POČÍTAČE: Tři pohádky

Jak to před lety nevině začalo, ale ty konce!

Poc_pohadka.jpg

Píše se rok 1988


Přiběhl ke vchodu do domu celý udýchaný. Podíval se na hodinky. Jdu pozdě! Snad na mě počká? Tu
chvíli by mohla. Minutka a jsem s ní.


Hlavou se mu přesto začínají honit černé myšlenky.


Jednou jsem se taky opozdil o pár minut a nemohl jsem k ní celý den… ale ona za to nemohla…
nemám ji nechávat tak dlouho samotnou… včera jsem tady viděl takový divný chlapi… sám bych se
bál… a ona? Sama, slabá. Radši nemyslet na nejhorší…


Z ničeho nic si vzpomněl jak asi před rokem s ní koketoval kolega a nedalo by se říct, že k němu
byla chladná…


Třeba se výborně baví s někým jiným a já spěchám zbytečně. Zesměšním se… To bych ji
nedaroval!


Zlostí zatíná pěsti.


Ne, ona není taková… je to můj miláček… holčička moje malá… určitě už na mě taky
netrpělivě čeká… Je krásná… Taková jemná, inteligentní… jiná, než ostatní…


* * *

Vešla do domu. Nejistý krok prozrazoval strach. Co ji čeká?


Možná to byl živý sen z horečky. Ano živý sen. Takové stavy mívám přeci často. Po probuzení
někdy nevím jestli je to pravda nebo jen zážitek ve snu. Tohle je třeba taky sen.


Oddechla si.


První patro, druhé. Klade nohy na vyšší a vyšší schody.


Už jde do čtvrtého patra. Ještě dvě a jsem na místě.


Srdce se ji rozbušilo. Začala se nepříjemně potit.


Nebude tam na mě čekat? Byl to skutečně sen?


Do očí ji vystoupily slzy. Vzpomněla si jak ji neustále ponižuje, dělá z ní úplného blbce, neví
jak se mu zavděčit. Třeba včera…probrečela kvůli němu celý den…


Ne nic se mi nezdálo, je to skutečnost! Určitě už na mě čeká. Těší se jak mě zase bude trápit.
Je tak hrubý, neurvalý…Jiný, než ostatní…


Strachem ji ztěžkly nohy. Těch pár kroků ke dveřím jde strašně dlouho.


Musím jít. Musím, nedá se nic dělat…třeba s ním nebudu sama….

Stojí před dveřmi. Ruka ji uvázla na klice. Cítí chlad kovu.


Nemůžu tady stát věčně. Navíc někdo jde.


Otočila se. Musela se usmát. Uviděla na schodišti kolegu z kanceláře.


To je dobře, že jde. Nebudu s ním sama!

Pozdravili se. Vešla do dveří první. Ohlédla se na tu stranu, kde čekala, že bude stát.

Samozřejmě tam na ni čekal. Zdálo se ji, že mu sklaplo, když u ní uviděl jiného muže.


Tak pro dnešek mám od tebe pokoj. Pomyslela si s úlevou.


Kolega se hned k němu hrnul. Všimla si, že je celý udýchaný jak běžel.

Konečně je u ní. Sedl si k ní. Kolegyně mu absolutně nevadí… je to taky ženská a na tu přeci
nebude žárlit.
Jemně ji pohladil.


Tak jsi na mě čekala… Ty můj malej miláčku… podezíral jsem tě neprávem… odpusť mi to, už
to neudělám… byla jsi tu tak sama… Počkej chvilku hned dostaneš papání…


Zapojil zásuvku do zástrčky. Zapnul tlačítka.


Obrazovka se rozzářila. Sáhl po klávesnici.

„Pane kolego, já vás tak obdivuji, vy to s tím počítačem tak umíte… Máte k němu ten správný
cit… mně to nejde a nejde…“ Vzhlédla k němu s neskrývanou úctou.





Píše se rok 2288

Na stůl si rozvinul bledě zelenou klávesnici. Z dalšího, ale podstatně většího tubusu vyndal
stejnobarevný monitor. Jemně to mlasklo, když ho přilepil na zeď. Do elektrické sítě zapojil
počítačovou krabičku, ta ho v setině sekundy spojila s centrálním počítačem. Vyhledal si svůj sektor
a začal listovat v datech.


„Emo, podívejte se mi na poštu.“ Říkal mu Emo ani nevěděl proč.


(Podle posledních sociologických průzkumů 90% občanů oslovuje svůj počítač jménem. Je to normální
a i zdravé, říkají psychologové.)


„Nic, soukromého vám zatím nepřišlo, pane.“ Odpověděl mu příjemný dívčí hlas. „Máte ve svých
souborech nová data z poslední analýzy ovzduší.“


Vzdychnul si a začal si prohlížet ta data. Jednalo se o krátkodobou předpověď počasí.


