Psu v Kanadských Listech link, link byl i v Hurontarii a v Pøíložníku. Dnes je to vše souèástí edice Knihy off Line, co ji poøádá a rozmnožuje Honza Hurych.


Nìjak to všechno zaèít muselo.


Z Èech jsme odejeli v roce 1984 na zájezd do Jugoslávie. Tam jsme pobyli dva mìsíce v motelu 1000 rùží u Bìlehradu, pak jsme dostali pasy OSN a pøesunuli jsme se do Rakouska, pod ochranná køídla starého a dobrého Traiskirchenu. V Rakousku, ve vesnièce Ramsau u Hainfeldu, v Gasthofu Gruber, jsem prožil mou nejkrásnìjší a nejdelší dovolenou. Bohužel jsem to tenkrát nevìdìl a tak místo abych si to jaksepatøí užil jsem se trudil a soužil oèekáváním kdy že už koneènì odjedem do toho Nového Svìta. Až v létì 1985 nastal dlouho oèekávaný a vytoužený den, tìš se Ameriko, já pøicházím. A víte že jí to bylo jedno?



Po pøíjezdu, vlastnì po pøíletu se o nás postarali, to ano. Dostali jsme byt, nìjaký nábytek, dostali jsme peníze, poukázky na jídlo a prùkazku na autobus. Øekli nám, kam máme chodit na angliètinu, kde nakupovat. Pøijeli jsme v èervenci, uprostøed žhavého léta, kdy bylo v poledne venku mezi 40-50 Celsia. My si vyrazili na nákup, pochopitelnì pìšky, auta nemaje. Netušili jsme, že supermarket má otevøeno do pùlnoci a že je lepší jít nakupovat v noci, to už i asfalt na silnici trochu vychladne.



Všechno kolem nás bylo jiné než v naší staré dobré Evropì, nejhorší ze všeho hory nad mìstem. Ty jsou totiž zelené jen zjara, a to jsme tu ještì nebyli. Pak tráva uschne a až do zimy jsou záøivì žluté. Odporný pohled pro našince, který americkou pouš nikdy nevidìl. Co nám bylo platné ujišování, že za tìmi horami není další pouš, ale hory a opravdové lesy až do Kanady, když jsme se tam nemohli dostat. Mìli jsme prùkazku na autobus, ale nikam jsme nejezdili, protože jsme nevìdìli kam. Ostatnì sedìt u domu na trávníku s ostatními Èechy a nadávat na Ameriku je mnohem lepší.



Ve škole, pøi výuce angliètiny, jsme mìli nìkolikrát pøednášku o jedovatých hadech a jiných potvorách co tu žijí. Vydìsilo nás to tak, že jsme pøed spaním prohlíželi doma každý kout, jestli nám tam nevlezli jedovatí hadi. Co bychom dìlali, kdyby vlezli, nevíme. Rozhliželi jsme se ostražitì všude, v parku i na parkovišti supermarketu. Dovìdìli jsme se, že tady žijí ètyøi druhy strašnì jedovatých hadù, pátý je vùbec nejhorší, lidi pøímo vyhledávající, vodní had mokasin. To vše je pravda, ale pro celé Spojené Státy, tady v Idahu žije jen chøestýš a toho jsem ještì nevidìl. Ne že bych po tom toužil. Ten strašlivý vodní had tady u nás není vùbec, voda je pro nìj studená. To jsem nevìdìl, když jsem stál odvážnì ponoøen po kotníky do øeky a malièké rybièky mi zaèaly oïubávat paty. Já z toho mìl málem smrt, žere mnì had!

Další strašlivý nepøítel lidstva je pavouk èerná vdova, jehož kousnutí je tak jedovaté, že by zahubilo rotu vojákù. Lidi vyhledává a útoèí na nì jak jen mùže. No, nevím. Vidìl jsem je, dokonce hodnì zblízka, na zimu se nám jich nastìhují stovky pod dùm. Nemáme sklep, ale jak se øíká crowling space, no takovou škvíru kde se dá lézt po kolenou. Podlaha je hlína pøikrytá igelitem, nad sebou máte spodek døevìné podlahy a hlavnì pavuèiny a èerné vdovy. Zatím jsem živej, pokud na ni èlovìk nesáhne tak nekouše, zøejmì ví že tu spoustu jídla nemùže sníst a tak lidi neloví. Ostatnì s tou jedovatostí to taky není tak divoké.



