Byl den před Štědrým večerem. Téměř vše bylo nachystané. Všichni slíbili, že nebudou nervózní. Všichni se měli starat o dobrou náladu.
Kapr byl koupen a proháněl se ve vaně. Každou hodinu se mu připouštělo trochu čerstvé vody. Vodu jsem mu připustila a odešla jsem ještě narychlo dokoupit nějaké “součástky” do bramborového salátu. Když jsem se vrátila, kapr ve vaně nebyl, voda byla vypuštěná.
“Zabili jsme ho,” řekl smutně syn Filip.
“Museli jsme,” rozvinula téma babička.
“Kvůli tobě,” doplnil vyčítavě syn.
“Pustila jsi mu horkou vodu a nechala ji téct,” zapojil se manžel.
“To je blbost.”
“Uvařila jsi ho,” přidal krvelačně syn.
“Byla jsi v koupelně poslední. Všichni jsme slyšeli, že kaprovi připouštíš vodu. Po hodině plaval kapr bokem vzhůru. Byl ještě živý. Radši jsme ho zabili a naporcovali, “ dodala babička.
“Hlavní je, že jsme nevyplavili sousedy,” uzavřel debatu věcně dědeček.
Vyčistila jsem vanu od kapra a připravila si uklidňující lázeň. Přece nejsem blázen, přemýšlela jsem a našlehávala nohama pěnu. Najednou začala sama od sebe téct čůrkem horká voda. Zavřela jsem ji a zkusila to znovu. Palce nohou drnkaly do stočené hadice sprchy. Hadice postupně uvedla do pohybu kohoutek od horké vody.
“Filipe, pojď sem!” zařvala jsem.
Syn strčil hlavu do dveří.
“Ten kapr si to udělal sám!” začala jsem.
Dveře buch. Z obýváku hurónský smích. Dveře se pootevřely: “Všichni ti vzkazujou, že se nemáš vymlouvat a máš jít příkladem a nelhat.”
“Pojď sem, ukážu ti, jak si to ten kapr udělal!”
Dveře buch. Z obýváku ďábelský chcechtot. Dveře se znovu pootevřely: “My víme, jak se to stalo. Kapr vyskočil, pustil si ploutvičkou horkou vodu a spáchal sebevraždu na protest proti vánočnímu vyvražďování kaprů.”
Abych to neprotahovala: Když jsem v dobré náladě vyšla z koupelny, nahnala jsem ostatní dovnitř k rekonstrukci a donutila je, aby se mi omluvili.
Přeji vám hezké svátky a letos můžete mít filé jako my.
(Z Knihy “Slepičí polévka pro duši”)