Měl to rychle hotové, propočty a extrapolace už byly provedeny. Ani nevěděl, proč ho vlastně
zaměstnávají, aby zkontroloval, že vše proběhlo a předpovědi byly rozeslány? Všichni vlastně jen
jakoby kontrolujeme propočty počítačů. Co jiného máme taky dělat?


„Pane, nanodoktor, vám právě vytvořil nové cévy ve vašem lýtku, došlo tam k popraskání.“ Oznámil
mu Emin hlas.


„Hmm ani jsem si ničeho nevšil.“ Usmál se, nebýt pokroku.


„Díky Emo, jdu do vany.“


„Pane!“ Volala ho Ema. „Pane, připravte se, za pět minut dojde u vás k odběru semene.“


Honem doběhl k monitoru, objevila se na něm jeho žena. „Ahoj Emo.“


„Ahoj Karle.“


„To mám radost, že tě vidím.“


„Já taky a těšíš se?“


„To víš, že se těším.“


Z počítačové krabičky se vysunula hadička, skoro ani nezaregistroval jak z něj vycucává
sperma.


„Vyšel na nás kluk, máš radost?“


„Tak to mám.“


„Bude se samozřejmě jmenovat Karel.“


„To bude krásný…“


„Pane,“ozval se počítač, „u vaší ženy právě došlo k odběru a oplodnění vajíčka, váš syn dozraje v
sektoru AB32555 přesně v 20.06 podle vašeho data 20.6. 2501, gratuluji.“


Tak a teď si můžu jít napustit tu vanu. Usmíval se byl neskonale šťastný.


„Pane, za deset minut končí váš pracovní den, je čas spát.“


Ponořil se do vody. Tak já mám kluka, co víc si můžu přát.


Utřel se, oblékl si pyžamo, svinul monitor a klávesnici, z elektrické zásuvky vytáhl počítačovou
krabičku.


„Dobrou noc, pane.“ Přála mu Ema z reproduktoru instalovaném v jeho uchu.


„Dobrou.“


Píše se rok 3000


Sedím tady v exkluzivním srubu uprostřed lesa a ani už nevím, pokolikáté se dívám z jediného okna
a je mi to nějak jedno. Na parapetu se prohánějí ptáci a veverky, jsou jich tisíce a já? Já jsem sám.
Někdo se pro samotu rozhodne dobrovolně, ale mě byla vnucena. Jsem opravdu sám, sám jako poslední
svého rodu.


Vždycky jsme se této situaci smáli. Co o ní bylo napsáno románů, her a filmů! Neměli jsme se tomu
smát. Rozhodně neměli! Mohl to však někdo tušit? Ti v 21. století? Tenkrát se začaly vyrábět hromadně
superpočítače a koncem toho století skoro každý týden byl dán do provozu nějaký dokonalejší a
rychlejší… Ne, nemohli nic vědět, byli tak hloupí.


Postupně podle představ konstruktérů skutečně vypočítávali další a další neznámé věci o přírodě a
vesmíru. Genetické kódy a simulace manipulací s nimi, byla odhalena první miliontina vteřiny vesmíru
a i to, co bylo předtím, byl vypočítán vznik života a umělý člověk.


Ani jsme si nevšimli, že nás stroje začínají přetvářet, vše bylo řízeno jimi, a tak nám začaly do
potravy, léků dávat hormony a speciální látky, z monitorů a telestěn nám začaly ovlivňovat psychiku.
Nikdo si ničeho nevšiml, a těch pár lidí, co se ozvalo … podivíni prý jsou v každé společnosti a ve
vědě obzvlášť, odpovídali konstruktéři… tak mě napadá, byli to ještě lidi? Během několika generací
jsme se stali skutečně těmi figurkami ze sci-fi, které vyvolávaly v kinech salvy smíchu – velká
hlava na tenounkém tělíčku, plně závislá na svých strojích. A ty si nás hýčkaly, kdoví proč?
Vypočítaly dokonce, co dodat tomu tvorovi, aby byl zdravý a nesmrtelný, čili aby se nemusel
reprodukovat… a nakonec ani ony se už dál nerozvíjely.


Nevím, jak je možné, že si nevypočítaly, že všechno jednou skončí, superpočítače i my.


Jako snad posledního mne umístily do mého srubu, doprostřed lesa, jsem jen hlava, takže nemůžu jít
ven… možná, že ani nejsem v lese… obrazy se mi nějak rozpíjejí, vše kolem mě mizí anebo to jen já
umírám?

Posted in Nezařazené

Správce webu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Krátký život psa Lorda

Čt Pro 13 , 2001
Jak to před lety nevině začalo, ale ty konce! Píše se rok 1988 Přiběhl ke vchodu do domu celý udýchaný. Podíval se na hodinky. Jdu pozdě! Snad na mě počká? Tu chvíli by mohla. Minutka a jsem s ní. Hlavou se mu přesto začínají honit černé myšlenky. Jednou jsem se […]

Témata