Naše nejvìtší starost byla honem sehnat práci a postavit se po deseti mìsících v uprchlických táborech na vlastní nohy. Práce v tu dobu v Boise nebyla a to byl náš nejvìtší problém. Mìli jsme peníze na pøežití, ale my už nechtìli jen brát, my se chtìli starat o sebe, být zas normálními lidmi. A tak místo trpìlivého chozeni do školy jsme pøijali výzvu mého bratrance, který v tu dobu žil s rodinou v Los Angeles, a pøestìhovali se tam. Stìhování bylo jednoduché, nic jsme nemìli, nábytek taky vlastnì nebyl náš. Koupili si za 225 dolarù 17 let starý Cadillac, dali do nìj své ètyøi švestky, na pátou nebylo, a vyrazili na jih.


Cesta to byla strašlivá, vidìli jsme prvnì v životì Sierru Nevadu, hlavnì ty nekoneèné pouštì. Tady to není jako na Sahaøe, pouš je porostlá èímsi co je zjara když roztaje sníh chvíli zelené a za tu chvíli staèí rozkvést, urodit semena a uschnout na zbytek roku. Mìli jsme strach co bude, když se nám nìco stane, jak dlouho to bude trvat než nás nìkdo najde. Poznali jsme brzy, že to není tak strašné. Bouchla nám pøední pneumatika, byla špatnì seøízená sbíhavost kol. Netrvalo to ani ètyøi minuty a stálo u nás jiné auto, co jako potøebujem. Pomohli mi nasadit rezervu, dojeli jsme asi 80 kilometrù do nejbližšího mìsteèka a našli opravnu. S mou bohatou slovní zásobou tøiceti slov jsem jim vysvìtlil co spravit, my si u pumpy koupili za pìt dolarù novou ojetou pneumatiku a jeli jsme dál.


Ještì na jeden moment cesty vzpomínám, to bylo tìsnì pøed hranicí Nevady s Kalifornií. Silnice tam klièkuje údolím mezi horami, že vede do kopce jsme si nevšimli. Nebylo kolem nic jako strom nebo sloup elektriky, podle kterého bychom to poznali. Auto nìjak netáhlo a my se zaèali bát. Poslední auto jsme potkali ani pøed hodinou a hele, támhle stával dùm, soudì podle dvou stìn z lávových kamenù. A ten co tu bydlel mìl auto, ještì tam stálo, rezavá karoserie. A vedle hromádka kostí. No bylo nám zkrátka pøímo do zpìvu.



Dojeli jsme na køižovatku se silnicí ponìkud hlavnìjší, vedoucí z Las Vegas. Silnice se rozšíøila a pøibyly patníky. Všimli jsme si, že ty patníky stojí nìjak šikmo, vlastnì ne, ty patníky jsou rovnì a silnice je šikmo, my jedem celou tu dobu do kopce a nevíme o tom.


Pak jsme pøijeli do Los Angeles a zaèali se starat o sebe. Nejdøíve si vyøídit podporu. V Americe mají všichni spousty rùzných práv a výhod, ale musíte si sami zjistit jaké to jsou a kde o nì požádat. My zaèali pátrání na jednom z místních úøadù a protože snad mají všichni v popisu práce neposkytovat informace dozvìdìli jsme se, že tohle oni nevyøizují, musíme jít jinam, oni nevìdí kam, musíme se zeptat, ale ne jich, protože oni to nevìdí. Tøi dny jsme putovali z úøadu do úøadu, ptali se kde si mùžeme požádat a slyšeli stejnou odpovìï, viz výše. Koneènì se nás jedné milé paní zželelo a dala nám adresu, kde by to mìli vyøizovat. Když jsme tam dojeli, zjistili jsme, že tam už jsme byli pøedevèírem. Teï jsme jim øekli co chceme a najednou to šlo. Pøedtím jsme se ptali kde mùžeme požádat, nežádali jsme, tak proè by nám mìli nìco nabízet, že. Dali nám žádosti, my je vyplnili, oni potvrdili že jsou vyplnìné a bylo to. Odtamtud jsme šli jsme na další úøad, kde jsme už také byli, ale bez žádostí. Teï je od nás pøijali, hned druhý den èekání jsme pøišli na øadu a nic nedostali. Nekvalifikovali jsme se, protože jsme mìli 1000 dolarù. Sice pùjèených na pronájem bytu, ale to je jim jedno. Vrazili mi do ruky papír, že to jsou má práva. Já na to kouk a povídám vždy je to španìlsky, tomu nerozumím. Poradili mi, abych si nìkomu øek, aby mi to pøeèet a vyhodili nás. Teprve o mìsíc pozdìji jsem se dovìdìl, že je jejich povinnost sehnat tlumoèníka, aby se s námi mohli domluvit. Jenže, ano, správnì tušíte, musíme o to požádat a není jejich povinnost nám øíct, že máme požádat. To bylo na tom papíøe se soupisem práv a ten mi dali. Mám sice právo dostat ten soupis v mém jazyce, ale musím o to požádat. Není jejich povinnost… Zkrátka, Hlava 22 v praxi.



