Orientační smysl

Nevím, čím to je, ale orientace v prostoru je mojí velkou slabinou. Dokážu zabloudit v lese stejně jako v trochu větším městě. Spolehlivě nastoupím do vlaku jedoucího opačným směrem než-li mám namířeno, k čemuž mi ještě dopomohou rádoby vtipní nádražáci, kteří na otázku, jede-li TENTO vlak na Plzeň, odpovídají: Ne – na naftu.
(Ha-ha-ha)

Prý to takhle má většina žen. Mají to v těch jejich rozkošných hlavinkách uspořádáno nějak jinak než-li muži, kteří, pokud se jim nějakou zvláštní souhrou náhod podaří zabloudit v lese, dokáží jít správným směrem a nakonec z lesa vystoupit nejdále tak dvěstě metrů od místa, kde do něj vstoupili. Ženy zabloudivší v lese po čtyřech hodinách prodírání se křovím (chodíc přitom stále do kruhu) usedají na pařez a polykajíc slzy volají “Help me!” Pokud nenarazí na babku kořenářku, hajného, hejkala, či pokud je nenalezne truchlící manžel, jsou nuceny na tom pařezu i zemřít. Prý. Tak se to alespoň píše v hrozně moudrých knihách. Také se v nich píše, že se ženy neumí orientovat podle map. S tím tedy nemohu souhlasit. Zatím pokaždé, kdy jsem navigovala dle mapy, dostali jsme se na místo určení. Jenom můj manžel vždy nechápavě kroutí hlavou, když si mapu otáčím kolem osy podle směru jízdy. Ženy mi jistě porozumí – přece jedu-li na jih, musím jej mít na mapě proti sobě, nikoliv tak sever. V opačném případě se těžko smiřuji s tím, že mám-li uhnout doprava, na mapě to vidím vlevo. U mužů toto konání vzbuzuje posměch, leč nedávno jsme jeli celá rodina navštívit moji dceru, která vykonávala brigádu v jednom německém městečku, asi 50 km za Passovem poblíž rakouských hranic. Můj otec mě vyhnal z předního sedadla auta s tím, že on je ten správný navigátor a zeťáka coby řidiče tedy povede. Mužům se nedá odporovat, obzvláště pak mému svéhlavému otci, a tak jsem svěřila náš osud do jeho rukou, respektive hlavy. Do Passova jsme dojeli snadno, tam by trefilo i naše morče, pak jsme se ale začali proplétat německými vesničkami po klikatých úzkých silničkách. Během obdivování bílých bavorských domečků lemovaných záplavou muškátů, oleandrů a durmanů mi zapípal mobil a na displeji jsem si přečetla zprávu od infolinky: “Vítejte v Rakousku”. Prostě jsme přejeli hranice, aniž bychom věděli jak. Když jsem se dosytosti (škodolibě a se zadostiučiněním) nasmála, zasypala jsem otce pytlem sarkastických poznámek. Ten mžouraje do mapy prohlásil: “Ale jedeme pořád správným směrem.” To se mi na mužích líbí – jak nikdy nedokáží o sobě zapochybovat.
“Fain,” opáčila jsem, “myslíš správným směrem na jih, že jo? To jsem zvědavá, až skončíme na italských hranicích, jestli řekneš: Ale jeli jsme pořád správným směrem.”
Nutno uznat, že jsme na místo samé nakonec dorazili, byť s padesátikilometrovou zajížďkou, a poté jsme ještě asi hodinu bloudili po lázeňském městečku, než jsme objevili hotel, ve kterém dcera pracovala.


Miluji mužský smysl pro správný směr. Stejně tak jsou dokonalí v určování světových stran, aniž by k tomu potřebovali buzolu, hodinky, slunce, lišejník či mraveniště. Tuhle jsme byli pozváni na grilování ke známým. Už byla tma, když se v dálce začalo blýskat.
“Kde tu máte západ?” zeptala jsem se s obavami.
Můj manžel si zaťukal na čelo: “ Stejně jako u nás doma.”
Troufám si tvrdit, že jeho mínění o mé inteligenci tímto vygradovalo. To prostě žádný chlap nepochopí, že pokud se žena tak nějak trochu v prostoru zatočí, má ve světových stranách chaos. Naší hostitelce to ovšem bylo jasné a ujistila mě, že západ je právě tam, kde se blýská. Začala jsem naléhat na manžela, abychom jeli domů, protože jsme na terase nechali stát klec s papouškem a v podkroví otevřené střešní okno.
“To sem nepřijde, to se stočí,” prohlásil sebejistě muž. (Argumentace zastírající fakt, že se mu nechce od rozpitého piva a fernetu.)
“No to sem teda přijde,” oponovala jsem, “od západu sem bouřka vždycky přijde. Stočí se akorát, když jde od severozápadu a někdy od jihu.”
“Hele,” zasmál se můj choť, “nevíš, kde je západ a teď najednou budeš ze sebe dělat meteorologa, ne?”
Po čtvrthodinovém dohadování ve stylu “stočí – nestočí” nám začalo práskat přímo nad hlavami a manžel konečně usoudil, že se to tedy asi fakt nestočí. Potom jsme na kolech kličkovali mezi kroupami a padajícími větvemi a vůbec nebylo zřejmé, zda jedeme po silnici anebo rozvodněnou Amazonkou. V duchu jsem si říkala, že za tohle HO zcela určitě zabiju, ovšem nahlas jsem do hrozivého burácení řvala: “Ale hlavně že mě máš za úplnýho blbce, co?”
Můžete hádat, kdo vytíral vodu pod střešním oknem. Ačkoliv můj muž ví zcela bezpečně, kde je západ, v naší domácnosti se nějak těžce orientuje a stále nemůže objevit, kde se nalézá kýbl s hadrem. Tož tak.

myska

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Naučte se nebo zdokonalte cizí jazyk

Čt Čvc 28 , 2005
Nevím, čím to je, ale orientace v prostoru je mojí velkou slabinou. Dokážu zabloudit v lese stejně jako v trochu větším městě. Spolehlivě nastoupím do vlaku jedoucího opačným směrem než-li mám namířeno, k čemuž mi ještě dopomohou rádoby vtipní nádražáci, kteří na otázku, jede-li TENTO vlak na Plzeň, odpovídají: Ne […]

Témata