Zaèal další kolotoè, hledání bytu. Ne že by žádné nebyly, tady si prostì vyberete v které ulici chcete bydlet, pak si vyberete dùm, ve kterém chcete bydlet, no a pronajmete si v nìm byt. Vìtšina domù, vlastnì tady je to apartment komplex, má nìjaký ten byt zrovna volný. U nás to nebylo tak jednoduché. My sice mìli peníze, ale v hotovosti a to je podezøelé. Nemìli jsme konto v bance, nemìli jsme práci a nemìli jsme papír z pøedchozího bydlištì, že jsme slušný lidi.Hledali jsme kde se dalo, dostali jsme se i do Armády spásy, ti by nám mìli pomoct si pronajmout byt. Plni nadìje jsme jeli na domluvenou schùzku. Tam nám øekli o peníze, protože když nemáme byt a nosíme peníze v kapse mohl by je nìkdo ukrást a bude mnohem lepší, když jim je darujem. To jsme odmítli a oni nás vyhodili. Do dnešního dne ode mne nevidìli cent a bohdá neuvidí. Manželka Anièka lítala 14 dní shánìjíc byt, vypsala desítky a snad stovky žádostí, vše marno, jsme slušný lidi, ale holt to nemáme na papíøe.


Pøišel den, který majitelka domu kde bydlel mùj bratranec oznaèila jako den, kdy už tam nemíme spát a my v pìt hodin odpoledne ještì nevìdìli kam složíme hlavu. Náhle se vynoøila spása, správci jednoho z komplexù v ulici byli Slováci a ti nám nabídli, že mùžem pøespat v jediném volném bytì v jejich domì, ta paní co si ho pronajala se ještì nenastìhovala. Znamenalo to spát na zemi, ale kdo by se staral o takové malièkosti. Sedìli jsme u bratrance doma, v našem „novém“ domovì nešel proud, když zazvonil telefon a naši slovenští pøátelé volali, že si to ta paní rozmyslela a byt je náš. Druhý den jsme spoleènì sfalšovali žádosti o pronájem tak, aby majitel nic nepoznal a zaèala starost poslední, práce.



Pomohli zase èeši. Seznámili jsme se v sousedství s další èeskou rodinou, on právì otevøel autodílnu a nechal mnì u nìj pracovat. V životì jsem auta nespravoval, ale to nevadilo. Nìco mi platil, vydìlal jsem za mìsíc šest set dolarù, to bylo na nájem, elektriku a plyn. V novinách jsme našli inzerát, kostel hledal uèitelku do mateøské školky. Anièka se pøihlásila, ale nevzali ji kvùli angliètinì. Aby nám pomohli nabídli jí, aby hlídala dìti v dobì bohoslužeb a platili jí za to pìt dolarù na hodinu. Døív to dìlali dobrovolníci zadarmo. Vydìlala za nedìli 30 dolarù a to jsme mìli na jídlo na pøíští týden. O rok pozdìji jsem mìl 10 dolarù na hodinu a zdálo se nám to málo.


Prosím vás nepodlehnìte dojmu, že si snad stìžuju, to rozhodnì ne. Už je to za námi a s podivnou pýchou vzpomínáme na to, èím jsme prošli. Jedno si ale neodpustím. Víte jak je to krásné slyšet doma v Èechách jak si tady žijem?



Pozdìji jsme se jeli podívat ke známým do San Diega a tam se nám zalíbilo tak, že když mi tam ještì nabídli práci bylo rozhodnuto. Spravoval jsem mašiny v podniku co obchodoval s betonáøskou ocelí a taky vyrábìl armatury. Bohužel o pùl roku pozdìji zavøeli dílnu kde jsem pracoval, že si budou najímat opraváøe zvenèí. A byl jsem be místa. Zase pomohli Èeši, zaèal jsem dìlat pomocníka u firmy která pokládala kachlíky v novì postavených domech. Po nedlouhém èase jsem dostal pøidáno pnìz, zato ubráno práce, k tomu auto a nakupoval jsem materiál, dovážel do domù a odvážel co tam zbylo. No a když už jsem tam jel, dostal jsem za úkol prohlédnout zda je vše jak má být a bez chyb. Pak jsem zaèal opravovat nedostatky a pak pøišel den kdy mnì šéf a majitel firmy poslal abych ukázal kachlièkáøi – profesionálovi, jak se obkládají schody. Zpychnul jsem tak, že jsem si málem zaèal vykat. Už už to zaèalo vypadat jak se náš život koneènì stabilizuje, v Americe už jsme byli tøíletí „starousedlíci“ . Jenže, èlovìk se snad nemá nikdy z nièeho radovat.

Správce webu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Smrt dítěte

So Říj 13 , 2001
od Lydie Junkové

Témata